Lidská společenstva se v průběhu historie se seniorským věkem vypořádávala různě. Vše záviselo na poplatnosti doby a odpovídalo kulturním a náboženským zvyklostem, společenské vyspělosti. Někde odnášeli seniory do pralesa, aby je sežrala divá zvěř, jinde se nechávali odnést na bojiště, aby si zajistili padnutím v boji lepší místo v posmrtném životě. Většina lidí se však, díky těžkým životním podmínkám, vyššího věku nedožívala, zajisté nelze paušalizovat (hlavním faktorem, který podmiňuje dlouhověkost je genetická výbava). Vzhledem k novým technologiím a informačnímu bohatství v současnosti by, při vhodném uspořádání společnosti, tzn. s řádem s jasnými pravidly a povinnostmi, za jejichž realizaci ručí solidní vedení, bylo možné kvalitní zabezpečení seniorů. Budeme se nyní bavit o evropském prostředí. V současné konzumně-degenerativní době, kdy je člověk prostředím od kolébky tlačen k tomu, aby byl individualista a maximální úsilí věnoval tomu, aby držel standard, určitou normu, která je vysoko nad možnostmi většiny. Tím je myšleno neustále sledovat a kopírovat komerční módní a společenské vzory (šířené masmédii), mít velký moderní byt, drahé auto, jezdit na drahou dovolenou, podstupovat různé zkrášlovací operace (na toto všechno je samozřejmě je možno si za lichvářský úrok vypůjčit a tím se dostat do plné závislosti na systému), vybírat si zaměstnání, které hodně vynáší a ve kterém se pokud možno neumaže. Manuální práce je brána jako podřadnější. V lidech je vzbuzována naděje volebním divadlem, kterému může naletět již jen rozumový omezenec nebo ovčan, který je tzv. institucionalizován a na argumenty odpovídá “Co chceš dělat? Co naděláš? “Musíš se sám snažit nahrabat, jistotu Ti nikdo nedá” nebo reaguje odpověďmi typu, podnikám, tak volím ODS-stranu velkopodnikatelů, abych měl nižší daně, mám rodinu, nemám moc peněž, volím ČSSD, aby ušetřil na bezprostředních výdajích, jsem mladý, volím TOP 09, protože to je trendy, popř., že kníže Schwarzenberg je tak sexy… Dále je zdůrazňována alternativa zbohatnutí různými soutěžemi, loteriemi, popř. je předhazována, na příkladech, i možnost šikovně zbohatnout tunelováním a jinými machinacemi apod. (dokonce na představitelích vyšších politických kruhů, reprezentujících stát a lidé si dokonce říkají ten je šikovný, tak se na to musí – jinými slovy mám mu přát jak mě hezky obral, protože tak to chodí a jiná alternativa není) jako by v produktivním věku byla práce něco špatného či nevhodného. Současná “hodnotná” filmové produkce ukazuje spoustu multikulturních příběhů s kriminálníky jako kladnými hrdiny popř. s příběhy kdy se loupež podařila a “hrdina” si žil v přepychu a bez práce až do smrti či je snaha rozplakat prosťáčky příběhy o “starostech” zbohatlíků a úchyláků. Je nám neustále předkládáno jak ekonomika roste, ale kupodivu roste i zadlužení států a nižší a střední (která tradičně mizí) třídy, které mají stále hlouběji do kapsy. Pozornost lidí od merita věci je odváděna i seriály a soutěžemi, informacemi týkajících se intimního života celebrit, sportovními utkáními a srdceryvnými příběhy (třebas i postižených, pro které systém nemá zabezpečení, což je logické protože nemá ani pro zdravé). Dále je zdůrazňováno, jak je nutné, humánní a lidské dotovat život někomu, kdo v produktivním věku pracovat nechce, popř. kdo má jinou radikálně mentalitu a jediným jeho “přínosem” je znepříjemňování života ostatních (z republiky se též dělá imigrační výkrmna). Druhou věcí je neschopnost systému, i přes vysoké daně a dotování masy úřednického aparátu zajistit práci pro všechny, popř. zdůrazňuje nutnost náboru imigrantů na “podřadnější” práce. Mladý odpovědný člověk ani nemá chuť mít děti, protože je hypotékami, výší životních nákladů a faktem, že ženy musí též, vzhledem k nastavení mzdového systému, pracovat a pak nemají čas se starat řádně o děti, tlačen k zemi. Také je zdůrazňováno feministické honění se za kariérou (přičemž v pozdější době je mnohdy velice obtížné děti vůbec mít) a propagace individualistického životního stylu a myšlení, aby se každý staral hlavně sám o sebe. Policii zase spíše trápí, zda někdo zavedený systém nenarušuje, což je více jak revize bezpečnosti v ulicích, bezproblémového žití a poctivosti a jistoty do budoucna a možnost odvolání poctivě pracujících, což není zas