II. Od Árijců k Mogulům – éra bílých (převážně nordických) migrací do Indie
1.Árjové – nordická migrace do Indie
Někdy okolo 2000 pnl. se dávají někde v oblasti mezi nebo na sever od Černého a Kaspického moře do pohybu velké migrační vlny dynamických bojovných nájezdníků – indoevropanů, rasově původně nordiků. Tato událost měla zásadní vliv na běh dějin lidstva a jejím prvotním důsledkem byl vznik prvních starověkých indoevropských států a říší v celé Přední Asii, západní Číně, později i v Evropě – a rovněž v Indii.
Samozřejmě je otázkou, jakého rasového původu byli indičtí indoevropané, tedy Árijci. Bez nejmenších pochyb můžeme na základě studia koster říci, že původní indoevropané byli nordického typu a nebyli tedy pouze „jazykovým“ či „kulturním“ společenstvím, jak hlásá moderní politicky korektní demagogie. Nicméně při svých migracích se nordičtí indoevropané mísili s jinými bílými typy nebo i s nebělochy a některé z pozdějších skupin Indoevropanů již nordické nebyly nebo byly nordické pouze částečně – je tedy rozdíl mezi původními nordickými indoevropany v rasovém smyslu a pozdějšími nenordickými bílými Indoevropany ve smyslu jazykovém a kulturním. Tento problém se o určité míry týká i Árijců – tedy otázky, zda šlo opravdu o čistě nordickou skupinu. Nemáme totiž dochovány jejich kostry a ani literárních či uměleckých památek, které by potvrzovaly jejich nordický původ, není mnoho. Nicméně, Árijci vtrhli do Indie v poměrně časných dobách, kdy od hlavní vlny stěhování nordiků z jejich pravlasti proběhlo jen několik staletí a kdy tedy míšení původních indoevropských nordiků s jinými typy nemohlo zajít příliš daleko. A dostupné indicie, ač ne příliš hojné, jejich minimálně převážně nordický původ potvrzují. Totéž se týká i pozdějších nájezdníků a národů, které ve šlépějích Árijců migrovaly do Indie v pozdějších dobách.
Indicie nordického původu Árijců můžeme rozdělit na antropologické, genetické a kulturní.
Antropologické indicie
O tom, že Árjové jsou v rámci indoevropanů stejná větev jako Keltové, Germáni, Slované atd. se explicitně zmiňují např. Klíma (1977, s. 12): „Árjové byli v indoevropské rodině takovou větví jako Slované, Keltové, Germáni, Baltové, Italikové, Řekové a ještě jiní.“ Totéž píše Bič (1990, s. 78). O původně nordické identitě Germánů nebo Slovanů píše Coon (1939, odd. VI., kap. 6. a 7.) Ke Slovanům kupříkladu (kap. 7.): „Slované, stejně jako všichni indoevropsky mluvící lidé, u nichž jsme byli schopni určit původ, byli původně nordičtí, a v jejich raných pozůstatcích, v regionech, které byly studovány, není žádný náznak početně převažujících brachycefalních rasových příměsků, které jsou dnes považovány za typicky slovanské.“
Coon rovněž uvádí, že nordici příchozí do Indie zřejmě byli nějak spjati s jejich východní větví, která migrovala na východ do Asie, přesněji že byli její součástí – přinejmenším antropologicky. Tento východní nordický typ, z něhož pocházely kočovné stepní kmeny jako Skythové, Kimmeriové či Sarmati, se vyznačovaly z kosterního hlediska jistými specifickými rysy, zejména nízkou lebeční klenbou (1939, odd. VI., kap. 5.).
