1. Příchod arbinských a árijských bělochů do Evropy
Jak se začala vytrácet rasová homogenita z arbinských a árijských civilizací na Východě, putovala pochodeň civilizace postupně na západ do Evropy, kam arbinci a árijci rovněž migrovali, a kde nenaráželi na nebílé obyvatelstvo, nýbrž buď na neobydlené oblasti, nebo na nejstarší rasově příbuzné bílé obyvatelstvo Evropy.
Nejprve se příliv arbinských a árijských bílých mediteránů a nordiků přímo do Evropy (a nějakých dinárů a alpinců) projevil vznikem kultury zvoncovitých pohárů a keltské kultury, a poté zejména zrodem velkých klasických civilizací na jejím jižním okraji. Klasické civilizace jihu Evropy však nakonec také padly, když byl jejich genofond rovněž narušen přílivem nebílé krve a ztrátou rasové homogenity kvůli blízkosti nebílých populací v severní Africe a Orientu, i když nebyly zasaženy tolik jako starší civilizace Východu. Přílivem mediteránů do staršího bílého obyvatelstva Evropy se samozřejmě rovněž vytvořil rasový, genetický a demografický předpoklad pro pozdější vznik západní civilizace: tehdy nadešel čas homogenní bílé populace v severnějších částech Evropy.
Jak již bylo popsáno v předcházejících kapitolách, stejně jako díky jejich přílivu vznikly velké staré kultury na východě, znamenal i v Evropě jejich příchod vzestup k vyšší úrovni civilizace. Coonovy závěry z pozice antropologa potvrzují i pozdější civilizační vliv arbinských a árijských mediteránních populací přímo v Evropě (1939, kap. IV, sekce 1): „Mělo by být poznamenáno, že Kréta se stala neolitickou dříve než kterákoli oblast na kontinentální Evropě, následována Řeckem a zemí blízko Bosporu; až se nakonec tito zemědělci přes moře rozšířili do všech zemí severního Středomoří. Mezitím se další neolitičtí farmáři přesunuli podél pobřeží severní Afriky z Egypta, překročili Gibraltar a vtrhli do Španělska. Migrovali tedy severně a východně až ke švýcarským jezerům a Rýnu. Jejich zemědělství a jejich prasata, ovce a chov skotu nakonec pronikly do většiny západní Evropy a dokonce do Anglie. Ve stejném čase ještě další farmáři v rámci této vlny přicházející z Anatolie nebo z jihovýchodního Ruska, nebo z obou oblastí, migrovali k Dunaji a nakonec se usídlovali v úrodných údolích Moravy a Čech i více na západě, dokud se nepotkali s migračním proudem přicházejícím na sever přes Gibraltar. Tyto tři migrační pohyby byly prvními invazemi, které přinesly novou zemědělskou populaci do Evropy. V pozdější fázi neolitu proběhly dvě další migrační vlny odlišného charakteru. Jednu představovali stavitelé megalitů, kteří se přeplavili přes Gibraltarský průliv a obepluli západní okraje Evropy až na britské ostrovy a do Skandinávie. Tito mořeplavci pravděpodobně přinesli do severních ostrovů a Skandinávie novou ekonomiku. Pak zde byli corded [šňůroví] lidé, takto nazvaní podle zdobení jejich keramiky, kteří přišli z některého záhadného místa v jižním Rusku nebo stepí západní Asie severně od náhorní plošiny, a kteří byli pravděpodobně na farmaření závislí méně než na pasteveckém kočovnictví a obchodu. Stejně jako megalitičtí lidé přinesli civilizaci do západních koutů Evropy po moři, tak corded lidé přinesli nové světlo civilizace na sever, kde přežíval starý životný styl lovců a rybářů. Pět invazí od jihu a východu tedy změnilo Evropu, přinesly do ní novou populaci během třetího tisíciletí pnl., a dodaly jí nový rasový materiál, jejímiž jsou dnes žijící evropské populace do značné míry potomky.“
Obecně se tedy zdá, že do Evropy zamířily tři základní migrační proudy mediteránů spojených s haplogrupami R1b a R1a. Nejdříve přes Malou Asii na Balkán, do egejské oblasti, a dále do střední a středozápadní Evropy zamířili dunajští malí R1b mediteráni, kteří přinesli nejstarší vyspělé zemědělství a některé nejstarší technologie a znalosti. (Mohli ovšem zčásti patřit i do starší a snad bělošské haplogrupy G a rovněž mohli nést v menší míře i R1a.) Menší část jich přišla přes severní Afriku a Gibraltar do západní Evropy. Další vysocí R1b mediteráni – stavitelé megalitů přišli po moři přes Gibraltar a západní atlantické pobřeží do západní a jihozápadní Evropy, na britské ostrovy a jihozápadní Skandinávie. Ti přinesli ještě pokročilejší kulturu. Zdá se, že obě migrační vlny obou mediteránních typů pomohly zformovat bílé mediteránní obyvatelstvo i v Egyptě. A nakonec R1a nordici, depigmentovaná podskupina vysokého mediteránního corded typu, zamířila odněkud z jihocentrální části Ruska na západ do střední a severní Evropy, kam rovněž přinesla pokročilejší stupeň civilizace.
