Barvy kast – rasový indikátor?
Muir (1868, s. 40-41) uvádí: „Barva brahmánů je bílá, barva kšatrijů je rudá, barva vajšjů je žlutá, barva šúdrů je černá.“
Je možné, že tyto barvy (varny) již symbolizují postupující rasové míšení bílých Árijců s tmavšími starousedlíky. Bráhmanská elita, jejíž barva je bílá, si udržuje endogamií bílé vzezření, nižší kasty kšatrijů a vajšjů již míšením tmavnou. Tento výklad ale není rozhodně jistý.
Barvu pleti zde popisovanou nelze brát jako zcela spolehlivý ukazatel rasy. Zde líčené barvy mohou stejně tak odpovídat barvám pro třídy ve starém indoevropském společenství, které mají jen symbolický význam – bílá barva brahmánů (kněží a vládcové) odpovídá bílé barvě kněží, červená barva kšatrijů (bojovníci) odpovídá stavu válečníků a vládců, žlutá barva vajšjů (obchodníků, řemeslníků) může být pozměněnou obdobou modré/zelené barvy zemědělců a pastevců. Na druhou stranu černou barvu deklasované třídy šúdrů můžeme brát jako antropologicky věrohodnou – nízké vrstvy v Indii už tehdy byly hodně tmavé a tak je to dodnes (čtvrtá a deklasovaná kasta s černou barvou se v nejstarším indoevropském sociálním uspořádání nevyskytuje). Skrýval se v tom ale zřejmě i symbolický význam – černá barva je většinou spojována s něčím negativním.
Ovšem například Mahabharátha (cca 400 pnl.) popisuje kasty ve vztahu k rasovému fenotypu/vzezření (xiii. v. 6934).
Dlouhé trvání vyspělé indické civilizace – indikátor mediteránního elementu dlouho po úpadku harappské civilizace?
Nevyjasněnou otázkou je rovněž problém mediteránního bílého elementu v pozdějších dobách. Domněnku o přítomnosti významných zbytků mediteránního bílého typu v indické populaci podporuje i skutečnost, že počty nájezdníků převážně nordického typu byly relativně málo početné, navíc dříve či později se integrujících do indického obyvatelstva (k tomu přispívalo, že většinu v nich patrně tvořili muži). A to souvisí s otázkou, jak se mohla za takových okolností udržovat indická civilizace na vysoké úrovni tak dlouhou dobu, resp. nabízí na ni jednu z možných odpovědí. Není totiž jasné, zda by relativně nevelké skupiny migrujících bělochů mísící se s místní populací na to mohly stačit.
Pro možnost, že v Indii i po invazi Árijců existovali mediteránní běloši, svědčí právě skutečnost, že ač Árjové byli nepříliš početnou elitou a navzdory kastovnímu systému (navíc zavedenému až se zpožděním) se začali mísit s usedlými obyvateli (mj. i kvůli nedostatku vlastních žen, jak o tom svědčí genetické výzkumy – viz výše), přesto indická kultura vzkvétala dlouhou dobu po jejich invazi. Ačkoli v tom roli hrály jistě i opakované migrační injekce bílé krve v pozdějších dobách (Peršané, Kušáni atd.), nelze vyloučit, že roli hrálo i to, že příchozí árijští (patrně tedy zcela či převážně nordičtí) bílí muži (alespoň někteří) brali bílé ženy z řad zbylých bílých mediteránních bělochů, čímž se v Indii vytvořila a poměrně dlouho udržovala bělošská nordicko-mediteránní populační entita (to by odpovídalo i skutečnosti, že literární a umělecké reference o bílé elitě brahmánů, kšatrijů a vajšjů neobsahují zas tak jednoznačně a často náznaky, že šlo o čistě nordické bělochy).
Racionální by to bylo i v tom smyslu, že pokud ještě i po pádu harappské kultury existovali v Indii nějací mediteránní běloši, stále zastávali ve společnosti celkově vyšší pozice, a když už si Árjové a další bílé kmeny kvůli nedostatku vlastních žen začali brát ženy místní, preferovali ženy s vyšším statusem, což bylo logické, neboť zaujímali pozici na vrcholu sociální pyramidy, a asi to souviselo i s elitářstvím a hierarchií, kterou ve svých společnostech Árjové a pozdější indoevropské kmeny vyznávaly.
Konečný úpadek Indie tak nebyl pravděpodobně způsoben přímo pohlcením nordiků do širší populace, ale spíše až pohlcením smíšeného nordicko-mediteránního elementu tmavší indickou masou.
