Abrahamické náboženství. Náboženství, které v průběhu posledních dvou tisíc let demograficky dominuje lidské kultuře a civilizaci.
Mnozí zástupci tohoto světonázoru tento systém vnímají a prezentují jako to nejlepší, co lidstvo na jeho civilizačním vývoji potkalo. Nicméně existuje řada okolností, které vyvolávají legitimní pochybnosti o tom, zdali je Abrahamické náboženství skutečně tak zásadním a konstruktivním přínosem lidstvu.
Tyto okolnosti dokládají, že Abrahamické náboženství (dále jen A.n.) a jeho model vztahu k Bohu resp. transcendentnu je tím nejhorším duchovním omylem, respektive bludem jaký mohl lidského ducha postihnout a zmámit. Je to proto, že Bůh, respektive idea Boha, je v jeho pojetí zformována tak, že namísto toho, aby lidského ducha spirituálně rozvíjela, tak ho spíše ubíjí a mrzačí. Příčina tohoto stavu vyvěrá z ideové manipulace člověka do vztahu s imaginární „Božskou“ entitou, která je naaranžovaná tak, aby ctitel této entity dosáhl sebeuspokojující satisfakce tím, že tuto entitu velebí a ctí.
Pokud se důkladněji a upřímně zaměříme na tradiční formy praktikovaní monoteisticko patriarchální zbožnosti, tak nám nejspíše neunikne jeden velmi výrazný rys, který má. Jedná se o to, že člověk praktikováním této zbožnosti získává lepší pocit i mínění o sobě samém, protože jeho víra a zbožná úcta projevovaná Božstvu jako nejvyššímu dobru zpětně morálně a existenciálně povyšuje i zkvalitňuje tohoto věřícího člověka. Tento vztah mezi věřícím člověkem a Bohem obnažuje mimo jiné i programově zištný postoj věřícího vůči objektu svého zbožňování – člověk Boha uctívá, velebí, a v podstatě mu cíleně a až nepokrytě lichotí. Následně je věřící tímto manifestním aktem oddanosti a loajality vůči Bohu sám polichocen, a byť Bůh nikterak autenticky na jeho uctívání nereaguje – tak je člověk svým rituálem víry a motlitby sám před sebou zkrášlen, pozdvižen a glorifikován.
Tato vztahová praxe zasluhuje zvláštní pozornost, protože tato forma víry – vztahu ukazuje, že věřící praktikant se ve svém vztahu k Bohu zcela cíle vědomě obejde bez Boha – ten je zde nahrazen aktivní imaginací věřícího a tato imaginace je postavená tak, že samozřejmě dává věřícímu v jeho aktu zbožnosti za pravdu – takže vlastně v konečném důsledku je Bůh neupřímně a nemorálně účelovou imaginací ega věřícího ctitele. Je imaginací, které je lichoceno, aby se toto lichocení zrcadlově vracelo ke ctiteli a ten následně dosáhl útěchy a satisfakce z vlastní loajality k nejvyššímu principu bytí. Takže „Bůh“ resp. víra v Boha v tomto podání je vlastně sebe idealizující intrikou lidského ega – já, které se touto cestou sebe lichotivě stylizuje do role oddaného a loajálního spojence nejvyšší bytosti.
Ve finále se však tato domněle uctívaná nejvyšší bytost ukazuje jako primitivní psycho kosmetický nástroj – psychoprotéza, která nemá žádnou spojitost s Božským ale pouze ho coby ideu nejvyššího Bytí využívá jako nástroj pozitivní sebe stylizace a sebe ukojení lidského já. Na jedné straně tohoto jednostranného vztahu je ctitel a na druhé „uctívaný nejvyšší“, jehož funkce je tak účelově podřízená sebe ověřování a zkrášlování ega, že nelze než přiznat, že tento způsob „náboženské praxe“ je bídnou karikaturou skutečné duchovní cesty a úsilí o spirituální sebe rozvíjení člověka.