Tento Coonův scénář založený na antropologických poznatcích a kulturních indiciích souhlasí s genetickým schématem Klyosova. Dunajší mediteráni byli zřejmě onou skupinou Arbinců, která zamířila z oblasti Kavkazu přes Anatolii do Evropy; megalitičtí mediteráni byli těmi, kteří byli spjati se Sumery (a částečně starými Egypťany) a později přes severní Afriku a Gibraltar zamířili z jihu do západní Evropy, kde jako jejich potomci dodnes žijí Baskové. Evropští corded nordici jsou tou částí R1a Árijců, kteří zamířili na západ do Evropy a nikoli na jih či na východ.
Předindoevropští Arbinci v severním Středomoří
Předindoevropští Pelasgové v egejské oblasti byli patrně již ve starověku smíšenou populací složenou z bílých i nebílých mediteránních typů a dále nějakých dinárských a alpinských (a event. i zbytky kromaňonských bílých typů). Vyskytovaly se u nich jak bělošské haplogrupy R1b, I a G, tak nebělošské J, E a T. Nicméně ještě zřejmě nebyly obě skupiny příliš smíšené mezi sebou. Podobného genetického složení byli zřejmě i Mínojci a bílá inteligentnější část této populace vytvořila zejména na Krétě kvetoucí předindoevropskou civilizaci. Z antropologického hlediska ovšem na Krétě převažoval jasně pouze mediteránní typ; otázkou je poměr mezi jeho bílou a nebílou variantou. V Itálii převládalo tehdy bílé obyvatelstvo složené z klasického mediteránního, atlantomediteránního a dinárského typu, možná i nějací alpinci. Geneticky zřejmě též patřili k R1b, možní v malé míře i k I a G.
Jako významná indicie příslušnosti Mínojců a Pelasgů k R1b může sloužit skutečnost, že i tyto oblasti byly místem, odkud se dále na západ Evropy šířili jim příbuzní malí dunajští mediteráni, zejména do oblasti Švýcarska a Porýní (viz výše Coon, 1939, kap. IV, sekce 1), kde dnes také R1b převažuje ( Wiik, 2008; eupedie).
Řecká a Římská civilizace byly ze značné části spojeny s imigrací ze severu do Středomoří, mezi nimiž zřejmě převažoval nordický typ.
2. Řecko
Achájové přišli před 4000 až 3600 lety z ukrajinských stepí. Byli to indoevropané patřící k R1a. Stejně tak staří Makedonci a Thrákové. Z toho důvodu je vyšší zastoupení R1a v severním Řecku (18 vs 13 %, dle eupedie). Také v Makedonii převažuje R1a nad R1b (14,5 vs 10,5 %, dle eupedie).
Dórové vtrhli do Řecka před asi 3200 lety. Jejich původ není přesně znám ale vzhledem k vysokému výskytu R1b v regionech, které osídlili (jižnější část Řecka, Kréta, egejské ostrovy – 20,5 vs 10,5 %; 15 vs 9 %; 19 vs 10 %, dle eupedie), je dosti pravděpodobné, že šlo o nositele R1b. Mohlo však jít i částečně o nositele R1a, vzhledem k tomu, že pocházeli ze severnějších částí Balkánu, kde nositelé této skupiny převažovali.
Obecně se zdá, že část nájezdníků ze severu (převážně asi nordických) přišla z asijských stepí a část z oblasti severního Balkánu a středovýchodní Evropy obývané zejména Kelty.
Tiberius Claudius se zmiňuje o souvislosti indoevropských řeckých (také italických) kmenů s Kelty:
„Mezi Kelty, pokud toto slovo má nějaký význam, patří dokonce i achájští Řekové, kteří se během určitého času jako skupina etablovali v horním údolí Dunaje předtím, než zamířili na jih do Řecka. (…) Vytlačili původní Pelasgy. (…) Toto se událo nedlouho před trójskou válkou; dórští Řekové přišli ještě později… Další Keltové stejné rasy vtrhli do Francie a Itálie zhruba ve stejném čase.“
Nicméně se zdá, že s Kelty byli spjati spíše až Dórové, kteří patřili k R1b, zatímco Achájci patřili zřejmě k „východonordické“ R1a; je ovšem možné, že po svém příchodu z východních plání nějakou dobu žili s keltským obyvatelstvem někde ve střední Evropě a byli s ním v kontaktu.
V případě Řecka šlo tedy zřejmě o splynutí převážně nordických R1a a R1b nájezdníků s původním obyvatelstvem převážně mediteránního typu (a nějakých alpinských a dinárských typů), které ponejvíce patřilo ke skupině R1b (a zřejmě i ke starší bělošské haplogrupě I; navíc zde mohlo být i určité přimíšení od tmavších, zřejmě nebílých mediteránních, skupin s haplogrupami J, E, T a L, které do oblasti migrovaly před asi 10 000 lety (Wiik, 2008).
