Historie ukazuje, že víra ve většinu náboženských konceptů vede, různou měrou, k dogmatismu, tmářství (bludařství), rigiditě pokroku, krutostem, nesnášenlivosti (zde prosím nezaměňovat s ochranou vlastního rodu) a ubírá energii (odvádí pozornost) od řešení jasných a uchopitelných problémů zde na zemi. Různou měrou myšleno dle charakteru náboženství. Samozřejmě ne vždy jsou zahrnuty v každé náboženské víře všechny výše uvedené aspekty, někdy jen ten poslední. Na druhou stranu, pozitivum náboženské víry je možno nalézt opět v příkladech z minulosti, kdy se projevila jako jednotící prvek (např. v případě zastavení muslimské invaze do Evropy ve středověku – vzniká zde samozřejmě rozpor s přikázáním “Nezabiješ”, ale Saracéni nebyli chápáni jako lidé, ale takticky jako poslové ďábla), popř. pomáhala překonat krutost extremně asociálních podmínek pro život (druhou věcí je jejich příčina). Výše uvedené příklady se týkaly především křesťanské víry, kde se zvlášť hledí na dogmatismus, který se průběžně upravuje podle momentálních potřeb Vatikánu, popř. daného sociokulturního stavu a potřeb vyznavačů (Základ učení je samozřejmě dán Biblí, ovšem výklady informací jsou nejednoznačné – lze je chápat odlišně, popř. lze vybrat jen to, co se hodí, což dokladuje množství křesťanských církví, sekt apod., mnohdy s přítomností vzájemné netolerantnosti). Navíc se zde projevuje výrazná absence kritického myšlení, daná respektováním tzv. Boží vůle. Horlivá a účelová činnost Svaté inkvizice ukázala, že ani vznikem Nového zákona, který je odvislý od krutostí Tory, hodnota lidského života v reálu neznamená nic. Vyjma života tzv. světců, se často objevovalo kázání vody a pití vína (pokrytectví). Co se týče pojetí pohanství a pohanských společenstev obecně (celosvětově), jistě by se našly též stopy krutostí (házení křesťanů lvům v Římě; lidské či zvířecí oběti např. u Mayů, u uctívačů bohyně Kálí,.), které pravděpodobně úzce souvisely s charaktem doby. Dále se zde objevují stopy personifikace dosud neznámých přírodních jevů a principů, v rámci simplifikace, poplatné době a též snaha o vymezení pozice člověka (toto se objevuje v náboženství obecně).
U evropského pohanství z důvodu postupné křesťanské majority přežíval různou měrou pouze pohanský duch. Čili nemůžeme s určitostí říci, jak by se vyvíjel pokrok lidstva (v pozitivním slova smyslu) a jak markantní by byla tendence k získávání nových poznatků o okolním světě na evropském kontinentu pod taktovkou pohanství. Taktéž již není možno posoudit, zda by se podařilo v budoucnu mírnit krutost životních podmínek (krutý selekční vliv přírody nahradit humánnějším způsobem regulace) či zda by došlo k přechodu od kmenových svazků na vyšší celky (Pokud tedy nebereme v po taz expanzi Římské říše a tzv. cyklickou teorii-prvně menší celky, pak větší, pak znovu menší a tak dokola).
Pozitiva evropského pohanství (např. úzký kontakt s přírodou jako něčím posvátným, sledování a zohlednění přírodních vazeb a cyklů, důraz na rodové vztahy, jejich přímá ochrana a aktivní odpor vůči nepravostem-na rozdíl od křesťanství, které STÍRÁ IDENTITU = paralela se současnou uniformní globalizací a zdůrazňuje spíše odpouštění nepravostí, nastavování druhé tváře a proti inspiraci přírodou staví dogmatickou Bibli, která navíc vychází z naprosto odlišného sociokulturního pozadí) vzhledem k dostatku poznatků, zveřejněných na tomto webu, není třeba zvlášť rozvíjet. Jeden důležitý prvek bych ještě zdůraznil a to je fakt, že evropští pohanští bohové byli spíše partneři, na rozdíl od všemocného, všechny lidi milujícího křesťanského Boha, který v zájmu vyvoleného národa dělá občas tak strašné věci (např. žehná vyvraždění původních obyvatel – Kananejců, při exodu Židů z Egypta) a vystavuje pozemšťany tak těžkým zkouškám.
V obecné rovině, je smutné nenávidět (mnohdy až fanaticky) člověka, či ho dokonce zabít pro osobní popř., s podložením náboženské víry, rádoby celkový prospěch (např. zavděčení se Bohu likvidací těch, kdož ho “urazili”), popř. ze msty. Taktéž je nevhodné rigidní provádění úkonů (či způsob chování), které nemají žádný racionální či empirický (fungují, jen chybí vysvětlení) podklad, pouze ze setrvačnosti. Zde bych zařadil i různé absurdní činnosti (např. uctívání krav v hinduismu v kontrastu s hladomorem vyznavačů).
