„Křesťanství vyprázdnilo Valhalu, vykácelo posvátné háje, vykořenilo národní obraz jako hanebnou pověru, jako ďábelský jed, a místo toho nám dalo představu národa, jehož klima, zákony, kultura a zájmy jsou nám cizí a jehož historie nemá s naší žádnou spojitost. David či Šalamoun žijí v populární fantazii, avšak hrdinové našeho století dřímají v učených historických knihách.“ Georg Wilhelm Friedrich Hegel
Neexistuje působivější náboženství než to, které se zrodí z vlastního lidu, které formuje a kultivuje charakter určené rasy, zatímco zajišťuje kvalitnější postupný vývoj národovosti ve shodě s přírodními zákony. Všechen lidský vývoj pramení z opakovaného snažení lidské duše dát vyjádření oněm prvotním duchovním ideám, které byly vštípeny hluboko do genetické paměti každé rasy, když na Zemi poprvé objevila svou identitu. Staré náboženství západní kultury bylo v přímém vztahu s uctíváním Slunce a Přírody, kdy člověk zrcadlil svět a svět zrcadlil člověka. Tato původní předkřesťanská (pohanská) náboženství produkovala množství duchovních archetypů, z nichž se vyvinuly společné hrdinské lidové mýty, hodnotový systém, gnostická moudrost a etnické tradice, překlenující celý velký horizont lidského dramatu.
Náboženství nám pomáhá v našem duchovním rozvoji a také posiluje kmenově-společenskou soudržnost, kterýmžto procesem člověk a rasa spolu nalézají těžiště mezi životním procesem bytí a stávání se uprostřed vesmíru a chaosem obrovského a nejistého světa.
Náboženství pomáhá člověku přijímat sebe samého a svůj životní stav, spíše než přijímat stávání se kořistí slabůstek existujícího světa, čímž poskytuje nezbytné vlivy a aktivní mentální rozvoj zdokonalující se rasy a odkazu. C. G. Jung v podstatě tvrdí, že „lidské bytosti mají potřebu náboženství, avšak tato potřeba neznamená náboženskou víru, ale spíše náboženskou zkušenost. Náboženská zkušenost je psychický jev, který směřuje k integraci duše a tak představuje funkci psýché jako celku. Náboženství je potvrzením vyšších skutečností, které vědomí neumí rozlišit, a pokud je dovedeno k psychologickému naplnění, přináší vnitřní jednotu a celistvost lidské bytosti.“
Naše víra řídí naše touhy a dává formu našim skutkům. Krátký život lze vnímat jako riskantní, velké vychýlení z věčných zákonů Přírody dokáže s velkou pravděpodobností zatížit člověka jistou dávkou smůly a neštěstí. Stezka pravdy je vskutku „cestou ctnosti“, avšak je to pouze cesta, která nás nepochybně dovede k našim nejvyššímu potenciálu. Jedinečným darem člověka oproti všem ostatním živým tvorům je jeho schopnost směřovat cestu svého osobního života, jak to vnímá nevhodněji, a, do jisté míry, ze světa kolem něj v souladu se svými idejemi. Na rozdíl od všech ostatních tvorů ovládáme síly podobné božským, abychom zkoumali vzdálené světy na pomezí planety, kterou obýváme. Tímto božským darem je tvořivá a mnohostranná lidská mysl a podobně jako náboženství může znamenat naši spásu i konečnou záhubu. Nejen že máme moc ukončit svůj život, ale prostřednictvím technologií i celý svět. Celé řeky krve, mučení a nekonečný útlak byl následek nespoutaného, přízemního myšlení a stejně tak přízemních bigotních náboženství. Každé náboženství, které funguje na základě strachu, není zdravým náboženstvím, je podvodným, hanebným náboženstvím. Jak jednou prohlásil Vergilius: „Určujeme svůj osud tím, jaké si vybíráme bohy.“
„Svoboda vede k větší svobodě, kdežto podřízenost slepému zákonu slepého demiurga vytváří ještě větší otroctví. Člověk se neosvobodí ohnutím se pod jhem, ale jeho zlomením.“ C. G. Jung
Věda nám pomáhá přenést se přes mnoho nejhorších obav a nejistot, které člověk snášel mnoho generací. Věda nás dokáže učit a produkuje mnoho hmotných potřeb a výdobytků, ale není koncem sama v sobě, ani nikdy nenaplní naše duchovní potřeby. Říká se, že věda dokáže vysvětlit téměř vše kromě vědce samotného. Člověk přemýšlí, ale neví, jak přemýšlí. Touží, ale neví jak touží. Žije, ale neví, jak žije. Žije zde na zemi, přesto neví, odkud přišel, proč ho Příroda zformovala do tohoto stavu či kam odejde po vypršení své smrtelné etapy. Jak šťastné je pak toto ubohé zvíře, jemuž vědění může jen odhalit, kolik toho sám neví.