Coon potvrzuje smíšený charakter starověké hellénské populace, ovšem v zásadě původně jen z bílých subtypů; na druhé straně je zde zjevná distinkce mezi původními mediterány (a menším množstvím dinárů a alpinců) a pozdějšími corded nordickými nájezdníky (s nějakými dináry, alpinci a mediterány) (1939, kap. V, sekce 4): „Řekové velké éry athénské civilizace byly tedy produktem velkého míšení mezi různými etnickými složkami, jak odhaluje i studium původu řeckého jazyka. Záznamy o kostrách mohou částečně doplňovat rekonstruovanou historii. Šest lebek z Hagias Kosmas blízko Athén reprezentují dobu splývání neolitických mediteránů, dunajců a kykladských elementů mezi 2500 a 2200 pnl. Tři jsou dolichocefalní, jedna mezocefální a dvě brachycefalní. Obličeje jsou úzké, nosy leptorhynní, oční důlky vysoké. (…) Dvacet pět středně helladských lebek reprezentuje dobu po příchodu corded nebo ‚Kurgan‘ lidu ze severu, a dobu uchopení moci minojskými dobyvateli z Kréty. Z nich 23 pochází z Asinu a 2 z Mykén. Netřeba říkat, že populace tohoto času byla velmi smíšená. Jen 2 lebky jsou brachycefalní; obě jsou mužské a obě spojeny s velmi malou postavou. Jedna je střední velikosti, vysoké klenby, úzkého nosu a obličeje; druhá extrémně širokého obličeje a chamaerhynní. (…) Dlouhé hlavy nejsou jednotného typu; některé s velkými klenbami a výraznými nadočnicovými oblouky, s hluboce klesajícími nosy, podobá se jedné z větších variet neolitických dolichocefálů, jak Long Barrow tak corded typům; a dle Fürsta se zdá, že mnoho z nich je velmi podobných pozdně neolitickým lebkám ze Skandinávie ze zhruba stejného doby. Netřeba říkat, že corded i megalitičtí lidé byli v Dánsku i Švédsku přibližně v tomto čase přítomni. Zbytek dlouhohlavých lebek, které reprezentují jádro populace středně helladské doby pravděpodobněji, jsou typem s nízkým čelem a vysokým nosem běžným na Krétě a v Malé Asii v stejné době. Jsou také krátké postavy, zatímco málo početné příklady variety s velkou hlavou jsou, jak se předpokládalo, vyšší. Se současnými daty je nemožné izolovat od základního jádra těchto lebek dunajský typ, ačkoli později by mohl být dost dobře přítomen. Čtyřicet jedna pozdně heladských lebek datovaným mezi lety 1500 a 1200 pnl., a pocházející rovněž z Argolidy, mohou obsahovat ty patřící některým ‚z bohů zrozených‘ nájezdníků. Mezi nimi je jedna pětina brachycefalní a zřejmě většího kyperského dinárského typu. Z dlouhohlavých lebek velká část náleží nyní k větším, těžším varietám a menší k menším mediteránním. Podobnost se severními typy, zejména ke corded, je dokonce silnější než předtím. Tento nárůst nemínojské provenience může být snad spojen s příchodem předků Homérových hrdinů.“
Coon shrnuje antropologický vývoj ve starém Řecku z hlediska historie takto (Ibid.): „Historické rekonstrukce mohou být stručně shrnuty následovně: během neolitu bylo Řecku kulturně spojeno se severní Afrikou a zbytkem mediteránní oblasti. Jediná lebka, která je známa, je normální mediteránní rasový typ. V časném věku nástupu kovů přinesli imigranti z Kykladských ostrovů maloasijského původu do Řecka měď, s kultem bohyně-Matky, a usídlila se na obou stranách korintské šíje. Mezitím přišli ze severu lidé dunajského původu s malovanou keramikou, tlačeni corded lidmi. Tedy od roku 2000 pnl. byly z kulturního pohledu v řecké populaci tři elementy: (a) místní neolitičtí mediteráni; (b) dunajští [mediteráni] ze severu; (c) kykladští lidé, původem asi z Malé Asie. Mezi 2000 pnl. a časem Homéra bylo Řecko vystaveno ještě třem migracím: (a) corded lidmi (Myres je nazývá ‚Kurgan‘ lidmi), kteří přišli ze severu okolo 1900 pnl., a kteří, jak si myslí Myres, mohli přinést indoevropskou bázi hellénského jazyka; (b) Mínojci z Kréty, kteří založili ‚dlouhé linie‘; dynastie vládců v Thébách, Athénách, Mykénách a jinde. Většina z nich vstoupila do Řecka okolo 1400 pnl., ačkoli někteří mohou být datováni zpět až do roku 1700 pnl.; (c) ‚z bohů zrozenými‘ hrdiny jako Atreus, Pelops atd., kteří přišli přes Egejské moře na lodích, naučili se řecky, uchvátili trůny a oženili se s dcerami králů mínojského původu.“
