Autorka působí na institutu Aleksanteri, Universita Helsinki. Následující text je první část její přednášky na Mezinárodní konferenci ve francouzském Bordeaux, 2007.
Soudobé slovanské pohanství, rodnověří, je náboženství, jež se snaží kombinovat princip víry a ideál tradice a tradiční komunity. V několika výzkumech bylo poznamenáno, že rodnověří zahrnuje silné nacionalistické a dokonce xenofobní tendence. Rodnověří lze pojímat jako reakční protireakci na globalizaci a rozpad společně sdílené kultury a hodnotové základny. Na druhé straně může pohanský důraz na platnost osobní zkušenosti a oslavu kulturní různorodosti také potvrzovat globální hodnoty a toleranci. Kontroverzní tendence nejen odrážejí nejednotnost hnutí, ale mohou také v rodnověrském textu koexistovat a překrývat se. Proto je navrhováno, aby se místo přístupu k subjektu s binární konceptualizací, dosáhlo vyrovnanějšího pohledu vnímáním těchto sporných bodů jako komplexních diskusí.1)
I. Znovuprocitnutí rodné víry
„Rodnověří“ je výraz, který se používal při dosavadním studiu subjektu zřídka. Místo toho bylo náboženství obvykle nazýváno jako „pohanství“ nebo „novopohanství“. Nicméně jen malá hrstka věřících přijímá výraz „novopohanství“ 2) , a ačkoliv některé skupiny používají slovo „pohanství“, velká část komunity považuje obě za hanlivé a chybné 3). Jeden z výrazů který sami věřící používají, je védismus. Slovo odhaluje důležitost spojení s východní tradicí v rané fázi náboženství, avšak v rámci rodnověří se obvykle vysvětluje jako odvozenina od ruského slovesa vedať, vědět. Některé skupiny se nazývají pravoslavci (ruská pravoslavná církev), ale tvrdí, že slovo je starší než křesťanství a původně odkazovalo na Rusi, kteří slavili (slaviť) pravdu (pravda). Nejvíce je přijímán výraz rodnoverie 4), vyhovující akademickým diskusím lépe než pojmy védismus či pravoslaví, které mají významy nijak nesouvisející s obrozeným předkřesťanským slovanským duchovnem.
V několika studiích se objevení rodnověří na konci 70. let 20. stol. spojuje s nacionalistickým hnutím oné doby 5). Ultranacionalistické disidentské kruhy byly pro rodnověří důležitou živnou půdou a když se hnutí dostalo na veřejnost, mělo množství vlivných rodnověrských skupin a vůdců ultranacionalistické, rasistické a antisemitské politické programy. Kořeny hnutí však lze nalézt i v „kultickém prostředí“ alternativního duchovna posledních desetiletích Sovětského svazu. V některých pojednáních, které vznikly v rámci studia náboženství, je objevení rodnověří, jakožto praktikovaného náboženství, zobrazováno jako výzkum městské inteligence, jež se zajímá o ruský folklor 6) . Příčina nesouladu spočívá v rozdílném zaměření a převládajícím tématu vědních disciplín. Rodnověří bylo z velké části studováno jako součást politického nacionalismu a tudíž se převážně této části hnutí dostalo pozornosti. Dalším důvodem je, že aktivita malých, úzkých, duchovních skupin může být zcela nepovšimnuta ve srovnání s různorodě profilovanými politickými organizacemi. Ani vydaná literatura nepodává nepředpojatý obraz hnutí. I dnes se zdá být jednodušší nalézt vydavatele nacionalistických brožur než striktně pohanských knih. Naštěstí pro tento výzkum subjektu někteří rodnověrci v nedávné době začali vydávat své vlastní materiály a vzpomínky na minulost. Navíc, zatímco dřívější výzkum subjektu byl často založen výhradně na publikovaných pramenných materiálech, během poslední dekády práce v terénu mezi věřícími zintenzívněla.
