kapitola VI., oddíl 7. z knihy Evropské rasy (1939)
Slované spolu se svými blízkými sousedy a lingvistickými příbuznými Balty vstoupili na jeviště evropské historie relativně pozdě. Mluvíce archaickou formou satemové větve indoevropštiny, podařilo se jim téměř zázračným způsobem udržet si svou jazykovou integritu v období zahaleném tmou, které předcházelo době, kdy se začali rozptylovat navzdory dalekosáhlým aktivitám Keltů, Skythů a Germánů. Slovanština je v mnoha ohledech blízká původní formě indoiránštiny, což je skutečnost, jež nemůže nemít kulturní a geografický význam.
Zatím není možné spojovat dávné sjednocené Slovany s nějakou specifickou archeologickou perspektivou, jež by byla vzdálenější souladu než poměrně nedávné sporné nálezy vesnic z prvních staletí našeho letopočtu. Ačkoliv se všichni slovanští badatelé neshodují ohledně polohy jejich původní domoviny, zdá se, že má největší váhu názor Niederleho, děkana slovanských prehistoriků.100 Ten by ji umístil do hustě zalesněného povodí řeky Pripiet na severozápadní Ukrajině a jihovýchodním Polsku. Tato oblast je na západě ohraničena řekou Vistula, na jihu horním tokem Dněstru a na východě rozlehlými lesy bývalých gubernií Černigovka a Poltava. Jinými slovy, slovanští předkové unikli ztrátě etnické identity ze strany Skythů a Gótů tím, že osídlili poměrně lesnatá a bažinatá území.
Na západě byli jejich sousedy Germáni a Keltové, kteří žili na druhém břehu řeky Vistula; Baltové obývali břeh u moře, po němž jsou souhrnně pojmenováni, zatímco nerozptýlení Finové žili podél lesnatých říčních břehů nedaleko pramenů Volhy, Oky a Donu. Dávní Iránci, blízcí jazykoví příbuzní Slovanů, obývali roviny na jihu a východu, zatímco Trákové sousedili se Slovany na vzdálené straně horského řetězu Karpat.
Podobně jako nejdávnější Iránci, a na rozdíl od Skythů, byli Slované prostými zemědělci a pastevci. Díky životu v močálech a lesích se přizpůsobili obtížným klimatickým podmínkám. Z jistého důvodu, jemuž studenti populační dynamiky stále ne zcela rozumí, jich mezi druhým a pátým stoletím n. l. výrazně přibylo a začali se rozšiřovat do všech možných směrů.
Slovanská expanze na západ, přes většinu území současného Německa, byla dočasná, protože germánské národy samy brzy prošly obdobím expanze na východ, kdy germanizovaly mnoho nových skupin Slovanů, a to buď silou či poklidnou asimilací. Několik ostrůvků slovanské řeči a kultury tento postup přežilo, především v podobě Lužických Srbů v saském Spreewaldu. Postup jižních Slovanů je zavedl do Dinárského horského pásma za Dolním Rakouskem, které jisté skupiny překročily až k istrijskému poloostrovu u Jadranu a samotné severní Itálii. Hlavní část postoupila na jihovýchod podél pobřeží Jadranu, opisujíc Dinárský horský pás do Černé Hory a oblasti Gore v severovýchodní Albánii. Jádro jižních Slovanů se zformovalo v starosrbském království, s centrem kolem měst Prizren a Skopje. Z tohoto jádra expandovali na pláně Kosova, jejichž velkou část měli brzy ztratit kvůli Turkům a Albáncům. Srbové, nejdůležitější samostatný národ, jež se zapojil do této jižní expanze, mluví jazykem úzce příbuzným Lužickým Srbům v Německu.
Postup Slovanů na východ představoval intenzivní znovuosídlení úrodného pásu černozemě zemědělci, protože od časů pozdního neolitu byl tento plodný pruh nelesnaté nížiny oblíbenými pastvinami a oblastmi válečných tažení kmenů a národů bojovných nomádů, kteří se stavěli nepřátelsky k úplnému využití země na obdělávání. Z těchto oblastí s černozemí sledovali východní Slované vodní toky středního Ruska na sever do lesnaté země, kterou tehdy obývali Finové. Tento postup proti proudu vytlačil některé kmeny Finů a způsobil jejich historickou migraci k Baltu. Mnoho Finů nicméně zůstalo a poslovanštilo se smísením se svými přemožiteli. Jiní stále zůstávali stranou v malých etnických ostrůvcích, které si až dodnes udržují finskou řeč.
Východní expanze Slovanů se nezastavila na Uralu, ale zvolna pokračovala na Sibiř potom, co byla přerušena Turky a Mongoly, až nakonec v 17. stol. dosáhla Tichého oceánu. Slovanů stále přibývá a stále postupují na východ. Toto období rozkvětu, poslední z indoevropských expanzí, ještě neskončilo.
