Před pár lety se objevil na blogu bývalého člena úzkého jádra české skupiny Antifa rozbor tehdejšího stavu anarchisticko-antifašistické scény. Jako první na nápadnou podobnost směřování jinak ideově rozdílných hnutí, tedy národního a černorudého, upozornil spoluzakladatel NO Filip Vávra a varoval ostatní.
Na co tehdy ukazoval rozbor hnutí Antifa? Zaprvé na skutečnost, že členové nejužšího jádra přestali věřit ideálům anarchismu a ztratili revoluční nadšení. Jejich aktivita se omezila na omílání stokrát omletých témat a na opakující se povrchní prezentaci bez vlastního nápadu. Revoluce se podle autora změnila ve stereotypní nudu. A v politicko-sociální impotenci současné české Antifa.
Jak je na tom tedy národní hnutí? Když Filip Vávra varoval, že národní hnutí beze změny strategie skončí stejně jako Antifa, měl pravdu. Národní hnutí stejně jako Antifa mělo dobře zformovanou strukturu ještě z počátku devadesátých let. Jenže tato struktura vznikla z hnutí skinheads, tedy z nepolitického hnutí. Skinheads přebíralo z politiky jen určité vnější znaky a názory, samotná politika drtivou většinu skinheads nikdy nezajímala.
Toto přebírání vnějších atributů má v naší kotlině ještě jeden háček. Jedná se o jakési second-hand-kopírování. Skinheads v Čechách kopírovali módu skinheads západní Evropy. Jako první tedy přebrali vnější politické znaky skinheads ze Západu a českým skinheadům už stačilo jen zkopírovat západní sousedy. Včetně názorů. Shodně postupovala i česká Antifa. I ona je formou second-hand hnutí bez vlastní koncepce. Pouze v případě skins-kališníků můžeme mluvit o originalitě mladých českých idealistů, ale bez většího vlivu a trvání.
Na stejných strukturách majoritního hnutí českých skinheads se po útlumu BaH a BHS začaly vytvářet nové skupiny národního hnutí, ale opět formou second-hand-kopírování. Anglii a USA vystřídalo Německo. Současné národní hnutí tak přebírá model organizace, prezentace a aktivity svých německých kamarádů, shodně jako česká Antifa.
Je to smutné, ale i varovné. Část německé nacionální scény po roce 1945 samozřejmě zavrhla osobu Adolfa Hitlera a začala se hlásit k politicky přijatelnějšímu Strasserismu – rudé opozici bývalých sociálních demokratů uvnitř nacistické NSDAP. Vliv na to kromě výsledku II. světové války mohl mít i vítězný Sovětský svaz, ke kterému Strasserovci už od dvacátých let vzhlíželi. Od šedesátých a sedmdesátých let se začalo mluvit mezi těmito politicky aktivními nacionalisty o nové revoluci, nyní už opravdu rudé, socialistické. Začalo se postupně s plošným kopírováním černorudých.
Tito staří strasserovci dnes bohužel ideologicky ovlivňují současné německé tzv.autonomní nacionalisty, které kdysi spoluzakládali. Moderní nacionalisté tak už pomalu smazali rozdíl mezi národním hnutím a bolševismem. Oslavuje se idea Třetí cesty, idea národního bolševismu.
Současná situace tomu odpovídá. Protože české národní hnutí kopíruje Německo a tedy i černorudou koncepci, slyšíme i u nás slova o revoltě, boji proti systému, black blocku, autonomii, molotovech, odporu bez vůdce. Nadává se na funkci státu, na funkci bezpečnostních složek, na obyčejné občany. Posloucháme hip-hop a rap, chceme nosit dredy a tunely. Národní hnutí už není národní, ale skrznaskrz černorudé.
Splynutím dvou hnutí vznikla situace, kdy černorudá Antifa udává v Německu ideologický směr, a odhodlaní a akceschopnější národovci ho bezmyšlenkovitě prosazují. Boří se evropské kulturní hodnoty, propaguje se šíření bezvládí a chaosu. Černorudí se radují, nacionalisti slepě s nimi.
Ještě před deseti roky by bylo mezi českými národovci nemyslitelné zatarasovat silnice kontajnery a útočit kamením a molotovy na bezpečnostní složky. To zůstávalo doménou lidské chamradě, která nemá úctu k ničemu a uznává pouze anarchii. Situace se mění. Proč? V národním hnutí neexistuje idea, neexistují ideoví vůdci. Ztratila se víra v nacionální revoluci. Nikdo nevěděl, jak taková revoluce má vlastně vypadat a jak ji uvést v život. Tak se zaslepeně kopíruje počínání sousedů a omílají se stokrát omleté témata. Národní hnutí trpí politicko-sociální impotencí jako česká Antifa. Revoluce se nekoná a akceschopnost je krmená maximálně touhou po víkendovém odreagování od každodenního stereotypu.
Tento stav se netýká ale pouze náctiletých idealistů. Dokonce i politicky ostřílené vedení DSSS se veřejně chlubí tím, že v hlavě nemá vůbec nic a musí proto jezdit k saským sousedům. Učit se, co má vlastně lidem říkat a tak získat alespoň pár mizerných procent hlasů. A to od strany, která na celonárodní úrovni nedosáhla za třicet let žádného úspěchu.
Je tedy české národní hnutí ve slepé uličce? Pro konstatování aktuální situace je třeba napsat, že národní hnutí na konci slepé uličky spadlo do kanálu a teď neví jak ven. A bohužel ani neví, jestli vůbec ven chce. Na to mu totiž chybí lidi. Chybí lidi, kteří by iniciovali nutnost hledání východu. Chybí lidi, kteří by východ našli a ostatní k východu dovedli. A hlavně chybí lidi, kteří tuší, jak vlastně ten východ z kanálu vypadá.. Změní se to někdy?