Pokud bych měl popsat stav dnešní vlastenecké scény, řekl bych, že jejím nejvýraznějším rysem je extrémnost. Extrémním shledávám to, jakou podobu soudobé formy vlastenectví mají a jakými idejemi jsou prostoupeny. Musím však říci, že se tomu nedivím. V době, kdy se všemu, co má nějaký vlastenecký nádech, dává automaticky negativní nálepka, by byl zázrak, kdyby se to na podobě vlastenectví neodrazilo. Vlasteneckou scénu tak dnes v podstatě tvoří dva extrémní protipóly.
První zahrnuje jedince a uskupení, kteři se shlédli v systému Třetí říše a nazývám je proto vlastenci říšskými. To i z toho důvodu, že spíše než Čechům, vyjadřují své sympatie Němcům a jejich politickému zřízení z let 1933-1945, někdy se za Němce přímo prohlašují, zvláště pokud pochází z oblasti bývalých Sudet. Svou spřízněnost vyjadřují nejen slovně či písmem, ale i symboly, které používají v komunikaci, na webech, oblečení či tetování. Německou podobu národního socialismu vnímají jako pozitivní ideu, která nás kdysi přišla ochránit před bolševickou hydrou, ohrožující nás z východu, a která zlomila vaz úrokovému otroctví, jemuž je třeba čelit i dnes.
Jaksi nevidí či vidět nechtějí, že při tomto nacistickém tažení byli prvními oběťmi právě vlastenci a inteligence, ať už u nás nebo jinde v zahraničí. Jako představitelé elity národa, u nichž se očekávalo, že jejich vlastenecký postoj by mohl negativně ovlivňovat postoj veřejnosti k německé okupaci. Nacisté totiž dle hesla „rozděluj a panuj“ podporovali vlastenectví v jiných zemích, jen pokud to vyhovovalo jejich zájmům, aby tím rozvrátili existující státy, jak tomu bylo např. v případě podpory Tisových nacionalistů. Pokud k tomu přičteme drakonické popravy třeba jen vlažných odpůrců okupace s celými rodinami zvláště v období heydrichiády či drakonické akce v podobě vypálení Lidic a Ležáků včetně vyvraždění jejich mužských obyvatel a umístění žen do koncentračních táborů, jeví se nacistická ideologie či to, co je na ní v novodobé formě vystavěno, jako idea s českým vlastenectvím neslučitelná.
Přesto se najdou tací, kdo ve své snaze o jakousi rehabilitaci nacismu prohlašují dobové dokumenty o plánech nacistů na vysídlení Čechů za komunistické podvrhy či jinými způsoby se pokoušejí historii revidovat, aby se nacistická okupace jevila jako pomalu to nejlepší, co tehdy český národ mohlo potkat. Pak už zbývá jen krůček k bizarním ideám amerických skinheadských skupin, jejichž znalost historie kulhá na obě nohy, že Hitler v podstatě bojoval za bílou rasu (byť jeho vojska na Východě popravovala bílé Slovany třeba jen pro jejich bolševickou ideu).
Opakem uvedeného typu vlastenců jsou lidé, které nazývám režimní vlastenci. Na rozdíl od prvně jmenovaných, kteří se vymezují proti stávajícímu zřízení, znamená pro tyto vlastence stát a věrnost mu samotnou podstatu jejich vlastenectví. Vlastní je jim velebení tatíčka Masaryka (jak přece jinak, když založil Československo), přehnaná úcta k symbolům státu, jako je vlajka či státní hymna, podpora ozbrojených složek státu u nás i jejich akcí v rámci NATO v zahraničí (ve stylu modifikovaného hesla: U Kábulu se bojuje za Prahu!) či např. vyznávání kališnictví jakožto svébytné formy českého křesťanství.
