Kapitola z knihy Ibn Warraqa „Proč nejsem muslim“, vydané roku 2005 nakladatelstvím Votobia. Tímto článkem chceme skromně přispět k probíhající debatě ohledně zlého islamismu a jinak prý humánního islámu. Autor knihy, jak sám říká, se narodil v muslimské rodině a vyrůstal ve státě, který se označuje za islámskou republiku. Jakmile byl schopen vlastního úsudku, odvrhl náboženská dogmata, která se mu snažili vnutit. Nyní se považuje za sekulárního humanistu, který všechna náboženství považuje za sny nemocných lidí – za sny falešné – a to prokazatelně falešné – a k tomu zhoubné.
1. Islámské právo se snaží vyjadřovat ke všem aspektům života jednotlivce. Jednotlivec nemá svobodu, aby myslel a rozhodoval se sám za sebe. Je nucen přijmout boží rozhodnutí, neomylně vykládaná znalci zákona. V liberální demokracii nemáme – a ani mít nemůžeme – takový všeobsáhlý etický kód; nemáme a ani nemůžeme mít nějakou soustavu hodnot, která by zahrnovala všechny a vše.
2. Kulturní úroveň demokracie můžeme posoudit podle toho, jaká práva a jaké postavení připisuje ženám a menšinám. Islámské právo popírá práva žen a nemuslimských menšin. Pohané a nevěřící nejsou tolerováni vůbec: mají volbu pouze mezi smrtí a přijetím islámu. S Židy a křesťany se zachází jako s občany druhé kategorie. Islám učí, že Mohamed byl posledním z pravých proroků. Islám sám se považuje za konečné a úplné boží slovo. Tato učení vedou k tomu, že přívrženci muslimských “sekt”, jako jsou např. Ahmadové, jsou pronásledováni a fyzicky napadáni.
Muslimům ještě nedošlo, že demokracie je něco více než “vláda většiny”: Je třeba postavit meze tyranii většiny a každá demokratická společnost musí dbát, aby “své vlastní myšlenky způsoby nevnucovala jako pravidla chování i těm, kteří s nimi souhlasí” .
O vztahu islámu k ženám a k nemuslimům budu psát na jiném místě; zde pouze krátce nastíním jejich právní postavení.
Ženy jsou považovány za méněcenné ve srovnání s muži. Z náboženského hlediska mají méně práv a povinností. Co se týče pozůstalosti, svědectví či dědictví, platí žena za polovičku muže. V otázkách manželství a rozvodu je znevýhodněna. V některých případech ji manžel dokonce může bít.15
Právní postavení nemuslimů shrnuje Schacht takto:
“V základu islámského postoje k nevěřícím je válečné právo. Nevěřící je třeba obrátit, podrobit nebo zabít (s výjimkou žen, dětí a otroků). Obecně se dá říci, že ono třetí řešení nastává až tehdy, pokud jsou odmítnuta první dvě. Výjimku tvoří pohanští Arabové: ti mají volbu pouze mezi konverzí k islámu a smrtí. Co se týče válečných zajatců, ti jsou bud zotročeni, zabiti, nebo ponechání naživu, aby žili jako svobodní dhimmí, případně jsou vyměněni za muslimské válečné zajatce.”
Na základě smlouvy o kapitulaci je nemuslimům poskytnut ochrana a stanou se dhimmí .
“Tato smlouva nutně znamená kapitulaci nemuslimů se vším, co k tomu patří, zvláště placení tributu, tj. pevně stanovené daně z hlavy (džizja) a pozemkové daně (charádž) .… Nemuslimové se musí oblékat do odlišných šatů. Jejich domy musí být označeny a nesmí být vyšší než domy muslimů. Nesmějí jezdit na koni či nosit zbraň. Muslimům musí dávat přednost. Nesmějí pohoršovat muslimy tím, že by konali veřejně svou bohoslužbu nebo že by provozovali to, co patří k jejich obyčejům – např. pití vína. Nesmějí budovat nové kostely, synagogy či kláštery. Daň z hlavy musí platit ponižujícím způsobem. Netřeba dodávat, že specificky muslimské výsady jsou jim zcela nepřístupné.”
Dhimmí nesmí svědčit proti muslimovi a nemůže být pěstounem muslimského dítěte.16
Čtrnáctý dodatek ústavy Spojených států říká: “žádný stát… neupře kterékoli osobě na území své jurisdikce stejnou právní ochranu.” Původním smyslem tohoto dodatku bylo skoncovat s diskriminací černých Američanů. Později byl rozšířen, aby znemožňoval diskriminaci i podle jiných než rasových kritérií a mnoho menšin se poprvé začalo cítit bezpečně.
3. Islám se stále staví nepřátelsky vůči lidskému rozumu, racionalitě a kritické diskusi, bez nichž nejsou možné ani demokracie, ani vědecký a morální pokrok.
