Žít znamená růst, udržovat se naživu a nakonec umřít.
Žít znamená život předávat.
Žít znamená být závislý na prostředí.
Člověk je most mezi zvířetem a nadčlověkem.
Vládnout má bůh života, nikoliv křesťanský bůh.
Křesťanství – vtělená mstivost, protikulturní, úpadkové, chorobné, protivědecké.
Kříž – odznak nejpodzemnějšího spiknutí, jaké kdy bylo-proti kráse, zdraví, zdařilosti, udatnosti, životu.
Křesťanská církev z každé pravdy udělala lež, z každé hodnoty nehodnotu.
Křesťanství potřebuje nemoc, jako helénství dostatek zdraví.
Křesťanství bylo úpadkem římského impéria.
Židé jsou nejostudnějším národem světových dějin. Ještě dnes může křesťan cítit protižidovsky, aniž by cítil v sobě poslední důsledek židovství.
Křesťan = žid na čtvrtou.
Kdo říká že život nestojí za nic, říká já nestojím za nic.
Křesťanství chce ovládnout dravce, učinit je bezmocným – náboženství soustrasti = ctnost.
Kněz panoval – udržoval pojem pravdy a nepravdy.
Nižší vůle k moci = větší dekadence.
Aristoteles viděl v soustrasti chorobný stav.
Co je dobře – Vše, co v člověku zvyšuje pocit moci, vůli k moci, moc samu.
Co je špatně – vše co pochází ze slabosti.
Co je štěstí – cítit že moc vzrůstá, že překonávám překážku.
Co tě nezabije, to tě posílí.
Slabí a nezdařilí mají zahynout a má se jim k tomu ještě pomáhat.
Co je škodlivější než kterákoliv neřest? Účinná soustrast se všemi nezdařilými a slabými – křesťanství.
Křesťanství zdvihlo válku proti vyššímu typu člověka – silný člověk je typicky zavrženíhodným.
Odpor proti udržováni instinktu, silného života.
/ pozn. Křesťanskými kazateli byla Země popisována jako slzavé údolí, kterým se lidé musí protrápit, dokud nepřijdou do ráje. Kdo něco takového káže, bere lidem možnost jejich situaci zlepšit do takové míry, aby se život na Zemi stal hodnotnější. Celá historka o slzavém údolí totiž slouží tak, jako by utrpení na Zemi bylo jakousi vstupenkou do ráje. Křesťanské náboženství bylo pro tehdejší mocné pohodlnou možností přinutit chudé k tomu, aby svoji chudobu považovali za nezměnitelnou. Pokud je těžký a tvrdý život na zemi Boží vůli, říkali, tak je to něco jako boží přikázáni. Někteří věřící šli dokonce i dále, říkali že i chudoba je vůle boží. Pro mocné na venkově, v dřívějších stoletích tedy pro šlechtu, byl tento názor výzvou k ještě většímu využívání chudobných. Pokud byla jejich chudoba přáním boha, nemuseli mít vládcové žádné špatné svědomí, když zacházeli se sedláky jako s bezprávnými nevolníky nebo když vytáhli z řemeslníků poslední peníze na zaplacení daní. Církev vykonávala státní moc, dokonce dosazovala knížata – panovníky. Pro mnoho chudých byla myšlenka lepšího života po smrti leckdy jedinou možnosti vydržet ubohý život na zemi. Karel Marx: Náboženství je sténáním utrápené bytosti, je to opium lidstva. Touha po jiném světě nežli je ten náš nedokonalý, nabývá na síle vždy tehdy, když se lidem nedaří dobře/
Tento svět je vůle k moci, jinak nic. Také my jsme vůlí k moci.
Jediný křesťan byl Ježíš, a ten zemřel na kříži.
Proč by Bůh sesílal svého syna na zem, aby de facto napravil jeho dílo – aby nám ukázal jak máme žít = jeho neschopnost předvídat chod světa nebo neschopnost do něj kdykoliv přímo zasáhnout?
Bůh přece stvořil svět takovým, jakým ho chtěl mít. Proč by chtěl napravit svůj výtvor.
Náboženství je náhražkou za víru, která je lidskému tvoru nutností přežití.
To podstatné z křesťanství pochází z jiného zdroje, jimž je transformace starověkých myslitelů Sokrata a Platona. Tito stojí u zrodu křesťanství spolu se starověkými mýty o nesmrtelnosti duše, nikoliv Ježíš. Přímou linií jsou samozřejmě apoštol Pavel. Směsicí těchto vlivů vzniklo křesťanství.
/Satan je nejlepším přítelem, jakého kdy církev měla, jelikož ji po celá ta léta pomáhal udržovat v chodu- La Vey/
/Islám – bible obsahuje chyby, texty napsané relativně pozdě po dobových zjeveních/.
Křesťanství je příčinou odpřírodnění se člověka, evropským narkotikem a neurózou.
Monoteistické náboženství si vzalo právo na jedinou pravdu a obsah své víry učinilo dogmatem.
Církev je organizaci pro slabé, za jejímž pozlátkem se skrývají jedinci toužící extremním způsobem po moci.
Novy zákon je dílem apoštola Pavla.
Křesťanství nastolilo 2000 let trvající fikci, která se stala naším osudem.
