S lehce posměšným výrazem musí člověk sledovat neustálé hádky o tom, zda je ta či ona biologická rasa árijská či nikoliv. Takové hádky jsou zcela bezpředmětné, protože jsou založené na rozšířeném bludu vzniklém zřejmě někdy v 19. století. Takové spory připomínají svou bezvýznamností spíše rej červů někde na hnojišti. Snaha identifikovat árijskou rasu s jakoukoli biologickou rasou či dokonce konkrétní subrasou je zcela absurdní. Nemá smysl marnit hodiny a hodiny diskusemi o tom, zda jsou Árijci pouze modroocí nordičtí blonďáci, zda jsou Árijci pouze potomky konkrétních indoevropských kmenů nebo zda jsou Árijci všichni bílí lidé. Všechny tři koncepce jsou stejně daleko od pravdy.
Árijci sami sebe označovali za vznešené (označení pochází ze sanskrtského slova „ārja“ znamenajícího vznešený). Pro pochopení toho, co Árijci považovali za vznešené je nutné správně pochopit několik opomíjených či špatně chápaných skutečností, které souvisí s tradičním árijským světonázorem.
Pro Árijce neexistuje pouze hmotný fyzický a časový svět. Ten je pouze projevem světa nehmotného metafyzického a nadčasového. Sám o sobě nemá žádnou hodnotu, žádný smysl. Fyzický svět je nedokonalý a omezený. Jeho nedokonalost je důvodem jeho postupného úpadku, protože mu chybí potřebná metafyzická kvalita, jež by jej vytrhla z koloběhu času. Naproti tomu metafyzické hodnoty Árijci brali jako nadčasové, vždy platné, nikdy nezrušitelné a nastolené vyššími silami, před nimiž měli Árijci vždy respekt. Jejich nadčasová kvalita jim dodává punc vznešenosti. Zatímco cokoli ve fyzickém světě jednou vznikne a po čase zanikne, vyšší metafyzické hodnoty zůstávají stále svěží a nikdy nestárnou. To je dělá reprezentanty vznešenosti par excellence. Z toho plyne, že v hmotném světě je pro Árijce vznešené a hodnotné jen to, co nějakým způsobem zasahuje do metafyzického světa a co je prodchnuto a naplněno jeho kvalitami. Každá věc, která má transcendentní rozměr se stává dokonalou, věčnou, posvátnou a vznešenou. Pro vznešenou „Árijskou rasu“ platí totéž. I ji definuje její transcendentní rozměr přesahující fyzický svět.
Běžný člověk je součástí historického světa – je omezený, nedokonalý a odsouzený ke stárnutí a konečně i ke smrti. Árijec, aby našel svou vznešenost, hledá vyšší hodnoty a zcela jim zasvětí, případně i fyzicky obětuje, vlastní život. Svou naprostou a oddanou službou transcendentním hodnotám a svou identifikací s nimi Árijec získává jejich vlastní vznešenost a nesmrtelnost. Proto bojovník, který padne v boji za svůj národ se stává nesmrtelným a odchází do Valhally, aby v závěrečném střetu tradičních a antitradičních sil na konci kalijugy bojoval na straně Tradice. To je také skutečný význam mýtu o Valhalle. Podobnost nacházíme i v mýtu o králi Artušovi, o němž se tvrdilo, že na bitevním poli nezemřel, ale byl vzat na Avalon, kde se o něj starají nadpřirozené ženské bytosti a odkud se jednoho dne vrátí aby opět vládl. Zcela stejný význam má i moderní mýtus o útěku Adolfa Hitlera na Aldebaran, odkud se má jednoho dne vrátit. Oba představují nesmrtelný vznešený královský princip, který se dříve či později opět zhmotní, povede svět a bude mu moudře vládnout.
Skutečný Árijec usiluje o setření rozdílu mezi transcendentnem a jeho vlastním egem, protože si uvědomuje, že jakýkoli osobní zájem je malicherné nic ve srovnání s posvátnými věčnými hodnotami. V etice tradičních árijských národů se vůbec kladl důraz na vyšší hodnoty: výsadnímu postavení těšila pravda. Vražda pravdy lží byla mnohem horším proviněním, než vražda člověka. Árijec sám se stává fyzickým ztělesněním transcendentní hodnoty: Árijec je ztělesněním pravdy. Tam, kde umírá pravda, umírá i on. Árijec je ztělesněním národa. Tam kde umírá národ, umírá i on. Árijec je ztělesněním věrnosti. Tam, kde umírá věrnost, umírá i on. A naopak: tam, kde nejsou tyto vyšší hodnoty, tam není Árijců. Pravým opakem Árijce je ten, kdo systematicky lže, podvádí všechny okolo sebe, zná jen zradu a faleš, redukuje svět na oživlou hmotu, hraje na strunu soucitu se slabochy a jedinou hodnotu vidí v materiálním bohatství. Takový jedinec je věčným nepřítelem pravého Árijce. Kdopak to asi je…?
V dnešním desakralizovaném světě je čím dál méně Árijců. Poslední Árijci přežívají v ruinách a jezdí na tygru. Nastavme si zrcadlo: kdo z nás je schopný nechat se zabít pro pravdu a kdo ji zachová tváří v tvář možnému osobnímu prospěchu předpokládajícímu lež? Kdo odmítne tučný úplatek a místo toho zachová věrnost? Kdo svou dívku miluje tak, jako Romeo miloval Julii nebo Tristan Isoldu a kdo je ochotný položit za ni svůj život (ponechme stranou fakt, že většina dívek za to nestojí)? A kdo jí zachová věrnost, když ho svádí jiná, o níž by se dalo objektivně říci, že je „krásnější“? V tomto ohledu jsem skeptik, protože takových lidí, kteří dají přednost vyšší hodnotě před osobním prospěchem, moc nebude. Většina má blíže k plně judaizovaným existencím (a je přitom úplně jedno, zda uznává fyzické Židy nebo je bere jako největší nepřátele). Sám sebe soudit nehodlám, na to nemám právo.
Demokracie nás učí, že všechno již máme. Dala nám veškerá práva, aniž bychom se o ně zasloužili – včetně práva nesmyslně blábolit, mluvit o hloupostech a přivlastňovat si to, co člověku nepatří a na co nemá právo. Proto máme možnost sledovat samozvané Árijce, kteří se prohlašují za členy árijské rasy, aniž by vůbec věděli, o čem vlastně mluví. Nikdo se nerodí jako vznešený Árijec, tím se člověk musí stát. Kdo se bez pokusu o sebetranscendenci prohlašuje za Árijce, je směšnou obětí doby a zaslouží si politovat.
Je zcela neoddiskutovatelné, že biologická rasa má eminentní vliv na rasu duchovní a ochrana čistoty krve tak má svůj smysl. Nejvíce Árijců, respektive lidí s potenciálem stát se Árijci, nesporně plodí bílé rasy. Právě to vedlo v 19. století, v době, která už dávno zapomněla na tradiční árijskou metafyziku a plně se odevzdala empirickému druhu poznání, k překroucení významu árijské rasy a jejímu ztotožnění s konkrétním etnikem či u jiných badatelů s konkrétním kmenem. Viditelná vnější forma biologické rasy tak byla zcela neprávem ztotožněna s pojmem árijské rasy a došlo tak ke zkreslení pravého významu, na čemž došlo následně k postavení teorií, které sice jsou sice zajímavé a mnohdy velice přínosné, nicméně nepřesné a neměly by proto být brány za bernou minci.