Až do začátku devadesátých let 20. stol, zůstávalo rodnověří velmi okrajovým náboženstvím, známým jen malým kruhům v největších městech. Širšího publika rodnověří dosáhlo na konci desetiletí díky dvěma knihám: „Slavjansko-Goritsakaj borba“ od Alexandra Belova a „Slavjanskie vedy: Kniga Velesa“ od Alexandra Asova 7) .„Velesova kniha“, rukopis, jenž má pocházet z 9. století, byl znám již za dob Sovětského svazu, avšak až masové publikování Asova ji představilo široké veřejnosti. „Velesova kniha“ inspirovala mnoho hledačů snažících se rekonstruovat starou víru a i dnes je nejodkazovanějším zdrojem rodnověrské literatury. Slavjansko-Goritskaja borba pojednává o bojovém umění, které dle Asova vychází z původní slovanské tradice. Ačkoliv ne všichni z počtu 40 000 lidí, kdo toto umění v dobách jeho slávy praktikovali, byli rodnověrci 8), byl to efektivní prostředek, jak rozšířit duchovno za hranice moskevských a petrohradských intelektuálních kruhů. Ačkoliv již dříve rodnověří často šlo ruku v ruce s nacionalistickou ideologií, „slovanským bojovým uměním“ získalo hmotnější rozměr. Jedním z důsledků bylo, že se rodnověří stalo populárním u ruských skinheadů 9) .
Jako lidové hnutí bez hierarchie je rodnověří silně heterogenní a jeho přívrženci představují nejrůznější demografické skupiny. Někteří rodnověrci objevili náboženství prostřednictvím nacionalistických organizací. Další velkou skupinu tvoří lidé zajímající se o esoteriku či alternativní duchovno. Během posledních desetiletí se stalo velmi populárním v subkulturách mladých, jako je hra na hrdiny, tolkienismus 10), rekonstrukcionistické kluby a pagan metalová hudba. Kvůli absenci strukturované formy nejsou k dispozici žádné spolehlivé údaje o počtu rodnověrců v Rusku. Největší zastřešující organizace v Moskvě „Unie slovanských komunit“ (USK) a „Kruh pohanských tradic“ (KPT) mají obě nějakých 500 členů. Vzhledem k tomu, že existují ještě větší organizace, nespočet místních komunit a fakticky neznámý počet solitérních praktiků, lze zcela bezpečně říci, že v Rusku existuje nejméně 10 000 rodnověrců 11). Toto číslo je hrubý odhad a také lze různě vykládat, protože počet závisí na zvolených kritériích. Přesto se domnívám, že jde o odhad spíše opatrný než nadsazený.
Ačkoliv bylo na veřejnosti rodnověří často spojováno s nacionalistickou bigotností, existuje několik rodnověrských skupin s velmi tolerantními společenskými názory. Navíc některé rodnověrské skupiny se definitivně distancovaly od nacionálního šovinismu. Tento popud byl jedním z vůdčích motivů pro založení zastřešující organizace KPT v Moskvě roku 2001 12) a v zakládací listině organizace se téměř polovina stránek věnuje otázce nacionalismu a etnické netolerance 13) . Pro druh rodnověří, jaký představuje KPT, je charakteristické, že náboženství je vnímáno jako „přírodní náboženství“ se skutečnou tolerancí a oslavou přírodní rozmanitosti.
