Nacionalismus (vlastenectví) staví na vědomí příslušnosti k jednomu konkrétnímu národu. Dle mého přesvědčení se nejedná o žádný světonázor či ideologii. Nacionálně může smýšlet pravicový i levicový demokrat a dokonce i komunista. (Bohužel v posledních letech mi připadá, že komunisté jednají nacionálněji, než všechny ostatní parlamentní strany). Troufám si tedy říci, že nacionalismus je spíše srdeční záležitost a chceme-li z něho vytvořit životaschopný světonázor, musíme přidat něco navíc. V podstatě se nám nabízejí jen dvě věci, a to konzervativizmus či sociální cítění v rámci platných příslušníků národa. Konzervativní nacionalismus vzhledem k silnému postavení rádoby pravice nemá v našich podmínkách příliš mnoho šancí, nanejvýše se z něho může stát nějaký přívěšek k ODS či TOP 09. O tomto nás přesvědčuje i marná snaha bývalé Národní strany a dalších o prorazení do vyšší politiky.
Zbývá nám tedy nacionalismus se sociálním cítěním v rámci národa a zde se dostáváme do problému kvůli historickým souvislostem. Nacionální (národní) socialismus je totiž automaticky spojován s Německem a tomuto nesmyslnému spojení se těžko brání. Je to stejné, jako bychom komunismus stoprocentně přiřazovali k Rusku. Nacionální socialismus je ideologie, již lze aplikovat na všechny národy a to i neárijské. Dokonce i v Slovníku cizích slov z roku 1981, tedy vydaném komunisty, rozlišují mezi nacionálním socialismem a nacismem. Nacismus je zde označen jako specificky německý nacionální socialismus.
Nacismus samozřejmě pro jeho šovinistický pangermánský názor musíme rozhodně odmítnout. A je jen škoda, že se v naši zemi stále najde mnoho lidí, kteří zřejmě neví o co jde, a proto stále vyznávají tuto mrtvou větev. Hitler ideologii nacionálního socialismu nevytvořil, on byl pouze mluvčím a demagogem její specifické německé verze, již díky svým velkým přesvědčovacím schopnostem uvedl do praxe.
Od konce druhé světové války uplynula dlouhá doba, a proto nelze slepě setrvávat na překonaných myšlenkách. Musíme se přizpůsobit dnešní době a z minulosti převzít pouze to dobré a ostatní zavrhnout či nedávat veřejně najevo. Jednotlivé formy nacionalismu musí překonat rozpory a spolupracovat spolu, vždyť jsme na jedné lodi, už jenom proto, že naši nepřátele, mezi jednotlivými směry stejně nerozlišují.
PS. Za Rakouska-Uherska a První republiky u nás existovala strana Česká strana národně sociální (později Československá strana národně socialistická). Myšlenky Klofáče, jejího zakladatele, vzhledem k době kdy vznikaly, jsou přijatelné a jeví se jako rozumné. Bohužel za První republiky se z ní pod předsednictvím zrádného Beneše stávala strana stále více „státotvorná“, tedy národu neprospěšná. Za komunistů tato strana přežívala pod názvem změněným na Československou strana socialistickou. Po sametové frašce se po různých peripetiích navrátila k původnímu pojmenování a dle mého měla potenciál prorazit do parlamentu a setrvat zde déle než jen do roku 1996. Bohužel ve vedení strany zůstali staré kádry jenž místo hledění do budoucnosti , pouze nostalgicky vzpomínali na zlaté dobré časy (místo národního a sociálního odkazu, trvali na Benešovsko-liberálních dogmatech). Není se tedy čemu divit, že strana upadla postupně do zapomnění, v němž přetrvává i dnes.