A tamtéž shrnuje studium kosterních pozůstatků asijských nordiků a zmiňuje se o jejich spojitosti s Indií: „(…) důležité série koster z časného železného věku z oblasti Sevanu v Arménii, pravděpodobně spadající první fáze první poloviny 1. tisíciletí pnl. a tudíž pravděpodobně časnější než Skythové v Evropě nebo nanejvýš časově odpovídající jejich prvnímu objevení, jsou přesně stejné jako více dolichocefalní element u Skythů a ukázkově nordický. (…) Tyto série slouží ke dvěma účelům: ukazuje, že nordický typ ovlivnil osídlení Arménie a umožňuje definovat íránskou variantu nordického typu, který mohl být stejně tak obsažen v osídlení Persie a Indie. Navíc je velmi podobný, metricky i morfologicky, kosterní skupině časných Germánů a tato téměř úplná shoda vytváří paralelu mezi dvěma geografickými extrémy původně jednotné rodiny.“
V poznámkách Coon navíc zmiňuje studii pojednávající dokonce o dodnes žijících zbytcích nordiků východního typu v hornatých oblastech severozápadní Indie (1939, odd. VI., kap. 5., pozn. 68): „Nepublikované série žijících lidí z hornatých regionů severního Pundžábu a severozápadní hraniční provincie, které budou publikovány Dr. Gordonem T. Bowlesem, úzce odpovídají metricky i morfologicky specifikům toho typu.“
To ostatně není jen indické specifikum; zbytky lidí nordického typu se dají nalézt i na dalších místech v jižní části Asie. Smith (1932, s. 189) o kdysi migrujících nordicích a náznacích či zbytcích jejich dávné přítomnosti v Asii uvádí: „Jestliže uznáváme Rusko za jejich původní domov, museli se pohybovat na východ, stejně jako na jih a na západ, neboť tvoří značný element v obyvatelstvu Turkestánu a střední Sibiře. V rané čínské literatuře čteme o lidech se zelenýma očima, kteří museli na Číňany působit velkým dojmem. V Pamíru a Hindukúši nacházíme lidi se světlým vlasem, modrýma očima a bledou pletí, kteří nápadně kontrastují s ostatní masou obyvatelstva.“
V Pákistánu dodnes existuje několikatisícový kmen Kalašů, jehož mnozí členové se svým vzezřením podobají Skandinávcům (Svět 8/2011, s. 24-25).
A existuje několik konkrétních nálezů lidí nordického typu z míst v Asii, které jsou relativně blízko oblasti, kudy Árijci táhli do Indie v době velkých migrací indoevropských kmenů a skutečně se jedná o lidi nordické subrasy.
Nalezené mumie Tocharů v poušti Takla Makan v západní Číně jsou zcela nepochybně nordického typu. Haughton (2007, s. 352) popisuje zjištění Dr. Maira: „Fascinující bylo, že všechny mumie měly obličeje s evropskými rysy: plavé nebo hnědé vlasy, dlouhé nosy a protáhlé lebky, štíhlou a relativně vysokou postavu a velké, hluboko posazené oči. (…) Mair a jeho tým odebrali z těl vzorky DNA, které prokázaly, že mumie skutečně patří k evropské rase.“
Kumar (1973) na základě studia koster v Kurganu rovněž potvrzuje nordické charakteristiky pohřbených: „Převažují tam urostlí dolichocefálové s úzkými, orlími nosy a právě tak úzkým obličejem, který vypadá mnohem jemněji a ušlechtileji než u robustních kromaňonských lidí z Dněperské pánve.“
Kilian (1983) zdůrazňuje rozdíly v obličeji nordiků (úzký) a kromaňonců (široký) a potvrzuje nordickou rasovou bázi starodávného indoevropského etnika: „Snad smíme vycházet z nějaké těsnější prvopočáteční afinity přinejmenším podstatné části Indogermánů s nordickou rasou.“
Coon (1939, odd. VI., kap. 8., 3. odst.) na základě antropologického výzkumu shrnuje: „Zásadním bodem (…) je, že indoevropské jazyky byly kdysi spojeny s jediným (…) rasovým typem, a že tento rasový typ byl starodávný nordik. To jsme určili na základě studia kosterních pozůstatků lidí, o nichž víme, že mluvili těmito jazyky v čase přímo nebo téměř odpovídajícímu době jejich počátečního rozšíření z jejich několika center.“(7)
Herbert Hope Risley v roce 1901 na základě etnologického výzkumu (in Mackenzie, 1913) došel k závěru, že v severních regionech Indie lze u mnoha obyvatel dodnes z antropologického hlediska nalézt znaky nordického typu – jsou „dolichocefalní (dlouhohlaví)“, mají „rovný, výrazný (leptorhynní) nos, dlouhý, symetrický úzký obličej“, jejich pleť je „velmi světle hnědá“.