Dokud věda, náboženství a filosofie nenaleznou společnou půdu, lidské snažení nikdy nebude sladěno k dokonalosti a k potřebám zdravé společnosti. Je možné, že jako trojrozměrné bytosti nejsme schopni vždy plně pochopit Boží absolutno a ostatně ani vlastní důvody bytí. Jsme však velmi schopní rozumět archetypům Boha našeho lidu, které čeří krev a dávají směr proudům našeho vědomí a kolektivní podvědomé mysli. Všechny árijské panteony, ať už teutonští, keltští, slovanští či řecko-římští olympští bohové a hrdinové mají extrémně životadárný význam pro náš probíhající vývoj a národovost.
Původní patriarchální bůh árijců byl znám všem indoevropským národům (cca 4000-2000 př. n. l.). Jeho jméno bylo Dyaus Pitar (Božský Otec), což je stejné jméno, jako má řecký Zeus Pater, latinský Jupiter či Deus, raně germánský Tiu či Ziu a severský Tý, který byl později nahrazen teutonský všeotcem Wotanem, který zůstává „konzistentním“ nejvyšším árijským bohem západoevropské historie. Před bohem Tý vládl titánský bůh Poseidon. Raní Keltové měli boha jménem Bel Cernunnos, a mezi jinými i Taranise, kdežto Apollón byl uctíván v Evropě severní i jižní. V těch skutečně duchovních dnech, předcházejících zkorumpované církvi a kněžstvu, byla „Realita“ souhrn všeho z vnitřního i vnějšího světa. Neexistovalo rozdělení na posvátné a profánní. Všechen život byl posvátný. Celý panteon našich pohanských bohů a bohyň, kteří jsou starší než všechna moly prožraná Písma svatá a zásadnější než všechny vědecké principy, činí božské pravdy a mystéria života srozumitelnými.
Asi nejvýjimečnější sebevražednou nemocí lidstva, která kdy napadla a rozežrala árijský proces myšlení, je přimíšení cizích náboženství, zvláště židokřesťanství v jeho mnoha variantách. Poprvé v historii je drobící se civilizace schopna rozeznat příčiny svého rozkladu. Poprvé má k dispozici souhrnnou rozumovou moc vědy, spojenou s opětovným objevením svých skutečných, duchovních, náboženských počátků. Zdravý a prospěšný svět potřebuje vědění, pravdu, sílu a odvahu, ne strach, neznalost, útlak, poníženost a sebenenávistnou pokoru. Tyto patetické a nepřátelské tendence jsou nepřirozené standardům skutečného árijského ducha. Iracionalita prostřednictvím křesťanství zbožštila vůli k zposvátněné absurditě.
Rasa je udržována nejen dokonalými mozky vědců, ale také velkými duchovními učiteli a náboženskými etnickými zvyky. Jedna z kleteb náboženského a kulturního pokroku je provázanost síly hlouposti a touhy po moci, která paralyzuje snahy svobodomyslných, racionálních lidí. Poznání sebe znamená poznání vědomí, které je domovem etnické duchovnosti a vědeckých konceptů. Vědecké i pohanské často sdílí společný kabát sobě rovných volnomyšlenkářů. Pro žádného z nich to není lehká cesta. Vždyť kdo trpěl víc pod jhem křesťanského útlaku po skličujících téměř 1000 let? Jaký byl jejich zločin? Že se snažili hledat pravdu místo nevědomosti, svobodu místo otroctví, pokrok místo stagnace či odkaz naší vlastní árijské rasy místo cizáckých vyznání?