Antropologické hledisko tedy vcelku potvrzuje výše nastíněné scénáře historické a genetické: stručně, pomineme-li menšinové elementy, smíšení nordických imigrantů a usedlých mediteránů s příměsí dinárskou (Groh, 1940, s. 477): „Z toho, co lze poznat, vyplývá, že v historické době nebylo mezi Řeky různých krajů podstatných rozdílů, ale vesměs se staří Hellénové jeví jako výsledek smíšení severské rasy (homo europaeus) s rasou středomořskou (homo mediterraneus) a příměskem tzv. homo tauricus. Zdá se, že smíšení středomořského a taurského typu bylo už hotové, když Řekové přišli do svých historických sídel a začali asimilovat starší obyvatelstvo kraje. Většinou byli Řekové dlouholebí, ale vedle tmavovlasých a tmavookých lidí se vyskytovali stejnou měrou i lidé světlovlasí a světloocí. Už Homér připomíná oba typy: Odysseus je tmavý, Menealos plavý. Tmavý byl v homérské představě také Zeus, kdežto Afrodite byla plavovlasá. Krétské a lakonské dívky byly slaveny pro svou plavost, naproti tomu aiolská Sapfo byla tmavovlasá. Ideál krásy tíhl k plavému typu: Achilleus, Charitky, Afrodite, Helena, Menelaos, a tak se tedy zdá, že to byl typ převládající u Řeků před příchodem do historických sídel, a teprve tam se smíšením vyvinul, či snad spíše zesílil komplex tmavý. Pro původnost plavého typu by svědčilo i to, že slovo iris, značící původně oční duhovku, se stalo označením duhy: toto rozšíření významu není však možné u lidu převážně anebo do značné míry tmavého.“
Coon sumarizuje a dochází k podobným závěrům (Ibid.): „V Argolidě je mediteránní rasový element jediný, který se naprosto zřetelně ukazuje na šesti (…) hellénských lebkách. Podle Koumarisovy kompilace lebečních indicií, v celém Řecku během klasické doby převládala mezocefalie, i do helenéských a římských časů. Průměrný index pro Athény byl 75,6 u 30 lebek. Tato mezocefalie pravděpodobně odráží přítomnost rasově smíšené populace s převahou mediteránních elementů. Řecké kolonie v Malé Asii ukazují převážně stejnou kombinaci typů, jakou jsme viděli v samotném Řecku. (…) Řecká literatura a umění poskytuje hojnost evidence o pigmentaci a rysech obličeje starověkých obyvatel Hellady. Olympijští bohové, předkové hrdinů, jsou z nějvětší části blond, bílých holení a zlatých vlasů. Athéna byla šedých očí. Poseidón byl nicméně černovlasý [ten ovšem odvozen z mytologie předinoevropského převážně tmavovlasého mediteránního obyvatelstva]. Tito bohové byli jen málo odlišní, pokud můžeme věřit Homérovi, od potomků hrdinů, z nich většina byla bílých údů a zlatých vlasů. Odysseův posel Eurybatés byl temné pleti a kudrnatých vlasů; Achilleův syn Neoptolémos, snad díky tmavovlasé matce, byl ryšavý. O Sparťanech se mluvilo jako o blond lidech a v pátém století si athénské ženy odbarvovaly své vlasy bilinkami do zlatě žluté, s přáním napodobit blonďatý ideál. Malíři váz šestého až čtvrtého století byli schopni rozlišovat blond a brunet barvy užíváním konvenčních glazur a aplikovali tato rozlišení při reprezentaci žijících modelů stejně jako hrdinů. Řecká terminologie obsahuje slova pro modré a hnědé oči, stejně tak i pro zelené, barvu olivového listu; v barvě pleti rozeznávala široké rozpětí, bledý odstín podobající se krémovému sýru nebo oloupaným jablkům, barvu medu a hluboce snědou. (…) Uvnitř řeckého společenství stejně jako mimo něj byly tedy k nalezení stejně jako u moderních Evropanů všechny varianty pigmetace.“
Pokud celkově shrneme nálezy a indice týkající se kosterní antroplogie a pigmentace obyvatel starověké Hellas, je zřejmé, že zde byl pestrý bílý subrasový mix, v němž nicméně zřejmě převládal mediteránní element, ovšem se značnou příměsí nordického typu, a dále též typů dinárských a alpinských. Pestrá škála pigmentace ukazuje též na mix bílých rasových typů, a ovšem též na skutečnost, že bílé elementy se světlou pigmentací byly ve starém Řecku výrazně početnější než dnes. Obecně se take zdá, že jednotlivé typy byly zřetelněji odlišné, což je logické, když tehdy ještě nebyly tak promíšené. Svědectví o temných odstínech pleti je možné brát jako indikátor přítomnosti poměrně početného tmavšího nebílého elmentu, pocházejícího jednak z dávných dob, později i z nové imigrace z jihu a východu a také v důsledku zatahování otroků.