Ještě dodnes lze příležitostně spatřit mezi nejvyššími indickými kastami/vrstvami znaky dávných Árijců v podobě světlého zabarvení očí nebo i vlasů. Nicméně už nejde o původní Árijce, většinou již svoji světlou pigmentaci ztratili skrze míšení. Avšak stále se u nich vyskytují některé bělošské/nordické fenotypové stopy.
Jen velmi malé množství současných Indů s velmi světlou pletí a často i světle zbarvenýma očima a/nebo vlasy se může považovat za skutečně přímé potomky několika vln nordických imigrantů.
I dnes také platí, že severní Indové jsou světlejší pleti, častěji vykazují světlejší pigmentaci očí, jsou vyšší – a sever Indie je také rozvinutější. Naopak chudší jižní části země jsou obydleny tmavší částí obyvatelstva, která více vykazuje australoidní a negroidní rysy.
V této souvislosti můžeme podotknout, že severojižní rasová dichotomie v indickém obyvatelstvu se stala trvalým rysem indických dějin a zejména v minulosti, kdy byly rasové rozdíly mezi severem a jihem větší než dnes po tisících let míšení, hrála v historii země velkou roli. Jižní Indie, osídlená už odedávna tmavým obyvatelstvem, byla vždy poněkud stranou politického a civilizačního dění na severu, kam směřovaly bílé migrace. Miltner (1978, s. 47): „Severní Indie byla vždy dějištěm nejdůležitějších událostí, jež ovlivňovaly historii celé země; tu se tvořila jádra všech velkých indických říší, sem nejdříve pronikali cizí vetřelci. Zajímavé je, že vpády a nájezdy v Indii směřovaly téměř vždy ze severu na jih; a jen vzácně, a to ještě bez trvalejších úspěchů, z jihu na sever.“
Genetické indicie
Invazi Árijců náležejících k bílé rase potvrzují dokonce i genetické výzkumy. Ještě dnes, s odstupem 3500 let, je možné nalézt u vyšších indických tříd a kast podstatný podíl genetického dědictví, zejména po mužské linii (chromozomy Y), což souhlasí jak s tím, že příchozí Árijci byli sociální elitou, tak s tím, že šlo převážně o muže – kočovné válečníky.
Cooke (1999): „Jako nesmazatelný podpis přetrvávající stovky generací, geny, které vstoupily do Indie, když dobyvatelské hordy pronikly dolů ze severu před několika tisíci lety, jsou stále zde a zůstávají rozšířeny na vrcholu kastovního systému, objevili vědci. Analýzy mužských Y chromozómů a genů skrytých v malých organelách buněk zvaných mitochondrie, ukazují dnešní genetické otisky, které souhlasí se zaznamenaným dějinným scénářem starověkých indoevropských válečníků dobývajících Indii. (…) Genetické stopy jsou konzistentní s historickým scénářem, v němž invadující Kavkazoidé – především muži – zavedli kastovní systém a zabrali vyšší sociální pozice, zatlačujíc původní populaci, která byla podobnější Asijcům, do nižších kastovních pozic. Výzkumníci z Univerzity v Utahu a Andhra Pradesh Univerzity v Indii použili v svých analýzách dvě sady genů. Jedna sada, z mitochondrií, je založena pouze materálně a může být určena pouze k určení ženské linie. Druhá, na mužském Y-chromozomu, je dána pouze paterálně a tak ukazuje mužskou linii. (…)
Data tedy naznačují, ‚že zde byla skupina mužů s evropskou afinitou, která byla převážně odpovědná za invazi před 3000 nebo 4000 lety,‘ prohlásil genetik Lynn Jorde z University of Utah. (…) V mitochondriálních genech u žen je jasně viditelné pozadí tvořené asijskými geny. ‚Všechny kasty byly podobné Asijcům, ovládané populaci, která byla původně podmaněna.‘ Ale dodává, ‚když si vezmeme DNA z Y chromozomů, uvidíme úplně odlišné stopy. Nižší kasty jsou více podobné Asijcům a vyšší kasty jsou více evropské než asijské.
