H. F. K. Günther považuje Protoslovany (Urslawen) za převážně nordický lid, který se zformoval ve středním a jižním Rusku (podle politické mapy před rokem 1914). Dnes toto území – ohraničené na jihovýchodě a východě Dněprem, na severu a severozápadě Pripetí a Vislou, na západě Odrou a na jihozápadě hřbety Karpat – leží z převážné části na Ukrajině a v Polsku. Odtud začaly v 5. a 6. století (již slovanské) kmeny expandovat (mj.) do střední a jižní Evropy.
Zdeněk Váňa shrnuje jejich etnogenezi slovy: „…určitá část západobaltských kmenů, které žily mezi Vislou a středním Dněprem a tvořily baltoslovanský substrát, se diferencovala užšími styky se sousedním etnikem germánským a íránským. Tím se výrazněji odlišila od ostatních Baltů a výsledkem byli historičtí Slované 5. – 6. století se svou svéráznou a v podstatě jednotnou kulturou.“ Tento proces probíhal v první polovině 1. tisíciletí našeho letopočtu.
Slované jsou tedy poslední vyhraněnou skupinou indoevropského (tj. „árijského“) lidstva. Na východě však žili, stejně jako Trákové, germánští Gótové a íránští Sarmaté, po celá staletí pod tlakem „žlutých hord“; již v době expanze proto museli mezi nimi být četní míšenci. Dokladů není mnoho, u Slovanů se dlouho zachoval indoevropský zvyk spalovat mrtvé.
Slované, kteří v 6. století postupně pronikali na naše dnešní území, narazili na zbytky germánského obyvatelstva, v němž – jak dokázal nedávný výzkum cystické fibrózy – kolovala i špetka keltské krve. Na podobu zdejších lidí však pravděpodobně měla mnohem větší vliv slovansko-avarská „symbióza“ v 7. a 8. století (na území dnešního Maďarska a přilehlých oblastí, včetně jihozápadního Slovenska): Fredegarova kronika informuje, jak „Avaři rok za rokem mezi Slovany zimovali a ženy i dcery jejich sléhali“. Není důvod se domnívat, že tomu u nás bylo jinak, nehledě na to, že právě sem kladou někteří badatelé centrum budoucí Sámovi říše a tudíž ohniska protiavarského odporu. Ibráhím Ibn Jákúb tak může ještě roku 965 napsat: „Zajímavo, že obyvatelstvo Čech jest pleti temné a vlasů černých; plavý typ jest mezi nimi vzácný.“
Na druhou stranu mnozí první Přemyslovci byli nordického typu a sám kníže Václav především. To odpovídá Haudryho představě o nordické šlechtě. Středověká kolonizace, především ze Saska, přispěla bezesporu k potlačení tmavého typu ve všech vrstvách obyvatelstva, v novověku pak lze podobný efekt připsat – vedle dalších kolonizačních vln – snad i vpádům švédských a pruských vojsk. V žilách Čechů dnes koluje krev příslušníků většiny evropských národů, s ne nevýznamným podílem Italů nebo Francouzů. Zastoupeny jsou variety všech čtyř základních antropologických typů, přičemž převažuje standardní typ „evropského míšence“ (alpín). Nordický typ je, jako už v raném středověku, nejméně četný, ale vývojové změny existují.
Tělesná výška a tvar lebky Čechů v uplynulých tisíci letech kolísaly. Byla-li kdysi větší polovina obyvatel dolichocefální, pak v novověku probíhala jejich pozvolná brachyalizace. Dnes se českým rodičům opět rodí více dětí dolichocefálních a průměrná výška mužů se přibližně rovná nadprůměrné výšce okolo roku 1000 (176-180cm). Na původní, dávnou podobu „Praslovanů“, jako by poukazovala „ontogeneze“ našich dětí, jejichž vlasy tmavnou postupně, často až v prvních letech školní docházky. Mnohé procesy nejsou uspokojivě objasněny (faktor prostředí, tzn. zprůmyslnění, poměštění; výživy a hygieny; passé není ani závislost mezi tvarem lebky a činností mozku). Silné přistěhovalectví z afrických a asijských zemí může etnický obraz Čechů každopádně podstatným způsobem opět změnit.
Literatura:
Günther, H. F. K.: Rassenkundes Deutschen Volkes. Mnichov 1924.
Váňa, Z.: Svět dávných Slovanů. Praha 1983.
Jechort, P.: S kým jsou Češi v Evropě příbuzní – Výzkum cystické fibrózy mimo jiné objasňuje, jak před tisíciletími probíhalo stěhování národů. IN: LN, 16. 6. 2001.
Grasgruber, P.: Pokolení Adama a Evy (3.) – Osídlování Evropy. IN: NG, 20. 7. 2008.