Zdá se dokonce, že míšení mezi bílými nositeli R1b a R1a mělo pozitivní vliv na intelektuální schopnosti a tvořivost, zatímco míšení bílých Řeků s tmavšími nebílými typy (skupiny J a E) mělo samozřejmě účinek opačný. Růžička v tomto smyslu rozlišuje tzv. „příznivé a nepříznivé směšovací pásmo“ (1922, s. 649-650): „Nejinak bylo tomu v koloniích řeckých, které téměř veskrze se stýkaly se starými kulturními národy, hlavně ovšem v koloniích východních, odkud také vzešlo tolik géniů ve všech oborech umění. Tedy veskrze příznivě působilo vnitřní křížení s občasným přílivem kulturní krve příbuzného rázu. (Příznivé pásmo směšovací.) Nepříznivý vliv mělo směšování s národy stojícími na nižším stupni kultury – v koloniích černomořských, v jižní Itálii, na Sicílii. (Nepříznivé pásmo směšovací.) Zde vzniklo jen velmi málo talentů a ještě méně géniů. (…) Více než 83% všech géniů řeckých vzešlo z pásma příznivého směšování, obydleného hlavně kmenem Jónským. Tito géniové převyšují průměrem jakostně všechny ostatní génie Řecka… “
Když se ovšem na západě Malé Asie začali řečtí Iónové integrovat s tamními nebílými typy (haplogrupy J a E), získalo zpět kulturní převahu tehdy ještě tolik nesmíšené Řecko, tvořené stále ještě převážně staršími R1b (a I) mediteránními a novějšími R1a/R1b nordickými typy.
Růžička (1922, s. 650): „Z (…) [údajů] lze take vyčíst předbíhavost géniů z východních kolonií vůči mateřské zemi od 8. do 5. stol. Později až do 3. stol. se poměr obrátil; tu počala mateřská země produkovat géniů nejen více, ale i kvalitativně hodnotnějších. Příčinou toho byla podle Reibmayra okolnost, že v té době degenerace talentovaných rodin v koloniích dosáhla vrcholu, kdežto mateřská země jestě byla zdravá.”
3. Řím
Ačkoli Římané zřejmě patřili k R1b, která se pojí spíše s mediteránním typem, byli zřejmě původně převážně nordičtí, i když tvořili od nordiků poněkud odlišnou skupinu, neboť zřejmě nebyla již zcela nordická a navíc poněkud tmavší pigmentace, než je u nordického typu obvyklé. Stejně jako část indoevropských kmenů, které přišly do Řecka, i Italikové, přímí předkové Římanů, byli spjati s převážně nordickými R1b Kelty.
Coon (1939, kap. XII, sekce 7): „Migrační pohyby ze severu vnesly [do Itálie] nordiky ve dvou variantách; klasický halštatský typ a keltský typ železného věku, který později formoval základní rasový element římských patriciů.“
A dále (Ibid,. kap. VI, sekce 4): „Římané, ačkoli míšení, se zformovali v charakteristický lokální nebo národní fyzický typ, který byl převážně italského původu a svým původem úzce spojen s Kelty. (…) Nepočetný kosterní materiál jednoznačně ukazuje na severní původ a potvrzuje spojitost mezi Kelty a Italiky.“ Byly nalezeny lebky/kostry na různých místech říše – v Anglii 4 římských vojáků nalezených u Yorku, a další 3 v Bathu, Coulchsteru a Lincolnu, dále v Německu 8 koster Římanů z Rheinzabern na Rýnu a rovněž 8 koster nalezených přímo v Cornetu v Tarquinii. Třebaže z různých částí impéria, shodně potvrzují příslušnost původních Římanů k „římsko-keltskému“ převážně nordickému subtypu. K lebkám Římanů z Británie píše (Ibid.): „Například důstojník šesté legie jménem Theodorianus, který sloužil v Yorku, pocházel s městečka Nomentum v Latiu. Tři další, také pohřbení v Yorku, byli také rodilými Římany. Tito čtyři byli všichni stejného typu a navzájem si velmi podobní: dolicho- až mezocefální, s nízkými klenbami, nízkým, širokým čelem, výrazně orlími nosy a krátkými, širokými a hranatými obličeji. Lebky dvou dalších čistě římských důstojníků z Bathu a Coulchesteru jsou stejné, jako jedna z Lincolnu.“ Dále píše (Ibid.): „Víme vcelku málo o rasové kompozici časných Italiků v předřímských časech. Dvě lebky z Remedella jsou obě dolichocefalní a střední velikosti; kostra jedné z nich, určitě mužská, má výšku postavy 168 cm. Dva časní Římané jsou podobně dolichocefálové tj. dlouholebci, stejné velikosti a proporcí jako mnoho nordických skupin severně od Alp, zatímco třetí z předrepublikové hrobky v Cornetu-Tarquinii (…), se podobá malé sérii 8 lebek římských křesťanů, datovaných do 1. až 4. století nl. Těchto 9 mužských lebek je metricky identických s průměry La Tčne Keltů v Čechách, a s Galy a Galo-Římany od Marny. Stejnou mezocefální, leptorhynní formu nacházíme ve všech případech.“
Zdá se ovšem, že původní Římané nebyli čistě nordičtí, nýbrž měli určitou příměs kromaňonského typu a alpinského typu, jeho pozdějšího derivátu. Také je možné, že měli přimíšení od dřívějšího mediteránního a dinárského etruského a předetruského osídlení doby bronzové, které se na lebkách nemuselo příliš projevit (Coon, Ibid.). Pigmentace byla zřejmě světlejší, i když se zdá, že blondismus nebyl úplně dominantní; Římané byli často i tmavoocí a častěji než blond byli ryšaví či hnědovlasí, jak se zdá z vyobrazení i pramenů, podle nichž mezi nimi převažovala střední pigmentace, zatímco jednoznačně světlá byla v menšině. Na druhé straně dochované prameny potvrzují převahu světlých vlasů a očí mezi prvními 18 císaři od Augusta po Commoda. Z těch, o nichž jsou v tomto směru dochovaná svědectví, mělo 9 blond nebo ryšavé vlasy a jen 1 tmavé vlasy; 9 mělo šedé nebo modré oči a 2 pravděpodobně světle hnědé (Suetonius; Plinius; Malalas; Sieglin, 1935; Day, 2001). Později Římané zřejmě absorbovali něco alpinské, dinárské a mediteránní krve z původního obyvatelstva.