Protože Slované stále praktikovali pohřby žehem až do prvních staletí našeho tisíciletí, kosterní pozůstatky z období sjednocení neexistují, a těch z prvních staletí expanze není velký počet. V tomto případě nicméně písemné důkazy předchází osteologické (osteologie: nauka o struktuře a funkci kostí – pozn. překl.), protože četné popisy dávných Slovanů, vytrvale schraňované Niederlem, se objevují v dílech Byzantinců, Arabů a Paršanů.101 S jedinou výjimkou Slovany popisují jako vysoké, hubené a světlovlasé či zrzavé. Často si je pletli s Germány, a tato skutečnost posiluje pravděpodobnost, že u nich převládala světlá barva kůže. Pouze jeden hlas tvrdil opak, patřil Židu jménem Ibrahim ben Jákub, který prošel roku 965 Čechami a poznamenal, že Češi byli překvapivě tmavovlasí. Niederle interpretuje tento osamocený rozpor jako důkaz toho, že Ibrahim, navyklý očekávat světlovlasé Slovany, narazil na místní enklávu, která se celkově odlišovala od Slovanů. Se zřetelem na převažující opačný názor nesmí být ben Jákubovu rozporu přisuzována velká váha.102
Jestliže důkazy z písemných pramenů dělají z dávných Slovanů nordiky, pokud jde o vzrůst a barvu kůže, pak totéž dokládá i osteologie ve smyslu metrickém a morfologickém. Stručně řečeno, celý kosterní materiál nejdávnějších Slovanů převážně z doby od 8. do 11. století spadá jako skupina, pokud ne jako jednotlivci, do jedné či více nordických kategorií, které se již pokládají za charakteristiku indoevropsky mluvících národů doby železné.
Toto není příliš patrné v Polsku, jehož východní polovina patřila před jejich rozptýlením k domovině slovanských národů. Všehovšudy lze shromáždit ani ne 40 mužských lebek a jen málo z nich má kompletní soubor znaků.103 (viz dodatek I, oddíl 46.) Tyto lebky jsou všechny převážně dolichokefalické; hlavní lebeční index má hodnotu 73, a nezahrnují ani jeden příklad kulaté hlavy. Mezi těmito lebkami z Polska jsou některé nápadně dlouhé a velké exempláře s dlouhými, úzkými tvářemi. Nosy této celé skupiny jsou zcela leptorhinní. Celkem vzato byli původní Slované v Polsku nordici, patřili do indoevropské skupiny; tyto lebky mají sklon k dlouhým a velkým, extrémním hlavám lidu šňůrové keramiky, a v mnoha ohledech se podobají hannoverským nálezům a rozměry i anglosaským.
Početné pozůstatky slovanské expanze do Německa jasně ukazují tělesné typy daných nájezdníků, kterých se v této části týkala. Nejdůležitějšími nálezy jsou ty, jež studoval Asmus, který shromáždil lebky starověkých Lužických Srbů z Mecklenburgu.104 (viz dodatek I, oddíl 47.) Ty tvoří poměrně homogenní skupinu vysokých dolichokefalických a nízkých mezocefalických lebek s mírně klenutým vrcholem, nízkým svažujícím se čelem, dlouhými úzkými tvářemi, leptorhinními či mesorhinními nosy, vysokými očnicemi a silnými čelistmi. Tito staří Lužičtí Srbové, s kulatějšími hlavami než mají Poláci, jsou metricky velmi blízcí Keltům a Skythům. Ve středním Německu, zvláště v západním Prusku a Pomořansku, jsou staré slovanské lebky klenutější a v tomto ohledu bližší polskému podtypu.105
Lebky z Čech jsou z největší části stejné jako ty, jež patřily Lužickým Srbům z Německa, s výjimkou nálezů Matiegky (viz dodatek I, oddíl 48.); ty mají extrémně vysokou klenbu a téměř se blíží rozměrům lidu šňůrové keramiky. To odpovídá menší míře malých skupin ze Slovenska a samostatným lebkám.106 V Čechách tedy Slované zahrnovali tři podtypy s halštatskými, polskými a keltskými analogiemi.