Ačkoliv je nacionalismus velmi výrazným rysem většiny rodnověrských komunit, není nacionalistické přesvědčení, které vyznávají či propagují, nutně uniformní. U rodnověrských komunit lze rozlišit tři druhy „nacionalismu“ 14). Za prvé jsou rozdíly v tom, do jaké míry jsou organizace politické a v jakém smyslu „náboženské“. Např. existují skupiny a spisovatelé, kteří náboženství skoro nepraktikují a pohlíží na rodnověří spíše jako na ideologii či filosofii. Za druhé, existují rozdíly v radikalismu nacionalistické ideologie. Někteří rodnověrci podporují nacionální socialismus, ale na druhé straně spektra „nacionalismus“ signalizuje spíše úctu k vlastní kultuře, zemi a dědictví. Hlavním rysem rodnověří tu je, že se jedná o „vlastní náboženství“ (rodnou víru). Existuje množství nacionalisticky orientovaných organizací a sítí, z nichž některé ani nemají oficiální politické preference, ale podporují nacionalismus v méně určitém smyslu slova, jak je tomu u USK. Jiní se mohou zaměřovat na konkrétnější politické cíle, jako je tomu v případě skupiny K bogoderžaviju (známé také jako Mertvaja Voda či Koncepcija Občestvennoj Besopasnosti, KOB), které má napojení na stranu Edinenie 15). Většina nacionalisticky orientovaných komunit se vyznačuje spíše širším spektrem politického přesvědčení. Některé rodnověrské skupiny se jen málo zajímají o rituály či skutečné praktikování svého náboženství, nicméně při tvoření sítí se tato otázka nezdá být tak rozhodující tak jako třetí, rozdíl v postojích k historii a zvláště k tvrzením, která se výrazně liší od toho, na čem se shoduje věda. Taková tvrzení lze vnímat, jako že kazí obraz rodnověří, protože jej spojují s pseudovědou a dávají mu nálepku sektářského hnutí. Zvláště městští rodnověrci se rádi prezentují ne jako staří reakční mystici, ale jako moderní, vzdělaní lidé, civilizovaní a aktivně se podílející na společenském životě.
Zatímco někteří rodnověrci by rádi rehabilitovali své náboženství, které je často přirovnáváno k ultranacionalismu, velké části nacionalisticky orientovaných rodnověrců jdou nejvíc na nervy „nevědecké“ teorie, jako je idea „starého ruského božstva Ra“ či dávná ruská literatura „Vsejasvetnaja gramota“ 16). Mělo by se však poznamenat, že v „ruském kultickém prostředí“ nevystupují tato tvrzení jako výjimečně nevědecké. Jak bylo poznamenáno, jedním z nevýraznějších rysů post-sovětského duchovna je popularita netradičních věr, jako je magie, horoskopy či numerologie 17). Dalším významným fenoménem současného Ruska jsou také populární knihy o historii, jejichž interpretace se více či méně násilně liší od akademického konsensu 18).
Rodnověrce kritizující nekonvenční postuláty neznepokojuje pouze obraz rodnověří na veřejnosti jakožto „nevědeckého“ náboženství, ale toto odmítání také odráží snahu představit rodnověří jako náboženství, které nezotročuje ani nepopírá svobodu svědomí svých vyznavačů. Slovo „guru“ či „guruvství“ se často používá v interních diskusích k označení formy religiosity, která je vnímána jako neslučitelná s pravým rodnověrstvím či slovanským spiritualismem. Je třeba poznamenat, že výraz „guru“ má v Rusku obecně spíše negativní význam a je často spojován s novými (západními) náboženskými hnutími a s tzv. „totalitními sektami“ 19). Nicméně averze rodnověří ke „guruství“ také ukazuje na skutečné zavržení autoritářství.
Nejčastěji opakovaným heslem v rodnověří je: „Nejsme boží otroci, ale boží synové“ 20). Bratrský duch je jedním z nejvýznamnějších rysů rodnověrských komunit a je podepřen ideálem rodnověrců (či pohanů) jakožto nezávisle myslících, silných a odpovědných jedinců. Vůdcové a žrecové často zdůrazňují, že ze svých aktivit nemají žádný finanční zisk a v rámci svých komunit nejsou nutně považováni za „vůdce”, ale jako autority se smyslu primus inter pares (tj. první mezi rovným – pozn. překl.). Některé komunity dokonce odmítají ze svého středu nějaké vůdce či žrece jmenovat. Rodnověrci možná vnímají hierarchii jako přirozenou formu lidských společenstev, dle přirozených rozdílů mezi vlohami a kompetencemi lidí 21). Nicméně, zatímco někteří rodnověrci jsou k „demokracii“ spíše skeptičtí 22), mohou zároveň klást důraz na rovnost a svobodu tradičních ruských komunit. Při kritickém zkoumání subjektu si nelze nevšimnout, že v některých komunitách zůstává úloha a autorita vůdce nepochybně silná. Avšak i v těchto případech mohou vůdci stále zdůrazňovat rovnost komunity a běžní členové komunit mluví stejnou neautoritářskou řečí.
