Nový rušivý trend se začíná rozvíjet v civilizovaném světě, ať už v městských aglomeracích či ve vzdálených venkovských společenstvech. Jedná se o trend, který vyzývá ke vzdělávání pouze v jediném pravém úmyslu. Proto na celém světě z polic školních knihoven začínají mizet určité knihy.
K tomuto nedochází kvůli snižování nákladů, ale v důsledku propuknutí „politické korektnosti“. Učitelé z knihoven odstraňují zejména knihy o válečných hrdinech, objevitelích, lovcích a dobyvatelích, a to údajně z důvodů jejich imperialistických, rasistických nebo sexistických postojů. Tímto přispívají k širšímu odcizení svých žáků a škol od místních tradičních společenstev. Touto velkolepou formou cenzury „pokrokoví“ pedagogové oslabují vliv místních kultur, tak že podporují zavádění nových forem vzdělávání. Jejich práce se stává celosvětovým vzdělávacím základem. To podkopává důvěru v tradice, jež nejsou nahrazovány ničím jiným než cynismem, nihilismem a sobectvím.
Jako příklad poslouží školy v Labradoru (Kanadě), kde učitelé se západním vzděláním začali odsuzovat lov jako nemoderní, a to navzdory skutečnosti, že děti které učí jsou subarktičtí Inuité, kteří mají dlouhodobě doložitelný způsob obživy lovem a ctí zvířata jež loví.
Inuité neprezentují svou společnost, jako jediný legitimní ideál. Oni si za staletí kočovného života vyvinuli vlastní speciální systém, své vlastní zákony, svůj vlastní náhled na lidské místo ve vesmíru. Tento systém byl velice úspěšný až do doby, kdy větší a více domýšlivá kultura začala na nich prosazovat svou vůli. Nejprve Inuitům hrozila ztráta vlastní identity od misionářů, později na jejich území byli dosazeni správci jež usoudili, že by pro ně bylo lepší usadit se v domech a místo lovu v rozsáhlých oblastech, nyní určených pro vojenské základny a doly, nakupovat v supermarketech. Nyní přichází další ohrožení, a to od západně smýšlejících pedagogů a agitátorů, jež ironicky propagují jedinou správnou „svobodu a práva“.
V rozvinutém světě touha liberálních elit po vytvoření jednotného vzoru společnosti, vytváří v této společnosti nové sociální vrstvy. Takto vzniklé roztříštěné společnosti mají potíže se soužitím se zde žijícími místním obyvatelstvem. Mezi odcizenými Inuity bují alkoholismus, rozpadají se rodiny a extrémně vzrůstá domácí násilí. Počet sebevražd zde vzrůstá nejrychleji na světě. Podpora severských Inuitů by měla být ve snaze o navrácení samosprávy a ne v útocích radikálních ekologů na lov a kočovnictví, tedy jejich tradiční styl života.
Za násilně Inuitům vnucovaným myšlením stojí falešná víra, že historie je přímka linoucí se nevyhnutelně pouze vpřed. Linoucí se nelidsky přes všechny místní zvláštnosti a svérázné kultury. Vedoucí nás směrem k stále větším správním jednotkám a stále více k jednotně globalizované kultuře. Tato údajně historicky nevyhnutelná vize by měla být pro ekologické politiky výzvou. Bohužel, příliš často se ekologové naopak spojují s těmito pokrokovými nadřazenci a tvrdí , že lze čelit globalizaci ekonomiky pouze přes globalizaci kultury.
Zelení politici by měli být kulturně konzervativní. To však neznamená být „pravicový“ v tradičním slova smyslu. Tím se míní, že by měli být kritičtí k tzv. „progresivnímu myšlení“ a přát si obnovení přirozené rovnováhy mezi ekonomikou, sociálně organisovanou společností a kladným lidským vztahem k přírodě. Již toryové a utopičtí socialisté nalezli nedostatky plynoucí z opozice vůči excesům průmyslové revoluce. Stejně dnes je mezi konzervativci menšina , která preferuje místní tradice před změnami a živnostníky před velkými korporacemi a taktéž mezi socialisty jsou tací, co staví místní komunity nad ústřední vlády a dobrovolnou kooperaci nadřazují centrálnímu plánování.
Praví ekologové se vůbec nemusejí chovat jako stádní politici. Naopak jejich názory by měly odrážet praxi získanou z moudrostí obyčejných lidí. Měli by spolu s Aristotelem věřit v to, že politické instituce se vyvíjejí organicky a měly by být limitovány velikostí jednotlivých států. Spolu s Edmundem Burkem, kritikem Francouzské revoluce, by měly hlásat, že práva musí vycházet z místních kulturních kořenů a že reálná společenská dohoda musí být založena na spolupráci mezi těmi co v dané oblasti žijí.
Chybou mnoha moderních Zelených je, že nespolupracují s těmi co se snaží zachovat tradiční způsoby života, ba naopak horlivě podporují „politicky korektní“ fundamentalisty, jež považují ekonomickou globalizaci za kulturní oporu lidstva. Tito fundamentalisté popírají, že by se společenstva mohla přirozeně vyvíjet různými způsoby. Ať už levičáci nebo neo-liberálové upřednostňují abstraktní práva před věky hromaděnou moudrost.
Stejně jako dřívějším totalitním režimům i moderní politické korektnosti pomáhá rituál veřejného zostuzení. Ti,co odmítají myšlenku, že mužské a ženské role jsou zaměnitelné, jsou odsuzování jako sexisté. Ti, co prosazují silnou obranou politiku, jsou očerňování jako militaristé a ti, co jsou v opozici proti volnému pohybu pracovní síly a kapitálu, jsou označováni za rasisty.
Ekologové, kteří akceptují současnou politickou korektnost, se vymezují proti základní logice „zelené politiky“. Pro působení Zelených by mělo být prioritní zachování tradičních kultur a poznání, že i lidská rozmanitost je součástí biodiverzity. Zelení politici by pak mohli být hrdí na to, že nejsou politicky korektní, že jsou výzvou tyranii univerzálního pokroku.