Závěr z knihy Černé slunce, kterou v překladu Miloslava Korbelíka roku 2006 vydalo nakladatelství Eminent.
Rasa je nejdůležitějším pojmem árijských kultů a esoterického nacismu, klíčovým principem jejich historického a politického světového názoru. Americký neonacismus, představovaný Georgem Lincolnem Rockwellem a jeho následovníky, převzal nacistický názor na Židy, že jsou kvasem liberální společnosti, nejrůznějším způsobem podporujícím komunismus, občanská práva a rasové míšení. Nicméně koncem padesátých let 20. století byl tento neonacismus živen především odporem bělochů vůči přiznání občanských práv černochům, vůči jejich integraci, společným školám a pozitivní diskriminaci. Podobně britské neonacistické skupiny se vyrojily v reakci na rychle přibývající barevnou imigraci od konce padesátých let. Obdobou amerického neonacistického sloganu “bílá síla” byl požadavek “udržet Británii bílou”. Když v osmdesátých letech začali mít černí Američané prospěch z občanskoprávní legislativy a barevní přistěhovalci se začali v Británii politicky organizovat, neonacistické skupiny prohlašovaly, že v pravlastech bílého etnika je ohrožena jeho rasová nadvláda.
Ale rasistická krajní pravice nevyrůstala ve vakuu. Ačkoli liberální veřejné mínění ve Spojených státech a v Británii je rozhodně proti rasismu, mnoho faktorů v západní politice způsobilo, že byla znovu zavedena rasa jako legitimní kategorie skupinové identifikace. V šedesátých letech americké skupiny “černé síly” a radikální kritikové požadovali, aby stát oficiálně uznal “menšinový” skupinový status. Institucionalizace těchto požadavků vyvolala rozsáhlé programy rovných příležitostí a pozitivní diskriminace v oblasti poskytování veřejných služeb, zaměstnání a vzdělání. Postupná proměna zákona o občanských právech vedla k přeorientování těchto programů z rovných příležitostí na rovné výsledky rasových kvót. Toto přidělování zvláštních výhod a privilegií na základě uznaného skupinového statutu je nebývalou a pozoruhodnou odchylkou od angloamerické tradice individuálních práv.1 Diskriminační dopady této politiky na bělochy, jak potenciální, tak reálné, mezi nimi pochopitelně vyvolaly určitou zášť. A vládou ustanovená privilegia na základě rasy zase vyprovokovala nárůst rasistické krajní pravice.
Avšak podpora pozitivní diskriminace ze strany liberálů měla za následek vytvoření společenské atmosféry bílé viny. Příčiny černošské kriminality, drogové závislosti a závislosti na sociálních dávkách jsou často spatřovány v rasismu bělochů. Černoch, jenž se dopustí vraždy, znásilnění nebo loupežného přepadení na bělochovi, spáchá mnohem větší zločin, než když je tomu naopak. Nicméně celostátní média zpravidla upozorňují na případy bílých rasových útoků, zatímco mnohé zprávy o zločinech černochů jsou “barvoslepé” a většinou se objevují pouze v místním tisku. Liberální média z velké části ignorují velice významný podíl černochů na zločinnosti, ve věznicích a na nezaměstnanosti, nebo jej prezentují jako další důkaz diskriminace černochů a bílého rasismu.2 Relativně značné úspěchy asijských menšin ve vzdělání i v profesním životě a jejich mizivé zastoupení ve vězeňských statistikách ukazují neudržitelnost tendence klást nezdary a selhání černochů za vinu bílému rasismu. A když se běloši znepokojují disharmonickými vztahy mezi rasami, ignorují přitom vysoký výskyt interetnických konfliktů a zločinů. Takové umlčování bělošské kritiky skrze obviňování z individuálního a “institucionálního” rasismu, spolu s kompenzačním přístupem k černé identitě, je dalším faktorem, který radikalizuje rasistickou krajní pravici.