“Islám odsuzuje racionalistický přístup podobně jako judaismus či křesťanství. Podle mnoha tradic Mohamed odmítal jakékoli zpochybňování svých rozhodnutí s poukazem na to, že mnohá společenství kvůli svým sporům zanikla. Tradici jde v tomto ohledu hned o několik různých věcí. V následujícím hadíthu jsou konkrétně uvedeny např. teologické spekulace: “Lidé nepřestanou zkoumat, a nakonec řeknou: Je zde Alláh, stvořitel všeho, ale kdo stvořil jej?”17
4. Představa jednotlivce – morální osoby, schopné racionálních rozhodnutí a přijímání zodpovědnosti za své svobodné činy islámu chybí. Etika se omezuje na poslušnost příkazům. Islám zná pojem jednotlivce, jenž má právní závazky, nikoli ale tom smyslu, že jednotlivec si může svobodně stanovit životní cíle a životní obsah; jednotlivce, který se může rozhodovat, jaký smysl chce svému životu dát. V islámu možný obsah vašeho života omezuje Bůh a Svatý zákon.
Budiž zdůrazněno, že americké Prohlášení práv zásadním způsobem chrání občanská a politická práva jednotlivce proti vládě. Nechme promluvit Jeffersona: “Prohlášení práv vyjadřuje nároky lidí vůči jakékoli vládě na zemi, obecně či zvlášť, a stanoví, co by žádná vláda neměla odmítat nebo ponechávat pouze na dovozování.” Jednotlivci mají práva, která nemůže oprávněně popřít žádný mystický či mýtický kolektivní účel či žádná mystická či mýtická kolektivní vůle. Von Hayek18 píše: “Svobodu jednotlivce nelze smířit s nadřazeností jakéhokoli účelu, jemuž by měl být cele a trvale podřízen celek společnosti.” Prvních deset dodatků a Čtrnáctý dodatek ústavy Spojených států omezují práva vlád: chrání jednotlivce proti nespravedlivému postupu vlády, chrání práva jednotlivce na náboženství, projev, tisk, sepisování petic svobodné shromažďování a stanoví práva obviněných tak, aby stát nemohl zneužívat svou moc. Znemožňují, aby stát kohokoli připravil o jeho občanské svobody.
Liberální demokracie rozšiřuje oblast osobní svobody a dává každému muži či ženě tu nejvyšší možnou hodnotu. V islámu se s individualismem neshledáte; naopak, neustále se zdůrazňuje kolektivní vůle muslimského lidu. Představa práv jednotlivce v islámu chybí – rozvinula se totiž pouze na Západě, a to zvláště v 18. století. Neustálé výzvy k poslušnosti chalífy, který je božím Stínem na zemi, sotva povede k rozvinutí individualistické filosofie založené na právech. Nevraživost vůči právům jednotlivce, zřetelná v následujícím citátu ze současného muslimského myslitel A. K. Brohiho, bývalého pákistánského ministra spravedlnosti a náboženských záležitostí, který píše o lidských právech z hlediska islámu:19
“Lidské povinnosti a lidská práva byly jasně definovány a jejich řádné prosazování je povinností celku organizovaných obecenství. Zvláště je tento úkol svěřen těm státním orgánům, které dohlížejí na dodržování zákonů. Je-li to nutné, je třeba jednotlivce obětovat, aby byl zachován život organismu. Islám připisuje kolektivitě zvláštní posvátnost.
(V islámu) nemá člověk žádná “lidská práva” či “svobody” v tom smyslu, jak jim rozumí myšlení, přesvědčení a praxe moderního člověka. Věřící má povinnosti a závazky vůči Bohu – už proto, že je povolán, aby se podřizoval božímu zákonu, že lidská práva, která má uznávat, zřejmě vyplývají z jeho primární povinnosti poslouchat Boha.”
Totalitní povaha této filozofie je zcela evidentní. Ještě zřetelněji ji vyjevuje věta: “Přijetím života v poddanosti Božskému Zákonu se člověk učí svobodě”. S hrůzou si vzpomeneme na Orwellovu větu “Svoboda je otroctví.”
Jiný muslimský myslitel napsal roku 1979:20
“Západní liberální důraz na svobodu od omezování je islámu cizí… Osobní svoboda (v islámu) spočívá v podřízení se boží vůli… Tuto svobodu nelze realizovat osvobozením se od vnějších zdrojů omezení… osobní svoboda končí tam, kde začíná svoboda obce… Lidská práva existují pouze ve vztahu k lidským povinnostem… Jednotlivci, kteří tyto povinnosti neuznávají, nemají žádná práva … Mnoho v muslimské teologii tíhne k totalitnímu voluntarismu.”
Zde autor alespoň přiznává, že islám je svou povahou totalitní.
5. Představa neomylnosti skupiny či “knihy” brání morálnímu, politickému a vědeckému pokroku.
6. Muslim nemá právo změnit své náboženství. Odpadlictví se trestá smrtí
7. Islám odrazuje od svobody myšlení v jejích nejrůznějších formách. Jakoukoli novinku lze označit za “rouhání”, jež může být trestáno smrtí. Největší překážkou na cestě k liberální demokracii je v islámu patrně jeho důraz na to, že je konečným slovem, definitivní normou lidského chování – islám zásadně nepřipouští nějaké alternativy. Svoboda myšlení, projevu a tisku v liberální demokracii naopak znamená svobodu přít se, ukazovat na opačnou stránku věci; každý může přijít s alternativním přístupem k životu a většina nemá právo bránit menšině, aby projevovala svůj nesouhlas, svou kritiku či svou odlišnost.
Poznámky:
15. Schacht (1), s. 126-127
16. Ibid., s. 130-132
17. Wensinck (1), s. 53-54
18. Hayek (1), s. 152-153
19. Citováno u Mayera, s. 60-61
20. Ibid., 62-63