Američtí černoši horlivě zdůrazňují tvrdých 200 let otroctví v Americe, jako by byli zotročeni jen oni sami. Židé hystericky a bez konce řeční o svém holocaustu. Přesto pokud máme rozumět hrůze a utrpení v plném smyslu slova, musíme pochopit, jak svobodomyslní árijští pohaní, alchymisté a vědci trpěli za křesťanských pogromů a inkvizice. Jednalo se o promyšlený náboženský masakr nevinných, který nemá v západním světě obdobu, temnotu a peklo na Zemi, které vládly celé tisíciletí!
Na sklonku 20. století je jasné, že se blížíme k bodu zvratu, za nímž se odvážíme již déle se déle nepokořovat před zatuhlými křesťanskými dogmaty. Cizí náboženství, které nesdílí naši společnou historii, hrdiny a zvyky nebude nikdy sloužit životně důležitým zájmům našeho lidu. Je také nutné upozornit na jeden problém obecně všech náboženství. Posvátné tajemné spisy obsahují v sobě hodně síly díky tajemnému duchovnímu obsahu a moci mluveného slova. Ti, kdo vládnou mečem, mají často sklon tuto sílu používat k vlastnímu osobnímu vzestupu a slávě nad svými přívrženci. Církve možná dluží za svůj vznik zakládajícím učitelům, ale tito učitelé měli zřídka vliv na církve, které založili, zatímco církve měli enormní, dominantní vliv na komunity, v nichž vzkvétaly. Většina velkých zakládajících duchovních učitelů z dávných doby by se zděsilo při pohledu na to, co se z jejich původního díla vyvinulo.
„Nejhorší despotové na Zemi nebyli o nic lačnější než ,představitelé‘ člověka, jehož království nebylo z tohoto světa.“ Alfred Rosenberg
Život je ztracen při nacházení sebe sama. Kdyby existovala předehra k tragédii, bylo by jí to, kdy se árijský člověk obrátil zády k původním bohům své rasy. Toho dne obětoval samotné kořeny svého bytí a vkročil do bludiště svého původu. Euro-západní svět má již víc než dost pseudo-náboženství, zpupného kněžstva a církevnictví. Člověk hledající duchovní útěchu v takové sebeklamné hlouposti je jako člověk, který nikdy nepřekročí okruh svého domova ze strachu, že by sám nemusel být přijímán, že by jeho slovo nemuselo být zákonem či ze strachu, že by byl navěky zatracen. Jedná se o dílo vyšší kultury, která žije v souladu se zákony Přírody, která jsou více než jen zákony, jsou životní nezbytností. Nejen že by se každý jedinec měl během věků duchovně rozvíjet, nicméně i život rasy musí projevovat vzestup, zdravý a bezpečný ve své kultuře.
Historie světa nebyl nikdy známa jako divadlo štěstí a nikdy ani nebude. Život je tvrdé a často brutální cvičiště rozličných a opačných sil. Člověk má větší výhodu, že chápe celý vesmír jako jedno společenství, jehož součástí jsou bohové a člověk. Myšlenka obsahuje vše, to však nečiní svět kolem nás neskutečným. Naši bohové jsou dosud reálnější než biologické tělo pomíjivého masa, které hostí našeho ducha. Ve skutečnosti neexistuje lidská bytost jakékoliv rasy, která, pokud se skutečně nechá vést svrchovaným řízením lidových archetypů svého etnika, nemůže dosáhnout nejvyššího možného naplnění.
Zkušenost opakovaně potvrzuje známý výrok Sira Francise Bacona, že: „Trocha filosofie přiklání mysl člověka k atheismu, avšak filosofie hluboká přivádí lidskou mysl k náboženství.“ Lidová árijská náboženství mohou být pro ty, jež je praktikují, lepší či horší, ale nikdy ne pravdivá či falešná. Jak árijský člověk nalezne cestu zpět k bohům svého původu a krve, bude schopen z nitra vytáhnout tajemství jejich moudrosti a inspirace a všeobjímající sílu jejich nesmrtelnosti. Antropolog E. E. Evans Pritchard shrnul definici náboženství pár krátkými slovy: „Náboženství je tím, co náboženství dělá.“
Autor: Ron McVan
Zdroj: http://allfatherwotan.org