Navíc, ‚když se podíváme na různé skupiny v horní kastě, skupiny s největší podobností Evropanům ze všech je kasta válečníků, kšatrijové, kteří jsou stále na vrcholu hindských kast, společně s brahmány,‘ sdělil Jorde. ‚Avšak brahmáni jsou z hlediska Y chromozomů nepatrně více podobní Asijcům.‘“
Otázkou zůstává nepoměr mezi Y-chromozomy a mitochondriální DNA, pokud jde o míru obsahu evropských genů. Výsledky by naznačovaly, že nájezdníky byli jen muži a tudíž se začali mísit s domorodci hned v první generaci. Avšak je zřejmé, že i v pozdějších dobách existovali v Indii nesmíšení běloši, v malé míře tam existují dokonce dodnes, takže mezi nordiky migrujícími do Indie musely být i nějaké ženy, byť v menšině. Je možné, že ženy nordického typu se do Indie dostávaly i v rámci pozdějších migrací a invazí (Kušánové, Peršané, Sakové atd.).
Je třeba upozornit, že v tomto výzkumu se ale mluví obecně o evropských genetických stopách, nikoli specificky o „nordických“. To by zřejmě vyžadovalo další a důkladnější výzkum.
Jasnou bělošskou identitu potvrdily i výzkumy DNA u tarimských mumií Tocharů, kteří společně s Árijci pocházeli z pradávného indoevropsko-nordického společenství a kteří i později ovlivnili dějiny Indie (viz dále). Proto může sloužit odhalení jejich genetické a rasové totožnosti jako indicie původu samotných Árijců (viz studie Victora Maira et al., zveřejněno 2005).
Na západě Číny v oblasti Linzi (např. mezi Ujgury) lze dodnes nalézt bělošské rysy a nezanedbatelný podíl bělošského genofondu u nich nalezly i moderní genetické výzkumy (viz studie Li Wanga et al., 2000). Odlišná etnická identita Ujgurů je dodnes trvalou příčinou separatismu, napětí a konfliktů s místními etnickými Han-Číňany a čínskou vládou.
DISKUSE – sporné otázky
Upozornění: v tomto oddílu se pouštím na pole téměř čisté spekulace a pouze kladu různé myslitelné možnosti plynoucí z nepřímých indicií a nedostatečných poznatků.
Árjové – skutečně čistě nordický kmen?
Přesto však nelze s jistotou tvrdit, že příchozí Árjové byli běloši čistě nordického typu. Při své cestě ze své prastaré domoviny z plání okolo Černého a Kaspického moře jistě mohli absorbovat nějaké další bílé typy. Víme, že v té době bylo území, přes které procházeli, obydleno značným počtem mediteránů a zřejmě i nějakými alpinci. Alpinci se zřejmě vyvinuli v dnešním Turkestánu – tedy v místě poblíž krystalizační oblasti nordiků a rovněž tak poblíž trasy jejich migrace do Indie.
Když Árijci migrovali do Indie, museli projít oblastmi, které byly v té době osídleny početným mediteránním obyvatelstvem se skupinami armenoidů a alpinců. Je možné, že během svého putování nějaké tyto nenordické elementy absorbovali.
