V důsledku křesťanského vlivu se nemohlo evropské rodnověří adekvátně (svobodně) vyvíjet. Je třeba si uvědomit, že v dané době (dle platného zákona “silnější vítězí” , jak v přírodě tak v sociálních vztazích-druhou věcí je, že v obecné rovině v těchto vztazích nevítězí jen schopnější, ale taky větší intrikáni) se dogmatičtější křesťanství prosadilo jako “silnější” v konfrontaci s tolerantnějším rodnověřím. Z těchto důvodů přežíval v lidech pouze pohanský duch a prvky zakomponované do folklóru. Za zmínku stojí též absorbování (využití) některých pohanských vzorů do křesťanské praxe. Sociokulturní vývoj však pokračoval s novými podmínkami.
Nyní se dostáváme do situace kdy, zatím jen někteří z nás, hledají svou identitu. Lapidárně lze říci, že mýty a legendy pohanských časů, staré tisíce let, přežily a zažehly “plamen víry” v pozdějších generacích. Určitým vzorem pro nás mohou být některé země bývalého SSSR, kde zůstaly hojně zachovány prvky rodnověří, zejména na venkově. Po rozpadu SSSR se zde vytvořily silné organizace, které neberou odkaz rodnověří na lehkou váhu. Ovšem pravdou je, že občas toto přerůstá v ultranacionální tendence a úcta k přírodě jako celku nemá takovou prioritu.
Důležité je především zaujetí postoje k praktikování pohanství v dané době a situací nyní. Čili, kdo je vlastně evropským rodnověrcem v současnosti? Ano, je možné navázat na násilně přetrženou nit. Bohužel, v reálu je pak člověk nejčastěji součástí několikačlenné skupiny (viz Rodná víra). Pro některé je zajímavý spíše tzv. satanismus (ve smyslu egoismu, podpořeného využíváním druhých lidí a přírodních sil) či svoje rodnověří zužují na návštěvu koncertů pohanských kapel spolu s patřičnou vnější image.
Osobně vidím cestu spíše v inspiraci některými pozitivními morálními zásadami a aspekty z původního rodnověří ve spojení s jejich aplikací do vlastního života, jako odvaha, odhodlání, čest, smysl pro povinnost, pravda, přátelství, věrnost, rovné jednání (k rovným), důraz na vlastní identitu a její ochrana (to neznamená automaticky nenávist k cizímu!), pozitivní a úzký symbiotický vztah k rodné půdě a přírodě a jejich ochrana, pracovitost, poctivost, schopnost účinně řešit problémy denního života, snaha o pochopení jeho smyslu (smyslu života jako celku, smyslu lidské existence) v kontextu cyklického běhu světa. Z odinistické filozofie Vikingů plynou tak hluboké pravdy, jako např. “Pokud jednou uhneme před překážkou (nevyřešíme problém), překážka se znovu objeví v budoucnu daleko větší a obtížnější” nebo “Nic není předem ztraceno, pokud si to sami nemyslíme“. Na rozdíl od křesťanství se uvažuje v kontextu rodových vazeb, nevychází se z tzv. prvotního hříchu a panteon bohů (samozřejmě, že konkrétní postoje byly poplatné době a tehdejším znalostem o světě a bohové byly do určité míry personifikací neznámých přírodních jevů ve spojení s logickou snahou zdůvodnit pozice, možnosti a smysl existence člověka) je charakteristický spíše partnerským vztahem k člověku, na rozdíl od pozice Boha v křesťanství, kde sice je nabídnuta člověku svobodná vůle, ale zároveň, i přes předem dané (vrozené) rozdílné povahové vlastnosti jednotlivých lidí (zde samozřejmě hraje roli i rodinné prostředí a životní interakce) a tudíž nerovné podmínky ve schopnosti řídit se Boží vůlí (rozdíly v nedokonalosti), se kalkuluje s peklem a očistcem.
V rodnověří nejde ani o nastavování druhé tváře ani ostře dualistické pojetí světa dvěma proti sobě stojícími koncepty dobra a zla (které lze mnohdy nejednoznačně definovat, zejména z dlouhodobé perspektivy), podpořené dogmatismem Bible (jako zdroje nám kulturně cizího, který navíc, vzhledem k informační šíři a přítomnosti mnohdy ne úplně jasných příměrů, které lze obtížně a proto i různě interpretovat, tzn. bohužel i podle momentální potřeby), ani o obavy z trestu tzv. Nejsvětější Trojice” (toto však nepopírá obecné morální zásady některých bodů desatera, ani, třebas řídce se objevující, hezké kolegiální a rodinné vztahy, v případě aplikace křesťanské soudržnosti a vzájemné podpory např. v některých malých vesničkách).