Zdá se, že stopy dávných mediteránů jsou v Indii patrné dodnes jak z hlediska antropologie, tak genetiky (viz výše kap. I., podkap. 7.).
Antropologické stopy v indickém umění
Faktem je, že Rgvéda popisuje árijské bohy jako blonďáky a světlé pleti.
Indra 10.96.8: „Za svěžího vánku Somu pijíc, obdařený mocí, ten Železný se žlutou bradou a žlutými vlasy.“
Indra 10.23.4: „S ním též přijde jeho bouřka jako hřmotné stádo: Indra spouští mokré kapky na jeho žlutou bradu.“
Indra 1.9.3: „Ó, pán všech lidí, světlý v lících, raduj se z potěšujících pochval při těchto milodarech.“
Rgvédy popisují konflikt i jeho rasové pozadí, když světlí Árijci vtrhli do údolí Indu, ničili upadající harappská města, bojovali s již převážně tmavým rasově smíšeným obyvatelstvem a zabírali půdu pro svá stáda a zemědělství (viz i zmínky o nebesích, bouřích, slunci a ohni, důležitých v indoevropském náboženství a zmínky o polích a býcích, což souvisí s pasteveckým a zemědělským životním stylem původních Árijců).
„Ty, Indro, ničiteli všech měst, který zabil Dasya, dobrodinče lidstva, pane oblohy.“ –RgV. VIII 87.6
Rgvéda oslavuje boha, který „zničil Dasyany a ochránil árijskou barvu“. – RgV. III 34.9
Také mu děkuje, že „přidělil svým bílým přátelům pole, slunce a vody.“ – RgV. I 100.18
Jasně se zmiňuje o tmavé kůži svých nepřátel, mluví o ní s despektem a oslavuje vítězství nad ní:
„Indra, který zabil Vintru, ničitel měst, rozehnal vojsko Dasyanů, zrozených z černého lůna.“ – RgV. II 20.6
„…bouřliví bohové, kteří se přiženou jako rozzuření býci a rozpráší černé kůže“ a že „černá kůže, nenáviděná Indrou“ bude smetena z nebes…“ – RgV. IX 73.5
„Indra v boji ochraňoval árijského vyzyvatele, (…), porazil černou kůži.“ – RgV. I 130.8
Rgvéda děkuje bohu za „rozehnání otrockých band černého původu“ a „zničení nízké dasyanské barvy.“ – RgV. II.20.7, II.12.4
Jasně je řečeno: „Černá kůže je nehodná.“ („Dasam varnam adharam“) – RgV. II.12.4
Jmenovitě o Indrovi:
„Indra v bojích pomáhá svému árijskému vzývateli, má vždy na sto řešení v každé potyčce, v bojích, v nichž vyhrává nebeské světlo. Ničením bezpráví vydává Manuovým potomkům pod moc tmavé kůže; spálí ohněm každého chamtivce, spálí každého tyrana.“ – Indra – 1.130.8
„Ty dáš Rjisvanovi, synu Vidathia, mocného Mrghaja a Pipruho. Vyhladíš tmavých padesát tisíc a zničíš opevnění, jako čas na prach plátno promění.“ – Indra – 4.16.13
„Jeden sluneční disk poženeš vpřed a jeden uvolníš pro Kutsu. Svojí zbraní smeteš beznosé Dasyany (…).“ – Indra – 5.29.10 (Tj. tmavé rasové typy s plochými nosy; to i poukazuje na kontrast s dlouhým výrazným nosem nordických Árijců.)
„S jasnou myslí rychle vyrazili vpřed, divokou rychlostí jako býci, ženouce černé kůže daleko pryč.“ – Soma Pavamana – 9.41.1
„Pod vedením otců a matek svorně zaútočili, posilněni verši chvály, spalujíc lidi bez práva, odfouknouce s nadpřirozenou silou pryč tmavou kůži, kterou Indra nenávidí, ze země i z nebe.“ – Soma Pavamana – 9.73.5
Na některých malbách jsou lidé či bozi zachyceni se světlou pletí, blond vlasy a světlýma očima – např. na nástěnné malbě z doby nálandů je bůh Šiva namalován s bílou pletí, blond vlasy a světlýma očima (Günther, 2006, s. 69).
Existuje dochovaná socha největšího indického matematika Árjabhaty, na níž jsou jasně vidět jeho bělošské, dokonce nordické rysy.
