Lidstvo ve svém hledání ideálu dospělo k primitivním sociálním schématům a zároveň zjednodušilo a zprofanovalo vnímání lidské podstaty. V dnešní společnosti převládá názor, že formování osobnosti člověka probíhá vlivem prostředí a výchovy, nezávisle na jeho národnosti a dědičných předpokladech. Zbavili člověka jeho biologické minulosti a nechali pouze jeho současnost, a tu také jednostrannou – společenskou. Pojem plemeno dnes existuje jen pro zvířata. Ani pes, ani kůň nedostanou na výstavě cenu, pokud budou mít vady narušující čistotu jejich plemene. Standardizace lidstva na principu míšení kultur a krve do úplného zničení čistoty toho i onoho vedla k ohromnému počtu tragédií národů i ras. Individualita člověka se dnes vnímá na úrovni jeho odklonu od sociálních a fyziologických norem, s nárokem na svobodu jejich uplatnění. Životní prostor normálního člověka se každým dnem zužuje. Již neusiluje o pospolitost dle rodových a národnostních kritérií a navykl si myslet, že se o něho postará společnost kvůli jeho prospěšnosti státu. Avšak „civilizované“ společnosti již nic není do normálních lidí, ona sténá pod jařmem morálních a psychických mrzáků, jejichž řešení problémů upřednostňuje v prvé řadě, aniž by se namáhala hledání příčin „odchylek“. Neřest je podporována kinematografickým a literárním průmyslem. Každý den se na světe objeví desítky filmů a knih oslavujících sadismus, sexuální úchylky a chamtivost. Po takovém zboží je vždycky poptávka, protože sám obnovuje a rozmnožuje kupní sílu. Ostatním „sociálně adekvátním“ se podává krmě v podobě slabomyslných seriálů a komedií.
Stereotypní myšlení a zjednodušené vnímání života změnily normálního člověka v pokorné zvíře, zbavily ho pudu sebezáchovy a vyvolaly ve společnosti sociální idiotismus. Člověk 20. století, získaje standardní „vyšší“ vzdělání s všeobecným souborem zaklínadel a předpisů, je naivně přesvědčen, že správně chápe chod dějin, zákony společenského života a dokonce že je schopen je ovlivňovat. Lidstvo odmítá přijmout moudrost minulosti. Jeho životní filosofie se zaměřuje na honbu za pomíjivými statky civilizace, za iluzí rovnosti všech a všeho. Dle zákonů spravedlnosti a svědomí nemůže být prostitutka rovna učenci, narkoman sportovci, avšak „demokracie“ ustanovila rovnost všech a všem dala stejná práva. Cožpak může taková „rovnost“ dát vzniknout normální společnosti? Čím dále jdeme po cestě všeobecné rovnosti, tím méně vidíme géniů, kteří vždy určovali kulturu a intelekt epochy. Je v naší době někdo podobný jako třeba Rafael, Michelangelo, Mozart, Wágner, Bach, Goethe, Kant, Nietzsche, Čajkovský, Dostojevský? Ne. V naší době se stali hrdiny epochy rockefellerové, chaplinové, malevičové, rajkinové a ostatní pytle s penězi, neurotici a komedianti. „Každá doba má své hrdiny“? Proč se však tak rozmělnili hrdinové naší doby?
Mysl pozorných již dávno upřela pozornost na všeobecnou otupělost lidstva, avšak málokdo je bral vážně a vlastně je už ani nemohli být pochopeni. „Pokrokové lidstvo“ se nadchlo chimérami: budovalo „sluneční města“, „komuny“, „společenstva rovných možností“ a jeho ochraptělé hrdlo vykřikovalo: „Svoboda, rovnost, bratrství!“. Avšak z nějakého důvodu to vše končilo krvavými válkami a revolucemi. Člověk šlape na stejné hrábě století za stoletím a žije v dokonalém přesvědčení, že jeho předkové byli hloupější, a proto nebyli schopni přivést dílo do logického konce, vytvořit optimální model společnosti, v níž by bylo všem dobře. Dnes je jako ideál světa vnucován americký model společnosti a málokdo se zamýšlí nad tím, že tomuto modelu není ani dvě stě let, přesto ho chtějí aplikovat na státy a národy s mnoha tisíciletou historií a tradicemi. Pokud připustíme, že pro Evropu nastal západ, tak americké slunce ještě nevyšlo a není známo, zda vůbec vyjde. Současný úspěch Ameriky je úspěch mladého podvodníka okrádajícího banky a žijícího z úroků. Americká společnost uzavřela smlouvu s ďáblem a zbavilo se těžkého břemene svědomí, který tak překáží při „dělání peněz“. Amerika však brzy bude muset zaplatit účet; ve vztahu k duchovnu již zbankrotovala a od něj již není daleko k bankrotu ekonomickému. A tehdy se probudí chamtivé a krvežíznivé zvíře americké společnosti bez národnosti a domoviny. Amerikanismus, to již není obraz života. Amerikanismus je už agresivní náboženství s kultem zlatého telete! Amerikanismus je již modernizovaný judaismus 21. století! Není daleko doba, kdy se Amerika vydá na svou „křížovou výpravu“ po pro ni dobře připravených cestách. A čelit jí může jen ten národ, který si uchová svou národní důstojnost a svou vlast.