Smith (1932, s. 189) uvádí, že poté, co se s oteplením klimatu po skončení doby ledové rozpustily ledové bariéry v Asii, došlo k míšení mezi nordiky a alpinci, jejichž asijská krystalizační centra jsou si poměrně blízká. Je tak možné, že i Árjové byli jedním z kmenů, jichž se částečné smíšení s alpinci týkalo.
Coon (1939, VI. odd., kap.) uvádí: „(…) především nelze dojít k závěru, že termíny nordik a Indoevropan jsou neoddělitelné. Indoevropští mluvčí se od okamžiku jejich prvotního rozšíření začali mísit s dalšími národy a specifické spojení mezi jazykem a rasou v této podobě v dnešní době již do značné míry zmizelo.“
Jistým vodítkem může být, že u mnoha nordických kočovných středoasijských kmenů byly nalezeny i brachycefální, většinou zřejmě alpinské (později i mongoloidní) typy.
Celkově snad můžeme říci, že do Indie příchozí Árijci byli původně buď opravdu čistě nordičtí, nebo u nich nordický typ převažoval, ovšem s menšinou jiných bílých typů.
V některých literárních památkách – viz např. Pantanjali (in Mahabhashya, ii. 2.6, 150 pnl.) – jsou bráhmáni popisováni jako „zlatovlasí“ a světlé pleti. Avšak jinde ve zmíněném textu jsou popisováni i jako tmavovlasí. Interpretace je obtížná. Může to znamenat, že příchozí běloši nebyli pouze nordického typu, nýbrž že obsahovali i jiné, tmavovlasé bělošské elementy (mediteránní, alpinské, armenoidní).
Není však ani vyloučeno, že i tak mohlo jít o nordiky – ne všichni nordici musí mít nutně světlé vlasy.
Jako pravděpodobná se jeví varianta, že takto popisovaní brahmáni již nebyli čistě z přistěhovalého etnika, nýbrž již zčásti smíšení, a to buď se zbytky mediteránních bělochů nebo i s tmavšími nebělošskými typy nebo v nějakém poměru s oběma skupinami. Pro to by svědčila i skutečnost, že kastovní systém byl zaveden až poté, co se již do určité míry árijští přistěhovalci začali mísit s místními.
příště: Barvy kast – rasový indikátor?
poznámky
(7) To je také jasný důkaz proti dnešní politicky korektní demagogii, která se snaží lidstvo co nejvíce “sbližovat” a tvrdí, že Indoevropané byli pouze jazykovým a kulturním společenstvím. A že tedy všichni od Indů až po Evropany a Američany jsou vlastně “jeden indoevropský lid”. Ve skutečnosti byli původní indoevropané nejen běloši (tím je myšleno evropští běloši), ale dokonce jen jednou jejich – nordickou – podskupinou.
Tak tedy ani dnešní bílí Evropané a Američané už nejsou původními nordickými indoevropany (nordický rasový typ jednoznačně převažuje už jen v populaci Švédska, Norska, Dánska a Islandu), tím méně tmavší populace na východ a jih od Evropy. Jde pouze o to, že převzaly jejich jazyky, resp. že jim byly původními indoevropskými nájezdníky vnuceny.
Je však velký rozdíl v tom, že v Evropě se nordičtí indoevropané smísili s geneticky příbuzným bílým obyvatelstvem, takže schopnosti takto smíšení populace zůstaly zhruba na stejné úrovni jako u obou těchto bílých skupin před jejich smíšením. (V severní Evropě bylo kvůli nehostinnému podnebí a odlehlosti jen málo původních obyvatel, takže se příchozí nordici neměli příliš s kým mísit a tudíž jen zde si udrželi svoje nordické rysy.)
Naproti tomu v oblastech na jih a zejména východ od Evropy se nordičtí indoevropané smísili s tmavšími nebílými populacemi a tak zmizela jejich kultura, schopnosti a samotná identita.
Zůstaly zde jen jejich jazyky a něco málo z jejich kultury a náboženství.