Jakožto národní socialista se nevyhnutelně cítíš jako z jiné planety, když sis uvědomil povahu nynějšího řádu. Nemusíš být součástí tohoto systému a každý den boje za udržení se naživu uvnitř této společnosti se musí zdát jako zbytečná ztráta času. Jakožto národní socialisté si představujeme zcela nový světový řád, založený na „nevyčerpatelné moudrosti, dle níž Příroda žije a tvoří“. Pouze v takovém světovém řádu může život na této planetě ještě na dlouho přežít. Nicméně pro zřízení tohoto nového řádu musí člověk přijmout, že není vyvýšen nad Přírodu. Člověk není pánem stvořeného, ale integrovanou částí totality Přírody, a podléhá přesně týmž zákonům jako všechny ostatní živé organismy. Podobně musí také přijmout vědecky doloženou skutečnost, že lidské rasy se liší – ne pouze svým vnějším vzhledem, ale také s ohledem na mentální a intelektuální vlastnosti – a konečně, že všechny lidské bytosti jsou jedinci stvoření si sobě nerovní a že jejich životy jsou předurčeny hlavně dědičnými faktory a ne jejich prostředím.
Toto se samozřejmě může zdát „nespravedlivé“, ale člověk si musí uvědomit jednu věc, že v Přírodě neexistuje koncept spravedlnosti ve smyslu, který tomu slovu přisuzujeme. Jakožto lidské bytosti můžeme – a měli bychom – tvořit společnost budovanou na právní a sociální spravedlnosti, protože všichni příslušníci společnosti mají užitečnou funkci a proto také mají nárok na rovnou ochranu zákonem a ochranu před ekonomickým vykořisťováním. Toto patří k jistotám, které jsou v organizované společnosti nutné a přirozené – vlastně je samotným důvodem toho, proč se lidé zabývali ustavením stabilních sociálních struktur, že tuto jistotu chtěli. Nicméně vytvořit biologickou spravedlnost nedokážeme – tak jako nedokážeme vytvořit biologickou rovnost. Z lidského pohledu se zdá vždy velice nepatřičné, že některé lidi v mladém věku napadají hrozivé, bolestivé a nevyléčitelné nemoci, kdežto jiní se mohou těšit dobrému zdraví až do sta let – ale také když ten, kdo zemře v 25 letech, má větší dar ducha a mohl by prospět lidstvu více než ten, kdo dosáhne vyššího věku. Nehledě na to, jaké z toho máme pocity, tak to je – navzdory úrovni našeho lékařství – a člověk se musí naučit přijmout fakt, že Příroda náš koncept spravedlnosti neuznává a jakýkoliv pokus uvést do příštího života jakousi božskou spravedlnost musí být zavrhnut jakožto absurdní snahu o únik z reality.
V tomto ohledu nepřátelé národního socialismu často tvrdí, že biologický koncept lidské přirozenosti, jenž je samotným základem národního socialismu, je „neetický“. Na to můžeme jen odpovědět, že amorální je tzv. „etika“ těchto oponentů, protože vychází z norem a hodnot, které nejsou založeny na Přírodě. Pro národní socialisty existuje pouze jedna pravda: Zákony Přírody a vše, co není plně v souladu s touto pravdou, je na 100% zcela špatné!