Ačkoliv mnoho rodnověrců je silně podezřívavých vůči všem druhům náboženských autorit a organizovaných hierarchií, existují v hnutí frakce, které tolerují menší odklon od náboženských doktrín a mají autoritativnější vůdce. Mezi nejvýznačnější z nich patří Staroruská ingliistická církev ortodoxních starověrců – ingliistů (SICOS) 23). Církev založil charismatický vůdce Alexandr Chinevič (Pater Dij) v Omsku, ale v posledních letech značně zvýšila svůj vliv po celém Rusku. Jiné rodnověrské organizace však nemají s SICOS příliš vřelé vztahy a hlavním důvodem je „sektářská“ povaha církve 24). Ačkoliv roku 2004 ztratila status registrovaného náboženského společenství 25), má komunity po celém Rusku a věnuje se masivnímu prodeji knih a video materiálů. Učení církve vychází z Véd, textů, o nichž se tvrdí, že jsou dávnými árijskými svatými knihami, z nichž nejstarší mají 40 000 let 26). Kromě Véd učí ingliisté své přívržence např. „Arriiiskuju arifmetiku“ a starou slovanskou gramatiku. Zvláštní důraz se klade na „zdravý způsob života“, který zahrnuje všeobecně známé jezení přirozené a čisté stravy, odpovědný a skromný život, ale také deje založené na teoriích z lidské biologie a genetiky, které mají velmi vzdáleny akademickým představám 27).
Existuje několik skupin či orientací, které lze umístit mezi vágní hranice rodnověří jakožto náboženství. Během posledních desetiletí se staly extrémně populární různé publikace o slovanské mytologii a duchovní knihy s jistými přísadami pohanství. Mimo pohanské hnutí existuje značně široké publikum, jež se zajímá o pohanskou literaturu, ale protože velká část tohoto publika se nechce identifikovat s pohanstvím jakožto náboženství, prezentuje se často jako v méně vágní formě jako součást ruské tradice či odkazu 28) . V některých knihách se pravoslavné křesťanství, magie a pohanství mísí v zdánlivě harmonický folklór. Jiní autoři se od pravoslaví distancují, ale neprezentují se ani jako „pohané“. Ačkoliv např. SICOS má s pravoslavím společného velmi málo, touto sebe-identifikací se může řadit k „mainstreamové“ ruské duchovní tradici a vyvarovat se tak opomíjení, které s sebou nevyhnutelně nese méně obvyklá nálepka „pohanství“. Nemělo by se zapomínat, že Asov, nejpopulárnější autor předkřesťanského duchovna, který vydal přes 3,5 milionu knih, také zastává názor, že pravoslaví je jasně ruská náboženská tradice, která starou víru nenahradila, ale byla jejím pokračováním 29). Pohanství jako takové nelze umístit pod zastřešující New Age religiozitu, nicméně existují formy pohanství, které lze klasifikovat jako New Age pohanství 30). Zvláště toto je důvodem toho, že pohanství je vnímáno jako forma duchovna, která nezamítá jiné náboženské identity, a je vnímáno spíše jako složka duchovna než náboženství se svými vlastními právy.
Při své prezentaci jsem odkazovala na rodnověří jakožto na náboženství. Mělo by se však poznamenat, že náboženství chápu jako etický koncept, který ne nutně odpovídá tomu, jak mu rozumí rodnověrci. Mezi rodnověrci lze vzhledem ke slovu „náboženství“ pozorovat dva druhy postojů. Jak lze očekávat, mnoho věřících cítí jako urážku, když není rodnověří považováno za „skutečné náboženství“, ale za formu pověry, hru či „kvazi-náboženství“ 31). Navíc s ohledem na aspirace mnohých komunit získat oficiální status náboženského společenství, může mít dokonce takové označení pro komunitu škodlivé důsledky. Stále větší množství, ve skutečnosti asi dokonce většina, rodnověrců cítí averzi ke slovu „náboženství“ a dávají přednost definici rodnověří jakožto víry, duchovna, světonázoru, filosofie či jednoduše – tradice. Dle nich náboženství postuluje dogmatismus, který vnímají jako cizí jejich „víře“. Zatímco podobné názory a argumenty jsou běžné i u západních pohanů, v případě rodnověří má na to, jak je chápáno a k němu přistupováno, svůj vliv nepochybně i dědictví Sovětského svazu 32).
