Z mlžného Severu k nám promlouvají mnohé staré (a poučné) příběhy. Nejsou to jen hrdinské ságy o bojovnících a králích. Některé jsou i o „obyčejnějších“ lidech. Třeba kovářích. V Eddě si můžeme přečíst „Píseň o Völundovi“ a není to zrovna lecjaké vyprávění. Je velmi poučné.
Syn krále Finů (tedy ne Seveřan) Völund měl dva bratry: Slagfinna a Egila. Byli to lovci a často se toulali v hlubokých lesích. U Úlfsjárského jezera potkali tři ženy, které předly len. Bratři se s nimi rozhodli oženit. Slagfin si vzal Svanhítu (Labuť), Egil Ölrún a Völund si vyvolil Alvitru, zvanou Hervör (Vědma). Nebyly to ovšem obyčejné ženy, ale valkýry. Po sedmi letech se proměnily v labutě a odletěly, jako pravé Odinovy služebnice, sbírat jím vyvolené válečníky po krvavých bojištích. Už se nevrátily a Egil a Slagfin se vydali je hledat. Ne tak Völund. Asi usoudil, že život s valkýrou je dost složitý a problematický a věnoval se radši tomu, co ho bavilo: Kovářství a výrobě šperků. V tomto umění dosáhl takové proslulosti, že mu na celém Severu nebylo rovno. Ovšem, staré přísloví praví, že „bohové dávají a bohové berou“. O Völundově mistrovství se doslechl král Nídud:
“Nídud se dozvěděl,
Njárů vládce,
že samotný Völund
v Úlfdalech sedí….“
Nídud si na Völunda počíhal, obral ho o všechny poklady a zbraně a mistra kováře zajal. Své dceři Bödvildě dal prsten, který Völund vyrobil pro svou nezvěstnou ženu a sám si nárokoval jeho meč. To mu ovšem nestačilo, kovář mu musel u výhně dnem i nocí otročit. Aby se nemohl pokusit o útěk žena proradného krále vymyslela příšernou věc:
“Zuby cení,
když zhlédne meč
a na prstě Bödvildy
prsten spatří.
Oči mu září
jak hladké zmiji.
Šlachy mu všechny
přeřežte šmahem,
ať do smrti sedí
v Saevarstadu!“
Ještě si Völundovo zmrzačení pojistili tím, že Saevarstad byl ostrov, z kterého se nedalo uniknout ani kdybyste byli v lepší formě, než zmrzačený kovář. Völund byl nejspíše pokládán za čaroděje, což u kovářů nebývalo nic neobvyklého. Do jeho ostrovního vězení se tedy odvažoval jen Nídud, aby vymáhal další a další „zakázky“. Jenže Völund měl nejen um Héfaista, ale i cílevědomost a mstivost Odyssea:
“Bez spánku seděl,
kladivem bušil,
nástrahu lstivě kul
Nídudovi.“
Jeho otrokář měl totiž mimo dcery ještě dva malé syny. A Völund dobře věděl, že pomsta nejlépe chutná, jestliže je namířena proti blízkým nepřítele. Nídudovi synkové totiž byli, jako všechny děti zvědaví. Tak, když vídali šperky a zbraně, kterými se pyšnil jejich otec, chtěli vidět i jejich tvůrce. Po čase se odvážili do ostrovní kovárny. Völund jim, navenek jako hodný strýček ukazoval, jak se kovají kovy a taky truhlu, ve které byly nejkrásnější šperky. Chlapci z takové nádhery byli u vytržení. Völund jim řekl, že jestli přijdou zase zítra, všechno to bohatství bude jejich, jen o své návštěvě nesmí nikomu nic říct. A druhý den se Völund dočkal:
“Pojď mě si prohlédnout
prsteny zlaté!
Zamířili k truhle,
žádali klíče:
Jejich osud byl zpečetěn,
když pohlédli dovnitř.
Usekl hlavy
oběma hochům,
nohy položil
pod ohniště.
Lebky jejich
lesklým stříbrem
potáhl Völund
a králi je poslal.
Drahé zhotovil
kameny z očí
a poslal je krásné
králově ženě.
Ze zubů hochů
zrobil šperk skvostný,
náhrdelník
Nídudově dceři.“
Král Nídud a jeho žena byli samozřejmě nadšeni, že se po holotě ani nesháněli. Princezna Bödvild se za kovářem vydala se zvláštním přáním: Prsten, který její otec ukradl Völundovi, jí totiž praskl a kdo by jej lépe opravil, než ten, kdo ho stvořil. A to právě náš mistr potřeboval, aby dokonal svou pomstu:
“Pivem ji opil
proradný rek,
Nyní jsem pomstil
potupu svoji,
žádost ukojil,
už zbývá jediné“
Völund si totiž tajně vyrobil křídla a když Bödvild znásilnil, uletěl na nich:
“Dobře vykonáno!
