Navzdory obecně1 rozšířenému předsudku existuje dostatečné množství antropologických dokladů o tom, že Germán při svém vstupu do světových dějin měl nejen staršího bratra na Západě2, ale i mladšího a více mu podobného na Východě. Pouze kvůli zjevné záměně pojmů se za charakteristicky „slovanské“ považují znaky – podsaditá postava, oblá lebka, vystouplé lícní kosti, tmavé vlasy – které v žádném případě nebyly Slovanům vlastní při jejich vstupu do evropské historie. Nicméně i dnes převládá na severu a východě evropské Rusi světlovlasý typ; rovněž Poláci se odlišují od jižních Slovanů barvou vlasů. V Bosně mají světlé vlasy a muži také nezvykle vysoké postavy; během mnoho měsíců trvajícím cestování po této zemi jsem se ani jednou nesetkal s takzvaným „slovanským“ typem, přecházejícím v mongolský, ani jednou jsem neviděl „bramborovou fyziognomii“, charakteristickou pro českého sedláka. Vše uvedené se vztahuje i na skvělé plémě Černohorců. Přesto stanovit znaky původně slovanského typu je krajně obtížné proto, že tato větev rodiny germánských národů byla velmi záhy téměř zcela pohlcena jinými plemeny; dokonce mnohem dříve a důkladněji a nadto záhadněji, než tomu bylo v případě Keltů. Avšak toto všechno nemusíme zjišťovat – a poznávat příbuzenské rysy a snažit se z nich vyčlenit cizorodé prvky.
Zde nám, jako již tolikrát, může pomoci jen proniknout do hlubiny duše. Pokud mi bude dovoleno přednést úsudek ohledně základu jediného slovanského jazyka, který je pro mě nepatrným rysem – jímž je srbština, pak, dle mého přesvědčení, bude možno odhalit hluboce zakořeněnou rodovou shodu básnických vloh Slovana, Kelta i Germána. Keltskou a germánskou lyricko-epickou poezii nám připomíná souhrn těchto myšlenek a skutků – věrnost až do smrti, heroický duch vlastní i ženám (i respekt, jenž jim okolí projevuje), pohrdání zemskými statky ve srovnánmí s osobní ctí – které jsou vyjádřeny v heroickém cyklu vážícím se ke grandiozní bitvě na Kosovském poli (15. června 1389)3. Není však pochyb o tom, že básnické motivy tohoto cyklu mají počátek v mnohem starším období slovanské historie. Měl jsem příležitost si přečíst v nerozličnějších „historických literaturách“, že podobnou literaturu a heroické obrazy, podobné kraleviči Markovi, je možné nalézt u všech národů, avšak není to pravda – toto může tvrdit pouze ten, kdo z přemíry učenosti nevidí jemné individuální zvláštnosti. Ráma – hrdina zcela jiného druhu než Achilles, který se zase nepodobá Sigfriedovi; kdežto keltský Tristan má přímo příbuznost s německým Sigfriedem, a co je hlavní, ne pouze ve vnějších znacích rytířského románu (boj s drakem atd.), které by mohly být pozdějšími vsuvkami, ale mnohem více, v nejstarších národních verzích, kde Tristan vystupuje ještě jako pastýř a Sigfried se ještě nestal rytířem na burgundském dvoře.