Toto samozřejmě znamená naprosto zavrhnout křesťanství, jeho nepřirozený dualismus je samotným základem převládajícího „morálního“ kodexu – také tam, kde se tento kodex objevuje v liberálně-humanistickém či marxistickém hávu. Dle křesťanství se člověk těší velmi zvláštní pozici mezi ostatními tvory tím, že má božskou duši. Tato duše je universální a nebiologická. Neodlišuje rasu od rasy či jednotlivce od sebe navzájem a není závislá na inteligenci či jiné mentální či tělesné kvalitě jednotlivce, ani není dědičná či jiným způsobem ovlivněna Přírodou. To tato duše činí všechny lidi v očích Boha sobě rovnými, bez ohledu na to, co dělají či kým jsou, dokud v Něj věří. Mluvit o člověku jakožto o produktu biologických faktorů je pro křesťana „zneuctěním“. Dle křesťanství je celý lidský život neustálá bitva mezi božskou duší (duchem) a „hmotou“, tj. Přírodou, či – na osobní rovině – tělem, které představuje Zlo a musí být poraženo, aby se dosáhlo věčného života v neurčitém ráji v na nebesích. Život na Zemi slouží pouze jako příprava na život příští – ať už v lůně Abrahámově, nebo v pekle – kdy vše závisí na tom, jak byli dotyční úspěšní ve svém boji proti biologické přirozenosti. Pozemský život sám o sobě nemá žádnou hodnotu, je pouze slzavým údolím.
Křesťanství se tudíž vyznačuje zřetelným opovržením životem a Přírodou. Jedná se o náboženství pro ztroskotance a snílky, kteří se nedokáží poradit s životními výzvami, ale jen živoří ve víře, že „poslední budou prvními a první budou posledními“, když křesťanství považuje zločinného budižkničemu a duševně méněcenného blázna za hodnotnějšího člověka než pracovitého a tvořivého občana. Představuje soubor norem a hodnot, které staví pannu nad matku, mnicha nad otce rodiny a slabocha a trpícího nad silným a vítězícím, vlastně mrtvé nad živé. Opovrhuje všemi radostmi života a oslavuje sebetrýznění a sebeponižování jakožto pozitivní důkazy toho, že člověk bojuje proti svému tělu a přijímá to, že je zrozen jako hříšná nádoba, protože není plně duchem.
Nezáleží na tom, z jakého úhlu se na věc díváme. Křesťanství představuje převrácený a misantropický postoj k životu, který za žádných okolností nelze ve zdravé společnosti tolerovat. Řečeno bez obalu – křesťanství je druhem duchovního AIDS, který zničil naši přirozenou imunitu vůči nebiologickému myšlení. Jde o nemoc, která zamořuje mysl a musí se vůči ní bojovat všemi prostředky.
Na rozdíl od křesťana se u národního socialisty předpokládá, že má žít. Předpokládá se, že bude rozvíjet své schopnosti a svou osobnost natolik, jak mu to hranice jeho biologické přirozenosti umožňují – jak tělesně, tak duchovně. Nepředpokládá se, že stráví svůj život na kolenou před středovýchodním bohem v prosbách o milost a odpuštění „hříchu“, že se zrodil do Přírody. Chceme vidět hrdé a harmonické lidi, kteří si jsou jisti sebou i svým životním posláním – ne ustrašené a deprimované produkty misantropických konceptů, jakým je „prvotní hřích“, který ponechá člověku jen jednu radost v životě: že „Bůh“ ti odpustí, pokud budeš jen věřit a kát se. Ani nechceme bázlivé a zoufalé oběti pluralitního světonázoru s jeho popíráním absolutních hodnot. My nejsme ateisté. My věříme v božstvo, ale naše je v absolutním protikladu vůči židokřesťanskému Jehovovi. Pro národní socialismus existuje pouze jedno božstvo: tajemná tvořivá síla, která se projevuje všude v Přírodě. Tomuto božstvu vzdáváme hold projevováním úcty a respektu k moudrosti Zákonů Přírody. Jako národní socialisté se neřídíme jiným hlasem než hlasem Přírody a žádnou jinou etikou než je etika Přírody, a známe pouze jeden hřích: pokoušet se vůči této etice bouřit.
