Ačkoliv mají evropská pohanská náboženství rozdílný původ v různých dobách, moderní obrozenecká pohanská hnutí jsou obecně dětmi dvacátého století, alespoň ve smyslu svých moderních jmen a organizací. Jako zakončení této úvodní kapitoly stojí za to předložit některé myšlenky o možné budoucnosti těchto nových/starých náboženských hnutí, která spějí vpřed k nepředvídatelným podmínkám jednadvacátého století.
Jako bylo původní evropské pohanství utlačováno převládajícím křesťanským náboženstvím, tak se zdá, že pohanské obrození moderních časů bude dál ovlivňováno postojem a mocí různých křesťanských církví. Jak bylo poznamenáno dříve, křesťanství ztrácí na oblibě vě většině Evropy, ale zažívá obnovený nárůst ve Spojených státech. Z této odlišnosti můžeme odhadnout, že novopohanská náboženství budou podobně stále více přijímána jako jedna forma náboženství mezi dalšími v Evropě i v Kanadě, kdežto ve Spojených státech, zvláště v amerických komunitách, kde převládají fundamentalistické a evangelické formy křesťanství, budou dál zakoušet odpor a represe.
Lze také očekávat, že mezinárodní komunikace a spolupráce na internetu a pomocí dalších prostředků bude hrát podstatnou roli při vymezování pozice a statusu pohanského náboženství ve vztahu ke křesťanství. Jak budou pohanské náboženské vazby v Evropě pevnější – jako např. v Dánsku, kde v listopadu 2003 dostalo nordické pohanství oficiální status s plným právem na oddávání a provádění dalších obřadů (Olsen 2003) – budou mít silnou pozici, aby nabídly pomoc opevněným pohanům ve Spojených státech, kteří bojují za zachování svých komunit před konzervativními křesťanskými církvemi či jinými orgány snažícími se potlačit jejich aktivity a organizace. Opačná situace může platit pro Evropu, kde se křesťanské skupiny, pokoušející se vzdorovat nárůstu pohanských organizací, mohou obrátit s prosbou o podporu na americké církve. V Rusku, kde postkomunistické vládní autority prokazují rostoucí zalíbení v ruské pravoslavné církvi, je možné, že moderní pohané budou čelit rostoucímu vzdoru vládních institucí.
V jednotlivých pohanských komunitách může jakýkoliv znatelný nárust členstva být zdrojem tlaku na organizační struktury. Moderní pohané se prokázali odolnými vůči centralizovanému vedení a organizaci, s preferencí malých, místních či regionálních svazů a tendencí dělit se do menších frakcí, pokud dojde ke sporům či osobním konfliktům. Zda rostoucí počet pohanů bude znamenat větší členstvo v existujících organizacích, nebo nekonečné množení menších odštěpených skupin, lze těžko posoudit. Možná, že bude mnoho záležet na kvalitě vedení, jež nabídnou jednotlivý jedinci a jejich, a na jejich schopnosti podnítit druhé ke spolupráci na vizích a programech, které předloží. Střídavě decentralizované, spolupracující organizační struktury, které se vyvarují dominanci jednotlivých vůdců, mohou mít pro budoucnost pohanství rozhodující důležitost. U pohanských organizací a sdružení, které jsou zařazeny do této knihy, lze objevit oba druhy vedení.
Rekonstrukcionistické a eklektické formy moderního pohanství pravděpodobně zůstanou odlišené, životaschopné a samostatné varianty, pokud budou na různé potřeby lidí v odlišných regionech podávat odpovědi ohledně významu komunity, identity a duchovna. Wicca tak zatím dosáhla největší popularitu ze všech forem pohanství a čas teprve ukáže, zda si tuto dominantní pozici udrží. Mezi rekonstrukcionistickými pohanskými komunitami existuje mnoho příběhů o členech, kteří po dřívějším zapojení se do Wiccy přešli k tomuto druhu pohanství. Mluví o pocitu potřeby náboženské komunity, jež je pevněji zakotvena v minulých náboženských tradicích konkrétní doby, místa a lidu, což je přimělo k vyhledání etničtěji založené formě rekonstrukcionistického pohanství. Zda to bude znamenat pokračující či vzrůstající trend, se teprve uvidí a prozradí také něco o tom, zda lidé jednadvacátého století cítí větší potřebu širokého, univerzálního a etnika zbaveného systému duchovního smýšlení, jak je tomu u Wiccy, či náboženské smýšlení zabalené spolu s etnickou identitou, jak je nabízeno rekonstrukcionistickým pohanstvím.
Jak se po celém světě společnosti, včetně dříve uzavřených národů sověty ovládané východní Evropy a kdysi homogenních národů Skandinávie, stávají etnicky rozmanitějšími díky nárůstu cestování, přistěhovalectví, sňatkům a dalším formám interakce s lidmi z jiných regionů, budou etnicky orientovaní rekonstrukcionističtí pohané čelit velké výzvě. Budou se muset rozhodnout, zda přehodnotit etnicitu, aby se mohli přistěhovalci, neběloši, míšenci a další lidé z kdysi vzdáleného národního, jazykového a rasového prostředí připojit k jejich druhu pohanství, nebo zda rozvíjet moderní pohanství jako poslední baštu etnické čistoty proti „barbarským hordám“ přistěhovalců a dalších. Už dnes lze sledovat obě tendence, o nichž zuří prudké debaty na internetových stránkách skupin Asatru a jiných.
Pro většinu moderních pohanů, kteří jsou evropského původu či potomky evropských přistěhovalců, sahá motivace k zájmu o pohanství od touhy znovu získat tradice předků ze sítí ztrácejících se rodinných vzpomínek až po přání se ztotožnit s etnikem minulosti a duchovními tradicemi, které shledávají osobně smysluplnými, od inspirace k smíšení duchovních komponent evropského etnického dědictví s náhledy a praktikami posbíranými z jiných náboženských tradic, až k po záměr manipulovat tradičními symboly a vírami pro politické účely. Následující kapitoly dávají představu o tom, jak rozmanité současné pohanské komunity se zaměřují na tyto otázky ve svých konkrétních společenských a historických kontextech.
Závěr