Ještě pár slov (nejen) k modrým lidičkám

Původně jsem chtěl reagovat na některé  komentáře pod překladem článku o Šmoulech pár větami, ale nakonec tak činím samostatnou úvahou, protože je toho víc, co bych rád sdělil. V souvislosti s oním článkem padlo slovo antisemitismus. Osobně se nedomnívám, že článek lze nazývat antisemitským. Stačí se vydat ke kořenům této šmoulí teorie a faktům ohledně vzniku onoho oblíbeného seriálu.

Jméno Gargamela i Azraela vymyslel Yvan Delporte, belgický autor komiksů, který spolupracoval s duchovním otcem Šmoulů, Pierre Cullifordem, známým pod pseudonymem Peyo. Jak píše Marie Cachet, inspirace ke Gargamelovi pochází z Rabelaisova díla Gargantua a Pantagruel, kde vystupuje obr Gargantua, přičemž Gargamel Šmoulům jako obr připadá.  Azraela (anděl smrti) považoval za dobré jméno pro rádoby zabijáka Šmoulů a navíc se Delportovi líbilo, že se rýmuje s Gargamelem. Vzhledem k tomu, že Azrael je židovské jméno, lze to chápat jako Delportův v-vtip na svou manželku, která shodou okolností byla Židovka.

S výklady o židovském archetypu Gargamela, o Azraelovi atd. přišel už před lety francouzský sociolog Antoine Buéno ve své knize „The Little Blue Book: A Critical and Political Analysis of the Smurf Society” [Modrá knížečka: Kritická a politická analýza šmoulí společnosti]. Jeho tezemi se Marie Cachet při psaní svého článku dle všeho inspirovala. Zajímavé jsou i některé další Buénovy teze v souvislosti se Šmouly.

Konkrétně Taťka Šmoula je dle jeho názoru vykreslen jako diktátor vládnoucí absolutní mocí, jehož červené kalhoty a čepice jsou poklonou Stalinovi, zatímco Šmoulinka, jediná blonďatá žena, vytvořená  Gargamelem, aby vnesla mezi jeho nepřátele svár, je zosobněním árijky. Buéno navíc na podporu svých tvrzení o rasismu v pohádce cituje první dílo Peya, Černí Šmoulové, které se pod tímto názvem objevilo jen ve francouzštině a z důvodů politické korektnosti se název překládal do angličtiny jako Fialoví Šmoulové. V příběhu kousne jednoho Šmoulu černá moucha, která jeho kůži zbarví dočerna, učiní z něho blázna a zbaví ho řeči. Brzy změní barvu celá vesnice.

Dle Buéna je příběh zcela rasistický, protože, když Šmoulové zčernali, „upadli do stavu primitivů, kteří jen poskakovali okolo a pokřikovali: ‘Gnap! Gnap!’… Ztratili stopy inteligence a zcela zhloupli.“ „Přibližně takto vnímali Afričany v 19. století bílí kolonizátoři,“ dodává Buéno, který mj. píše projevy pro  François Bayroua, vůdce centristické strany. Příběhem z této série se dokonce inspirovali výrobci hraček a dodnes se sada figurek vč. černého Šmouly prodává, viz obr. níže. Celkově Buéno vnímá šmoulí společnost  jako „archetyp totalitní společnosti, prodchnuté stalinismem a nacismem“. Na základě výše uvedeného lze těžko obviňovat z antisemitismu sociologa Buéna, který je autorem těchto teorií, ba on sám ani v tomto smyslu neobviňuje samotného tvůrce Šmoulů Peya, když píše: “Jen jsem chtěl knihou vysvětlit, že nás populární díla hodně učí o společnosti, v níž žijeme. Samotného Peya neobviňuju z rasismu, jinak bych si docela dobře dokázal představit, že na mně jeho dědicové podniknou útok. Nicméně věřím, že jeho díla (stejně jako mnohá jiná) v sobě nesou a koncentrují jistou dávku stereotypů, specifických pro danou společnost a dobu.“ Na závěr shrnul, že jeho práce byla seriozní, nicméně lehce ironická a že jeho kritici prokázali, že nemají ani „sebemenší ždibec smyslu pro humor“. Pro jeho humorný nádech jsem překlad článku zvolil ke zveřejnění právě na apríla, což jsem uvedl i v úvodu k článku Marie Cachet. Pokud jej tedy někdo vzal smrtelně vážně i přes vysvětlující úvod, směřuji k němu totéž, co Buéno k některým čtenářům jeho šmoulí teorie ohledně absence smyslu pro humor.

