Afinita ke hře je, jak známo, záležitostí hlavně dětského věku. Zejména však proto, že platí, kdo si hraje, nezlobí, je hra podporována i ve věku dospělém. Tentokrát již ne rodiči, ale těmi, kdož udávají směr světového vývoje. Bohužel jejich soukromé cíle jsou na hony vzdálené od mírového uspořádání světa a zdravého (po všech stránkách) vývoje lidstva, spojeného s jeho identifikací v rámci universa, v úzké spolupráci národních sociálně spravedlivých státních celků s jasně stanovenými pravidly a povinnostmi a podporou solidarity nesobeckosti) jedinců.
Z aspektu her nejde samozřejmě jen o aktuální Olympijské hry, kde už dávno neplatí ideál kalokagathie a fair play, ale jde spíše o vítězství, často bohatě podpořené příslušnými “anabolickými a jinými doplňky”. Cílem účasti na nich je zejména lákavá finanční odměna, popř. uspokojení závislosti na pochybné mediální “slávě” či adrenalinu, což je spojeno s těžkým a pro organismus vysoce rizikovým přetížením, mnohdy nevratným poškozením. Skutečným cílem “režisérů” současných Olympijských her je show spojená s vytvářením iluze solidarity a fungující úzké vzájemné spolupráce v rámci budování stále, v reálné praxi k lidem a jeho “vyšším cílům” nehumánního, více globálního, pokryteckého, multikulturního a sociálně nespravedlivého světa. Velká část populace této iluzi samozřejmě podléhá, fandí a silně emocionálně olympijské hry (i jiné sportovní akce) prožívá, i když povětšinou po hospodách s půllitrem piva v ruce. Na druhou stranu je pochopitelné, že v dnešní době je nějaký, alespoň krátkodobý, únik z tvrdé životní reality pro přežití nutný.
Je smutné, že události tohoto typu jsou zřejmě jedny z posledních alternativ projevu vlastenectví. Tyto projevy (i jiné z historie) však dokazují, že lidé jsou schopni se vhodným podnětem vlastenecky aktivizovat a “táhnout za jeden provaz” (otázkou zůstává na jak dlouho a jak vlastenecké nadšení dlouhodobě udržet). Je pravděpodobné, že kdyby se vlastenecké nadšení nabudilo a vhodně nasměrovalo, daly by se “dělat zázraky”.
Byl bych nerad, aby úvaha vyzněla jako “protisportovní”, zvláště pokud jde o sporty, které podporují týmovou spolupráci a kolektivního ducha. Jde spíše o to organismus nepřetěžovat, sport nekomercializovat a upozornit, že vrcholový sport je devastace a droga jako každá jiná. Člověk by se měl spíše snažit o to, aby v rámci podání poctivého konstruktivního pracovního výkonu přispěl k společnému dílu a tím si zasloužil být členem lidské společnosti. A toto kriterium vrcholový sport (a samozřejmě nejen tato profese) nesplňuje. Ve volném čase by se lidé měli, vyjma řádné postpracovní relaxace, snažit zejména o vlastní duchovní, vědomostní a profesní rozvoj (zejména těmito vlastnostmi se lidé odlišují od zvířat) s cílem pozvednout lidstvo jako celek silou osobního pří kladu.
Pokud jde o fanoušky, nejhorší variantou jsou fotbaloví fandové, zejména velkých a tím i komerčně zainteresovaných týmů, kteří jsou schopni, často po předchozím zvýšením promile alkoholu v krvi a zapálení sedaček na stadionu či dýmovnic jako důkazu vnitřní síly, se porvat (pokud tedy nebereme v potaz text jedné staré hudební skupiny “fotbal je jen záminka, to snad každej ví, šarvátky a bojůvky, to je to hlavní”) jen proto, že “šimpanz v červeném tričku nakutálí kuličku do branky u šimpanzů s modrými tričky”.
Závěrem, když sport tak v rámci kompenzace duševního přetížení, dále za účelem vytvoření a stmelení týmového ducha (nikoliv vyvolání agresivity, komerčního prostředí či nepřiměřených emocí), odreagování se, upevnění zdraví (zvýšení fyzické síly a koordinace popř. zlepšení funkce kardiovaskulárního aparátu) či zlepšení fyzického vzhledu, což platí u kolektivních sportů (i rekreačně prováděných) jen částečně, poněvadž dochází k jednostrannému přetěžování a mnohdy je zde velké riziko úrazu. Vhodné je tedy doplnění i holistickým cvičením, které významně podporuje zdraví člověka, učí ho pracovní ergonomii, je prevencí bolestí páteře a posiluje činnost vnitřních orgánů, jako je např. Tai-chi. Nebo pokud bereme v potaz teorii, že prospěšné pro člověka je zejména to, co vzn iklo v regionu jeho kulturně-historického vývoje, tak cvičení keltských druidů Wyda či cvičení runová.
(přišlo e-mailem)