Vláda České republiky, kterou zcela záměrně nenazývám vládou naší, se během posledních dnů opravdu překonává v pokoušení trpělivosti občanů. Nejprve se navzdory osobním výpadům svých jednotlivých členů koalice dohodla na pokračování vlády za účasti problematických Věcí veřejných. Inu, strach ze ztráty přístupu ke korýtku, hrozící v případě předčasných voleb, je přece jen jednotícím prvkem i mezi jinak mezi sebou rozhádanými politiky. Není proto divu, že dle nejnovějšího průzkumu veřejného mínění by zdiskreditované Věci veřejné ve volbách vystřídali lidovci, kterým právě VV a Top 09 v posledních volbách ubraly tolik hlasů, že se do parlamentu ani nedostali. Koloběh objevování se a mizení nových stran se starými tvářemi tak bude zdárně dál probíhat, jak jsme si na to v této demokratuře snad už zvykli.
Nyní ještě vláda zesílila kolovrátek o nutnosti utahovat si opasky, kterýžto proces přes 20let probíhá patrně bez viditelného efektu – sociální tlak dál zesiluje a postihuje stále širší spektrum populace. Vypadá to, že zatím jsme se ode dna nejen neodrazili, ale ještě k němu ani nedospěli. V souladu s tímto trendem současná vláda, nazývající se nabubřele jako „vláda rozpočtové odpovědnosti“, nyní oznámila další kroky, jak udělat čest svému jménu, což v praxi znamená vyždímat ve státní pokladně chybějící peníze z daňových poplatníků a ušetřit je na lidech nejpotřebnějších – důchodcích, studentech či ženách na mateřské. Vláda tedy předložila návrhy na zvýšení daní, zavedení zápisného, zvýšení regulačního poplatku, zavedení daní uhlíkové a daní z vína a kdoví, s čím ještě přijde. Pokud k tomu přičteme v mnoha podnicích se snižující platy, lze taková vládní opatření nazvat přímo sociálně vražednými.
Jak je tedy vůbec možné, že za 20 let probíhajících úsporných opatření se tato stále jen přiostřují? Šetření má samozřejmě smysl, pokud se úspory ukládají do kasy, která není děravá. To však není případ té státní. Pořádné díry v ní zanechaly kauzy typu PROMOPRO, bémovské projekty (Zelená Praha, Open CARD, Bezdrátová Praha, stavby tunelů), arbitráž s CME, aféra Český dům, Diag Human, projekt Internet do škol, nucená správa IPB, sanace bank v 90. letech, aféra Chemapol Group, Knižní fond, kauza lehkých topných olejů, rumová aféra, kauzy Konsolidační banky a Konsolidační agentury, podpora fotovoltaických elektráren atd. V celkovém součtu vyjmenovaných kauz bylo „odkloněno“ přes 1,5 bilionu Kč. Pokud k tomu přičteme oficiální státní výdaje na diskutabilní záležitosti – na od roku 1990 probíhající „mírové“ vojenské mise Armády ČR v zahraničí či čerstvě náklady na církevní restituce, nemluvě o kauzách dosud neodhalených či drobnějšího charakteru, jedná se už o skutečně astronomické částky. Když prostě státu ubývají v kase peníze, nepřiměje to vládu k přehodnocení vlastní politiky, ale zhojí si to na občanech, kteří tak přeneseně plní šálky čaje děravé vědro.
Za současného stavu tedy nemá smysl se upínat na nějakou změnu k lepšímu, dokud nedojde k zásadní obměně politické scény. K očistě od propojení s podsvětím a lobbisty, od ideje kmotrovství, jež tak úspěšně prorostla napříč politickou scénou, tak i k obnově politické činnosti jakožto v první řadě poslání, ne zdroje často pochybně získaných příjmů. Politika totiž v dnešní době funguje především jako výnosné zaměstnání, do něhož jako by lidé vstupovali především pro naplnění svých osobních zájmů a finanční zúročení svých kontaktů. Podnikatelský projekt jménem VV firmy ABL je toho nejlepším dokladem.
Bude ještě trvat, než dojde k nějakým pozitivním změnám a těžko se tak stane díky zavedení úspornějších opatření. To, čeho jsme zatím přímými účastníky, je nekonečný pád do hlubin. Vládní opatření, jež jej mají brzdit se podobají snaze zachránit se pádem z letadla rozevřením deštníku. Nebudou mít požadovaného a trvalého účinku, tak jako je neměly dosud, dokud se neodstraní příčina současného stavu. Ta spočívá jednak v rozkrádání státních peněz těmi, kteří s nimi mají hospodařit, v přesouvání obrovských peněžních prostředků na diskutabilní účely a v samotném egoistickém přístupu politiků k vykonávání svých funkcí.
Co tedy dál? Bylo by krátkozraké složit ruce do klína a odvolávat se na tradicionalisty oblíbený koncept, dle něhož žijeme ve věku Kali Jugy, temném železném věku materialismu, tudíž že se současnému dění nemůžeme divit a vlastně s ním ani nic udělat. Je přirozené, že vyloženě materialisticky orientovaná společnost, v níž žijeme a která měří vše, včetně investic do vzdělání či zdraví lidu, pokřivenou optikou peněz, bude doplácet právě na svou posedlost ziskem. Postrádá totiž jakýkoliv vyšší ideál, který by ji zušlechťoval. Zamyslíme-li se totiž ještě hlouběji, co pozitivního vůbec může dnešní západní civilizace odkázat svým potomkům, ať už jde o duchovní, kulturní či morální rozměr? Pokud se nám tedy pozitivních vzorů nedostává shora, hledejme a vytvářejme si vlastní. Můžeme seznamovat své okolí s hodnotami, které vyznáváme, hovořit s lidmi o podstatě současného systému a principech, na nichž by zdravá společnost naopak měla spočívat. Tímto může každý z nás přispívat k budování světonázoru, při jehož dostatečné podpoře ze strany lidu bude jeho vítězství logickým vyústěním.
Stává se totiž stále stále zjevnějším fakt, že aby vůbec nastaly podmínky pro zlepšení stávající situace, je nezbytné otočit kormidlem o 180 stupňů. Je třeba se odvrátit od současného zkorumpovaného a individualistického systému a nabrat kurz národně-sociální. Jakým způsobem a zda vůbec k tomu dojde, ještě ukáže čas. Již teď je však jasné, že primárním hybatelem těchto změn musí být lid. Pokud ne ve volbách, tak v ulicích. Do té doby budeme všichni, bez rozdílu věku, společenského postavení či politické orientace, společně na jedné palubě zvolna klesat ke dnu jako legendární Titanic, od jehož potopení právě dnes uplynulo 100 let.