Všem různým formám rodnověří je společné, že na sebe pohlíží jako na pokračování předkřesťanské slovanské duchovní tradice. Nicméně, zatímco pro některé rodnověrce je tradice pevným základem, který dává jasný pokyn a vede z matoucí modernity, lze ji vnímat i jako tradici plurality a rozmanitosti, která láme uniformitu monoteistických náboženství a ideologií. Někteří rodnověrští autoři dokonce použili výrazy „monoideologie“ a „mononáboženství“, když odkazovali na to, co vidí jako problematický rys křesťanství i sovětského komunismu. Tudíž se zdají existovat dva proudy, které míří zcela opačným směrem, pokud jde o globalizaci a modernitu. Této koexistence si poprvé všimla Koskellová ve svém článku „Soudobá pohanská náboženství Eurasie: Extrémy globalismu a antiglobalismu“ 33). Tento klíčový článek rozebírá názor, který dominuje dřívějšímu výzkumu, dle něhož je rodnověří prosáklé nacionálním konservatismem. Redukováním pohledu rodnověrců tento článek také zviditelnil dvě důležité ideologické tendence uvnitř hnutí. Prostřednictvím konceptů „globalismu“ a „antiglobalismu“ Koskellová poukazuje na společenskou toleranci versus nacionální šovinismus a spojuje otázku s postoji k demokracii a kapitalismu. Koskellová používá koncepty jako nástroje poznání, definované velmi úzce. Nicméně by se nemělo zapomínat, že globalizace jako taková je mnohem vícedimenzionální fenomén. Navíc rozdíly ve společenských názorech rodnověrců se zdají souviset obecnějšími procesy pozdní modernity.
O reakcionářských i pozitivních reakcích na modernitu či důsledky globalizace se v sociologii a sociologickém studiu diskutovalo již dosti. Např. zatímco fundamentalismus má své specifické historické kořeny v americkém křesťanství, stal se také všeobecným výrazem pro druh religiozity, která se snaží zvrátit individualizaci a relativizaci, některé ze základních rysů pozdní modernity. Fundamentalismus tudíž lze definovat jako hnutí zacílené na obnovu fundamentálních hodnot, které nejsou otevřeny k vyjednávání či kompromisům. Na druhé straně New Age slouží jako příklad ekumenické a synkretické formy duchovna, která vyznává vysokou toleranci k rozdílům v osobním náboženském vyznání 34).
Velmi podobnou protikladnou konceptualizaci uvádí Beyer ve své klíčové práci „Náboženství a globalizace“ 35). Beyerova analýza „liberální“ a „konzervativní“ religiozity je zobrazuje jako reakci na modernitu, ale důsledně pojednává i o síle a slabostech těchto strategií. Na několika místech nicméně Beyer porušuje jednoduchost dualistické perspektivy. Tvrdí např., že konzervativní religiositu nelze považovat za negaci globalizace, ale že globalizace je „vitálním aspektem“ konzervativní religiozity 36). Na základě teze o pluralitních efektech modernity Beyer poznamenává, že jak se nám „jiné“ stává důvěrnější, o to obtížnější je démonizace dříve neznámého. Nicméně zároveň ekumenismus stírá zřetelné rozdíly a morální oprávněnost. Tudíž liberální religiozita vyznává toleranci a ekumenismus, avšak za cenu schopnosti vést lidi k náboženství. Konzervativní varianta může být zdrojem jistoty díky znovu uplatnění tradice, avšak často se střetává s jinými tendencemi moderní společnosti.
