Strach je nezbytnou součástí života, jež nám umožňuje přežít. Jenže to, co od přírody slouží k zásadním pudům, které umožňujícím zachování života, může být v moderní době značně zneužito k uvedení společnosti do stavu šílené „připosranosti“.
Sdělovací prostředky do nás ze všech stran perou katastrofy, autohavárie, vraždy atd. Je to šíleně intenzivní a dle mě rozhodně ne náhodné. Zde nejde pouze o to, že si lidé v tom libují a masmédiím se zvyšuje sledovanost. Jde o udržování společnosti ve stavu permanentního strachu. Nebezpečí hrozí ze všech stran a jen státní instituce nám přeci umožňují přežít. Jsme uvádění do role malých dětí, které pro jejich bezpečnost musí někdo „zodpovědný“ vodit za ručičky.
Pak zřejmě nevadí, že se vše kolem nás hroutí a jsme brání stále více na hůl. Změna by přeci mohla přinést další nebezpečí a zde ve společnosti uměle vyvolávaný (až pomalu paranoidní) strach nese úspěchy. Lidé se tudíž bojí radikálních změn, hlavně ať se neděje něco „nepřístojného“, vždyť hrůzy nám předávané TV je již tak moc. Postupné permanentní zhoršování stavu je pak mnohými bráno pomalu za dobrodiní. A vystrašené stádo ovcí tak cupují vlci, za slastného bučení zbývajících.
Strachem lze odůvodnit vše. Vždyť i ty pouhé nesmyslné předpisy, co nás stojí šílené peníze, mají přeci zvýšit naši bezpečnost. Strach o naše zdraví napraví nadstandardní pojistky. Pro nejistotu do stáří překousneme různé čachry s důchodovým systémem. Strach z globálního oteplování umožňuje tunelovat spousty miliard ve jménu ekologie. Strach ze ztráty zaměstnání a blahobytu nás nutí snášet šikanu darebáků ve vedoucích funkcích. Ostatně strach, abychom nedopadli jako Řecko, někomu pomohl vyhrát volby.
Strach se jako nástroj moci používal vždy. Jenže dnes jsme dále. Žijeme ve virtuální době a tudíž stačí virtuální strach, před kterým v důsledku všudypřítomné propagandy nelze utéci. Nelze se před ním schovat, útočí na nás ze všech stran, leze do nejhlubších sfér naši mysli. Kam se hrabe Orwell! Represivní zásahy jsou potřeba jen proti „pár šílencům“, co se strachu z nějakého důvodu dovedou zbavit. Ostatní vystrašení pochodují na popravu dobrovolně a jsou pomalu vděčni za ochranu, která je jim při cestě na popraviště poskytována.
Je to pro mnohé možná těžké, ale nic jiného než překonat svazující strach nám nepomůže. Když lidé uvidí, že část společnosti se nebojí, tak možná se z okovů vytrhnou i další. I taková drobnost, jako se nebát říci svůj názor, může být prvním krokem ke změně.