Malik Muhammad Džájsí (in Miltner, 1978, s. 323-324) zmiňuje ještě na přelomu 15. a 16. století ve své poezii bílou pleť žen jako ideál: „Pleť světlou má jak leknín…“; „…její pleť má barvu jak lotos zrůžovělý…“
Také se zmiňuje o úzkém nose a rtech, typických pro bílou rasu: „Útlý nosík zdá se čepelí, jakou šavle mívají…“; „…svůdný útlý rtík, jenž rdí se jako krev…“.
Ovšem zmiňuje se také o černé barvě vlasů, což může naznačovat jak rasové míšení, ale stejně tak pouze přítomnost zbytků smíšeného nordicko-mediteráního či mediteránního bílého typu se světlou pletí a tmavými vlasy: „Líbeznou hlavu jí tíží dlouhé černé vlasy…“.
Mnohé další národy, které měly v Indii vliv a zakládaly říše, jsou často tvůrci soch a maleb, na nichž se zpodobňovali a na těchto vyobrazeních jsou lidé s bělošskými rysy viz např. Wheeler (1973) a Bič (1990) (viz Literatura).
Kulturní indicie – kulturní rysy, náboženství a jazyk
Nordicko-indoevropský původ Árijců potvrzují jejich vojenské technologie o obecně silný militarismus – vozy s koly, koně, sekery, znalost bronzu, později železa. Rovněž tak indoevropský jazyk (patří k východní satemové větvi, lze v něm vysledovat podobnosti s indoevropským prajazykem a s jazyky slovanskými) a náboženství (bohové Indra, Mitra, Varuna, Nasatja, Agni, velmi podobní bohům Chetitů, Mitannců, Peršanů, dokonce i starořeckých Achájců) – obé spjato původně s nordickým typem. Dále i jejich původně nomádsko-pastevecký životní styl, důraz na sociální hierarchii (která měla později vliv i na utváření kastovního systému) a žárový pohřební ritus, typický pro časná nordická společenstva.
Jestliže Coon píše, že „indoevropské jazyky byly kdysi spojeny s jediným rasovým typem a tento rasový typ byl starodávný nordik“ (viz výše), pak rovněž uvádí některé sociokulturní rysy, které byly charakteristické pro časná indoevropská společenstva a kterými se vyznačovali i původní Árijci, což opět jasně indikuje jejich nordickou totožnost (1939, odd. VI., kap. 1.): „Celkově, indoevropskými jazyky mluvili lidé kombinující zemědělství s pastevectvím, kteří byli organizováni v patriarchální společnosti, minimálně se zárodky třídního systému a kteří uctívali olympijský panteon bohů. (…) společná kultura nejčasnějších indoevropsky mluvících lidí, dokud existovala jako homogenní jednotka, měla mnoho společného jak s lidmi v egejské oblasti a Malé Asii na jedné straně, tak s lidmi ve Střední Asii na straně druhé.“
Smith (1932, s. 185-186) na základě literárních a jazykových památek potvrzuje obecnou souvislost mezi indoevropským jazykem i náboženstvím a nordickým typem: „První známý důkaz o užívání indoevropského jazyka nacházíme v Sýrii a Malé Asii ve čtrnáctém století př. Kr. /Pozn.: z Malé Asie jsou ale doklady o i-e jazyku podle novějších zdrojů známy už z doby okolo 1900./ Asi v téže době se dovídáme o skupině lidu, zvaný Mitanni, který se utkal se Syřany a lidem palestinským, a který mluvil touto řečí. Při vykopávkách, prováděných v posledních patnácti letech, kdy byly nalezeny záznamy psané chetitsky a pokud mohou být rozluštěny, zdá se, že obsahují jména různých bohů, kteří byli uctíváni v Indii asi o tisíc let později. (…) Nejstarší literatura indická sahá toliko do osmého století př. Kr., ale je zřejmo, že vypravování, obsažená v těchto Védách, jsou o několik staletí starší, ježto se dochovaly jako ústní podání.
Dále máme důkazy z Persie. Nejstarší perská literatura (Avesta) je psána indoevropským jazykem. Je mnohem pozdější nežli indická Rig-Veda, ale její příběhy náležejí do stejného okruhu, jako příběhy indické. Je tedy pravděpodobno, že lidé, kteří připutovali do Indie a kteří pronikli do Persie, byli členy téže skupiny.