Ve většině známých náboženských konceptů lze tedy vysledovat snahu o objasnění lidské existence, spojenou s nepodloženými skutečnostmi, mýty, pověstmi a domněnkami, pověrami a zároveň vysoký stupeň zneužitelnosti (Toto nepopírá přítomnost duchovní podstaty, mystérium náboženských konceptů a faktu, že mnohdy lze vysledovat jejich obecnou principiální podobnost). K nastavení morálních norem, hodnot a řádu pro pozemský život není náboženství vyloženě třeba.
Z výše uvedeného zjištění by neměla plynout reaktivní snaha o ateismus podpořený nihilismem, egoismem, konzumem, poživačností, materialismem, lidskou sebestředností.
Naopak žádoucí je systémově podpořená afinita k idealismu, cti a odvaze, kolegialitě, osobní odpovědnosti a spolehlivosti, dochvilnosti, materiální skromnosti, entuziasmu k poznání světa a života a jejich podstaty, dynamice (naopak odpor proti nadměrnému pohodlí a stagnaci), pozitivním invencím a účinnému řešení životních problémů. Vzhledem k nedostatečným a omezeným možnostem lidstva a jeho poznání si nechat špetku pokory a “zadní vrátka” např. ve formě “víry v Prozřetelnost”. Pod tímto, ne úplně kategoricky vymezeným pojmem, se může skrývat např. víra ve skutečnost, že pokud lidstvo bude mít celkově NEAGRESIVNÍ, nezištnou a upřímnou snahu (bez afinity k pohádkám a bludům) optimalizovat svoje bytí v universu, lze reaktivně očekávat pro něj celkově pozitivní efekty.
Cílem vědy, v širším kontextu, by měl být zisk znalostí či formulace obecných zákonitostí, které pomáhají ukotvení existenční pozice člověka a ulehčení jeho praktického života (nikoliv produkovat stále dokonalejší destrukční prostředky pro válku či prostředky pro konzumně-zábavní degeneraci člověka, což je často spojeno s agresivitou vůči přírodě). Filozofie, jako “láska k moudrosti” je kritickou pojmovou analýzou, je založena na výsledcích vědy, ale nejsou pro ni kategoricky dané. Důležitá je především tzv. praktická filozofie, která souvisí s lidským jednáním a lidskou tvorbou vůbec.
Čili věda a filozofie by měli jít ruku v ruce na cestě k pochopení lidské existence, ulehčení jejího fungování s cílem ukotvení lidstva v optimálním sociálním uspořádání v universu, jako jeho nedílné součásti.
Závěrem dodávám, že nás, jako nositele slovansko-germánsko-keltských tradic, by měly inspirovat především pouto a úcta k přírodě (zdroji života, důležitý je tedy “partnerský” pocit sounáležitosti s přírodou), předkům, rodné zemi, půdě (zdroji obživy), kultuře, což by mělo směřovat k snaze o ochranu a rozvoj těchto hodnot a získání vlastní identity (vztahem k vlastnímu ná-rodu). Na toto by měla navazovat tendence k sociálně spravedlivé, dynamické a produktivní (nejen z hlediska materiálních hodnot) kolektivní životní strategii (tato by měla být organizována primárně dle posloupnosti rodina-rod-národ-větev-rasa-lidstvo), která je chráněna jasným a stabilním řádem a podpořena systémově prosazovanou osobní sebekázní, afinitou ke “kalokagathii”, poctivostí, pracovitostí, pečlivostí a snahou o profesní zdokonalení každého jedince podle jeho osobních propozic. Důležitou vlastností člověka, kterou je třeba rozvíjet , je i volní schopnost kontroly a práce s emocemi a pudy.
Je na místě důkladně studovat a analyzovat principy pohanských obřadů, poněvadž vyjma podpory soudržnosti daného celku mají i svůj hlubší význam z hlediska pochopení přírodních vazeb a zákonitostí fungování světa (universa). Taktéž systematická objektivní srovnávací analýza obsahu mystérií, jednotlivých archetypů, může k pochopení lidské existence (Pochopení vlastní existence by mělo být jednou z klíčových snah lidstva) napomoci, spolu s analýzou poznatků a principů hermetických (esoterických) či okultních věd.
Vždy je třeba mít na paměti především logickou mysl a prosazovat pozemský život náš a potomků v jasném a konstruktivním (praktickém), systémově podpořeném řádu s vědomím, že lidstvo je pouhou momentální součástí universa a zda to tak bude nadále, záleží jen na člověku, jeho afinitě k idealismu, na vztahu lidí k sobě navzájem a neagresivnímu chování k živé i neživé přírodě.