Každá doba má ústřední legendu, základní mýtus odrážející zeitgeist dané éry. Ti z nás, kteří žijí na dnešním Západě, žijí ve stínu mýtu o rovnosti. Naše politické a sociální instituce fungují dle předpokladu, že lidé jsou si v zásadě rovni a že všechna nerovnost skutečného světa je proto nenormální a potřebuje napravit silou. Jednání, propouštění a vstupování do institucí pro vyšší vzdělání, dokonce naše způsoby řeči, jsou diktovány rovnostářskými principy. Zbožňujeme obránce rovnosti jako racionální světce a démonizujeme její oponenty jako zaostalce či rváče ve vysokých botách. Jaké jsou příčiny a následky mýty o rovnosti?
Rovnost: Původ mýtu
Pokud jde o způsob, jakým je mýtus o rovnosti zabalen a předváděn, je jeho původ dosti překvapující. Navzdory vytrubování toho, že jde o produkt osvíceneckého racionalismu a „logické“ volby myslícího člověka, rovnostářství nemá kořeny ve vědeckých důkazech či racionálním zkoumání, ale spíše v křesťanské teologii a metafyzice. Skutečně, realita a věda vycházející ze zkušenosti zůstávají klíčovými překážkami pro rovnostářské myslitele, protože odhalují, že lidé si NEJSOU rovni, ale mají velice různorodé nadání a schopnosti. Jednoduchá skutečnost je, že někteří lidé jsou mnohem více schopnější než druzí, a tak jsou prakticky mnohem lepší než ti, kteří jsou méně nadaní. Následkem toho jsou rovnostáři nuceni se uchýlit k podstatě metafyzickému argumentu, že lidé mají stejnou „morální“ či „duchovní“ hodnotu a podstatu, a tudíž si zasluhují stejné zacházení. Tato domněnka samozřejmě nemá kořeny v racionálním postřehu, ale v křesťanském Písmu svatém, a odvozuje se skutečně z názoru, že všichni lidé si jsou před Bohem rovni (viz. Galaťanům 3:26-29, Skutky 10:34-35-17:26). Toto jasně činí lživým racionalistický pláštík, do něhož se rovnostáři rádi halí (a vysvětluje to, proč rovnostáři dělají podivné drahoty s předložením empirických důkazů pro své postoje, zatímco rasisté, etničtí nacionalisté, antifeministé a jiní ne-rovnostáři jsou schopni podpořit své postoje množstvím statistických a empirických faktů).
Sociální důsledky mýtu o rovnosti
Samozřejmě existují nebezpečí související s nekritickým přijímáním mýtů a mýtus o nerovnosti není výjimkou. Důsledky rovnostářství jsou zjevné a rozmanité.
1. Mýtus o rovnosti trestá nadané a vytváří společnost prostřednosti. Lepší lidé, ti kteří jsou nejschopnější a nejnadanější, jsou systematicky šizeni ve snaze podpořit ty, co jsou vůči nim horší (kladný čin je jedním z příkladů tohoto procesu). Na výtečnost je pohlíženo s nedůvěrou a jistě není odměňována. Konečným následkem je „rovnost“ uniformní prostřednosti, situace, která je (samozřejmě) jak kontraproduktivní, tak nepřirozená (evoluce podporuje rozdílnost, hierarchii a pokračování lepšího života).
2. Mýtus o rovnosti vede k degeneraci hodnot a ideálů. Čest, věrnost a transcendence jsou aristokratické ctnosti (tj. jsou to ctnosti lepších lidí) a takové nemají místo ve společnosti „sobě rovných“. Není překvapením, že následkem je sociální úpadek. Rozpadlé domovy, rozpadlé rodiny, zločin, neřest, krátkozrakost a nenasytnost, toto jsou plody rovnostářství. Dokonce umění je ovlivněno zlovolnou rukou rovnostářství, protože rovnostářská společnost zaměřuje všechnu svoji energii ke zklidnění a zbožnění „Průměrného člověka“ (v matematických termínech je to nejnižší společný jmenovatel). Následkem je nesmyslné „umění“ směřující k lacinému šoku nebo prostě bublině. Také se jedná o převlek.
Skutečnost je samozřejmě taková, že neexistuje nic takového, jako je „rovnost“. Lidské bytosti jsou rozdílné, ne stejné. Tudíž si lidské bytosti nezasluhují stejné zacházení, ale zacházení odpovídající jejich schopnostem a významu pro společnost. Nebezpečný, iracionální mýtus o rovnosti musí být zavržen, protože není nakonec ničím jiným než sociálním nádorem, užírajícím samotnou konstrukci civilizované společnosti.
Přeloženo z: foster.20megsfree.com/441.htm