Další důkazy se nalézají ve vyprávění Homérově, které, třebaže nebylo napsáno před r. 1000 př. Kr., zachovává tradice o několik staletí starší. Zde slyšíme o světlovlasé, modrooké skupině lidí, známých jako Achájové, o kterých se myslí, že přišli do Řecka ze severu. To opětovně potvrzuje dojem, že světlovlasí přistěhovalci vnikli asi ve stejné době jako indoevropský jazyk do Řecka, severní Afriky, Malé Asie a snad i do Persie a Indie.
Máme zde tedy několik námětů, které jednotlivě nejsou příliš přesvědčivé, avšak společně tvoří působivý celek, který svědčí pro možnost, že v polovině druhého tisíciletí lidé se světlým vlasem, bledou kůží a modrýma očima se pohybovali na jih z nějakého místa na sever od moře Černého a Kaspického.“
Haughton (2007, s. 355) se zmiňuje i o regionálních, jazykových, literárních a uměleckých (malby) antropologických indiciích ohledně nordické identity asijských kmenů, zřejmě původně blízce příbuzných s Árji: „Území západní Číny, kde byly objeveny mumie s evropskými rysy, čili severovýchodní část Tarimské pánve a ještě východnější území kolem Lopnuru, se shoduje s pozdějším rozšířením tocharštiny. Čínské písemné památky se zmiňují o tom, že Tocharové měli světlé nebo rusé vlasy a modré oči. Fresky v buddhistických jeskyních v Tarimské pánvi datované do 9. století nl. zobrazují lidi se zřetelně evropskými rysy obličeje. Tocharové zůstali v této oblasti a později ze severu Indie převzali buddhistické náboženství; takto přežili nejméně do 8. století nl., než – jak se zdá – asimilovali s ujgurskými Turky z východoasijských stepí.“
Dále například existuje například báseň o generálu Lüovi, kterou napsal čínský básník Li He ve své Romaci o třech královstvích zhruba na přelomu 8. a 9. století nl., kde ho popisuje jako „zelenookého“ (Li He – Sebrané básně, přel. J. D. Frodsham, North Point Press, San Francisco 1983).
Miltner se zmiňuje o džhukarské kultuře, která má být první, kterou Árjové v Indii vytvořili. Kultura to byla hrubší a méně vyspělá. Vyznačovala se odlišnou a různobarevně malovanou keramikou, také architektura vystavěná na troskách harappských měst a z odlišných materiálů byla nízké kvality. Árijský původ těchto nových dobyvatelů by měla naznačovat významná praktická i rituální role ohně a boha ohně Agni (zde je i podobnost s východními indoveropskými jazyky – chetitský bůh ohně Agniš, rusky oheň ogoň, česky oheň atd.). Miltner (1978, s. 56): „Zajímavým a významným prvkem lidu kultury džhukarské bylo umístění ohně uvnitř obydlí. To v civilizaci poříčí Sindhu nebylo; za chladného počasí si zapalovali jen dřevení uhlí na kovových pánvích. Avšak oheň byl středem domácnosti Árjů, bůh ohně Agni hrál ve védském rituálu velmi významnou úlohu. A právě tohle napovídá, že to snad byli první Árjové, kteří zničili civilizaci poříčí Sindhu a položili základ civilizace védské, neboť právě tak, jak archeologické výzkumy odhalují způsob přepadení a zničení opevněného Móhandžó-daró, líčí verše Rgvédy dobývání měst a pevností, když se Árjové hrnuli do Indie od severozápadu.“(8)
Wheeler (1965, s. 54-55) se rovněž zmiňuje o džhukarské kultuře – a též o kultuře džhangarské, u nichž jsou patrné paralely k Árijcům – předměty vztahující se k chovu koní, šperky, sekery, dýky, kamenné mohyly, podobající se nálezům v Íránu a v kavkazské oblasti, pravlasti nordiků: „V Čanhu-daru, malém městečku ležícím asi 128 km na jih od Mohendžo-dara, následovaly po civilizaci údolí Indu dvě po sobě jdoucí kultury nízké úrovně, známé podle místních jmen Džhúkar a Džhangar. Stejně tomu bylo v Amrí, vzdáleném od Čanhu-dara 48 km. Džhúkarští vesničané zhotovovali hrubou keramiku a používali kruhových pečetidel s držátkem. Měla obvykle paprskovité nebo přihrádkové vzory, upomínající na typy běžné v druhém tisíciletí pnl. v Íránu a na Kavkaze. V sídlišti Moghul Ghundaí, ležícím v údolí řeky Žób v severním Balúčistánu, byly v hrobech umístěných pod kamennými mohylovými náspy nalezeny rolničky z koňského postroje, nádoba na třech nožkách, prsteny a náramky. Byly srovnávány s hrobovou výbavou pohřebiště B v Sialku ve středním Íránu, pocházející z doby kolem roku 1000 pnl., ale mohou být i pozdější. Ojedinělé nálezy, jako slavná bronzová dýka, vyrobená přibližně v dvanáctém století pnl. a odkrytá ve Fort Munro v Šalamounově pohoří západně od Indu, nebo měděná sekera s postranními hrotitými raménky, pocházející z Kurramského údolí na afghánské hranici, rovněž svědčí o souvislostech se Západem, zvláště s tehdejším kulturním prostředím v Íránu a na Kavkaze.“(9)
Indoevropskému původu Árijců odpovídá i jejich sociální organizace, vyznačující se členěním na rody, klany a kmeny. Klíma 1977, s. 12): „Kmeny se dělily v rody, které obývaly vsi; rody se rozpadaly v rodiny, které držely jednotlivá hospodářství. Kmenové oblasti bychom mohli nazvat župami.“ Toto členění se v době árijských invazí projevilo i v nejednotě árijských nájezdníků; mnohdy docházelo k tvrdým střetům i mezi jednotlivými kmeny.