Abrahamické náboženství svoji nejvyšší ideu a praktikování vztahu k ní zcela podřídilo zájmům lidského já – ega. Idea – božstvo v tomto vztahu funguje jako nástroj existenciálního sebe ujištění o vlastní správnosti a bytostné duchovní autenticitě. Velmi tristním aspektem tohoto způsobu získávání „pravé existenciálně duchovní legitimity“ je to, že ji věřícímu neuděluje skutečně autenticky Bůh, ale že si ji uděluje věřící sám. S tím, že Bůh zůstává pasivně odstaven někde mimo realitu a v konečném důsledku se ho věřící vlastně na nic neptá a Boží vůli a řád si předjímá sám za vydatné pomoci „svatých knih“ a autorit. Ty jsou aranžovány tak, aby věřícímu vždy potvrdily správnost jeho věci, a zbavily ho utrpení, které je vždy obsaženo ve skutečně upřímném hledání – praktikování duchovní seberealizace. Celý tento vztah je jen o „zbožném“ sebeopojení a sebeukájení. Idea nejvyššího Boha vyžadujícího projevy oddanosti a úcty je zde dítětem lidského ega, které si „Boha“ a jeho nároky na člověka naaranžovalo tak, aby mu „zbožné“ obcování s ním přinášelo sebe úctu a satisfakci.
I samo křesťanství navzdory tomu, že Kristus ukládal svým následníkům jako základní prioritu jejich duchovní praxe vztah „srdcem a nikoli ústy“ tj. vztah, který nestojí na povrchní egoistické satisfakci z klanění se Bohu, převzalo v podstatě beze zbytku formálně rituální farizejský přístup k Božství. Přístup, který poskytuje potěšení lidskému egu, ale s Božstvím se zcela míjí. Křesťanství je vlastně spíše křesťanským judaismem protože se vnitřně odcizilo principům, které kázal Kristus, a převzalo judaistickou praxi vztahu k Bohu. Ovšem jen s tím že Kristus se stal ikonou nahrazující Jahveho, ale svou vnitřní konstitucí je křesťanství stále povrchně amorální farizejskou taškařicí v níž lidské ego sebe opojně obcuje s Božským maskotem vlastní konstrukce.
Z výše uvedených důvodů lze označit ego ukájející způsob vztahu k Božství za ego – teismus neboť idea Boha je zde služebnicí lidského ega, které si Božstvo naaranžovalo tak aby se zbožňováním a uctíváním „Boha“ zaskvělo a zkrášlilo před sebou samým. Důsledně vzato, je tento pokrytecky sebe opojný vztah k vlastnímu duchovnímu aranžmá popřením a odcizením se čemukoli skutečně náboženskému a duchovnímu.
Jádro egoteismu spočívá v tom, že idea Boha je předdefinována vírou ctitele. Tento „pozitivní předsudek“ je však aktem duchovního pokrytectví, protože Božstvo účelově naaranžované samotným ctitelem již není božským ani transcendentním. Stává se pouhým osobním maskotem, který slouží k duševní útěše svého majitele a tvůrce, a především se ctitel aktem vlastní zbožné svévole stává z hlediska vědomého falšování Boží ideje amorálním a paradoxně bezbožným. Nahradil totiž Boha vlastní imaginací a tato imaginace se tím, že je produktem ctitelovy účelové fantazie stala prachobyčejnou modlou. Není sice dřevěná ani kamenná ale je to stále osobní modla, která svou strojeností dokládá, že její Božství je dílem lidských rukou – fantazijní iluzí, kterou ctitelovo já využívá k vlastní sebeglorifikaci a sebeuspokojení.
Vztah člověka k „uctívanému“ Božství je velmi často morálně etickým kolapsem, protože takřka obecně je tento vztah – člověk versus Bůh – aktem cílené egoistické manipulace s tím co (ve jménu sobě zaimponování) člověk vydává za Boží vůli. Boží vůle je totiž vždy taková, že člověk, který se jí podřídí, se vzápětí stane lepším člověkem, spravedlivým člověkem – ctihodným spojencem Božím. Ve jménu nastolení tohoto lichotivého stavu takřka v zápalu „posvátného boje“ člověk zapomíná, že jeho loajalita už nepatří Bohu, ale jeho potřebě nahlížet sám sebe v tom nejlepším světle. Idea Boha se tak stává modlou nejhoršího ražení, protože všechno autenticky Božské – náboženské proměňuje v nástroj povrchní jáské satisfakce. Současně anuluje všechno duchovní a náboženské tím, že svou zbožnou iniciativou „předbíhá a předjímá vůli i bytí Boha“ a degraduje ho tak do role pasivního osobního maskota.