Ačkoliv je člověk součástí Přírody, národní socialisté si jsou samozřejmě plně vědomi, že člověk se od všech ostatních organismů odlišuje v jednom konkrétním ohledu: svým unikátním mozkem, který mu umožňuje myslet v abstraktních termínech. Tato schopnost člověku umožnila odvrátit a zmírnit krutost Přírody, pod níž musí ostatní tvorové trpět. Náš mozek nám umožnil léčit nemoci, které byly jinak smrtelné, a nalézt základní principy mnoha Zákonů Přírody, takže jsme schopni některé tyto principy užívat ve svůj prospěch a – v dobrém i zlém – rozvíjet naše technologie, které byly nezbytné k prozkoumání Země, a využívat jejího bohatství.
Naneštěstí nám náš mozek také umožňuje vědomě přehlížet Zákony Přírody, pokud nám připadá pohodlnější pokusit se je ignorovat než se dle nich řídit. V primitivní společnosti byste brzy pocítili důsledky takového prohřešku, avšak ve vysoce rozvinuté technologické společnosti budete schopni po jistou dobu přežít porušení Zákonů Přírody, aniž byste pocítili nevyhnutelnou odvetu. Nicméně dříve či později se s neúprosnou silou dostaví a poté bude ne nemožné, ale alespoň velice obtížné tyto chyby napravit.
Nakonec nám náš jedinečný mozek také dal pocity, které se sotva nalézají u nějakého zvířete: strach z neznáma, jistotu smrti, a tudíž také zoufalou potřebu něčeho, co může člověku poskytnou pocit duchovního bezpečí a ukáže mu smysl života mimo pouhé pachtění se za hmotnými statky. Toto je potřeba, která stojí za náboženstvím, ale na rozdíl od něj se národní socialismus soustřeďuje na uspokojení těchto potřeb na Zemi. V této souvislosti by se mělo poznamenat, až ani mozek ani pocity nejsou izolované nebiologické faktory, ale neoddělitelná součást živého organismu, a tak jako tělesné vlastnosti člověka je i „duch“ podřízen přírodním zákonům týkajícím se dědičnosti. Jakožto národní socialisté jsme pevně přesvědčeni, že společnost jako celek musí být organizována tak, aby zohledňovala všechny aspekty přírodního zákona. Tudíž nestačí plnit hmotné potřeby lidí ustavením bezvadného ekonomického života. Je také nezbytné usilovat také o uspokojení potřeb duchovních!
______
Nepřátelé člověka často tvrdí, že duchovní svět národního socialismu je světem nátlaku a manipulace, v němž je jednotlivec oloupen o svou svobodu a individualitu, jen aby se zněj stala součást tupé masy. Toto je samozřejmě pravdě daleko. Vlastně se spíše jedná o popis demokracie. To demokrati považují lidi za velkou šedou masu, kde se rozdíly mezi jednotlivci vysvětlují jako následek náhodných vlivů prostředí, které společnost musí „napravit“, aby lidi „socializovala“ do demokratickém vzoru. Na druhé straně, národní socialismus jednotlivce respektuje. Víme, že všechny lidské bytosti jsou biologicky jedinečné a že mají rozdílné vlohy a schopnosti. Zkombinovat všechny tyto jednotlivé dary v rámci struktury společnosti je jeden z nejdůležitějších úkolů národně-socialistického státu. Pouze tímto způsobem je možné využít celkovou sumu duševních zdrojů lidí – ve prospěch jak jednotlivců, tak společnosti.
Také však víme, že tvořivost a pokrok nikdy nepochází z masy, ale ze samostatných, výjimečných jednotlivců, a pouze tím, že zajistíme jednotlivci příležitost se najít a rozvíjet se natolik svobodně, jak je to možné v organizované společnosti, můžeme podpořit rozvoj člověka k ještě vyšší dokonalosti. Pokud chceme řešit obrovské problémy, jimž svět čelí po 45 letech demokracie, je to nutné. Protože je samozřejmě nemožné lidi pozvednout nad úroveň jejich vrozených vývojových predispozic, všechny hloupé pokusy učinit všechny lidi sobě rovné ve všech ohledech, nutně vede k unifikaci na nejnižší úrovni, tj. k potlačení všech jednotlivců, kteří dosahují nad průměr inteligencí či v jiném ohledu. Tento trend není dílem národního socialismu, ale demokracie, a není pravděpodobné, že životní podmínky na Zemi zlepší.