K indoevropské kultuře patřilo i sledování rodu po mužské linii. Patriarchát Árijců vedl k jasnému uspořádání v rodině i společnosti: otec byl nezpochybnitelnou hlavou rodiny, všechny veřejné funkce byly vyhrazeny pouze mužům, sledovala se mužská rodová linie (odtud zřejmě dodnes existující zvyk na Západě, kdy žena po sňatku přebírá příjmení manžela). Právní postavení žen bylo podle zákonů poměrně špatné, ale zdá se, že se nedodržovaly příliš přísně a ženy zastávaly čestné místo v rodině i společnosti.
Jednou z kulturních paralel s dalšími indoevropskými kmeny může být i skutečnost, že zpočátku byli králové či náčelníci árijských kmenů voleni a jejich moc byla omezena poradními sbory a šlechtou. Jde o obdobu vojenské demokracie, s níž se můžeme setkat u raných Germánů, Slovanů, Řeků či u Chetitů.
Kastovní systém, který později nabyl podoby oddělení ras, původně vycházel z tradičního dělení indoevropských společenství na tři stavy – náčelníci/kněží (bílá barva), bojovníci (červená barva) a živitelé kmene – pastevci, zemědělci, řemeslníci (modrá/zelená barva). I to je indicie indoevropského (nordického) původu Árijců. Pozdější vývoj tento systém u Árijců pozměnil: nejprve přidal tmavou kastu šúdrů složenou z původního obyvatelstva (a třemi původními kastami nad ním) a později s postupujícím rasovým míšením začal dělit společnost na více kast podle světlosti/temnosti kůže a stejně tak i na kasty podle sociálního postavení či povolání. Původní systém kast (varn – barev), měl význam jen symbolický, teprve později získal pojem barva – varna rasový obsah.(10)
Obecně i členění společnosti na horní indoevropskou vrstvu a domorodce, později stvrzené kastovním systémem, může být kulturním indikátorem nordického původu Árijců; tímto rysem (důraz na hierarchii a elitářství) se vyznačovalo chování i jiných indoevropských kmenů (většinou alespoň zčásti nordických) – např. helénská elita eupatridů v Řecku či horní vrstva patriciů v Římě.
Zbavitel (1985, s. 44-46) cituje védské hymny, kde lze nalézt mnoho kulturních indicií.
„Hlásati budu mužné činy Indry, jež první vykonal tento hromovládce – zabil on hada, vysvobodil vody, prorazil útroby horám. (…)
Zabil Vrtu a Vrty silnějšího Vjamsu Indra svým velkým, pevným hromoklínem. Jak větev stromu uťatá sekerou ležel had roztažený na zemi. (…)
Stal ses, Indro, koňským ohonem, když narazil tě na své kopí. Sám reku, dobyls krav, dobyl jsi sómy a nechal proudit Sedm řek. Nepomohly mu hromy ani blesky, ani mlha roztroušená, ba ani kroupy. (…)
Indra je králem těch, co stojí i chodí, krotkých i divokých, pán hromoklínu. Je králem smrtelníků, jimž vládne a které obklopuje jako obruč loukotě.“
A dále (s. 53): „Chci zapět vznešenost vozu boha Větru. Řítí se vpřed a hrom je jeho hřmotem. Nebe se při letu dotýká, vytváří blesky, křižuje hranice země a zvedá prach.“
A (s. 54): „Rudou zář vztyčila dcera nebe jako obětní sloup natřený pestře … (…)
Procitla Zora, odkryla končiny nebe, daleko zahání tmavou svou sestru. (…)
Jako stádo krav se valí paprsky její, milostná, skvělá v dál svítí jak hladina říční. Nepřestoupila příkazů božských – s paprsky slunce se zjevila jasná.“
Zmínky o hromech a blescích, stejně jako o slunci a nebesích jasně ukazují na indoevropské náboženství dávných nordiků kladoucí důraz na nebesa a nebeské fenomény.