Při čtení reakcí na překlad článku Marie Cachet jsem si nicméně uvědomil, nakolik jsme všichni zasaženi celkovým duchem doby, kdy při zmínění samotného slova Žid, jako by člověk automaticky zbystřil a měl se na pozoru, zda nepadlo v negativním smyslu a zda by se výrok nedal označit nálepkou antisemitský. Jako by v nás fungoval jakýsi reflex, že ke slovu Žid se nám automaticky vybaví slovo holocaust, čímž se sepne jakási pojistka, která má zabránit se k tomuto etniku negativně vyjadřovat či alespoň nepředpojatě vnímat kritiku vůči němu. Realita je pak taková, že dnes se lze  otevřeně, tedy i negativně, vyjadřovat vůči jakékoliv národnosti světa a jakémukoliv státu, aniž by to v někom takovou reakci vyvolalo, v případě Židů a Izraele, je tomu však jinak. Za antisemitismus se někdy dokonce pokládá byť jen kritika státu Izraele. Řekl bych, že pokud nějaké etnikum či stát požívá takového nedotknutelného postavení, je něco někde špatně. Samozřejmě, s tímto reflexem se nerodíme, ale byl v nás vypěstován působením zvenčí. Vždyť zatímco o desítkách milionů obětí z řad jiných národů z druhé světové války se dnes v podstatě nemluví, oběti židovského původu jsou nám různými způsoby připomínány neustále.

Jako by snad jejich smrt byla větším neštěstím, než smrt příslušníků jiných etnik. Pokud si však jsou všichni lidé rovni a není vyvolených národů, tak to snad neplatí. Nebo je snad rozdíl, pokud je někdo zabit protože je Žid,  nebo když je zabit,  protože patří k určité skupině obyvatel, jak tomu bylo např. v případě slovanských duchovních, šlechty, inteligence, studentů a dalších? Dotyčnému jedinci asi bude jedno, zda je zabit z důvodu prvého či druhého.Výsledkem je vždy násilné ukončení jeho života. To, jak se jeho smrt následně podá či využije,  je už jen záležitost těch přeživších. A tak konkrétně na takovém připomínání utrpení za druhé svět. války neprofitují samotné oběti perzekucí či pozůstalí, ale všemožné zájmové skupiny, jak se o tom zmiňuje ve své knize „Průmysl holocaustu“ Norman Finkelstein – syn židovských manželů, kteří přežili Osvětim, což snad jediné ho chrání před tím, aby byl pro své názory ze strany příslušníků svého národa ušetřen oblíbené nálepky „antisemita“, nicméně již ne nálepky „sebenenávistný Žid“. Alespoň osobně vnímám  omílání perzekuce vlastní skupiny, ať už národnostní, náboženské či sexuální apod., bez zmínky o obětech rovněž z jiných skupin, jako snahu uzurpovat si utrpení pro sebe  nebo přinejmenším persekuci ostatních přehlížet.

Naposledy jsem si to uvědomil, když jsem šel městem a narazil na tzv. Kámen zmizelých (Stolpersteine). Jedná se o projekt, který  má připomínat židovské obyvatele , jichž se nějakým způsobem dotkl nacistický řežim. Od roku 1995 se tedy na ulice evropských měst do dlažby podkládají mosazné destičky s jménem židovského občana, který v daném domě bydlel a který zmizel – ať už  za války zahynul nebo, jak dokládá obrázek níže, třeba emigroval. Projekt se realizuje cca ve 280 evropských městech, z našich se týká např. Prahy, Kolína, Brna, Třeboně a dalších. Osobně mi nevadí, že taková iniciativa existuje,  naopak mi připadá jako dobrý nápad, cítím však poněkud rozpaky z toho, že se omezuje pouze na lidi konkrétního etnika. Zatímco jedinci, ale celé rodiny nežidovského původu, které za druhé svět. války přišly rovněž o život,  jsou z této připomínky apriori vyloučeni, u židovských obyvatel stačí pro vytvoření takové pamětní desku jen to, že emigrovali. Vnímám v tom jakousi disproporci, řekněme přímo diskriminaci,  a jeden z  nástrojů, jakým  se v praxi uplatňuje ono uzurpování si utrpení, jež jsem zmínil výše.