Nicméně na každý pokus vypěstovat elitu se oprávněně pohlíží jako na hrozbu vůči samotnému základu demokratického systému, v němž panuje víra, že každý by měl mít nejen stejná zákonná práva, ale také stejný vliv na veřejné záležitosti, lhostejno zda má nutné kvality či ně. Takový systém jen může přivést zemi do propasti. V národně-socialistickém státě bude vedení tvořeno z těch nejlepších v národě. Pouze oni budou schopni řešit problémy, jež vyvstávají – a nést zodpovědnost. Jednotlivé členy demokratického sněmu nelze činit zodpovědnými za jejich skutky, protože všechna rozhodnutí se činí hlasováním a každý se musí sklonit před většinou – bez ohledu, zda souhlasí či ne. Tento druh fóra jasně poskytuje volný prostor pro nejzkaženější elementy společnosti. Je ironií, že velké komerční podniky utrácejí spoustu času a peněz na vyhledávání a vzdělávání těch nejlepších lidí pro vedoucí pozice v korporaci, kdežto jakýkoliv politický šarlatán zcela bez vzdělání se stává předsedou vlády či prezidentem, pokud má dobré konexe a nedává najevo přílišnou inteligenci, která by mohla naznačovat, že jím různé zájmové skupiny nebudou moci manipulovat a že by jim nikdy nezískal žádnou podporu. Jak ubohé!
______
Toto popření individuality a biologických rozdílů mezi lidskými bytostmi také vedlo k úplnému potlačení konceptu „rasové hygieny“. Dnes je hygiena pouze o umývání rukou a čištění zubů. Člověk nicméně princip „rasové hygieny“ zná a vynakládá spoustu času a energie na chov koňů, krav, psů, holubů, papoušků atd. – dle nejlepších genetických principů, avšak když dojde na reprodukci vlastního druhu, zcela tyto principy opouští – jako by byly platné jen ve světě zvířat – a ochotně přispívá k úplné biologické degeneraci lidstva.
V přirozeném stavu podléhá každá populace biologickému výběru, což znamená, že jedinci, kteří nejlépe vyhovují daným podmínkám, stoupají na vrchol oné společnosti, kdežto ti, kteří nedokáží zvládnout život, jak je, musí zahynout. Toto je jeden z železných, neúprosných Zákonů Přírody, jenž byl člověk schopen zmírnit vytvořením společností, v nichž je také prostor a ochrana pro slabší elementy populace, které mají rovněž hrát v rozvinuté společnosti významnou roli. Pokud však zcela zavřeme oči před existencí tohoto Zákona Přírody, budeme také směřovat ke katastrofě, neboť již nebudeme schopni zabezpečit nezbytnou biologickou kvalitu populace, abychom udrželi systém dostatečně silný i k ochraně slabých. Bez přihlédnutí k biologickým skutečnostem života skončíme u otevřeného boje, kde nejslabší jedinci zahynou jako úplně první.
Národní socialismus tedy nebude znamenat, jak se často tvrdí, že slabí jsou opuštěni a necháni svému osudu. Právě naopak! Národní socialismus je jedinou zárukou, kterou mohou slabí mít proti jisté záhubě. Zde je nicméně třeba zdůraznit, že slabost není ideálem – musí se proti ní bojovat a to je možné pouze prostřednictvím důsledné genetické hygieny. Národně-socialistický stát lid poučí o biologických mechanismech a zajistí tak, že člověk v této oblasti znovu získá své přirozené instinkty, aby se mohl biologicky rozvíjet. Jen blázni mohou věřit, že člověk již dosáhl nejvýše možného vrcholu vývoje. Nicméně, aby se člověk dále rozvíjel, společnost musí zajistit, že se nemoci a slabé stránky nebudou věčně předávat prostřednictvím dědičnosti. Svoboda přenášet utrpení na své děti a rozrušovat geneticky populaci je zločin proti budoucím generacím!