Jak globalizace, tak důsledky pozdní modernity jsou komplexem vícedimenzionálního fenoménu. Proto reakce či postoje k nim by měly zahrnovat několik úrovní. Např. zatímco New Age duchovnost je obvykle charakterizována synkretismem a ekumenismem, může zároveň přitahovat lidi s autoritářskou osobností či společenskými názory 37). Dále načrtnu čtyřbodový koncept, který slouží jako analytická kostra v další části, v níž zkoumám rodnověří.
globalismus – nacionalismus
synkretismus – tradicionalismus
individualismus – autoritářství
pluralismus – fundamentalismus
Poznámky
1) Tato práce je součástí mé disertační práce o ruském rodnověří. Hlavním materiál studie tvoří rodnověrská literatura, učinila jsem však i další pozorování v Petrohradu a vedla rozhovory s rodnověrskými vůdci v Petrohradu, Moskvě, Kalize a Omsku.
2) Toto téma jsem projednávala detailněji jinde. Aitamurto 2007. Prezentuji tuto přednášku na konferenci, která se zaměřuje na nová náboženská hnutí, i když většina rodnověrců nevnímá své náboženství jako nové. Komplexní diskuse ohledně novosti a definice „nových náboženských hnutí“ jsou bohužel mimo rámec této přednášky. Nicméně je třeba poznamenat, že zaměření mé studie není na kulturní či intelektuální historii formy duchovnosti, ale na hnutí, které bylo schopno se v posledních desetiletích Sovětského svazu „dostat do povědomí“.
3) Ti, kteří ho přijímají, tvrdí, že původně slovo pohan (jazyčnik) znamenalo lidi hovořící stejným jazykem, a tudíž ho dávní Slované používali sami pro sebe. Ti, kteří ho odmítají, vysvětlují, že se používalo jako výraz pro lidi, kteří mluvili „jinými jazyky“. Přesto je zřejmé, že rodnověří patří do skupiny náboženství či formy religiozity, která se na Západě nazývá „soudobé pohanství“.
4) Výraz vymyslela hlava USK Vadim Kazakov, ale používá se i u jiných skupin. Viz např. Stavr & Veleslav 2005; Vereya 2006. jednou výjimkou je Církev ingliistů (bude se o ní hovořit dále). Ingliisté odmítají slovo “pohanství”, ale ani se nenazývají rodnověrci. Dle Chineviče se rodnověří vztahuje na rekonstruovanou formu tradice, kdežto starověří (SICOS) je jejím přímým pokračováním. Rozhovor z 20. 5. 2007, archiv autorky.
5) Viz Šnirelman 1998: 5 -6. Pribylovskij 1999.
6) Prokofjev, Filatov & Koskellová. 2006, 159.
7) Asov i Belov přispívali do známého časopisu „Nauka i religia“, jež bylo i důležitým fórem k probuzení zájmu o předkřesťanské duchovno u širší veřejnosti.
8) Sám Belov jasně navrhl, že pro pokrok v bojovém umění by si měl dotyčný osvojit předkřesťanské duchovno. Akhramovič 1991.
9) Prokofjev, Filatov & Koskellová 2006, 170-171.
10) O tolkienismu viz např. Pilkington 2002.
11) Užitečným zdrojem ohledně lokálních komunit je rozsáhlý výzkum publikovaný ve dvou řadách knih Atlas religioznoi žizni Rosssii a Sovremennaja religioznaj žizn Rossii. Viz Prokofjev, Filatov & Koskellová 2006. Ačkoliv Atlas představuje téměř polovinu všech zkoumaných oblastí, seznam není rozsáhlý.
12) Aitamurto 2006.
13) Nagovitsyn 2005.
14) Nacionalismus zde chápu v širším smyslu, nejen jako politické přesvědčení, které se vztahuje k národnímu státu, jeho formě a zájmům, ale také jako předpoklad,že etnicita či národnost je podstatným rysem lidské bytosti. Zahrnuji k němu city jako hrdost, sounáležitost a loajalitu, očekávání, že národ či národní stát by měl tyto city v jedinci probouzet. Pro širší definici nacionalismu viz např. Smith 2001, 5-9.
15) Moroz 2003. O straně více na www.kpe.ru.