Existuje ovšem i poměrně mnoho dalších dochovaných svědectví o světlé pigmentaci dalších významných římských osobností.
Římský dramatik Plautus, který pocházel ze střední třídy, sama sebe popisoval jako červenavých tváří a světlých vlasů. Římský básník Tibullus, který pocházel z aristokracie, měl blond vlasy (Tib. iii. 4. 26). Marcus Cato měl ryšavé vlasy a modré oči (Plutarchos, 1967, s. 264). Pompeius měl blond vlasy (Lucan. viii. 679). Stejně tak konzul Flavius Felix (Po. lat. min. iv. 396, 2 p. 338 Baehr). Sulla byl popisován jako zlatovlasý (Plutarchos, Život Sullův).
Sieglin nalezl celkem 63 římských historických osob, které se vyznačovaly plavými vlasy, převážně mezi patricii (1935, s. 136).
4. Další bílé kmeny a národy ve Středomoří
Anatolská oblast a Chetité
Předchetitší obyvatelé Malé Asie mohli podle Klyosovových výzkumů patřit k haplogrupě R1b, neboť jedna ze tří R1b skupin dle Klyosova zamířila právě do Anatolie (viz výše), s čímž dobře koresponduje i fakt, že antropologické nálezy vesměs ukazují, že tehdejší obyvatelstvo bylo mediteránního typu; zejména šlo o dunajský a v menší míře megalitický mediteránní typ. Později příchozí Chetité snad patřili ke skupině R1a. Rasově zřejmě již nešlo o čisté a nesmíšené východní R1a nordiky, neboť jejich lebky byl spíše kratší, což naznačuje smíšení s alpinskými bílými typy, avšak na druhé straně jejich světlá pleť, jak byli rozeznávání v Sýrii v kontrastu s místním tmavším obyvatelstvem a často i světlé vlasy, jak byli malováni Egypťany, i jejich užší tváře naznačují, že v nich krev R1a nordiků musela stále být přítomná ve značné míře. Témuž nasvědčují i jejich kulturní projevy a jazyk; obojí je jasně indoevropského charakteru.
Hrozný (1949) uvádí: „Kostry, nalezené v Ališaru z této doby, jsou dlouholebé nebo středolebé rázu středozemního, což platí ostatně i o většině koster, jinde v Malé Asii nalezených. My sotva pochybíme, budeme-li považovati toto obyvatelstvo Ališaru a Kappadokie vůbec za Chattijce, tudíž za obyvatelstvo předindoevropské.“
Coon (1939, kap. V, sekce 2) rovněž potvrzuje toto demografické složení na nálezech koster. Nejstarší chalkolitické obyvatelstvo Malé Asie náleželo převážně k dunajskému mediteránnímu typu, který byl v té době rozšířen v dalších kulturách ve střední a východní Evropě (oblast Dunaje, Anau, Mariupolu či Kyjeva). Jak potvrdily studie deseti lebek a koster, které pocházely z doby 2600-2300, šlo o lidi menší postavy, dlouholebé či středolebé, s vysokou klenbou lebky a malým obličejem. (Dunajský mediteránní typ byl i prvním nositelem zemědělství do střední Evropy a tvořil první zemědělce v oblasti Kavkazu a Černého moře.) Další dvě nalezené lebky, více protáhlé, mohly patřit k vyššímu a robustnějšímu megalitickému či corded mediteránnímu typu.
Hrozný (1949) popisuje antropologický původ Chetitů a původního obyvatelstva takto: „Byly-li v Aladža-Höyüku nalezeny právě v těchto knížecích hrobech kostry krátkolebé, kdežto v jiných hrobech tamže byly konstatovány kostry dlouholebé nebo středolebé, pak zdá se mi být velmi pravděpodobným, třebaže to zní paradoxně, že tu máme již co činit s první předzvěstí obyvatelstva indoevropského, smíšeného do značné míry s krátkolebým a velkonosým obyvatelstvem subarejským či churrijským původu armenoidního či snad spíše alpského…“
Podrobnější výklad poskytuje i s odkazem na Hrozného Zamarovský (1961, s. 240-241), který poněkud zpochybňuje věrohodnost egyptských vyobrazení v Ramesseu a naznačuje, že i mezi pozdějšími smíšenými Chetity byl patrný nordický element: „Jak vypadali tito Chetité, jež Hrozný nazývá ‚jakýmisi našimi strýci‘? Zachovaly se nám jejich obrazy na reliéfech a pečetích, na nichž se zpodobnili sami, zachovaly se nám jejich obrazy z rukou egyptských umělců, zachovaly se nám jejich kostry. Postavy byly spíš nízké, podsadité, v ramenou byli širocí, nohy měli silné, paže svalnaté a čichový orgán tak vyvinutý, že některé jejich portréty se zdají téměř karikaturami. Egyptské kresby nám ovšem někdy nezachycují ‚typické Chetity‘; tzv. chetitská pěchota na karnackém Ramesseu je pravděpodobně vojskem některého vazala nebo spojence Chetitů; na reliéfech v Haremhebově hrobce jde zřejmě o syrské zajatce. Lepší představu o vzhledu Chetitů nám poskytují nástěnné barevné obrazy, kde jim egyptští umělci přimalovávají dokonce světlé vlasy, jimiž se jako Indoevropané jistě nápadně odlišovali od černovlasých Semitů a Hamitů. ‚Rasově jsou ovšem tito Indoevropané,‘ píše Bedřich Hrozný, ‚již silně smíšeni s krátkolebými a velkonosými živly subarejskými či churrijskými, jak na to poukazují především nálezy koster.‘“
Chetitský král Šupiluliumaš údajně odvozoval toto jméno od označení „ten se zlatými vlasy“.