Dále zmínky o koních, kolech, vozech a sekerách ukazují jasně na vojenské technologie a výzbroj starých nordických kočovníků.
Zmínky o kravách a kravích stádech poukazuje na pastevecký životní styl dávných nomádských nordických společenstev.
A nakonec, Indrův hromoklín je paralelou hromoklínů, jimiž v různých odnožích indoevropského náboženství disponovali někteří další bohové nebes a vládcové všech bohů.
Existuje například dochovaná socha řeckého Dia z roku 460 pnl. třímajícího v napřažené ruce hromoklín, chystajíc se metat hromy a blesky.
Viz i dále zmínky přímo o Indrově blesku (zde i zmínky o světlé pleti Árijců, slunci a zemi i vodách pro jejich stáda):
„On nelítostně zabyla Dasya a Simya, po svém způsobu je srazil k zemi šípy. Mocný hromovládce s přáteli světlé pleti získal zem, světlo slunce i vody.“ – Indra – 1.100.18
„Zpíváme, vzdáváme díky, chválíme toho, jenž nás učinil šťastnými, kdo s Rjisvanem zahnal tmavá stáda pryč. Prosíme o pomoc jeho, mocného, jehož pravá ruka svírá blesk, jeho, zavázaného Martusovi, vzýváme jako svého přítele.“ – Indra – 1.101.1
„Ozbrojený svým bleskem a věříce ve svoji odvahu, putoval, ničíce pevnosti Dasasů. Vrhni svůj šíp, Hromobijče, na Dasyany; posilni moc a slávu Arye.“ – Indra – 1.103.3
„Neboť on, jenž učil tyto lidské rasy, Maghavan, nesouce titul Hromobijce, tasil zručně zbraň, aby zabil Dasya, čímž vysloužil si jméno Syn slávy.“ – Indra 1.103.4
Rovněž je zmíněn strážce vesmírného řádu, práva, oblohy a deště, bůh Varuna. Zbavitel (1985, s. 54): „Jestli jsme někomu, kdo byl k nám dobrý, splatili zlatem, ať to byl přítel nebo druh, bratr či soused anebo cizinec, smiluj se, Varuno, a smyj z nás velký ten hřích!“
Přičemž Varunu uctívaly i další indoevropské národy, např. Mitannci či Chetité. Nejstarší indoevropané, kteří pronikli do Řecka, Iónové, Aiólové a zřejmě i Achájci, uctívali nejen Varunu, ale rovněž Mitru a dokonce i Indru, patrona árijských válečníků. Greaves (2010, s. 14): „Malé ozbrojené skupinky pastevců, kteří uctívali árijskou trojici bohů Indra, Mitra a Varuna, překročily přirozenou přírodní překážku pohoří Othrys a dost poklidným způsobem se zabydlely v předhelénských sídlištích v Thesálii a středním Řecku.“ (K tomu si z hlediska antropologických indicií připomeňme, že Achájce popisoval Homér jako světlovlasé a modrooké – viz výše Smith.)
Coon (1939, odd. VI., kap. 6.): „Severský panteon, s jeho rodinou bohů a Valhallou, je úzce spojen se systémy Řecka a Říma, Indie, a dalších indoevropských větví.“
Zbavitel (1985, s. 68): „Panteon védského náboženství prozrazuje neklamné základy indoevropského původu. Funkce různých bohů i jejich jména mají své četné paralely mezi jinými indoevropskými národy, od starých Řeků a Římanů až po staré Slovany a Germány. Stačí srovnat latinské slovo deus (bůh) s indickým déva, římského Dia s indickým Djáusem (zde bohem nebes), indického Varunu s Řeckým Úranem; nebo zase, pokud jde o funkce a atributy, staroindického Indru s římským Diem a starogermánským Thorem, slunečního boha Súrju v Indii s řeckým Héliem a blížence Avišny s řeckými Dioskúry“.