Za ideální prototyp takového režimního vlastence lze považovat Daniela Landu. Tento každopádně talentovaný hudebník se již léta marně snaží zbavit své nálepky rasisty, kterou si vysloužil na počátku 90. let působením ve skupině Orlík. Ať se však snaží jakkoliv vystupovat jako spravedlivý chlápek, který již nerozděluje mezi Romem a neromem, a pochlebovat současnému režimu vystoupeními pro české vojáky v Afgánistánu, zůstane navždy zapsán jako „ten Landa z Orlíku“. (Bohužel k dnešní době patří to, že jednou rasista, navždy rasista. Nemá tedy smysl se snažit svou vinu odčinit – média, různá moralistická občanská sdružení ani politici neodpouští.) Jací to vlastenci vzešli z okruhu lidí kolem Landy, je dobře vidět na příkladech pánu Vidíma či Komorouse, bývalých členů dnes již nefungujícího landovského řádu Ordo Lumen Templi.
Někteří režimní vlastenci tedy za sebou mají často kariéru vlastenců říšských či nějakým způsobem „závadnou“. Svým holdováním režimu chtějí ukázat, že je to vše minulost, o to více však musí projevovat současnému režimu loajalitu. Jejich výrazným rysem proto také bývá neustálé distancování se od všeho neonacistického, aby snad s nimi nebyli házeni do jednoho pytle, a odhalování nacismu ve všem (tento web samozřejmě nevyjímaje), co zavání vlastenectvím jiným než režimním, čímž dokonale kopírují soudobý politický a mediální trend.
Aktuálním příkladem režimního vlastenectví v praxi je návrh slovenského zákona o vlastenectví, který nařizuje jednou týdně poslouchání hymny na školách (včetně škol pro neslyšící děti), vyvěšování vlajky, textu hymny a preambulí ústavy (včetně mateřských školek, kde děti ještě číst neumí). Přirozeně se u lidí podobné povinné vlastenčení setká s nelibostí a jen jim znechutí vše, co s nějaký vlastenectvím souvisí. První protesty studentů již proběhly, další budou jistě následovat. Tisíce eur, které tak půjdou na pořízení vlasteneckých propriet k vyzdobení tříd, jsou jen třešničkou na celém tomto zpackaném dortu a la pejsek a kočička. To vše v době, kdy si slovenské školy stěžují na nedostatek peněz na nákup učebnic a pomůcek. Paradoxně se tak původně vlastenecká snaha může negativně podepsat na kvalitě výuky budoucnosti národa, tj. dětí. Suma sumárum, režimní vlastenectví se zakládá na formě bez obsahu, na klanění se symbolům, které se bez opory u lidu stává maškarádou.
Jak to u protikladů bývá, jsou si tak vzdáleny, až se podobají. V tomto případě mají oba výše zmíněné typy „vlastenectví“ společné to, že se v podstatě nejedná o žádné vlastenectví, ale o ideu historicky prověřenou jako českému národu nepřátelskou, to v případě prvém, či o adoraci státu v případě druhém. Je také evidentní, že žádný z těchto směrů nemůže nalézt širší podporu u veřejnosti, kterou bude odpuzovat jak verbální či vizuální koketování s nacismem, tak podkuřování státnímu aparátu, ať už je jakýkoliv, byť třeba zájmy národa ignorující, jak se zdá být v České republice stále zřejmější. Jako by se zcela zavála zlatá střední cesta, která vnímá vlastenectví jako cit ne naučený, ale již vrozený, který lze výchovou rozvíjet, ale také zadusit, ona cesta, která staví na základní jednotce vlastenectví – národu. Protože vlastenectví znamená především lásku k „rodné hroudě“ a lidu, jenž z ní vyšel a obývá ji, k hmotné a duchovní kultuře, kterou zde věky vytváří, snahu o zachování charakteru těchto tradičních hodnot i pro budoucnost a ztotožnění se s ostatními příslušníky národa, které spojuje společný původ, kultura, jazyk a historie.
Tyto základní principy tvoří pilíř, o nějž se opírá idea vlastenectví, patriotismu, národovectví, nacionalismu, či jak ji chcete nazývat, to vše nad tím je jen nadstavba, která bez této podstaty zůstává ubohým vlastenčením. Protože věříme, že navzdory současnému trendu všeobecného odnárodňování se jedná o hodnotu, kterou lid přesto oslovuje a má oslovovat, snažíme se svými skromnými silami takový pilíř budovat, zpevňovat a opečovávat také prostřednictvím tohoto webu.
Ilustrace: William-Adolphe Bouguereau (1825-1905) – The Motherland (1883)