Árijské kulty a esoterický nacismus disponují působivými mytologiemi k zastavení úpadku bílé moci ve světě. Kulturní pesimismus Julia Evoly, Sávitrí Déví a Miguela Serrana vyjadřuje obavy ze zániku bílé (árijské) rasy v degenerovaném věku ovládaném společenskými a rasovými párii. Když přijali hinduistickou chronologii, chtěli tento úpadek do kalijugy vyvážit mesianistickým slibem vzkříšení v novém zlatém věku. Podobně formuluje Francis Parker Yockey svoji mytickou filozofii historie, podle které jsou evropské rasy (dočasně) oslabeny cizími židovskými vlivy a je jim zabráněno v naplnění jejich osudu v mocném novém Impériu nebo ve světové říši. Wilhelm Landig, jenž oslovuje mnohem méně početné německé publikum, vypracoval novonárodoveckou mytologii o počátcích Árijců v severské Thule, aby zvěstoval znovuzrození a obnovu nacistického Německa. Mýty o Černém slunci a nacistických létajících talířích plní podobnou, byť provinční funkci pro německé neonacisty, kteří hořekují nad prohranou druhou světovou válkou a triumfem liberalismu na mezinárodní scéně.
Nicméně zatímco George Lincoln Rockwell, Colin Jordan, Wilhelm Landig a Ernst Zündel se vracejí k nacistickým vzorům a epickým příběhům z druhé světové války, aby čelili poválečnému liberalismu a jeho domnělým židovským architektům, jejich mladí následovníci, zejména ve Spojených státech, tíhnou k šíření kvazinárodoveckých mytologií o bílé identitě a osudu. Naše pojednání o skupinách Křesťanské identity, Církvi stvořitele a nordických rasových pohanech poukazuje na zmatenou defenzivní ideologii, silně odlišnou od přímočaré ideologie německého nacionálního socialismu. Komentátoři si povšimli vzestupu nového nacionalismu jakožto kultury vzdoru vůči globalizaci a přistěhovalectví. Je tudíž příznačné, že árijský kult bílé identity je dnes nejsilnější ve Spojených státech, kde výzvy plynoucí z multikulturalismu a imigrace z třetího světa jsou největší.
Vztahy mezi rasami, založené na občanských právech amerických černochů a asimilaci přistěhovalců z New Commonwealthu do Británie, jsou již dlouho ovlivňovány přílivem přistěhovalců z třetího světa, uprchlíků a uchazečů o azyl. Americký zákon o reformě přistěhovalectví z roku 1965 zrušil Johnsonův a Reedův zákon z roku 1924, který upřednostňoval přistěhovalce ze západní a severní Evropy, a pravděpodobně změnil tvář Spojených států víc než jakýkoli jiný zákon ve dvacátém století. Jelikož ekonomická rekonstrukce Evropy omezila další imigraci ze Starého světa, pocházelo kolem roku 1980 pouze pět procent legálních přistěhovalců z Evropy, zatímco Asiaté (zejména Filipínci, Korejci, Vietnamci a Indové) představovali téměř padesát procent. A imigrace z Latinské Ameriky (hlavně Mexičané) tvořili asi čtyřicet procent. Podporován rodinným preferenčním systémem, lámal nový imigrační model v osmdesátých letech 20. století rekordy, zatímco příliv ilegálních hispánských přistěhovalců byl vnímán jako ztráta kontroly nad národními hranicemi.3
Americký rasový teoretik Lothrop Stoddard, jenž svá díla psal po první světové válce, chápal hrozbu přistěhovalectví jak z ekonomického hlediska (snižování mezd), tak s ohledem na jeho kulturní důsledky, postihující náboženství, pravidla chování, zákony a zvyky. V roce 1940 – uprostřed silného omezení přistěhovalectví – se časopis Time vysmíval Stoddardovým obavám ze “žlutého nebezpečí”. Dnes tentýž časopis předvídá nevyhnutelný úpadek bílého, západního světa.4 Legislativa z roku 1965 vyvolala trvalou vlnu přistěhovalectví z třetího světa. V posledních letech je každoroční legální imigrace do Spojených států asi jednoho milionu osob, včetně 100 000 uprchlíků a 100 000 žadatelů o politický azyl, zastiňována asi dvěma až třemi miliony ilegálních přistěhovalců. Konzervativní oponenti masové imigrace ze zemí třetího světa zdůrazňují, že to velice dramaticky proměňuje demografii Spojených států. V této souvislosti stojí za zmínku, že podíl imigrantů, přicházejících od roku 1870 z jižní a východní Evropy, který v letech 1924 až 1965 vyvolal silné omezení imigrace, činil roku 1930 asi třináct procent celkové americké populace. Pro srovnání podíl přistěhovalců v období po roce 1970 představoval již roku 1990 více než osm procent a neustále roste.5