Ať zas povstanu
na poraněných nohou!“
Princezna, když se probrala v kocovině, pochopitelně moc nadšená nebyla:
“… s pláčem se Bödvild
vracela v palác.
Želela útěku
úskočného milce,
obávala se
otcovy zlosti.”
Völund ovšem neuletěl hned pryč z Nídudovi říše, to by nebyla ta správná pomsta. On se mu ještě letěl vysmát!
Nídud vyšel na hradby a ptal se vysoko poletujícího a nadávky pokřikujícího kováře, kde má své syny. Ten mu slíbil, že mu to řekne, ovšem král zase musí na oplátku slíbit jemu, že neublíží své dceři, která už patrně čeká Völundova syna. Král tedy přísahal a informace které obdržel, mu žádnou radost neudělaly:
“Jdi do mé dílny,
sám dal jsi ji zřídit,
tam najdeš měchy
smočené krví:
usek jsem hlavy
oběma hochům,
jejich nohy položil
pod ohniště.
Lebky jejich
lesklým stříbrem
jsem potáhl zvenčí
a tobě je poslal,
drahé jsem zhotovil
kameny z očí
a poslal je krásné
králově ženě.
Z zubů hochů
šperk jsem zrobil
náhrdelník
Nídudově dceři.
Bödvild naše dítě
pod srdcem nosí,
vás dvou
jediná dcera.”
Král Nídud byl v té chvíli jistě zralý na infarkt, ale co, patřilo mu to:
“Není slov,
jež více by mě sklíčila,
za něž bych Völunde,
více tě proklel.
Však kdo je tak vysoký,
by z koně tě strhl,
kdo je tak silný,
aby tě sestřelil,
když se vysoko
k oblakům vzneseš?“
Kovář se svému otrokáři tedy dokonale pomstil, ještě jednou se mu vysmál a frnknul:
“Se smíchem se Völund
k oblakům vznesl
a neveselý dole
Nídud zůstal.”
Možná si řeknete, že je to nechutná a morbidní slátanina, co taky čekat od „barbarů“, že? Jenže zamysleme se, co nám tato legenda vlastně chce říci: Nevyplácí se proti sobě popudit kováře! Kováři měli v dávných árijských kmenech velmi vážené postavení. Byli to totiž také čarodějové. Dávní Evropané věřili, že když ovládnete oheň a s jeho pomocí dokážete tavit kovy a slévat slitiny, jste kouzelníkem. Pro naše předky bylo kladivo posvátným nástrojem tvoření. Kulhavý řecký bůh Héfaistos (podobný defekt měl i náš Völund) byl velmi váženým bohem a Římané ho pod jménem Vulcanos uctívali také. Keltský bůh Sucellus je často zobrazován s kladivem, vládl prý nejen černému řemeslu, ale kouzlům spojeným s bohatstvím. Slovanský prabůh Svarog (dodnes používáme slovo „svářet“) ukoval kdysi v dávnověku na své kovadlině sluneční kotouč a baltoslovanský bůh hromu Perun/Perkünas (opět používáme slovo „prát do toho“) možná zdědil jeho kladivo. A odtud je už jen krůček k populárnímu severskému Thorovi s Mjollnirem.
A další věc, která stojí za povšimnutí, je ta, jak se Völund nehodlal smířit s porobou v otroctví, a jak se cílevědomě připravoval na pomstu. Dokázal se pomstít svému nepříteli i jako mrzák. Podobně, jako Daidalos, si Völund vyrobil křídla, a tak mohl svůj útěk po vykonané pomstě uskutečnit.
Přijde vám to stále kruté? Povraždit děti svého úhlavního nepřítele, znásilnit jeho dceru a zanechat ji s panchartem? Staří Seveřané (a co si budeme nalhávat, nejspíš i ti Řekové a vůbec Árijci) si v podobných hrůzných vyprávěních přímo libovali! Ve spoustě ság se můžeme dočíst, že jistý hrdina zapálil nepřítelovu skallu i se všemi, co byli uvnitř. Tedy i s ženami a dětmi. Homérovi Achájové se ostatně v Tróji nechovali jinak. Pointa těchto vyprávění je jednoduchá, i když pro někoho možná šokující: Chcete se pomstít? Tak to prostě udělejte! Čím hrůznější je to pomsta, tím více ji posluchači ocení. A pokud je promyšlená, tak ji ocení dvojnásob. Myslíte, že se k vám nepřítel bude chovat lépe? Že ušetří vaši rodinu? Kdepak, tehdy to neplatilo a dnes už to nejspíš neplatí rovněž. Když vás nepřítel srazí na kolena (v tomto případě doslova), můžete se před ním hrbit, ale hned jak to půjde, tak se zase narovnejte. Jako to udělal Völund. I když tento článek rozhodně není žádný návod!
V článku byly použity úryvky z Písně o Völundovi z knihy Edda, překlad Ladislava Hegera.
Ilustrace: Max Koch