16) Viz např. článek hlavy CCO, Vadima Kazakova, “Vlijanie ,Russkovo Boga Ra‘ i ,Vsejasvetnoj Gramoty‘ na proischoždenie zaitsa ot korovy“. U Kazakova, 2005, 230-236. Ačkoliv v radikálně odlišném významu a v souvislosti s dosti odlišnými záležitostmi existuje podobné napětí i v západním pohanství. Týká se např. teorie matriarchátu či otázky, zda předkřesťanské „pohanství“ přežilo dodnes. Viz např. Hutton 1999, 377. Zatímco souhlasím s Huttonem, že by pohanství asi lépe posloužilo podpořit otevřený dialog s akademickým světem, shledávám velice zajímavým, že nevědecká tvrzení, která se očividně vyskytují ve všech náboženstvích, jsou v případě pohanství podrobována tak přísnému zkoumání.
17) Kääriäinen 1999.
18) Ohledně této “lidové historie” viz Zubková & Kuprianov 1999, O Velesově knize viz zvláště Sobolev, 2004.
19) Šterin, 2000.
20) Heslo je odvozeno z ruského pravoslavného konceptu „rabi bozha“, avšak přirozeně způsob jeho použití odráží rodnověrskou interpretaci konceptu.
21) Existují některé vazby na pravicový sociální darwinismus, ale odráží také zpětnou reakci na sovětskou „uravnilovku“, zrovnoprávnění.
22) Příležitostně se zdá být kritika demokracie spíše zaměřena proti “ruské formě demokracie”. Také kvůli svézáznostem ruské demokracie mnozí lidé překvapivě podporují tvrzení, dle nichž je demokracie společenským modelem, který v Rusku uměle implementovala sobecká elita, a má velmi málo společného s vůlí lidu.
23) „Древнерусская Инглиистическая Церковь Православных Староверов-Инглингов“. Ohledně církve viz Jašin, 1999.
24) Např. v roce 2004 na druhém Věče, mezinárodní konferenci rodnověrců z Polska, Běloruska, Ukrajiny a Ruska, byla definována “rodnověrskaja obščina”, jakož i druhy komunit, které za ni považovat nelze. Mezi takové bylo zařazeno SICOS a jako jedna z charakteristik byla zmíněno: „komunity, které propagují následování nějakého proroka a jeho soukromého učení“. Fedosov & Tišenko, 2004. (Kratší verze výsledku na oficiálních webových stránkách Věče – www.rodoved.info – žádné konkrétní komunity neuvádí.
25) Jako zdůvodnění rozsudku se zmínilo podněcování k nenávisti mezi národy a skutečnosti, že církev zavrhuje sňatky mezi rasami a používá jako svůj symbol svastiku.
26) Slavjano-Ariiskije Vedy. Kniga Pervaja, 10.
27) Např. dle Chineviče dává první milenec ženě „formu Ducha a Krve svého Roda“ a proto, i když se žena později vdá za jiného, její děti budou geneticky po jejím prvním milenci. Navíc jsou dle Chineviče lidé vytvořeni k život po celá staletí, ale kvůli nezdravému a nepřirozenému způsobu života dnes umírají předčasně. Tvrdí se např., že mimomanželský pohlavní styk zkracuje lidský život o tři roky. Chinevič, 2004.
28) Zájem o „ruské duchovní tradice“ a jejich oceňování, i když vykazují rysy, které by bylo možné charakterizovat jako pověru či magie, byl jedním z hlavních výsledků nedávné studie religiozity mezi ruskými studenty. Trurunen, 2005, 200-201.
29) Asov, 2002, 5-6.
30) Hanegraaff, 1996, 78.
31) Pribylovskij, 1999.
32) S tímto argumentem mne seznámil jeden rodnověrec, který se pohybuje v hnutí již od počátku devadesátých let. Dle něj skutečnost, že většina rodnověrských vůdců a autorů získalo vzdělání za Sovětského svazu, silně ovlivnilo jejich negativní postoje k náboženství.
33) Koskellová, 2005.
34) Ohledně srovnání fundamentalismu a New Ager viz např. Luckmann, 1999.
35) Beyer, 1994.
36) Beyer, 1994, 90.
37) Höllinger, 2004