I sama Abrahamická idea Boha svým předjímajícím charakterem všechno Božské před determinuje tak, že ho odsouvá stranou a ponechává člověku napospas jen to, co si od Boha přeje, respektive jakého Boha si přeje. Touto cestou se pak Abrahamické náboženství stává popřením vlastního smyslu a účelu – totiž navázání opravdového vztahu k nejvyšší doméně bytí, protože všechno potenciálně Božské (spontánní a nepodřízené kontrole Ega) – duchovní mrzačí a umrtvuje svou ideovou panovačností.
Vztah ctitele A.n. k Bohu je aktem panovačnosti, je aktem ovládnutí Božství, které povinně slouží ctiteli a poskytuje mu duchovní útěchu – osobní satisfakci, ovšem s tím, že to opravdu Božské se za těchto okolností vytrácí, jsouc nahrazeno modlou, kterou si člověk vymodeloval k vlastnímu spirituálnímu auto erotismu, dá li se to tak říci. Abrahamický ctitel ideu svého Boha „uctívá“ a respektuje především proto, že ji má úplně ve své moci. Veškerá projevovaná zbožná loajalita je vlastně aktem sebeobranného egoistického vzdoru proti tušenému neznámému a neúplatnému transcendentnu. Bůh jako ctěná avšak zcela ku prospěchu ega ovládnutá idea je zde jen vzdorně obranným alter egem lidského já které drží skutečnou transcendenci – vyšší bytí i se všemi nežádoucími potenciálně stresujícími aspekty, které v sobě „Boží neznámo“ má – v bezpečné vzdálenosti od všedního života.
Opomineme li svatá zjevení a náboženské autoritativní zdroje, které domnělé nároky Boha autorizují tak jim údajně sám uložil, tak v praxi věřících vidíme upřímný nezájem o kontakt s druhou Boží – transcendentní stranou bytí. Vidíme podřízení se a přitakání lidskými autoritami poskytnutému systému věrouk, které věřící přesvědčují o tom, že slouží Bohu, nicméně je zřejmé že ona „služba Bohu“ je jen službou lidského já sobě samému. Na úvodní otázku je li Abrahamický náboženský systém prokletím či požehnáním tudíž existuje jedině negativní odpověď, protože tento způsob vztahu k transcendentnu je v jádru chorobný a patologický. Bohem se v něm stává sada šablonovitých schémat, jejichž „Božskost“ je programovou imaginací ctitele nikoli však něčím autenticky transcendentním – Božským.
Svévolně manipulativní přístup k ideji Boha je patogenním jádrem Abrahamického systému, protože ač respekt k Božství předstírá, tak vlastně žádný nemá. Bůh – nejvyšší bytí zde není fakticky respektován ani tázán. Je v podstatě úplně nahrazen sadou dogmaticky imaginativních představ, jejichž primárním smyslem je manipulace lidskou myslí potažmo společností.
I staří „pohané“ měli víc úcty a respektu ke svým Bohům než vyznavači A.n. Pohané se svými rituály a mystérii vnímali a vnímají Božství, jako jsoucno jemuž se nedá poroučet a které se projeví samo. Naproti tomu ctitelé A.n. nikdy Boha nenechávají projevit se, a ani s jeho živou účastí ve své věrouce nepočítají, taková autonomie nezávislost a živost byla u Boha nepřípustná a netolerovatelná. Bůh Abrahamického ctitele musí zkrátka mlčet – být mrtev, protože kdyby žil – stejně jako žijí pohanští Bohové – tak by byl jen na obtíž všem těm profesionálním duchovním autoritám, které ho v jeho stálé nepřítomnosti velmi rádi a ochotně zastupují s vědomím toho, že někdo přeci musí „pravé slovo Boží“ předávat věřícím.
Vztah Abrahamického ctitele k Božství je duchovně patogenní protože anuluje vlastní smysl a účel. Je karikaturou skutečně etického vztahu k Božství, protože to se v područí panovačně manipulativní víry ctitele nemůže nikdy svobodně vyjádřit, seberealizovat a autenticky žít. Je vždy spoutáno a umlčeno pozitivním předsudkem – dogmatem víry. Je „uctíváno“ jen proto, aby bylo učiněno poslušným, bezpečným a k „pokorně oddanému“ egu lichotícím. Abrahamické náboženství situuje Boha přesně tam, kde ho chce panovačné ego mít – do role pasivního osobního maskota, všemohoucího a vševědoucího avšak zcela neškodného, jehož lze snadno uchlácholit nějakou tou modlitbou a pokorným pokáním. Božství je spoutáno a ovládnuto až k smrti, (proto je „Bůh mrtev“) a lidské ego se z tohoto stavu tetelí blahem, protože má Boží vůli úplně pod vlastní kontrolou a Bůh vždy spolehlivě nežije a mlčí.