Vzpomínám si na jednu reportáž ze světového šampionátu v tenise, kdy na kurtu soutěžila Američanka a Češka. Zápas byl vyrovnaný, každá z nich ztratila a vyhrála jeden bod. Náš sportovní komentátor se domníval, že nakonec vyhraje Američanka, protože Američané mají „vrozený pud vítězit“. A skutečně, Američanka vyhrála. Komentátor měl pravdu jako psycholog, protože víra Američanů ve svou sílu jim dává silný psychologický stimul, který působí jako dopink v každé těžké situaci. Americkým dopingem je dolar, který se stal světovým platidlem a zajistil rozkvět USA. Američané se k němu modlí, jako se domorodci klaní svým bůžkům plodnosti. To je však dočasný efekt; tak jako u drogy, Ameriku po „rauši“ nevyhnutelně postihne „zlom“ a úpadek.
Vzpomenu slova Walta Whitemana, amerického básníka z 19. století: „… Nastala doba pohlédnout na naši zemi a epochu zkoumavým zrakem, jakým se dívá lékař zjišťující hluboko skrytou nemoc. Ještě nikdy nebyla srdce tak zpustošená jako nyní… Není víry v základní principy naší země, není ani víry v lidstvo… Prospěch – toť saň dnešních dnů, která všechny pohlcuje.“
Každý nový jev, zvláště se to týká umělých ideologií a náboženství, má věčného nepřítele – historii. Za tímto slovem se neskrývají pouze trosky Říma a Řecka, evropská a ruská muzea a ostatní hmotné stopy minulosti. V tomto slově spočívá paměť rasy, která chrání vše minulé na úrovni genetické paměti a předává ji z pokolení na pokolení. O této lidské schopnosti se vedou mnoho století spory. Současný katastrofální stav vymírající bílé rasy a množící se mezinárodní konflikty nutí znovu se vrátit k tomuto tématu s tím, aby se na přelomu tisíciletí na něj upřela větší pozornost.
Archetyp každého národa se nejzřetelněji projevuje v jeho nacionalismu. (Tvrdím, že termín „nacionalismus“ vznikl poměrně nedávno, dříve se tento jev mohl označovat jménem kultovního boha zodpovědného za jednotu a čistotu rodu.) Neboť nacionalismus je ve své základu hluboko dřímajícím podvědomým instinktem, podmíněným nejen zachováním čistoty svého rodu, ale i jakýmsi jemným vnímáním, vycházejícím z hloubky lidské duše – téměř mystického hlasu krve, o němž se více dozvídáme z židovských a německých eposů a památek náboženské literatury. Všechny zvláštnosti té či oné rasy či národa spočívají na tomto starém vnímání – nacionalismu. Proto ten, kdo se snaží bojovat proti nacionalismu, v prvé řadě bojuje proti přírodě a lidské kultuře. Proti přírodě a kultuře však, pokud se vám nelíbí, není třeba bojovat, je třeba ji pochopit. Místo toho ale „civilizace“ dává přednost studiu falše – ničí s krví, co bylo dáno přírodou a časem, podsouvá neschopné padělky v podobě „pop-kultury“. Doufá, že lásku lze nahradit sexem, náboženství politikou a nacionalismus internacionalismem. Nelze vytvořit svůj náhradní stín! Každá náhražka za odstraněné se nevyhnutelně vrací, ale již ve zkreslené a nepoznané podobě. A místo společnosti všeobecného blaha tu máme terorismus, války a sociální otřesy. V chápání experimentátorů „příroda není chrám ,ale dílna“. Sociální a genové inženýrství je zcela připravilo o rozum a oni jsou již připraveni vykřiknout: „Bůh je mrtev!“, avšak ne v Nietzeschově chápání oněch slov, ale v maniakálním nadšení podrobit si podstatu člověka svému obrazu. Snaží se palcem udělat to, co se dělá úplně jiným orgánem. A lidstvo zmrzačené experimenty je odsouzeno se plazit ke své propasti. Spodina, sociálně adaptovaná v důsledku cílevědomého negativního výběru pro vnitřní rozklad států a národů, se již dávno prodrala vpřed a postavila se do čela procesu ničení tradičních civilizací. Odborníci na rozrušování rodin, společností, národů a říší uplatňují tento způsob stejně efektivně již tisíce let.
Je pravda stejně nepřijatelná pro komunisty i demokraty? Je. Jedná se o genetickou determinovanost (podmíněnost) světonázoru a etnopsychologie. Jakýmže popelem, komunistickým či demokratickým, by posypali vulkán „přírodního člověka“, když on vychrlí lávu tisíciletí – lávu nalezených instinktů?
V tomto spočívá tragédie lidstva, ubírajícího se od sebe samotného do světa iluzí. Konflikt vědomého a nevědomého rozbíjí duši člověka, plodí psychické epidemie. A každé nové pokolení se snaží po válkách a revolucích nalézt zlatý střed harmonie. Avšak v žádném případě se nechce přiznat k velké lži páchaného násilí. Kdosi jistě udává směr a tvrdí, že se jedná o „pohyb vpřed“. Na cestě „vpřed“ člověk vychází z nepřirozeného sociálního schématu a do obvyklé slepé uličky už doleze v podobě průměrného člena společnosti, s povinnou visačkou na krku („demokrat“, „komunista“, „liberál“) v závislosti na fantazii experimentátorů…
Zdroj: Společensko-politický list „Slavjanskaja obščina, č. 3 (4), 2004