Občas nás někdo obviní, že údajně rozbíjíme jakousi jednotu apod. tím, že se vyhraňujeme vůči nám nesympatickým směrům v národním hnutí. Většinou tyto reakce pochází z těchto skupin, kdy je to pochopitelné, neboť bránit a prosazovat svůj názor je zcela logické. Občas mi však přišlo, že za nesouhlasem s námi stojí snaha o vytvoření jakéhosi harmonického národního hnutí, kdy se budeme všichni mít rádi, tolerovat ostatní směry a společně ruku v ruce v duchu revoluce půjdeme za lepšími zítřky.
Tento názor jednak koresponduje s dnešní dobou, kdy jsou všudypřítomné mesianistické snahy o vybudování všeobjímajícího multi-kulti ráje na zemi a možná rovněž vyplývá z dosavadních neúspěchu a malého počtu aktivistů. Já ho však považuji za absurdní a nerealistický. Toto smýšlení totiž zcela odporuje přírodním zákonům, ale i dosavadním politicko -historickým zkušenostem z minulosti. Politický zápas odpovídá boji o přežití, kde účelové a nevyvážené spojenectví většinou nemají delšího trvání a často nevydrží ani do prvního úspěchu. Naopak malá a jednolitá skupina dovede odrazit útok mnohem silnějšího nepřítele.
Tolik potřebné jednoty totiž nelze dosáhnout na základě falešné morálky, jež káže žvásty o všeobjímající lásce a toleranci, nýbrž pouze na základě vítězství nejsilnějšího proudu, kdy se mu další přizpůsobí nebo jim budou rozdrceny. Davy ostatně nešly za vůdcem, protože k nim vyjadřoval lásku a každému vyšel vstříc, nýbrž z důvodu, že jim ukázal srozumitelnou cestu, i když mnohdy byla lemována potem a krví.
Vraťme se tedy k přirozenosti. Rozpoutejme mezi sebou férovou soutěž, z které vykrystalizuje ten zdravý nejvíce životaschopný proud. K tomu, kdo ukáže sílu a razanci, se pak mohou přidají i dosud nezúčastnění. Všeobjímajícího hipíka (a nemusí to být jen ten na kříži 🙂 ) přenechejme té druhé straně.