Zároveň musí společnost zajistit, zdravé prostředí, aby nemoci zapříčiněné vnějšími vlivy navždy zmizely. Zde nemáme na mysli pouze sociální prostředí a podmínky na pracovišti, ale také ekologické prostředí. V národně-socialistické společnosti je naprosto nepřijatelné, aby honba za ziskem a nenasytný materialismus dovolily patogenní umělé přísady v jídle a oblečení, nezdravé syntetické materiály v našich domovech a veřejných budovách, a zvyšující se znečištění Země, vzduchu a vody – nemluvě o smrtonosném radioaktivním zamoření, které trvá stovky tisíc let. Toto vše je logickým důsledkem naprostého převrácení skutečných životních hodnot, jak jej můžeme sledovat v této smrtelně nemocné společnosti. Genetická hygiena a kontrola všeobecného znečistění jsou jen dvě stránky téhož: zachování Přírody a ekologické rovnováhy k zajištění pokračujícího duchovního a tělesného blaha člověka. Bez zdravého prostředí budou i ty nejlepší geny zničeny, a bez dostatečného množství těchto genů nezůstane nikdo, kdo by vytvářel zdravou společnost.
K dobrému prostředí patří rovněž zdravá rodina, v níž děti mohou vyrůstat v harmonii a být šťastné; a dalším zlem současného řádu je, že tento druh rodiny je ničen obvyklým nebiologickým myšlením a hloupostí bojovnic za rovnoprávnost. Jako se liší rasy, liší se i pohlaví, a myšlenka, že muž a žena jsou biologicky stejní je vážnou hrozbou přežití člověka. Rozdíly mezi nimi nejsou důsledky sociálních „sexuálních rolí“, ale rolí biologických! Není náhoda, že děti rodí žena. Nejen že se pro tento úkol hodí biologicky, ale také mentálně, a jakožto matka nové generace má ve společnosti nejdůležitější roli. Myšlenka, že se musí „realizovat“ zapojením se do pracovní síly a získáním zaměstnání u běžícího pásu, zatímco její děti jsou ponecháni jiných, je zločinná! Ženy se mohou realizovat pouze v rámci své biologické roli jakožto matky. Bez matky se rodina rozpadá. Děti jsou ponechániy samy sobě či státnímu vzdělání. Když se dostanou domů, nikdo na ně nemá čas. Nikdo jim nevštěpuje žádné ideály a své idoly získávají z televize, špatné hudby či ještě horší literatury. Živí se fast foodem a padají za oběť nejhoršímu druhu komerčního materialismu. Tak tomu je, pokud se žena nerozhodne děti vůbec nemít – ať už použitím nějakého prostředku „kontroly porodnosti“ či potratem, pokud otěhotní. Feministky samozřejmě tvrdí, že by bylo pro muže stejně přirozené starat se o děti, jako pro ženy chodit do práce. Skutečnost je, že pokud by to bylo stejně přirozené, muži by rodili také.
Naopak, ženská biologie bude vždy znamenat, že žena má na trhu práce slabší pozici, protože je méně vyrovnaná než muž. Nemluvě o zaměstnáních, které požadují jistou tělesnou sílu. Není divu, že Elisabeth Badinter, francouzská feministka židovského původu, ve své nové knize (L’un est l’autre, = „Jeden jako druhý“, vydané O. Jacobem (!), Paříž 1986, a nepřekvapivě přeložené prakticky do všech západoevropských jazyků) požaduje, aby byly pro zachování rovnosti mužům transplantovány děloha a vaječníky! Společnost, kde si takové knihy najdou čtenáře, je vskutku smrtelně nemocná!