Římský „Jupiter“ a řecký „Zeus-patér“ jsou obdobou indického „Djáús-piter“ (nejvyšší Bůh-otec) (Kotas, 2003, s.164).
Jednu z indicií nordického původu Árijců nabízí i indické lékařství, jehož chirurgické zákroky doprovázela různá zaříkávadla (Pollak, 1973, s.133). V případě vykloubení, zlomeniny či jiných poranění se pronášelo:
„Když rozdrcená, zlomená
je v těle kost,
uzdrav ji, Dhátare,
kost s kostí spoj!
Spoj se morek s morkem,
spoj se s kostí tvá kost zas!
Ať tvé maso opět sroste
s k němu přiroste kost!
Ať se sloučí morek s morkem,
ať sroste kůže s kůží!
Ať spojí se krev a sroste kost,
maso ať s masem sroste!
Vlas ať se s vlasem spojí,
kůže ať s kůží se spojí!
Ať sloučí se krev a sroste kost,
bylino, zcel, co zlomeno jest!“
Tato lékařská formule je zřejmě praárijského původu a vznikla zřejmě ještě v době formování nordických společenstev v Asii před jejich rozdělením, neboť nápadně připomíná starogermánské Merseburské zaříkadlo z 10. století (Merseburger Segen), které se udržovalo mezi evropskými germánskými pohany a které se v evropském léčitelství udrželo i později v pokřesťanštěné podobě:
„Zlomená kost,
vyřinutá krev,
vykloubený úd:
kost s kostí,
krev s krví,
úd s údem,
ať se sklíží.“
Těmito slovy zaříkával v germánské mytologii vládce (a lékař) bohů Odin vykloubenou nohu Baldurova hříběte, které se předtím čtyři bohyně marně pokoušely uzdravit.
Rovněž jazyk Árijců – sanskrt – je jednoznačným vodítkem. Bez nejmenších pochyb je to jazyk indoevropský, což jasně naznačuje spojitost s dávnými nordiky, jak uvádí Coon a Smith (viz výše). Patří k východní satemové větvi i-e jazyků a společně s litevštinou, latinou a řečtinou je nejbližší k původnímu i-e prajazyku. Dodnes v něm lze nalézt mnoho překvapujících podobností s dalšími jazyky indoevropské rodiny.
Sanskrtské názvy pro bratra, matku a otce jsou bhrater, matar a pitar – v angličtině brother, mother, vather a v němčině Bruder, Mutter, Vater. Jméno v sanskrtu znělo nama, staropersky je nama, řecky onoma, latinsky nomen, španělsky nombre, rusky eemya, francouzsky nom, německy Name, anglicky name.
Zbavitel (1985, s. 40): „Jen tak namátkou: Ve staroindickém sanskrtu se říkalo dceři duhitr a ve vzdálené Anglii se dnes nazývá daughter; naše jest odpovídá nejen latinskému est a německému ist, ale také sanskrtskému asti; náš dým připomíná litevské dumai, sanskrtské dhúma a právě tak starořecké thýmos nebo latinské fúmus; v latinských koncovkách třetí osoby přítomného času –at a –ant je nositelem rozdílu mezi jednotným a množným číslem souhláska -n- práve tak jako v odpovídajících sanskrstkých koncovkách -ati a -anti.“
Krušina (2000, s. 75): „Tak bůh, italsky dio, je v sanskrtu deva, had (serpe) se řekne sarpa, číslovky sedm (sette), osm (otto), devět (nove) znějí v sanskrtu sapta, aštan, nava.“
Miltner (1978, s. 272-3): „Staroindická slovesa plavaté, švétaté, smájaté a lídhé nebo lihati jsou naše slovesa plavat, svítit, smát se a lízat. Trochu vzdáleno je sloveso havaté, zvát, ale ten rozdíl mezi h a z a je mezi námi pravidelný: staří Indové říkali hima, my říkáme zima, oni měli přídavné jméno sráma, my chromý. (…) Vezměme ještě číslovky dvi-, tri-, čatur-. Je vám zapotřebí sanskrtského slovníku? A podstatná jména phéna (pěna), gríva (šíj, hříva), óštha (ret, ústa), dvára (dveře), paláva (pleva), muška (myška) a bhrátr (bratr) snad také nepotřebují zvláštního vysvětlování. Džíva je živý, asti znamená jest a táta je táta neboli otecko. Staroslověnské jméno Svjatoslav je po staroindicku Švétašraváh (…). To jsou všechno slova, která jsou naším dědictvím po společných prapředcích. Během dějin však do češtiny přicházela další indická slova, obvykle jako názvy věcí, které jsme předtím neznali a pro něž jsme neměli slov. Pepř je ze staroindického pipppálí nebo pipparí (přes latinské piper), kaliko má původ ve jméně textilního centra Kalikatu na západním pobřeží jižní Indie, tygr vznikl ze zkomoleného slova vjághra (přes latinské a řecké tigris), šakal je ze šrgála (přes perské šaghál) a sloku převzal Josef Jungmann rovnou z tvaru šlóka (v moderní výslovnosti slóka, nemluvě už o tak všeobecně známých věcech jako je džungle a jóga.“
(Poznámka: Indicie o bělošské /nordické/ rasové identitě dalších bílých kmenů přišedších do Indie po Árijcích budou uvedeny v rámci následující kapitoly pojednávající o historii poharappské Indie.)
