Alain de Benoist ohromil své přátele i nepřátele, když roku 1984 ohlásil, že ve volbách do Evropského parlamentu dá svůj hlas francouzským komunistům. Tento intelektuál s kořeny ve francouzské neofašistické scéně hleděl na volební praxi své země – mírně řečeno – poněkud cynicky. Ačkoliv marxismem pohrdal, rozhodl se volit komunisty především proto, aby tím zdůraznil svůj odpor ke všem formám liberální demokracie. Kromě toho každá jiná velká strana, byla loajální k atlantické alianci a tržnímu hospodářství , kterými de Benoist výsostně pohrdal.
De Benoistovo rozhodnutí volit komunisty bylo symbolickým gestem, jež dramaticky zdůraznilo vývoj jeho politického myšlení od samých počátků, kdy jako teenager vstoupil do neofašistického hnutí Mladá Evropa. Po krátkém působení zde se však de Benoist cítil rozčarován vyčpělými, neefektivními a vždy zcela předvídatelnými metodami krajní pravice, které v žádném případě nedokázali otřást pilíři státu. Proto se de Benoist začal vyhýbat obvyklým konspiračním teoriím krajní pravice a místo nich se pokusil o systematickou analýzu současných sociálních problémů.
Roku 1968 založil mozkové centrum zvané GRECE (Výzkumná a studijní skupina evropské civilizace). Grece znamená ve francouzštině Řecko, takže de Benoist se už tímto názvem hlásil ke starověkému pohanskému dědictví Evropy. Spolu s několika spolupracovníky začal pracovat na tomto projektu, který se stal institucionální základnou nové pravice, jak de Bonoistův pařížský kroužek začala označovat francouzská média.
Pro de Benoista nebylo nic důležitějšího než znovuvzkříšení evropského polyteistického ducha, jež vládl předtím, než křesťanství tento kontinent „kolonizovalo“. Jeho nepřátelská kritika křesťanství odrážela názory italského filosofa Julia Evoly. Bez ohledu na jeho pověst hlavního guru neofašismu v poválečné Itálii, členové Grece z jeho díla čerpali obraz autentické evropské identity, zbavené veškerého křesťanského dědictví.
Svým odmítáním křesťanství jako ideologie, jež byla indoevropským národům násilím vnucena, odlišovala se francouzská nová pravice od nové pravice ve Spojených státech. Tu totiž de Benoist odsuzoval jako puritánské a moralistické hnutí, které uboze lpí na křesťanství jako na podstatě veškeré západní civilizace. Vůdce „nové pravice“ častoval nejostřejšími jedovatými výtkami „americký způsob života“ s jeho plytkými televizními seriály, chronickou stěhovavostí, všudypřítomnými podniky rychlého občerstvení, oddaností všemohoucímu dolaru a netečným apolitickým obyvatelstvem, drženým v poddanství skrytými podněcovači, teatrálními vykladači bible a mediálními čaroději.
De Benoist vášnivě oponoval kapitalistickému volnému trhu, zatracoval liberalismus jako ideologii vše zahrnující konzumní společnosti, jež je ze své podstaty totalitární v důsledku potřeby posuzovat každý jednotlivý aspekt existence podle měřítek ekonomické účelnosti. Ve svých úvahách šel až tak daleko, že americký ekonomický a kulturní imperialismus pokládal za větší hrozbu než sovětský komunismus. „Lépe je mít na hlavě helmu rudoarmějce než žít v Brooklynu a živit se hamburgery,“ napsal roku 1982.
Ve svém antiamerickém tažení vůdce GRECE podrobil zdrcující kritice masovou konzumní společnost, kterou nazýval „měkkým totalitarismem, jenž klimatizuje peklo a zabíjí duši“. Zatracoval NATO, zaujímal vstřícný postoj ke třetímu světu a volal po spojenectví Evropy s islámským světem, kvůli společnému ohrožení ničivou silou amerického kapitalismu.
De Benoist se odmítal dát zařadit kamkoliv na pravolevé škále. „I na mezinárodní scéně,“ prohlásil roku 1986, „největší protiklad netvoří pravice a levice, liberalismus a socialismus, fašismus a komunismus, totalitarismus a demokracie. Hlavní rozpor je mezi těmi, kteří chtějí svět jednorozměrný, a těmi , kdož touží po světě pluralitním, založeném na kulturní rozmanitosti.“
Chvála „etnopluralismu“ a kulturní rozmanitosti znamenala, že z někdejšího stoupence francouzského nacionalismu se stal obhájce ohrožených kultur, „rozličných způsobů života, které mizí ve světě, kde jediný rozdíl mezi lidmi určují peníze“. Snil o budoucí „Evropě stovek vlajek“, o kulturách nevázaných na zemi, o národech bez států – Bascích, Kataláncích, Bretaňcích, Lombarďanech, Velšanech, Skotech, Vlámech, atd.
Úsilí o zachování specifických kulturních a etnických identit pokládal de Benoist za jedinou cestu, jak čelit zničujícímu „jednotnému modelu“, který propagují ekonomické síly, snažící se proměnit celý svět v jeden jediný globální trh. „Podaří se protikulturním a odosobněným trendům, jaké v současnosti prosazuje především americký imperialismus, zredukovat celý svět na cosi homogenního?“ táže se. „Nebo lidé naleznou prostředky nutné obrany ve svých vírách, tradicích a osobitých způsobech vidění světa? Tak zní rozhodující otázka pro nadcházející tisíciletí.“