Jednou z námitek proti indickým náboženským systémům je námitka cizosti a nevzdělanosti. Ta je ovšem naprosto lichá. Indové a Evropané patří ke společné národnostní a jazykové skupině Indoevropanů, kteří asi ve 3. tisíciletí před n. l. sídlili na sever od Kavkazu a v jižních ruských stepích, z nichž se postupně rozcházeli třemi hlavními směry: do Indie, do dnešního Iránu a do Evropy. Indoevropané měli společný jazyk i náboženství a jejich společné prvky se zachovaly v jazyku dodnes a v náboženství tak dlouho, dokud původní náboženství nebylo vytlačeno křesťanstvím.
Srovnáním některých slov tyto souvislosti vyniknou nad všechny pochybnosti. Latinský bůh je deus, v sanskrtu déva. Védy, posvátná Písma hinduistů, souvisejí s pojmem věda, vědět. Řecký Bůh Uran je hindský Varuna. Protějškem římského Boha Dia je Dyansen, Bůh nebes. Vysoce duchovní osoba se v Indii tituluje Baba což je shodné s původním slovanským označením pro bohyni. Evropské pohanství vykazuje mnoho shod a podobností s „pohanstvím“ indickým. Věřilo v jediného nejvyššího Boha, kterému byli všichni ostatní podřízení. Nešlo tedy o mnohobožstvím za jaké je vydává křesťanství.
Naproti tomu ani židé nevyznávali monoteismus, jak jsme usilovně přesvědčováni v křečovité snaze ukázat křesťanství v nejlepším světle a pohanství ve světle nejhorším, ale jejich Bůh byl pouze kmenovým a nikoliv univerzálním božstvím. Křesťanství má ovšem v tomto boji naprostou mocenskou převahu a také ji plně využívá a vždy využívalo. Zničilo z pohanských památek, co mohlo a tak o něm máme pouze tendenčně zkreslené představy, které záměrně vytvořili představitelé křesťanské církve. Za těchto okolností bylo snadné vytvořit skálopevné veřejné mínění o méněcennosti a podřadnosti pohanství a o kulturní vyspělosti a nadřazenosti křesťanství. To je ovšem jen nedoložená a nepodložená církevní propaganda, které byla Evropa vystavena po tolik staletím že jí uvěřila; ten, kdo věřit nechtěl, si dobře rozmyslel, aby se nechal slyšet. S takovými lidmi si církev velmi rychle poradila. Jeden příklad za všechny: řád templářů přišel do styku s východní, nekřesťanskou mystikou a převzal z části jejich pravdy. Následovalo zrušení řádu, upálení jeho představitelů a rozprášení a pronásledování jeho řádových členů. A samozřejmě zabavení majetku. Na ten, „církev chudého Ježíše“, nikdy nezapomněla.
Za této „objektivity“ církve se nelze divit, že průměrný křesťan směšuje pohanství s něčím na způsob černé magie a primitivního totemismu, ovšem zcela mylně. I židé vyznávali mnoho bohů místních „Elohim“, jak je bible jmenuje, což je množné číslo od el – výrazu pro Boha. Jen u Mojžíše je možno mluvit o monoteismu, ovšem jak je ze samé bible zřejmé, kult Jahveho nebyl dlouho zdaleka jediným židovským kultem a také ne převládajícím. Křesťanské kulty Panny Marie, andělů a světců nejsou ničím jiným než polyteismem. I když se nenazývají „bohy“, smysl jejich uctívání a představy s ním spojené jsou totožné. Nerozhoduje přece oficiální názor církve, ale skutečné náboženské povědomí lidí a jejich kultovní praxe. Ať si oficiální názor církve tvrdí cokoli, je zcela nepochybném že pro zaníceného uctívatele Panny Marie, který se k Ní upíná, vzývá Ji a prosí Ji o vyslyšení svých proseb, je Ona Bohem a nikoliv Ježíš nebo Otec či Duch svatý. Totéž platí o vzývání tzv. zázračných sošek, jako jsou sošky Jezulátka a Panny Marie. Zde se uctívání upíná již přímo na konkrétní tvar, tedy modlu, což je výslovně Starým zákonem zakázáno: „Neučiníš sobě podobenství čehokoliv, aby ses tomu klaněl.“ Tyto sošky jsou uctívány samy o sobě, pro svou zázračnou moc, která se jim připisuje, a pro ně, ne pro skutečnou Pannu Marii atd. se staví celé chrámy. Není zde vůbec žádného rozdílu oproti „pohanství“, jen v názvech.
