Je známo, že pro duchovní a mentální vývoj člověka má rozhodující roli území, na kterém žije a vyvíjel se, a také charakter místního podnebí. Tyto faktory ovlivnily i vztah k práci, jejíž organizace se rozvíjela s rostoucími potřebami lidské společnosti. Prvotní kmenové formace lovců a sběračů prvobytně pospolné společnosti se rozvinuly až do řádu otrokářského, kde pozice otroka mnohdy neznamenala nic.
Pozice otrokáře naopak vůbec špatná nebyla, pokud ovšem nedošlo ke vzpouře. Otrokářský řád přešel následně do sofistikovanější feudální formy. Feudál nebyl ve většině případu nějakým morálním vzorem, pocházel z rodů kmenových náčelníků (čili většinou těch nejsilnějších, nejkrutějších a nejprohnanějších jedinců-výjimky jsou samozřejmě možné), které si udržely dědičné právo vlády. Takový feudál se bavil většinou tím, že přemýšlel, jak si majetek rozšířit (třebas válkou nebo sňatkem se stejně “modrokrevnou” nevěstou-neboť jen “modrokrevníci” jsou pro feudály či šlechtu lidé a kromě zvýšeného rizika degenerace tímto postupem nic nehrozí), jak uspořádat hon či ples, zakončený sexuálními orgiemi. Pokud toto nestačilo, uzákonil si právo první noci.
A samozřejmě si též lámal hlavu, co poddaným, nejlépe bez vzdělání (neboť vzdělání rozšiřuje obzory a tak se stává obranným prostředkem) v tzv. flekčním postavení trupu s motyčkou na políčku, “nabulíkovat” a udržet je tím v poslušnosti a oddanosti. Tomuto, za občasné pozvání na hostinu, pomáhal i klérus (šlo o určitou symbiózu, jenž přinášela oboustranný profit), který propagoval tezi, že “promotyčkokopání se” tímto slzavým údolím v bídě spolu s oddaností ke světským i církevním pánům je jediná alternativa. Čím víc bude poddaný dřít bídu a bude trpět tady na Zemi (projde touto pomyslnou zkouškou), tím větší bude mít odměnu a pohodičku v životě posmrtném. Sami se však tímto příliš neřídili (stačí se podívat na malby “na kost vyhublých” biskupů, nehledě na sexuální excesy kléru v důsledku potlačované sexuality). Horlivá činnost tzv. svaté inkvizice dokazovala, že o peníze a mocenský vliv jde “až na prvním místě”. Stávalo se, že občas se již na to někdo nevydržel dívat a tak vznikala různá reformační hnutí. O tom, že se panovníci snažili většinou o svůj nemovitý, ač z potu prostých lidí vydřený, majetek pečovat (na rozdíl od komunistů, kteří na těchto nemovitostech neměli osobní zájem), se není nutné přít.
Z důvodu větší potřeby obchodu a novotvorbě tzv. kapitálu nám vzniká kapitalismus. Kromě pozitivních věcí, tzn. rozšíření znalostí o světě a člověku je zde opět vrstva vlastníků kapitálu a výrobních prostředků a mnohonásobně větší masa těch, kteří mají jen holé ruce a hladové žaludky (občas se výjimečně stalo, že někdo šikovný a pracovitý si lehce přilepšil a dostal se z bídy). Vidina zisku tedy opět rozhoduje, jen je markantnější a uchopitelnější. Boháči se často sdružovali (a v podstatě sdružují nadále) do kartelů, které si mohou určovat cenu produktů dle libosti (ta je pak mnohdy vzdálená od ceny reálné).
S kapitalismem se objevuje i burzovní akciový systém, který umožňuje více a rychleji, na rozdíl od dřívějška, zbohatnout jen díky správnému a hlavně včasném přísunu informací o výkyvech cen jednotlivých akcií komodit či akciových společností (tyto je samozřejmě možné při dostatečně vysokém postavení v mocenském žebříčku dle potřeby i umělě vyvolat). Představuje počátky globalizované kontrolované společnosti, založené na diktátu nadnárodních útvarů, které pohlcují většinu zisku, a proto jsou schopné modulovat i politický vývoj, čímž vzniká bludný kruh. Díky globalizaci, problémy (chyby), třebas i ve vzdálené končině se reflektují celosvětově.
Útvar státního kapitalismu, který představovaly socialistické státy, se neosvědčil (je možné, že byl vytvořen jen proto, aby byly socialistické myšlenky zdiskreditovány), a tak se těm, co udávají chod světa, jako nejvýhodnější model pro ovládání a organizaci současného člověka jeví konzumní kapitalismus (spojený s liberalismem a iluzí demokracie), který pod hlavičkou pozlátek konzumu a vnucování nepotřebných věcí vlivem reklam a umělých módních trendů, úplně odcizil člověka od přírody a podpořil lidský egoismus ad absurdum (vyjma charitativních akcí podporujících např. nesmyslnou populační explozi v Africe atd.) a kromě života v degeneraci nic moc nenabízí. Je spojen s honbou za ziskem, který je forsírovaný nejistotou z dalšího vývoje.