Coonovy (1939, kap. V, sekce 2) antropologické nálezy rovněž potvrzují příchod lidí chetitského typu a jejich nejednoznačný (tj. smíšený) antropologický typ. V časném bronzovém věku (2300-1500) se v Ališaru objevuje nový typ lidí, který přetrvával celé období chetitské říše až ke sklonku 2. tisíciletí. Jejich lebky jsou krátké, velké a s nízkou klenbou. Jejich krátkolebost ale nebyla příliš výrazná, jejich obličeje byly středně dlouhé a užší a postava vyšší. Antropologické charakteristiky tohoto typu lidí celkem odpovídají smíšení armenoidního a nordického typu (např. krátká lebka vs užší obličej) a určitě představuje etnické Chetity. Z genetického hlediska byli Chetité zřejmě bělochy smíšenými z nositelů R1a (nordici) i R1b (alpinci, armenoidi) haplogrup; později možná do svého genofondu asimilovali i předchetitské maloasijské R1b mediteránní typy, tedy zejména menší dunajský.
V Malé Asii, místě, kde sídlili nebo procházely mnohé bílé R1b i R1a národy a kmeny, se ještě za dob Byzantské říše, kdy bylo již obyvatelstvo ze značné části nebílé, byly zejména vyšší vrstvy stále ještě bělošské a jejich bílá krev se projevovala i v častém výskytu světlé pigmentace, což bylo zaznamenáno u některých císařů.
Justinián I. měl červenavou pleť a údajně stejně jako Domitián byl světlovlasý (Historia Arcana. viii. 4ff). Jeho žena Theodora měla černé vlasy, jemné pravidelné rysy a bledou pleť, ruměncem poněkud zbarvenou do červena (Gibbon, 2010, s. 199). Heraclius měl modré oči a světlou pleť (Leo Grammatikos, Hist. i. 47). Basileos II. měl modré oči (Michael Psellos, Chronographia, s. 35). Zoe Porfyrogenita „měla zlaté vlasy a celé její tělo zářilo bělostí její kůže“ (Michael Psellos, Chronographia, s. 86). Její blond vlasy a bledá pleť jsou zachyceny i na mozaikách.
Ještě dnes je na poměry v islámském světě Turecko relativně vyspělý stát, což je způsobeno primárně stále ještě poměrně silným bělošským přimíšením (o tomto více viz dále).
Indoevropské kmeny na Balkáně
Frýgové byli kmenem, který se odštěpil od Thráků, tedy patřil k R1a. To by potvrzovaly i dochované zprávy o vzhledu Dáků, kteří byli blízkými příbuznými právě Thráků a rovněž Ilyrů.
Daicoviciu (1973, s. 21): „Antická písemná svědectví připodobňují Géto-Dáky, ba dokonce i Thráky k národům obývajícím severní oblasti Evropy, ke Skytům, Keltům a Germánům. Podle nich byli dáčtí mužové vysocí, urostlí, měli obvykle světlou pleť, modré oči a světlé, nazrzlé vlasy.“
Řecký historik Herodotos zaznamenal ve svém popisu barbarského světa světlou pigmentaci i u indoevropského kmene Budinů (Dějiny IV., 108): „Budinové jsou lid velký a početný. Všichni mají velmi světlé oči a ohnivě rezavé vlasy.“
Budinové byli zřejmě skythského původu a dost možná byli předky Slovanů.
Obecně toto může sloužit i jako věrohodná indicie, že R1a východní kočovné kmeny související s kulturou válečných sekeromlatů (či jinak kulturou šňůrové keramiky) byly opravdu nordické.
Kimmeriové mohli patřit k R1a jako součást R1a nordických asijských kočovníků, nebo k R1b, jelikož podle některých tvrzení před asi 2700 lety migrovali z oblastí s vysokým zastoupením této haplogrupy.