Právě v těchto verzích nalézáme, kromě neobyčejné síly, kouzelné zbraně a ostatních obecně známých atributů hrdiny, ony konkrétní ideály, které spočívají v základech básnické tvorby; právě v nich, a ne ve vnějších atributech, se projevuje osobitost národní duše. Těmi, v případě Tristana a Sigfrieda, jsou: věrnost jakožto základ chápání cti, velký význam panenství, vítězství v porážce (jinými slovy, hrdinství není chápáno jako vnější úspěch, ale vnitřní proces). Podobné rysy odlišují Sigfrieda, Tristana a Parzifala4 nejen od semitského Samsona, jehož síla spočívá ve vlasech, ale i od jim příbuzného Achillese – Řekům byl cizí ideál čistoty; věrnost dle nich nezahrnuje princip cti, ale pouze princip lásky (patrokl); hrdinové vzdorují tváří v tvář smrti, ale není v jejich silách se nad svou smrt povznést, jak je tomu u hrdinů germánského eposu. Naopak v srbské poezii, nehledě na všechny formální rozdíly, nacházíme právě rysy původního příbuzenství. Významné je už jen to, že její hrdinský cyklus vzniká v souvislosti se děsivou porážkou – bitvou na Kosovském poli – ukončující nezávislost Srbska, a ne v souvislosti s vítězstvím, přestože Srbové mnohokrát zvítězili i za panování Stefana Dušana5, kdy měli mohutný stát. Není pochyb, že se zde jedná o zvláštní inklinaci, a můžeme s jistotou učinit závěr, že přemíra poetických motivů spojených se zkázou, smrtí, odloučení zamilovaných nevznikla poprvé po neblahé bitvě, pod vlivem otupující vlády muslimů, ale shromažďuje původní odkaz slovanské duše – podobně jako je tomu u neštěstí Nibelungů. „Koruna všech strastí“, a ne „štěstí Nibelungů“, tvoří německý odkaz: podobně i keltští a franští básníci ponechali bez povšimnutí stovky pověstných vítězů, aby se oddali jakémusi poraženému Rollandovi a vyjádřili v jeho polohistorickém obrazu staré poetické motivy.
To tedy má rozhodující význam. Nicméně za rozhodující možno považovat i to, jak srbská poezie zobrazuje ženu – natolik něžnou, čistou a odvážnou, nakolik významnou roli ji připisuje. Naopak pouze odborníkům je dáno posoudit, zda existuje příbuzenství mezi mezi dvěma havrany, kteří přilétají na konci bitvy u Kosova, aby oznámili srbskému národu jeho zkázu – a havrany Wotanovými; zda se jedná o společný indogermánský motiv či náhodnou shodu. Naštěstí to, co řešíme, zůstává vždy a všude zjevné nezaujatému zraku.
Dle všeho, v ruské poezii se toho z dávnověku mnoho nezdědilo, kromě bylin, pohádek a písní: avšak i zde se nám odhaluje nepochybná osobitost germánského ducha v takových rysech, jako je melancholie a vnitřní vztah k přírodě, zvláště ke světu zvířat (srov. Bodenštedt „Poetická Ukrajina“)6. Účel a rozsah mého výzkumu nedovolují pokračovat v těchto porovnáních: záležitostí naučné kritiky je dokázat oprávněnost toho, že se neomylně odhaluje tomu, kdo není ochuzen o básnickou vnímavost. Není třeba, abych zmínil ještě jeden projev nejhlubší duchovní podstaty, v níž se u Slovanů odráží germánský element – náboženství.
Celá historie Slovanů, zvláště v raném období, se vyznačuje seriozním a nezávislým postojem k náboženství. Pozoruhodný rys jejich religiozity spočívá v její nasycenosti patriotickým cítěním. Již v 9. století, ještě než došlo k definitivnímu rozkolu Východu a Západu, vidíme, že vzhledem k dogmatickým otázkám bulharští Slované udržují přátelské styky s Římem i Konstantinopolí; jediné, co potřebují, je uznání jejich církevní nezávislosti. Řím jim toto odmítá, Byzance však ustupuje, a tak vzniká v první polovině desátého století první křesťanská církev se vlastní nezávislou organizací. Neobyčejná důležitost této události se nyní stane zcela jasnou. Bulharského cara Michala nezajímaly věroučné rozdíly: jako křesťan byl ochoten věřit tomu, že kněží vyhlašovali křesťanské pravdy. Dle něho se jednalo spíše o organizaci církve – chtěl, aby bulharská církev byla vedena vlastním, nezávislým bulharským patriarchou, bez vměšování ze strany Říma či Byzance. To, co se může zdát čistě administrativní otázkou, je ve skutečnosti povstáním germánského ducha, ducha svobodné individuálnosti, proti poslednímu ztělesnění vzešlému z chaosu císařství – toho císařství, které představovala politické zájmy antinacionálního, antiindividuálního, nivelizačního principu. A protože se s těmito procesy setkáváme všude ve slovanském světě, tak již nelze popírat jejich význam pro úsudek o původním charakteru slovanských národů.
