Nedávno jsem vyslechl rozhovor dvou uvědomělých mladších pánů, že fotbal je plný násilí, nelze na něj jít s dětmi atd. Prostě odpapouškovali přesné to, co nám tisk předkládá prakticky po každém ligovém kole.
Žvástům ve stylu, že lidi nechodí na fotbal kvůli občasným „výtržnostem v hledišti“ se upřímně vysmívám. Kolik lidí chodilo před 15 lety, kdy hooligans řádili téměř na všech utkáních a kolik chodí dnes na bezpečné stadiony? Fotbal je totiž také o davové psychóze, o zlostných emocích ze špatného rozhodnutí sudího či naopak radostných z gólu. Dnes se nám snaží z fotbalu dělat podívanou ve stylu divadla. Já nebudu chodit na něco, kde mou jedinou možností je potichu sedět mezi důchodci, pojídat předražený párek, popíjet hnusnou kolu a jednou za čas apaticky zatleskat. Já kašlu na ubohé choreografie, kdy mi někdo bude určovat, že v patnácte minutě mám zvednout modrý balónek a ve dvacáté vykřikovat trapný slogan. Co se týče divadel je zde prostě velká konkurence. 🙂
Opět toto směřování nepovažuji za náhodné. Zlost a násilí je prostě přirozená věc. Boj zde existoval vždy. Vládnoucí garnituře je však nebezpečný. Proto to potlačování za každou cenu, proto to scházení se Bezpečnostní rady státu pomalu po každé světlici vhozené na trávník. Lidé, kteří jsou schopni se porvat kvůli malichernosti, jsou ochotni do toho jít i v případě revolučních nálad. A ke spuštění zásadních změn, prostě tito šílenci bez zábran jsou nezbytní. Potlačování přirozené touhy za něco se rvát pěstujeme společnost plnou zženštilých metrosexuálů či pomatenců ukájejících své choutky v gameskách.
Ano, výtržníci na fotbale představují riziko pro své okolí. Ve srovnání ze zfetovaným magorem řítícím se v autě stovkou po městě je minimální. Ke zranění nezúčastněných během výtržností dochází minimálně, zatímco na silnicích máme ročně stovky mrtvých. Řešme podstatné problémy a nenechme se odvádět k malichernostem. A to platí ve všech oblastech života.