Odpovědí na otázku, zda Spojené státy mohou skutečně vstřebat takové množství imigrantů, má být politika bilingválnosti a multikulturalismu ve vzdělávacím systému. Asimilace je dále ohrožována přerůstáním pozitivní diskriminace, původně určené ke zvýhodnění černochů jako výsledek občanskoprávní legislativy, do vládou nařízené diskriminace namířené proti bílým Američanům (ale v praxi také proti černým) ve prospěch přistěhovalců z třetího světa. Nadřazení mezinárodních lidských práv představám o národní svrchovanosti rovněž vedlo k postupnému narušování občanských práva povinností, takže ilegálním přistěhovalcům je zaručeno sociální zabezpečení, vzdělání, vládní podpory, ba dokonce volební právo.6 Tyto problémy hluboce znepokojují konzervativní skupiny ve Spojených státech, které nevidí žádný důvod, proč by se měla měnit demografie Spojených států, už jenom kvůli naprosto nepředvídatelným důsledkům. Proměna Spojených států v “kolonii světa” nebo “univerzální národ” nemá v moderním světě obdobu. Podobná situace je v Evropě, zejména v Británii, kde multikulturalismus je podporován levicovou a liberální politickou agendou, usilující o volební podporu čím dál početnějších etnických menšin. Nedávná studie o budoucnosti multietnické Británie dokonce vyslovila pochybnosti, zda národní epiteton “britský” není poskvrněn rasismem.7
Jak jsme viděli v předchozích kapitolách, krajní pravice ve Spojených státech a v Británii od osmdesátých let trvale posiluje. Tento trend byl zpočátku překvapivý, když první generace poválečných neonacistických vůdců zestárla a vzpomínka na výzvu mocností Osy západnímu liberalismu se téměř vytratila do historie. Nicméně vzestup skinheadských rasistických gangů, white power music a proměna neonacistického rasismu do nových lidových náboženství bílé identity odrážejí sílící imigraci do západních zemí a z toho plynoucí tlaky na multikulturalismus. A právě tyto trendy mě přiměly k jejich porovnání s národoveckými německými nacionalistickými skupinami v Rakousku před první světovou válkou. Ale v době mocenského vzestupu fašismu ve dvacátých a třicátých letech nebyl příliš velký zájem o zkoumání těchto předchůdců nacionálního socialismu. Nemůžeme vědět, jaká budoucnost čeká západní multikulturní společnosti, ale tento experiment nedopadl dobře v Rakousku-Uhersku ani v Sovětském svazu a Jugoslávii. Multikulturní výzvy v liberálních západních státech jsou mnohem vážnější, a je zřejmé, že pozitivní diskriminace a multikulturalismus vedou k čím dál rozšířenějšímu nepřátelství vůči liberalismu. Z retrospektivního pohledu případné autoritativní budoucnosti v roce 2020 nebo 2030 mohou být tyto árijské kulty a esoterický nacismus chápány jako rané symptomy velkých rozvratných změn v našich dnešních západních demokraciích.
Poznámky:
1. Christian Joppke: Immigration and the Nation-State: The United States, Germany, and Great Britain (Oxford: Oxford University Press, 1999), str. 150-153.
2. Jared Taylor: Paved with Good lntentions: The Failure or Race Relations in Contemporary America (New York: Carroll and Graf, 1992), str. 34-44, 217-240.
3. Joppke, Immigration and the Nation-State, str. 25-28.
4. Lothrop Stoddard: The Rising Tide of Color against White World-Supremacy (London: Chapman and Hall, 1923), str. 251-255.
5. Peter Brimelow: Alien Nation: Common Sense about America’s Immigration Disaster (NewYork: HarperPerennial, 1996), str. 48-49.
6. Brimelow, Alien Nation, str. 219.
7. The Future of Multi-Ethnic Britain: The Parekh Report of the Commission on the Future of Multi-Ethnic Britain, established by The Runnymede Trust (london: Profile, 2000), str. 38.