Jakmile např. Srbové založili vlastní stát, tak ustavili i samosprávnou církev: mocný císař Stefan Dušan podporoval své patriarchy proti hegemonickým požadavkům byzantské církve a dosáhl z jejich strany spravedlivého uznání. Tudíž i zde se jedná ne o dogmatické, věroučné otázky, neboť v té době (v polovině 14. stol.) byl rozkol Říma a Konstantinopole již skutečností, a Srbové, vlastně až dodnes, zůstali fanatickými stoupenci řeckého pravoslaví. Podobně jako Bulhaři odmítli vměšování Říma, tak i Srbové odmítli vměšování Konstantinopole. Princip byl tentýž: zachování národa.
Je pravda, že ruská církev získávala nezávislost značně pomaleji, dlouhou dobu po zániku byzantské říše: jako lze však Rusko nazvat slovanskou zemí v celkem obvyklém, negermánském smyslu – tak přesto je dnes, spolu Anglií, jediným velkým národem Evropy, který má zcela samostatnou církev7.
Dále je zvláště nápadné, že mezi všemi křesťanskými národy pouze Slované (s výjimkou Čechů podrubujících se německému vlivu) nikdy neuznávali bohoslužby v jiném jazyce, kromě svého vlastního! Za to trpěli již velcí „apoštolové Slovanů“ Cyril a Metoděj: pronásledováni německými preláty, kteří se drželi „tří posvátných jazyků“ (řeckého, latinského a židovského) , odsouzeni římským papežem jako kacíři, o nic méně trvali na svém právu. Tudíž i ti Slované, kteří patří k římskokatolické církvi, si udržují konání bohoslužeb ve slovanském hazyce – také v posledním desetiletí 19. stol. se Římu nepodařilo odejmout toto privilegium obyvatelům Dalmácie.
Taková je však pouze jedna strana slovanské religiozity, možná ta zcela vnější; její druhá strana je ještě pozoruhodnější. Právě v Rusku, kde je pravý slovanský element zvláště silný (jmenovite na Malé Rusi – domovu nejkrásnější básnické tvorby), se objevuje až dodnes intenzivní vnitřní náboženský život – zvláště prostřednictvím nově vzniklých sekt, jako je tomu ve Wittenbergu či Skandinávii. Podobnost je vskutku pozoruhodná: naopak, v takzvaných latinských zemích není po ničem takovém ani památky. V takových jevech se odráží nejhlubší duchovní podstata. Jejich význam tkví v tom, že se v nich nachází ono ztělesnění osobitosti, které se uchovalo v průběhu staletí, nehledě na veškeré mísení krve. Již to neuvěřitelné úsilí, které bylo vynaloženo, aby byli Slované obráceni na křesťanství, ukazuje na jejich hlubokou religiozitu: nejsnadněji byly obráceny italské a galské národy; obrátit Sasy vyžadovalo sílu meče; a přimět Slovany, aby se zřekli víry svých otců, vyžadovalo dlouhý čas a mnohdy kruté násilí (jak těžké bylo obrátit na křesťanství Lužiské Srby a Poláky, je možné se dozvědět z první části šestého dílu knihy „Všeobecné dějiny křesťanského náboženství a církve“ od Neandera).
