Dionýsův kult původně přinesl z Egypta do Řecka a potom znovu z Thrákie kolem roku 1200 př. n. l. kněz jménem Melampus. Dionýsos byl synem Dia a lidské Semelé, Spasitel zrozený ze svazku boha a smrtelníka; lze si všimnout podobnosti s Kristem jako “Božím synem “, narozeným z lidské Marie. Jeho uctívání mezi barbary bylo původně spojeno s pojídáním syrového masa z krávy či dítěte, aby se z jeho uctívačů stali nesmrtelní “Bacchoi”. Dionýsovi uctívači v sžíravém zármutku oplakávali jeho smrt, zatímco jeho vzkříšení se oslavovalo extatickými orgiemi. Jednalo se o falický kult. Nakonec jej reformoval orfismus, kdy první reformou bylo nahrazení svátosti v podobě masa chlebem a vínem. Orfismus vyučoval prvotnímu hříchu, soudu po smrti, odměně a trestu v posmrtném životě a představě Dionýsa jakožto Spasitele, který zemřel za lidstvo.
Populárním kultem starověkého Středomoří, od asijské Frýgie po Španělsko, datovaným možná až k roku 1800 př. n. l. byl kult Attise a jeho matky Kybelé: směsice uctívání Osirida se semitským náboženstvím. Tento kult neznal svátost, ale nabízel nesmrtelnost a únik před hříchem prostřednictvím kastrace a zříkáním se sexu, což nebyla drastická inovace, protože Osiridovi kněží žili v celibátu. Vedle vzdání se erotických tužeb se přívrženci bičovali, bili, pořezávali a jinak se poškozovali. Ve Frýgii se během výroční slavnosti Kybelé Attisova socha narazila na kůl z borovice a přenesla do chrámu. Po dvou dnech horečného, šíleného veřejného truchlení a obětování mužnosti kněží sochu odstranili a uložili ji do hrobky. Příštího dne, 25. března, byla hrobka otevřena a shledána prázdnou, což znamenalo, že bůh Attis byl vzkříšen k věčnému životu. Součástí kultu byl rovněž krvavý křest, při němž se používala býčí krev na znamení symbolického znovuzrození pokřtěného.
Je tedy zřejmé, že křesťanská nauka o vykoupení, víra v bohočlověka umírajícího, aby dal svým stoupencům věčný život, nepocházela od Ježíše Krista. Ve všech vyskytujících se případech předcházela křesťanství, což znamená, že nejposvátnější víra křesťanského dogmatu byla zděděna a toto dědictví je pohanského původu. Toto se ovšem týká jen Krista jakožto Spasitele a víry v nesmrtelnost. Je toho v křesťanství mnohem více, což nás přivádí do starověkého Iránu.
Kolem roku 600 př. n. l. se prorok Zarathuštra, jak praví jeho náboženství, narodil z panenské matky. Ve třech letech, jakmile podstoupil křest svěcenou voudou a byl pokoušen ďáblem slibem moci a nádhery, začal vyučovat svou doktrínu o nebi, peklu a očistci, kosmickém dualismu a apokalyptické obnově světa. V této teologii se vesmír dělil mezi vládu Ahura Mazdy, Boha světla a ctnosti, spojeným se svatým duchem jménem Čistý Vítr, a vládu Ahrimana, boha temnoty a zla, s jeho démony. Ahura Mazda byl stvořitelem všeho dobrého a člověku prospěšného, Ahriman byl stvořitelem všeho škodlivého. Čas se rozděloval do různých období, představovaných zlatem, stříbrem, mosazí, mědí, železem a cínem, svědčících o postupném úpadku. Konec desátého tisíciletí měl být poznamenán klamem, nenávistí, odpadlictvím, nedostatkem citu a být soužen zemětřeseními a válkami. Na konci tohoto tisíciletí by mesiáš Hushedar, rovněž zrozený z panny, obnovil náboženství Ahura Mazdy přestoupením třetiny lidstva. Další mesiáš by na konci jedenáctého tisíciletí měl dvě třetiny lidstva uctívající v rámci dobrého náboženství a znovu po dvanáctém tisíciletí by velký Saoshyant založil universální Království Spravedlivých. Než by se tak však stalo, mobilizoval by Ahriman své síly pro totální válku. Arciďábel Azi-Dahak by se uvolnil z pekelné jámy, aby povraždil třetinu lidstva, dobytka i ovcí, a zemí by proudily řeky krve (srovnejte se Zjevením 8: 7,9,11 a 9: 15). Po Saoshyantově vítězství by byl každý, zlý i dobrý, vzkříšen, aby byl souzen (viz Zjevení 20: 12,13,14), kdy by špatní byli odděleni od ctnostných a posláni do pekel, aby se očistili. Nakonec by peklo, Ahriman a všichni jeho démoni byli navždy zničeni.