Vraťme se však zpět ke článku Marie Cachet. V jeho druhé části zmiňuje úlohu Židů v některých obdobích dějin. Je snad toto příznak antisemitismu? Je přece přirozené, že Židé, stejně jako jakýkoliv jiný národ světa, se v dějinách nějakým způsobem spolupodíleli na jeho chodu a utváření, nežili přece mimo tuto planetu, či mimo lidskou společnost se založenýma rukama. Hájili své zájmy a vystupovali za jejich dosažení, jak to přirozeně činí každý národ. Pokud se však zmíní, že určité ideje prosazovali či za jejich vznikem stáli Židé, už je takový výrok mnohdy automaticky vnímán jako projev antisemitismu. A tak se z těchto důvodů raději nikde příliš nezmiňuje, že by Židé v dějinách byly tím či oním způsobem nějak aktivní.

Bude tedy antisemitismem, pokud řeknu, že např. tvůrci moderního peněžního systému byli převážně Židé? Ne. Jedná se o holý fakt. Původ Miltona Friedmana, Ludwiga von Miseseho, Harry Dexter Whitea a dalších tržních ekonomů si může kdokoliv ověřit z dostupných zdrojů. Tak tomu prostě je a záleží na každém, zda z toho bude pro sebe vyvozovat nějaké závěry či ne. Pro zajímavost ještě uvedu, že ačkoliv Židé tvoří jen 0,2% světové populace, nachází se mezi nimi 181 nositelů Nobelovy ceny. Zatímco např. muslimové tvoří 20% světové populace, získalo jich Nobelovu cenu jen devět. I z této statistiky si může každý vyvodit vlastní závěry.

Na závěr bych ještě reagoval na výtku, že podobné„antisemitské“ články, jako prý byl ten od Marie Cachet,  v podstatě ochromují racionální snahy o akceptaci národovecké scény. Snad jsem zde dostatečně ukázal, že v pozadí oné šmoulí teorie nestojí antisemitismus, který prý byl dle absurdního vyjádření jednoho komentujícího dokonce záminkou k jejímu vytvoření. Každopádně, ať by byly národovecké snahy v podstatě kdekoli v Evropě sebevíc racionální, vzhledem k probíhající kampani, jimiž je soudobá společnost zcela prosycena, budou vždy diskreditovány. Svou podstatou stojí v cestě dnešnímu probíhajícímu trendu odnárodňování a vytváření umělých nadnárodních pospolitostí, a proto s nimi jinak nakládáno ani nebude. Nebo snad kolem sebe vidíte nějaké vlastence kromě těch, co se ukazují v médiích, jak čekají na rozsudek v soudních síních, nebo v nekonečných seriálech jako primitivní xenofoby a rasisty? Pokud se však dnešní doba nachází v extrémním úpadku, což můžeme vidět všude kolem sebe, od běžných mezilidských vztahů, až po způsob jednání a myšlení politických špiček , je zcela přirozené, že společnost bude snahy a představy o normálně fungující společnosti vnímat jako extrémismus.

A tak v dnešní době je možné vlastenectví otevřeně projevovat snad jen ve své nejupadlejší formě, tj. při sportovním úspěchu své země, či při aktivitách, které se vlastenectvím pouze zaštiťují, jako např. zahraniční vojenské mise, kde však ve skutečnosti hájíme zájmy jiných sil. Za náš stát nebojujeme v Afgánistánu, či aktuálně v Mali, jen jsme se nechali zatáhnout do cizí hry, a můžeme jen doufat, že náš vstup na muslimské hřiště nevyvolá muslimskou reakci, kterou bychom pocítili na vlastní půdě, jak tomu bylo nedávno v Bostonu, Londýně či Paříži, jak jsem o tom psal zde.

To jsem se však už z původního tématu zabrousil daleko, a tak z hájemství islámu  raději rychle vrátím zpět do klidné šmoulí vesnice. Snad po cestě nepotkám Gargamela…