příště: Dějiny Indie od vpádu Árijců do období konečného úpadku
poznámky:
(8) Někdo může jistě zpochybnit věrohodnost nejstarších védských hymnů jako vymyšlených legend. Avšak některé nálezy jejich obsahu odpovídají. Kromě toho je pravděpodobné, že védské hymny starých nordických Árjů jsou určitou obdobou severských vikinských ság přednášených skaldy, které reflektují velkou úctu některých dávných indoevropanů k mluvenému slovu, možná plynoucí z jejich vrozené mentality, možná plynoucí z jistých okolností a sociokulturního kontextu (např. že kočovný válečnický životní styl nepřeje rozvoji vyspělého písemnictví). Přičemž víme, že severské ságy jsou velmi věrohodné – informace v nich obsažené, jako například příchod dávných nordických seveřanů do Evropy a Skandinávie z jihoruských stepí nebo proniknutí Vikingů do Ameriky kolem roku 1000 byly moderní vědou potvrzeny. Je tedy pravděpodobné, že i védské hymny, obdoba ság, jsou historicky věrohodné rovněž.
Obecně – ústně předávané zkazky i sepsané dávné pověsti bývají často označovány jako nevěrohodné bajky, ale moderní historie a archeologie překvapivě potvrdila jako pravdivé značné procento z nich. Například Trója byla považována za pouhou báji – nebo i zrovna právě velká a kvetoucí harappská města v dávné Indii, než byla a objevena.
(9) Wheeler (1973, s. 66) ve svém výkladu poněkud pochybuje o tom, zda jsou tyto památky jasným dokladem árijské invaze – zda nemůže jít o památky po někom jiném. Je však obtížné vysvětlit, kdo jiný by to mohl být; o tom, že by v té době do Indie přišel jiný kmenový svaz či národ než Árjové, neexistuje absolutně žádný doklad. Nálezy seker árijskou invazi podporují; byla to alespoň zpočátku jejich oblíbená zbraň. Také jejich polokočovný způsob života by původním indoevropanům odpovídal.
Na druhou stranu Wheeler tvrdí, že tito lidé zřejmě nebyli pastevci a neznali železo (ovšem to neznaly i další indoevropské kmeny, např. Achájové, kteří migrovali do Řecka a jiné zdroje uvádějí, že o pastevce šlo).
Jednou z možností je, že první Árjové, než do Indie vtrhly jejich další a početnější vlny, se promísili se zbylými mediteránními obyvateli a vytvořili na čas specifickou kulturu smíšenou z indoevropských prvků a dědictví harappské civilizace.
(10) V českém kontextu stojí ohledně nízkých tmavých vrstev, které vytlačili příchozí Árijci do pozice nejnižších kast, za zmínku romské etnikum, které pochází z Indie. Někteří jeho představitelé tvrdí, že Romové jsou potomky Árijců, kteří vytvořili klasickou civilizaci v Indii. Toto tvrzení pochopitelně nemá v historické evidenci žádnou oporu. Romové patřili v Indii stejně jako jinde vždy k nejnižším vrstvám (v indickém případě kastám) a většina z nich byla v době, kdy ještě žili v Indii, vytlačeni vyspělejšími skupinami ze severu na jih subkontinentu. I genetické výzkumy potvrzují, že se Romové vyvinuli někde v jižních tropických oblastech Indie, což vedlo k selekci podobných genů jako u negroidní či australoidní rasy (viz např. Bakalář, s. 18-19).