Ilyrové byli původně tvořeni nordickým typem podobným tomu z halštatské kultury; později se ovšem smísili s balkánskými dináry (Coon, 1939, kap. VI, sekce 2). Z genetického hlediska šlo o nositele R1a nebo R1b. Pro R1a by svědčila skutečnost, že byly spjati se spíše východními indoevropskými kmeny, pro R1b skutečnost, že jejich halštatský typ byl spojen spíše se západními nordiky a rovněž jejich jazyk byl zřejmě kentumový, tj. západoindoevropský.
Mořské národy
Tzv. mořské národy patřily snad k haplogrupě R1a, jelikož byly odvozeny od Achájů, Filištínů a dalších příbuzných národů, u nichž je možné se domnívat, že pocházely z východní nordické R1a větve. Na egyptských malbách bývají zpodobňováni se světlými vlasy a modrýma očima. Lhote (1962, s. 101-102): „Víme docela určitě, že kolem roku 1200 pnl vylodil se v Cyrenaice lid přišlý z Kréty s úmyslem napadnout Egypt a smísil se s Lybijci. Obrazy vozů musely být tedy mnohem starší, než se zpočátku soudilo, a potvrzovaly to, co historikové podle egyptských textů nazvali ‚vpád mořských národů‘. Dalo se předpokládat, že po nezdaru svých tažení proti Egyptu tito nájezdníci krétského původu (jak se zdá, ve skutečnosti přišli z mnohem větší dálky, snad až ze severní Evropy, protože Egypťané je malovali s modrýma očima, jako mívají seveřané) ustoupili na Saharu, kde se později museli smísit se svými lybijskými spojenci.“
K totožnosti mořských národů pak dodává (s. 101): „… národy kolem Středozemního moře: Filistínové, Mykénci, různé řecké kmeny aj.“
Pokud jde o Filištíny, na reliéfech byli zobrazováni s rovným výrazným nosem a obecně řeckým klasickým profilem, což odpovídá bělochům nordického, event. snad mediteránního typu. I další indicie nasvědčuje jejich R1a nordické identitě – militarismus a dobyvačný styl života, užívání vozů a koní, znalost železa. Ve Starém Zákoně jsou popisováni jako nesemitští cizinci (Bardtke, 1990, s. 176-177). Dle Coona byli Filištíni bílými mediteránním typem, jak usuzuje z egyptských maleb (1939, kap. XI, odd. 7): „Filištíni jsou vyobrazeni jako evropsky vypadající mediteráni s rovnými nosem a světlou pletí.“ Není ovšem ani vyloučeno, že šlo o nordiky či smíšenou nordicko-mediteránní skupinu, neboť profil nordiků a mediteránů je téměř shodný (zejména výrazný rovný nos); ostatně nordici jsou mediteránní derivát. Také podle vyobrazení jejich vlasů a očí nelze vyloučit, že je měli světlé. Na některých malbách mají vlasy světlé nebo rudohnědé; ovšem na druhé straně je možné, že jde jen o výtvarnou konvenci, neboť na některých jiných egyptských malbách jsou i určitě černovlasí Núbijci zobrazeni se světlými vlasy. Ovšem vyobrazení Filištínů z chrámu Medinet Habu vypadá velmi realisticky a zde jsou vyobrazeni s jasně blond vlasy a zřejmě i světlýma očima.
Achájové byli převážně R1a nordiky světlé pigmentace původem z východu, možná však s významnou dinárskou a alpinskou příměsí.
Nelze však ani vyloučit, že se mezi mořskými národy nacházely i skupiny patřící k R1b.
Féničané
Féničané byli zřejmě původně převážně bílým arbinským lidem, později se asi smísili s tmavšími typy ve Středomoří, jak napovídá složení haplogrup (E, J1, J2, R1b i R1a) z lokalit, které kolonizovali (Ibiza, Sardinie, Malta). Antropologii Féničanů shrnuje Coon (1939, kap. V, sekce 6). Z rasového hlediska šlo zřejmě o mix bílých (původně převažujících) a nebílých mediteránních typů a možná i nějakých nordických typů. Tomu odpovídají nálezy koster, podle nichž patřili k vyššímu megalitickému nebo „Long Barrow“ typu, které obvykle náležely k bílé mediteránní variantě. Navíc dochované lebky Féničanů vykazují úzký výrazný nos typický pro bílý mediteránní typ. Lebky dinárského typu, které se mezi ostatky Féničanů rovněž našly, jsou kromě širší lebky s dlouhými mediteránními téměř totožné. Ovšem existoval u nich zřejmě i nebílý mediteránní typ, zřejmě náležející k původnějšímu severoafrickému obyvatelstvu, neboť se našlo i mnoho lebek s širšími a kratšími nosy, což odpovídá spíše tmavším semitským typům. Pro jejich původně bělošskou mediteránní identitu by svědčila i skutečnost, že jejich antropologické složení se dosti podobá lebkám dalších předindoevropských a přitom nesemitských bílých populací té doby – Baskům a Etruskům. Féničané byli dost možná součástí širšího procesu migrace megalitických mediteránních typů z východu přes Středomoří. Tomu by odpovídala i skutečnost, že tyto migrace probíhaly často po moři a Féničané byli proslulými mořeplavci. Je možné, že u nich existovala ‚rasová hierarchie‘ – tmavší elementy tvořily nižší vrstvy, bílé vyšší.