Egoteismus je těžce amorální a nepřijatelnou karikaturou skutečného náboženství, jak se ale vyhnout jeho bludné ideové konstituci a docílit skutečně etického vztahu k Božství? Standardní židokřesťanské vztahové techniky se svým panovačně ovládacím akcentem vůči Božství duchovní étos zcela postrádají, jejich domnělý vztah k transcendentnu je bídným egoteismem a v podstatě úplně postrádá autentický duchovní rozměr tím, že k Božství – Transcendenci přistupuje navzdory formálně projevované pokoře diktátorsky jako ke jsoucnu, které se musí podřídit vzorci očekávání, které mu diktuje víra. Má li být náboženství skutečně legitimně duchovním ( lidského ducha kultivujícím) vztahem tak nemůže k cíli svého vztahu přistupovat tak, jak to praktikuje A.n. které udělalo ze vztahu Božství v podstatě akt opojné (avšak spirituálně i kulturně bezcenné) narcistně egoistické psycho masturbace. Jeho proklamované uctívání Boha je spíše servilně zištným uplácením než aktem eticky legitimního vztahu k nejvyššímu bytí.
Současná euroatlantická civilizace je duchovně zmrzačená. Je zmrzačená více než tisícem let praktikování velmi sofistikovaného modlářství, které ač předstírá, že modlářstvím není, tak opak je pravdou. Rozdíl je jen ten, že Abrahamické náboženství svoji modlu nastěhovalo do lidské mysli. Abrahamický Bůh je stále obyčejnou bezduchou primitivní modlou bez života a navzdory tomu, že mu jeho ctitelé nevytvářejí žádné obrazy a formy tak je to stále jen prázdná modla, kterou si buduje lidská mysl a pak s ní obcuje bez pochopení toho, že je stále „jen dílem rukou lidských“ a nikoli autentickým nejvyšším Bytím.
Abrahamické náboženství svým duchovně bezcenným egoteismem, který zneuctil náboženství jako takové, vydláždilo cestu k nástupu současné bezduchosti a existenciální přízemnosti postmoderní civilizace. Je to mj. tím, že jeho Božstvo je skrz naskrz samo modlou, která ožívá jen díky péči duchovně masturbujícího ega, které si namlouvá, že jeho vlastní imaginativní aranžmá Boha má něco společného s transcendencí. Jeho neblahý odkaz byl korunován a zesílen nástupem vědeckotechnické revoluce, která na jednu stranu úspěšně odstavila A.n. na vedlejší kolej, zbavila profesionální náboženské vůdce jejich vlivu i autority a člověka „ nenáviděné povinnosti být modlářem“ ale na druhou stranu nahradila jeden blud jiným a to v podstatě stejně špatným ne li horším.
Tím bludem, do kterého věda uvrhla člověka je neopodstatněná víra v bezduchou samoúčelnost všeho, co existuje. Věda ve jménu striktní loajality vlastní metodě poznání a výkladu světa nastolila v postmoderní sekulární společnosti stav pohrdání vším, co není vědecky ověřitelné = tj. především Božstvím – duší. Tento přístup a značná autorita vědeckého výkladu světa v podstatě šmahem spláchla všechno duchovno a duši samotnou coby vědecky neověřitelnou entitu někam mimo zónu reálných – uctívaných hodnot. Druhotně vsugerovala člověku vizi, že jeho existence je veskrze nesmyslným dočasným omylem přírody a není tudíž důvodu hledat v pozadí života nějaký vyšší smysl a účel. Touto protináboženskou „zbraní“ zbavila člověka pout bludné slepé víry, které mu nasadilo A.n. ale současně ho učinila existenciálně vykořeněným a bytostně samoúčelným.
Nemálo lidí je si vědomo nutnosti změny a nezbytného spirituálního restartu, který by současného západního člověka vytrhl z jeho konzumní bezduchosti a dal jeho existenci nějaký autentičtější nadčasový rozměr. Pokouší se o něj novopohanství, které se vrací ke starým původním kořenům duchovní praxe předků neinfikovaných Abrahamickým bludem. Je však otázkou, do jaké míry byla cesta předků skutečně duchovně progresivní a zdali nebyla jen jinou tváří egoteismu, který je vlastní Abrahamickému systému a v podstatě i lidskému egu obecně.