Kněží potřebují člověka, který se cítí nešťastným, proto vymysleli vinu a hřích, nástroje jejich moci na ostatními lidmi. Člověk si naivně myslí, že oni mu pomáhají.
Nietzsche předvídá míšení ras a s tím spojené sjednoceni Evropy, což povede k nejednotě názoru a následnému nihilismu /popírání hodnot/.
Duše Evropana bude chtít vykompenzovat naakumulovanou energii získanou diky 2000 let protipřirozené morálky.
Nadčlověk přebere zodpovědnost za chod kauzálního světa z boha na svá bedra.
Nadčlověk – uspokojení, radost, tvořivost, sila, intenzita, bude to člověk upřímný a poctivy sám k sobě.
Na světě je mnoho morálek, neexistuje jedna správná. Morálka je subjektivní, je to lidský výtvor založený na libosti a nelibosti. Tento subjektivní pocit se mění během života individua.
Stádní člověk produkuje průměrnost, morálka zabíjí individuum. Stádní člověk se bojí být tvůrcem, má strach před odpovědností. Za společnými ideály se cítí v bezpečí. Přírodu zajímá pouze druh, proto je v nás stádní instinkt pevně zakořeněn.
Svědomí je historicky podmíněná veličina, jejíž obsahy jsou proměnlivé. Výčitky svědomí jsou výplodem výchovy člověka, který byl původně zcela nemravný.
Vesmír je amorální – je to nutný koloběh soubojů vůlí k moci = jediný mravní zákon vesmíru.
Celá kultura je jen pouhá tenká slupka jablka natažená přes doutnající chaos.
Výchova člověka je v podstatě zkrocením a zjemněním zvířete, nemoci, jež oslabuje přirozené instinkty.
Zvířecí pudy je třeba obsloužit, vybít, jinak si najdou cestu jinudy.
Instinkty, které se nevybíjejí navenek se obracejí dovnitř. Tyto pudy jsou jako vlci ve sklepě, jež čekají na vypuštění. Akumulovaná energie se vybije nekontrolovaně, nezdravě.
Svět se odehrává pouze v našem vědomí, lidský rozum a smysly jsou našim vězením, z nějž nikdy neunikneme.
Nietzsche uznává Ježíše jako osobnost, nikoliv jako syna transcendentální bytosti-boha.
Křesťanství – upír Římského impéria
Víra = nechtít vědět, co je pravda
Nový zákon není dílem Ježíše, ale apoštola Pavla, tedy zfalšován.
Kněz panuje vynálezem hříchu.
Jedinec potřebuje víru aby nedošlo k jeho destrukci, ale víra nesmí popírat základní lidské premisy.
Ježíš nežil, aby vykoupil lidi, ale aby ukázal, jak se má žít.
Křesťansky bůh je nepřítelem života, přírody a vůle k životu.
Budhismus – náboženství pro pozdní lidi, pro dobrotivé, jemné předuchovnělé rasy, jež příliš snadno cítí bolest /Evropané pro něj nedozráli/.
Židé jsou nejpozoruhodnějším národem světových dějin, dali, postaveni před otázku být či nebýt, přednost bytí za každou cenu, čímž zfalšovali celou přírodu. Vynalezli mravní základ světa.
Bible rozděluje na poslušné a neposlušné bohu.
Kněz potřebuje, aby se hřešilo, žije z toho. Bůh promíjí tomu, kdo se kaje – podá se knězi.
Kněz popírač, travič života.
Svět se odehrává jen v našem vědomí.
2 pravdy – neměnná a opravdová podstata vesmíru – beztvará /pra/vůle k moci a druhá je proměnlivá, podléhá kauzalním zákonům světa, který nám zprostředkovává naše vědomí a náš rozum, je to naše pravda, která závisí na interpretaci světa a jeho smyslu v daném čase, a tak se pojí vždy s prosazováním naší moci.
Kazatelé chtějí vládu nad trpícími, jsou to psychologové, vůdci osobnosti, které touží po nadvládě nad ostatními.
Vynález hříchu je doposud největší událostí v historii nemocné duše. Knězi těží z toho, že každý trpící totiž hledá instinktivně příčinu ke svému utrpení, protože musí vybít energii skrytou uvnitř. Knězi takovému člověku sdělí, ty sám na sobě si vinen.
Původ boha je ze strachu.
Dřívější kultury-viděli v krutosti něco přirozeného, přihlížet utrpení dělá dobře, činit ještě lépe.
Diky bolesti si člověk pamatuje více informací.
Co je blíže k Judey je zavrženíhodné.
Vybití člověka ven je zabráněno – výsledkem je násilné odtržení člověka od zvířecí minulosti-vznik nepřirozených pocitu viny.
Křesťanství – otrocká morálka.
Stádo následovalo vždy silné, a tak tomu bude i v budoucnosti, proto je potřeba silných vůdčích osobností, které do člunu lidstva vloží své hodnoty.
Je třeba, aby se Evropané vymanili z kleští křesťanství.
Stát je chytrý ústav k ochraně individui před sebou navzájem… tak nakonec dojde k oslabení individua prostřednictvím státu.
Člověk nemiluje osoby, nýbrž pocity, které tyto v nás vyvolávají.
Věda ničí iluze.