tak nepochopitelného vzhledem k současné korupci, morálně a eticky rozvolněnému životnímu stylu, jinými slovy nebudou zavírat své asociální chlebodárce (jinak slouhy nadnárodních firem) ani sami sebe a na buzeraci si ve vlastním zájmu vyberou radši někoho kdo kupříkladu si nerozsvítil mlhovku než někoho, kdo by je mohl existenčně ohrozit. Další věcí jsou zákony (jenž jsou postaveny nejednoznačně, z důvodu větší možnosti právnické lobby), a které vycházejí z toho, že 90% bohatství Země celkově vlastní 10% lidí, kteří mají jasný plán jak svoje více než nepřiměřené bohatství udržet a zvýšit, čili nechrání poctivé občany ani jim nedávají záruky do budoucna. Kriminalizace nevede ani k nápravě uvězněných, navíc vzhledem k pseudohumanizaci vězeňství ani k vytváření hodnot, dokonce ani soběstačnosti vězeňského systému a společnost vězněné dotuje až několika tisíci na jednoho vězně/den. Objevují se navíc postupně tendence ke kriminalizování za názor (do určité miry se toto objevuje v každém spol. zřízení, je to však trochu paradox u systému, který sám sebe nazývá demokratickým). Větší obavu než ekonomická kriminalita a výše zmíněná korupce vyvolává vlastenecké hnutí, které by mimo škodlivých ultranacionalistických a násilných tendencí mohlo vést k lidi k přemýšlení, odpovědnosti a zajímání se o viníky současného stavu. Chybí semknutost a týmová spolupráce slušných a odpovědných lidí (pouze tito mají být komplexně preferováni) a celá situace životem na dluh, pokrytectvím a pouze pro nynější okamžik bez odpovědnosti a jasné perspektivní budoucí vize připomíná potápějící se Titanik, na kterém hraje hudba a lidi se baví.
Osobně preferuji stabilitu, ve formě varianty pravidelné osmihodinové pracovní doby, věnované práci, kterou jsem schopen zvládnou, kterou jsem povinen vykonávat odpovědně, a která je společensky přínosná (její druh není podstatný), přičemž bych měl rád zabezpečených 8 hodin spánku a 8 hodin času na sebezdokonalení, regeneraci, rodinu, koníčky. Od státu požaduji komplexní celoživotní zabezpečení (výše zmíněnou jistotu práce, jistotu sociálních a zdravotních služeb, jistotu uchování poctivě vydělaných úspor,.), s prosazováním úcty a pozitivního vztahu k přírodě a zabezpečením kvalitní a výživově hodnotnou potravou bez přemíry přídatných chemikálií, např. typu E (nejlépe z domácích zdrojů-z půdy, která je nejhodnotnějším národním majetkem a dle toho by se k ní mělo přistupovat), přičemž bych rád cítil pevnou oporu ve formě jasné vize výchovy lidí odpovědných, vědomých si svých povinností, týmově spolupracujících a nulovou tolerancí ostatních (bez podpory egoismu, agresivity, arogance, zneužívání práce druhých, laxnosti a flegmatismu). Nechci být obtěžován lákavými nabídkami výhod dostupných jen v daném okamžiku a chudáky, zvlášť proto, že jejich existence není nutná, přebírat povinnosti státu, nechci tolerovat něčí hulvátství, pokrytectví, primitivismus, neodpovědnost, povalečství a poflakování, korupci, tunelování, mlácení prázdné slámy, politikaření, zločin, agresivitu a aroganci, něčí život nad poměry či dotovat něčí závislostí na něčem (v širším slova smyslu). Nepotřebuji nutně k životu konzumní zábavu, kosmopolitní multikulturně individualisticky zaměřené školství, výchovu a životní styl místo preference fyzicko-duševního rozvoje, odborného rozhledu, osobní odpovědnosti, týmové spolupráce, zájmu o podstatu života a světa a pěstování afinity ke (všestranně) zdravé a odpovědné rodině, jako základu pevného národního (myšleno nešovinistického) státu s jasnou vizí budoucnosti, nepotřebuji válku (aby mě naučila skromnosti a odpovědnosti, tu mám již z četby, vhodné výchovy a zájmu o životních zkušeností starších z různých sociálních skupin)-zvláště pro zájmy a zisky nadnárodních společností, chlastání v hospodě, rauty, ponocování a rvačky, drahou dovolenou či auto, nepřiměřené bydlení, závist na majetek druhých, hazard, sportovní zápasy ve stylu chléb a hry, neustále se měnící módní vzory a výstřelky, větší majetek (materii) než k životu potřebuji (za předpokladu, že mám spolehlivé společenské záruky), nákladné a velkolepé oslavy a neúčelné stavby, budované aniž by existovaly přebytky.
Pokud se nejsou výše uvedené aspekty zohledněny, nevidím jediný důvod na co bych potřeboval stát jako instituci, které budu platit daně.