Jedna a ta samá věc se však nezmění proto, že ji jinak nazýváme nebo vysvětlujeme. Totéž platí i o světcích, z nichž každý má přidělený okruh působnosti, ve kterém působí, tedy přesně totéž, co např. pohanští bohové úrody atd. V pohanství, a to i evropském, zřejmě existovala i vnitřní stezka k Bohu. Bohužel její záznamy se nedochovaly, pokud vůbec existovaly, lze na ně ovšem usuzovat z véd i z perské avesty. Evropa nepřijala ve své většině křesťanství dobrovolně, ale převážně násilím. Křesťanství přijímali nejprve z ryze mocenských důvodů vladaři a jejich družina a teprve se značným odporem i jejich lid. Někde se tak stalo až v hlubokém středověku, někde, jako u polabských Slovanů, křesťanství neproniklo vůbec, což mělo tragický vliv na osud této slovanské větve: byla zničena. Jakým způsobem bylo křesťanství jako „učení lásky“ propagováno, pochopíme ze zpráv o tom, jak je přijal kníže Břetislav při návštěvě u panovníka Velkomoravské říše Svatopluka. Ten odmítl s Břetislavem jíst u jednoho stolu, protože byl „nečistý pohan“, a prostřel mu se psy na zemi. Není divu, že po této potupě si dal Břetislav urychleně „vysvětlit“ křesťanství a přijal i se svou družinou, které to samozřejmě nařídil, křest. Tak vznikali „křesťané“.
Křesťanství nezvítězilo v Evropě svou vyšší duchovní úrovní nad pohanstvím, ale prostě svou surovou mocí. Celé národy byly ve jménu kříže přepadány a vybíjeny pod pláštíkem šíření křesťanství. Zejména němečtí císařové si brali „zájmy křesťanství“, tj. církve a papeže, za záminku k vyvražďování a podrobování národů nekřesťanských. Jedno srovnání evropského pohanství s křesťanstvím je zřejmé. Na jedné straně vojensky organizovaná církev spjata se světskou mocí, šířící svou víru a hlavně moc mečem a na straně druhé pohané, uctívající Boha podle svých představ, neorganizovaní, nikomu své náboženství nevnucující a tolerantní k víře druhých. Neznali ani inkvizici, ani kacířství, ani hranice, ani šíření „poddaných“ svých bohů mečem. Kdo tedy byl kulturnější a bližší Ježíšovým ideálům? Jakou kulturu to křesťanství Evropě na dlouhá staletí přineslo?
Teprve novodobá archeologie přináší poznatky o pohanském náboženství, které je staví do jiného světla, než ve kterém je církevní propaganda ráda líčila. Objevují se pozůstatky slovanských pohanských chrámů, zkoumají se pohanské vlivy v etnografických pramenech. Indoevropské kořeny zejména slovanského pohanství jsou stále zřejmější. Pojmy jako bůh, víra, žertva atd. se ukazují být iránského původu, stejně jako kult ohně a slunce. Ukazuje se, že např. staří Slované chápali přírodu jako něco bytostného a živého, že vyznávali dualismus sil dobra a zla a v názorech o posmrtném životě se rozpoznají i náznaky představ o reinkarnaci. I etické názory slovanského pohanství byly vysoké, jako např. pohostinnost k cizincům, dodržování zvykového práva, cudnost žen, péče v rodině o staré a chudé. Zdá se, že toto „pohanství“ neznalo žebráků, To je ovšem poněkud jiný obraz, než jaký v nás vypěstovala křesťanská církev.
Co tedy křesťanství Evropě vlastně přineslo? Hlavně utužení vladařské moci. Církev jako autokratická, nedemokratická a totalitní organizace byla vítanou pomocnicí při prosazování stejně totalitní moci světské. Vyvrcholením tohoto spojenectví moci světské a duchovní byl nevolnický systém, ve kterém se poddaný stal prostým objektem, o němž rozhodovat příslušelo pouze pánům duchovním a světským. On sám byl zcela bez významu i práv. To je skutečný vrchol křesťanské kultury! Nebylo lepší zůstat svobodným pohanem, věřícím podle svého přesvědčení? Vidíme, že indické a evropské pohanství nám není cizí a vzdálené, ale právě naopak je původní, evropské a blízké.