Slované, kteří mezi 7. až 9. stoletím vpadli do Štýrska, jsou v podstatě stejní jako ti v Německu a velmi se blíží keltskému průměru.107 Bezesporu vytvořili smíšenou skupinu a včlenili mezi sebe i minoritu s kulatým tvarem hlavy. Některé slovanské lebky ze Štýrska, jež upomínají na polsky vzor, jsou extrémně velké a silné. Bohužel nemáme žádné údaje, které by sledovaly další postup jižních Slovanů do Dinárského horského masivu a odtud do starého Srbska a rovin Kosova. Nicméně můžeme studovat třetí slovanský pohyb, a to ten, jenž pronikl do Ruska.108
Lebky těchto nájezdníků patří svým lebečním indexem o hodnotě 75 až 76 a střední výšce klenby k obecné nordické formě. Ukrajinské lebky z 8. a 9. stol. n. l. se příliš neliší od tohoto obecného standardu, ale dávné slovanské lebky z moskevské oblasti, asi z 11. či 12. století n. l., jsou téměř výhradně dolichocefalické a mají průměrný lebeční index 73.5.
Celkem vzato byl slovanský rasový typ, jehož dokladem jsou kosterní nálezy z Polska, Německa, Čech, Rakouska a Ruska, poměrně jednotný. Vzhledem k jeho geografické poloze asi představuje polská skupina téměř zcela původní formu, zatímco ty, jež expandovaly na jih a západ, vstřebaly místní keltské a jiné indoevropsky hovořící obyvatelstvo. Slované stejně jako ostatní indoevropsky hovořící národy, jejichž stopy jsme byli schopni nalézt, byli původně nordickými a v jejich raných pozůstatcích ve studovaných regionech není žádný podnět k početně převažujícím brachycefalickým rasovým znakům, které se dnes považují za typicky slovanské. Nicméně Slované, kteří se stěhovali do jižního Maďarska, stejně jako před nimi germánští Gepidové, se smísili s místním brachycefalickým lidem s širokými nosy, nízkým vzrůstem a širokými obličeji, jenž předcházel historickému příchodu Maďarů a pocházel z Avarů ze střední Asie.109 Většina Slovanů si udržela svou původní dolichocefalickou formu lebky nejdříve do 13. a nejpozději do 15. stol. V tu dobu ti, kteří obydlili Rusko a střední Evropu, dále rychle ale důsledně získávali brachycefalickou formu. Dobře zdokumentované nálezy z Čech a moskevské gubernie ukazují, jak tato změna postupovala během staletí, až běžné průměry 73 až 75 vzrostly v 19. stol. na hodnotu 83. Jen málo Slovanů bylo ušetřeno této změny, jež byla paralelou k tomu, co postihlo jižní Germány a jiné národy střední a východní Evropy. Ačkoliv k tomu došlo v plném světle pozdější středověké a moderní historie, nebylo zatím nabídnuto žádné plně uspokojivé vysvětlení.
Poznámky:
100 Niederle, L., ACIA, 2me Session, Prague, 1924, pp. 241-247. Výchozí materiál viz jeho vyčerpávající soubor knih o historii Slovanů, Slovanské starožitnosti.
K přezkoumání slovanské problematiky z novější doby viz Sonnabend, H., L’Espansione degli Slavi.
101 Niederle, L., AnthPr, vol. 7, 1929, str. 62-64; také Slovanské starožitnosti díl 1, 1925, str. 98 a dále.
102 Pasáž, o níž jde, byla přeložena a znovu překládána do mnoha jazyků. Nebyl jsem schopen najít arabský originál.
103 Kopernicki, I., ZWAK, část I, 1883.
Majewski, E., Swiatowit, díl 9, 1911, str. 88-94.
Rutkowski, L., Swiatowit, díl 7, 1907, str. 3-21, 22-38.
104 Asmus, R., AFA, díl 27, 1902 str. 1-36.
105 Müller, W., JVST, díl. 5, 1906, str. 60-77.
Reuss, K., JVST, díl 6, 1907, str. 93-112.
Schumann, H., ZFE, díl 23, 1891, str. 589-592, 704-708; díl 26, 1894, str. 330-336; díl 30. 1898, str. 93-100.
Virchow, R., ZFE, díl 23, 1891, str. 349-350, díl 24, 1892, str. 550-555.
106 Červinka, J. L., a Matiegka, J., AnthPr, díl 3, 1925, str. 97-108.
Jelinek, B., MAGW, díl 20, 1890, str. 136-147.
Matiegka, J., AFA, díl 25, 1896, str. 150-154.
Szombathy, J., MAGW, díl 52, 1922, str. 20.
Wankel, H., MAGW, díl 12, 1882, str. 123-128.
107 Toldt, C., MAGW, díl 42, 1912, str. 247-280.
108 Derviz, D., AntrM, díl 4, 1930, str. 93-105.
Derviz, D., RAJ, díl 12, 1923, str. 24-38.
Stefko, W. H., a Schugaiew, W. S., AFA, díl 50, 1932, str. 44-55.
109 Sziráky, S., a Huszár, G., MAGW, díl 63, 1933, str. 229-232.