Nedlouho před rokem 500 př. n. l. oba věroučné systémy, spasitelské kulty a zoroastrismus, splynuly. První syntéza byla dílem universálního génia, známého dnes jako matematik, avšak člověka, jenž byl rovněž astronom, filosof, sociální revolucionář a teolog: Pythagoras. Pythagorejci, jak můžeme jeho následovatele nazývat, byli jednoznačně monoteisté, v protikladu ke křesťanské víře, že nežidé před křesťanstvím uctívání jediného Boha nepraktikovali. Bohem pythagogrejců byla universální, duchovní síla, jejíž jakékoliv zpodobnění ve formě obrazů či soch bylo zapovězeno. Pythagorejci se jakožto původně sociální a náboženské hnutí stali docela silnými , vzbuzovali však nepřátelství kvůli svému komunistickému bratrství. Nepřátelství vedlo k masakrům, k jednomu roku 510 př. n. l. v Crotoně, dalšímu roku 450 př. n. l. k jižní Itálii. Hnutí bylo nakonec zničeno politicky, protože jeho členové byli pacifisté, kteří se odmítali i bránit, a stalo se čistě náboženským.
Pythagoras cestoval do Egypta, Chaldeje a Indie a právě během těchto cest si osvojil základy zoroastrismu a brahmánismu, zvláště ohledně doktríny o nebi a peklu. Byl to on, kdo tyto představy představil Západu. Přesvědčení pythagorejců dále zahrnovalo zřeknutí se všech rozkoší, zvláště sexuální, včetně vzdání se rodiny a majetku. Praktikovali očištění vodou při křtu, zapovídali klení, měli aucharistii chleba a vína, používali bílá roucha, praktikovali léčení a nenásilí, věřili v kosmický dualismus s uctíváním obětovaného orfeánského boho-člověka a rovněž věřili, že lidé jsou předurčeni být vyvolenými nebo zatracenými; opovrhovali zemskými statky, byli vegetariáni, vášnivými misionáři a dodržovali celibát.
Druhá syntéza se objevila v Palestině, kde se další základy zoroastrismu sloučily s pythagorejstvím, počínaje stranou náboženských blouznivců zvaných “chasidé”. Chasidé přetvořili židovského mesiáše na zoroastrijského Saoshyanta a začlenili do původního judaismu víru v nebe, peklo, nesmrtelnost, vzkříšení a konečný soud. Chasidové se poté rozštepili na farizeje a esejce, farizejové náboženství zformovali do komplikovaného formalismu, esejci se zase považovali za vyvolené mezi apokalyptickými svatými, kteří budou vládnou po Soudném dnu. Ještě krátce před rokem 100 př. n. l. byli esejci zoroastrijskými judaisty, avšak pak se mezi nimi objevil vůdce zvaný “Učitel spravedlnosti”, který jim vštípil disciplínu a Pythagorova mystéria. Esejci pak poté zachovávali svaté dny odlišné od ortodoxních a ignorovali uctívání v chrámu, nepřísahali, byli pacifisty, odmítali manželství , vyučovali nesmrtelnost duší, praktikovali křest a komunismus, a měli eucharistii. Rozsáhlý záznam o jejich víře a praktikách se zachoval ve svitcích od Mrtvého moře, sepsanými mezi lety 170 př. n. l. a 60 př. n. l., a rovněž ve spisech Josepha a Filóna Alexandrijského, jenž se později sám stal esejcem. Po zatčení, soudu a smrti svého “Učitele spravedlnosti ” esejci věřili, že se vrátí obklopen anděli, aby na zemi ustavil Nebeské království poté, co vykoná Poslední soud a pošle všechny požitkáře do ohnivého pekla. Ztotožňovali ho s “beránkem Božím ” a Spasitelem bez hříchu ze svých spisů, který zemře za hříšné lidi, a věřili, že jeho poprava přinese Židům božskou odplatu – vše před érou křesťanství. Do roku 25 n. l. se mesiáši esejců nepodařilo vrátit, avšak v zemi byl hojně očekáván ještě před službou Ježíše Krista. Přesto ještě nebyly vyjmenovány všechny přísady křesťanství. Pro zbytek se vraťme do roku 557 př. n. l.