Smutně proslulé pronásledování pohanů pokračovalo až do století Guttenberga. A opět se zvláště charakteristicky představuje osud lidu Bosny a Hercegoviny, ještě i dnes zachovávajícího celkovou čistotu krve. Už dávno si vůdčí část tohoto národa osvojila učení bogomilců8 (příbuzné učení Katarů): bogomilci zavrhli všechny židovské elementy v křesťanství a udrželi si, spolu s Novým zákonem, jen proroky a Žalmy; také neuznávali žádná tajemství a především žádnou knežskou třídu. Vystaven neustálým útokům, útisku a utlačování ze dvou stran – ze strany pravoslavných Srbů a ze strany Maďarů, poslušných každého pokynu papeže – stal se tento malý národ obětí spojité dvojí křížové výpravy a v průběhu staletí se pevně držel své víry. Ještě dnes je možno nalézt na vrcholcích hor mohyly bogomilských hrdinů, kam jejich těla odnesli ze strachu před zneuctěním. Až muslimové skoncovali s touto sektou pomocí nuceného obrácení na islám.
Avšak tento duch, který podněcoval onen statečný, třebaže neosvícený národ na okraji našeho světa, přinesl následně ještě bohatší ovoce – a při tom se slovanská větev též dokázala jedinečně projevit mezi jinými větvemi germánské rasy9.
Zdroj: sborník „Russkoje samosoznanie“
Poznámky ruského překladatele:
1) úryvek z knihy „Základy 19. století“ (Die Grundlagen des 19-en Jahrhunderts), 9. něm. vydání, díl 1., str 559-566. Překladatel poněkud změnil strukturu prvního odstavce, aby byl tento úryvek nezávislejším na předchozím textu knihy.
2) mají se na mysli Keltové, tvořící první vlnu germánských plemen táhnoucích na Západ; v dnešní Evropě se keltský typ nejvíce udržel ve francouzské Bretani, Irsku, Wellsu a Cornwallu (Anglie).
3) v bitvě na Kosovském poli byla spojená vojska Srbska a Bosny poražena tureckou armádou sultána Murada (Amurata) 1., zabitého na začátku boje Srbem Milošem Obličem. Poslední se stejně jako po bitvě popravený srbský císař Lazar stali prototypy hrdinů řady epických vyprávění. Po této porážce se stalo podmanění celého Balkánského poloostrova Turky jen otázkou času.
4) Parzifal – hrdina stejnojmenné básně Wolframa von Eschenbacha (12.-13. stol.), sjednocující motivy legendy a sv. Grálu (kouzelném poháru s krví Krista), keltského cyklu o králi Artušovi a vyprávění o prosťáčkovi Parzifalovi, postupně si osvojujícím vyšší duchovní moudrost.
5) Stefan 1. Dušan – císař Srbska (1331-1355), usilující o sloučení všech balkánských států ve „Velké Srbsko“: v roce 1346 se korunoval za „císaře Srbů, Řeků, Bulharů a Albánců“ a oddělil srbskou církev od byzantského patriarchy.
6) není pochyb, že pouze neznalost staroruské literatury zabránilo autorovi uvést „Slovo o pluku Igorově“, kde se tak výrazně projevily ony „básnické vlohy slavogermánské duše“, které oslavuje v jemu známých literárních památkách.
7) i zde je názor Chamberlaina ovlivněn zjevně nedostatečnou znalostí ruské historie: již veliký kněz Jaroslav ustavil roku 1051 metropolitou Ilariona Rosijanina (autora „Slova o zákoně a pohodě“) bez souhlasu konstantinopolského patriarchy (nicméně Jaroslavin přistoupil k ústupkům Řekům)
8) bogomilství (dle jména kněze Bogomila) – náboženské hnutí, jež vzniklo v 10. stol. v Bulharsku. V hlavní knize bogomilců „Iannově evangeliu“ jsou silné motivy dualismu dobra a zla, blízké manicheismu a učení Markiona – křesťanského kazatele z 2. stol. n. l., odsouzovaného církví za ztotožňování starozákonního Jehovy a Satana.
9) má se na mysli reformace, která se věnuje následující kapitola „Příčiny“; dle slov Chamberlaina u Luthera došlo k „šťastnému smísení německé a slovanské krve“.