Ohlédneme li se na jiné náboženské systémy jako třeba Hinduismus tak i v nich nalezneme „duchovně masturbující ego“ a jeho milované modly, Kršnu, Višnu, Kálí a tisíce dalších duchovních psycho protéz, které duchovní akceleraci člověka zrovna neprospívají a fungují v podstatě jako obranné fixní rozmezí lidského já, které na jednu stranu upřímný vztah k božství – transcendenci předstírá, ale na druhou se mu ze všech sil brání. Náboženství má jeden zcela zásadní morální nedostatek, předkládá člověku vztah Božství jako nástroj lichotící jeho Egu. Není síly, která by egu lichotila více než vztah k Bohu a tím, že si lidské já svým vztahem k Bohu lichotí, celý tento vztah krutě a bezezbytku degraduje do role bezduché a bezbožné primitivní taškařice.
Sám Ježíš Kristus upomínal své následníky na to, aby byl jejich vztah oproštěn od osobního jáského potěšení – aby „nemilovali duší svých“, aby nepoklesli na úroveň farizeů, jimž jde jen o osobní satisfakci, kterou jim poskytuje jejich formální rituál uctívání Boha „ústy nikoli srdcem“. A vztah k Bohu srdcem asi těžko může stát na laciné rozkoši o „Boha sobě samému lichotícího já“. Působí to až krutě náročně a neatraktivně – praktikovat vztah k Božství bez perspektivy získání polichocené jáské satisfakce, jenže to je právě to podstatné a nezbytné.
Buddhismus a Taoismus byť v praxi s konceptem Boha vůbec nepracují, jsou právě díky odmítnutí tohoto konceptu zcela oproštěny od rizika pádu do tenat egoteismu – jsou si plně vědomé toho, že vyšší nadčasový řád bytí (Království Boží dle J. Krista) je přímo zde mezi námi a že formální „uctívání“ Boha či ideová definice Božství je v podstatě zcela zbytečná protože neslouží Božství – transcendenci ale lidskému jáství, které si svým naaranžovaným vztahem k Božství jen lacině lichotí. Buddhismus – Taoismus je důsledně vzato mimoděk skutečným monoteismem, protože lidského ducha osvobozuje od modlářského auto aranžmá Boha a staví ho do přímého vztahu a prožitku Božího řádu v kořenech lidského bytí. Tyto východní systémy navíc dávají tušit, že cílovou podstatou monoteismu má být sjednocení lidského vědomí s vyšší doménou bytí, nikoli její formální „uctívání“. To „uctívání“ je dokladem duchovní indispozice vůdců židovského lidu, kteří coby zakladatelé monoteismu nejenže jeho cílovou pointu duchovně neintegrovali, ale naopak dezintegrovali do její současné pokleslé egoteistické formy.
Duchovní život člověka resp. lidstva má-li se stát skutečně autenticky duchovním, se neobejde bez poctivé revize vlastního vztahu k Božství – transcendenci. Klasický Abrahamický model vztahu k Bohu je pro tento úkol fatálně eticko-morálně indisponován svou Božství korumpující – degradující konstitucí.
Má-li člověk autenticky předstoupit před Boha či Bohy – hlásí-li se k „pohanství“- tak se musí nejdříve zeptat sám sebe, jestli je jeho předpoklad – předsudek o tom, že Bůh (Bohové) si žádají projevy pokory a úcty opravdu podmíněn nárokem Boha či Bohů. Anebo jestli je jeho předpoklad o tom čeho si od člověka žádá Bůh-Bohové jeho vlastní předsudečnou interpretací, kterou produkuje jeho ego, jež samo sobě rádo zalichotí tím, jak dobře vychází s Bohem či Bohy, ale v posledku vlastně obelhává samo sebe a s doménou Božství se zcela míjí.
Božství bylo v průběhu dějin vždy podřízeno diktátorskému očekávání lidského ega, člověk téměř nikdy nenechal Boha či Bohy mluvit, vždycky mluvil za ně a tím z nich udělal modly a maskoty o které lichotil svému vlastnímu já. Má-li se tento stav změnit, je nezbytné Boha či Bohy nechat žít vzdát se manipulativních jáských iniciativ, které Božství mrzačí a zabíjejí. Stejně tak mrzačí a zabíjejí lidského ducha i civilizaci, která se, je-li Duch zmrzačen a mrtev stane zmrzačenou a mrtvou též.
Bohuslav Svatoš