Z větší části bible na nás přímo dýchá totalita a autoritářství historicky a kulturně nám cizích semitů a jejich představ. Našemu založení, naší minulosti i přítomnosti více odpovídá duch svobody indické filosofie a jim podobným. My přece nechceme být otroky, ale svobodnými lidmi. Osvoboďme se proto od všech falešných pověr a nepravd, které jsme přijali vlivem svého křesťanského okolí a výchovy a nebojme se klást otázky a hledat na ně i odvážné odpovědi bez ohledu na to, čím nás církevní autority straší a znesvobodňují. Je-li Bůh opravdu láskou a naším Otcem a my jsme Jeho děti a Ježíšovi přátelé a vlastně bratři, čeho se můžeme bát, co nám může hrozit? Hříchem je nemilovat, ale nikoliv svobodně a zodpovědně myslet. To jako hřích vidí pouze ti, jimž záleží jedině na jejich vlastní moci, byť by se skrývali za církve i Boha., protože správné a svobodné myšlení je největším nepřítelem jejich moci.
V našem životě zůstává zejména v lidových zvycích mnohem více pohanských zvyků a zbytků pohanského kultu, než by se zdálo. Například pálení svatojánských ohňů je oslavou pohanského božstva Jan a nemá se svatým Janem nic společného. Církve, která narážela na neochotu lidu zříci se starých pohanských obyčejů, se uchýlila k taktice jejich pokřesťanštění a záměrně volila dobu svátků tak, aby souhlasila se svátky pohanskými. Proto se např. vánoce, narození Ježíšovo, slaví v den slunovratu, ačkoliv pro to historicky neexistuje nejmenší podklad. Tak byly předělány i pohanské písně. Je mnoho důvodů se domnívat, že nejstarší česká píseň Hospodine, pomiluj m, je pohanským vzýváním Boha – Gospoda a jméno Ježíše Krista do ní bylo vsunuto dodatečně.
Indoevropské „pohanství“ mělo v Indii a dodnes má nad křesťanstvím a islámem jednu obrovskou a nepopiratelnou ctnost: svobodu vnitřního přesvědčení a uctíváním ke které Evropa teprve dospívá i když velcí duchové středověku ji proklamovali již dříve, jako Jan Hus svým „pravdy každému přejte“. I když sociální řád dospěl kastovním zřízením v Indii do značné společenské nesvobody, svoboda přesvědčení, dokud nedošlo k invazi islámu, byla samozřejmá. Různé víry a kulty se nejen tolerovaly a s výjimkou islámu tolerují dodnes, ale byly dokonce chápány jako oprávněné a správné individuální přístupy k Bohu, které, jsou-li sledovány ve správném duchu, vedou k Jedinému čili beztvarému Duchu. Jedinec měl vždy právo opustit společnost, daný sociální řád a odejít do bezdomoví, tak jak to učinil i Ježíš a pak k tomu vyzýval i své učedníky a tak plně a bez zábran naplnit svoji touhu po poznání Boha svým vlastním způsobem.
Jaký vznešený ideál, jaká dokonalá duchovní demokracie, k jejímuž naplnění se křesťanský svět s obtížemi teprve blíž. To je pravé náboženství Indoevropanů a pro Indoevropany a nikoliv nesnášenlivé a kruté náboženství židů a Arabů., kteří jsou i přes své současné nepřátelství kulturně, rasově i nábožensky velmi blízcí, nám však velmi vzdálení. Kdybychom chtěli charakterizovat základní rozdíl mezi náboženským životem hinduistů , buddhistů a taoistů na straně jedné a křesťanů na straně druhé, zjistili bychom, že první nábožensky skutečně žijí, kdežto křesťané o tom hlavně mluví. Jejich náboženství spočívá ve víře ve slova a nikoliv ve víře v duchovní praxi. Proto se donekonečna přou o vyznání víry, dogmata a zevní náboženské formy s cílem přesvědčit ty druhé o své pravdě a získat co největší počet stoupencům a to třeba i násilím. A násilí není jen fyzické, ale i psychické a to je často horší. A co jiného než hrubé psychické násilí je argumentace: „Buď se obrátíš na naši víru a budeš patřit k nám vyvoleným a spaseným, nebo když neuvěříš, zařadíš se mezi méněcenné a zavržené.“ Je toto opravdu Ježíšovo náboženství lásky? Jestliže jsme se od Něj nenaučili nic lepšího, máme vůbec právo se k Němu hlásit?
Převzato z časopisu Phoenix