Co se týče našeho (slovanského) regionu a konceptu pohanství, je dobré si nedělat iluze o tom, že život v původních slovanských kmenových svazcích nebyl krutý (dáno zejména životními podmínkami a prostředím), neválčilo se apod. Středověcí kronikáři náleželi vesměs do řad církve, takže mnohdy byli ke slovanským tradicím nepříznivě nakloněni a zdůrazňovali zejména z jejich pohledu stinné stránky, zejména zatvrzelost vůči křesťanství. I zde je však místy zmíněna pohostinnost vůči cizincům, úcta k rodičům, péče o staré, nemocné a chudé, čili morální kodex byl mnohdy na vysoké úrovni a není to novum křesťanství. Navíc operuje s vlastnostmi jako hrdost, odvaha, věrnost aj., na které dogmatické, denaturované a importované křesťanství zapomíná (záměrem prvotního křesťanství bylo v domácích podmínkách revidovat judaismus, což se nepodařilo-viz pouze 1% mesiánských Židů).
Pro slovanského zemědělce (na rozdíl od moderního člověka) nebyla půda něčím mrtvým, nýbrž matkou živitelkou, k níž přistupoval s úctou, poněvadž byl její součástí a dle toho se choval. Moderní člověk vztah k půdě svých předků ztratitl. Cestuje po Zemi jako bytost bez jakýchkoliv kořenů. Již nepěstuje (až na výjimky) vlastní stravu, nevěnuje se řemeslům, již sám nestaví svůj dům ani s hrdostí nepohřbívá vlastní rod, ztratil úctu k přírodě, ke své otčině a svému rodu, ale nezískal nic, jen konzumní prázdnotu s otrockou závislostí na systému. Možnost opření se poctivou práci svých předků, jejich úspěchy, mít vazbu k rodné Zemi, k rodné kultuře, úcta k ní (i přírodě), o toto by se lidstvo mělo v budoucnu snažit. V této snaze by nemělo jít o kvantitu (pseudohumanistickou pokryteckou snahu o přežití každé individuality a taktéž o technický pokrok za každou cenu-zvlášť když se obrací proti lidem), ale kvalitu, poněvadž Země již nesnese takové množství nic nepřinášejících konzumentů a uzurpátorů. Je jasné, že prvotní pohanství se snažilo zejména o personifikaci přírodních jevů, z důvodů nedostatečných znalostí. I dnes však, i přes nutnou revizi novými vědeckými poznatky, má současnému člověku co dát (viz výše). Pohanské obřady a rituály zohledňují přírodní cykly a mají kromě upevňování fungování v týmu svůj vyšší význam a umožňují udržení a zesílení pro přežití nezbytné vazby člověka na přírodu a universum.
Nemám v úmyslu idealizovat, jen chci zdůraznit, že z historie čerpám to, že původní náboženství, způsob života či kultura nás nějakým způsobem formovaly (mentalita, emoční a duševní rysy-viz archetypy) a domnívám se, že možnost někam patřit (mít identitu), mít rodnou půdu pod nohama, být součástí pospolitosti (zohledňující etnický, národní či národnostní základ, přičemž jednotlivé celky mezi sebou úzce spolupracují), jež se podobá živoucímu organismu a která umožňuje rozvoj (duševní i fyzický-zde je třeba jednoty), dává člověku možnost zdokonalení se (a zároveň ho chrání před zneužitím vyžírkami všeho druhu, před degenerací a egoismem, svou podstatou zdůrazňuje odpovědnost jedince a idealismus nad materialismem – v tomto duchu i vychovává) a také hodnotu osobní účastí jednotlivce na dynamickém pozitivním rozvoji této pospolitosti (jež má snahu být platnou a neagresivní součástí přírody a universa) ve spojení se skutečnou sociální spravedlností (která doposud nebyla realizována, ač snaha byla, vždy byli v historii páni a otroci, jen se měnila forma a markantnost tohoto) spolu s možností tvorby “nebe již na zemi” je lákavá a více uchopitelná než “pohádkové” příběhy plné zázraků z oblasti Palestiny, dávající lidem falešnou naději, a lépe akceptovatelná než nespravedlnost konzumního kapitalismu beroucího lidem duši a vsouvajícího člověka do nespravedlivého odcizeného globálního světa jdoucího mílovými kroky ke zkáze.