Závěr z knihy Ivo T. Budila Od prvotního jazyka k rase, vydané roku 2002 nakladatelstvím Academia.
Idea orientální renesance se zrodila v posledních desetiletích osmnáctého století, kdy se Západ snažil zachytit pramen orientální moudrosti a poezie tryskající prostřednictvím děl členů Královské asijské společnosti. Důraz byl kladen na revitalizační potenciál hinduistického poetismu a sanskrt jako primordiální jazyk. Přechod od jezuitské učenosti k nadvládě vzdělanců ve službách Východoindické společnosti způsobil v přístupu badatelů určitý posun od původního univerzatismu k národnímu partikularismu. Informace přicházející z Kalkaty do Londýna byly zpracovávány a zobecňovány v Paříži, kde je získávali i vzdělanci z německo jazyčných zemí. Klíčovými osobnostmi tohoto zakladatelského údobí byli William Jones, učenec a básník v jedné osobě, který se máíem stal prorokem a světcem, „gentleman” Antoine-Léonard de Chézy a „systematický snílek” Friedrich Schlegel.
Proměna orientální renesance v politické hnutí, které osudově poznamenalo západní historii v devatenáctém a dvacátém století, se uskutečnila prostřednictvím konfrontace podnětů přicházejících z Indie s dlouhodobějšími tématy intelektuálního, duchovního a politického života Západu. Byla to především diskuse o prvotním jazyce, kterým údajně hovořilo lidstvo na počátku dějin. Většina myslitelů středověké civilizace sdílela tezi, že primordiálním jazykem Adama a Evy byla hebrejština. Během renesance a v prvních staletích raného novověku se zrodil „lingvistický nacionalismus”, vznášející nárok na posvátný status pro různé partikulární hovorové jazyky. Významní myslitelé přelomu sedmnáctého a osmnáctého století jako Giambattista Vico nebo Georg Wilhelm Leibniz „lingvistický nacionalismus” ironizovali (aniž ho zcela potlačili), a vytvořili tím prostor pro příchod velké a osudové jazykovědné syntézy zrozené díky intenzivnějším kontaktům Evropy s Asií, jímž byla koncepce árijské (indoevropské) rodiny. Archaický jazyk hypotetických Árijců (Indoevropanů), za který byl vesměs pokládán sanskrt, se ocitl vůči tradiční hebrejštině v postavení skutečného „alternativního jazyka ráje”, primordiálního jazyka západní civilizace, od kterého se odvíjel alternativní příběh zrodu Západu vůči biblické tradici. Napětí mezi sanskrtem a hebrejštinou bylo výrazným tématem intelektuálního a obecně kulturního života západní společnosti devatenáctého století.
Orientální renesance, která koncem osmnáctého století vznikla na základě přímé intelektuální a duchovní konfrontace mezi Velkou Británií a Indií, byla záhy na britských ostrovech zadušena vlnou evangelikánského revitalismu a utilitarismu. Její vedlejší produkt, vize jednotného árijského (indoevropského) společenství, byl nicméně shledán nosným pro konstrukci moderní identity západní civilizace. Idea árijské solidarity nalezla v Evropě půdu připravenou expanzí germánských kmenů v raném středověku. Vzpomínka na germánské dynastie raného středověku, projevující se jako skrytá nostalgie po nadvládě Germánů na troskách římského impéria, se nalézala v pozadí ideologického a rasového germanismu v jeho nejrozmanitějších historických podobách. Germanismus byl implicitně přítomen v etnické teologii již od raného středověku, teprve ale sekularizace a nacionalistická partikularizace etnické teologie umožnila jeho transformaci do rasové árijské ideologie. Obranné sebeuvědomění předrevoluční aristokracie, jež byla nepřátelská vůči národu, se spojilo s árijstvím, jež vyplynulo z orientální renesance, fyziologickým vymezením rasy a rasovým výkladem revoluční a občanské války, která na přelomu devatenáctého a dvacátého století rozvrátila kontinent. Marně se badatelé typu Friedricha Maxe Míillera snažili udržet koncept árijského lingvistického společenství v mezích osvícenského univerzalismu. Árijskou rasovou teorii v její vrcholné podobě tak vytvořil historický souběh romantismu, orientální renesance a francouzské revoluce.
Nutným předpokladem triumfu rasové teorie na půdě etnologie a antropologie bylo především zpochybnění logocentrismu biblické tradice a základní teze biblické antropologie, že etnická rozmanitost byla primárně historicky podmíněna diferenciací jazyků. Pouto mezi etnologií a filologií, které vycházelo ze starozákonní tradice, bylo nahrazeno neblahou aliancí mezi fyziologií a psychologií, jež poskytla teoretickou oporu pro rasový esencialismus. Základním kritériem pro vymezení rasy se staly fyzické atributy, které byly uvedeny do úzkého vztahu s mentálními dispozicemi.
Mnozí osvícenští myslitelé, kteří zdůrazňovali prvořadý význam přírodních věd pro studium mentálních schopností člověka (a v hojném poctu se přikláněli k polyfyletismu), k tomuto vývoji bezpochyby přispěli. Rasové myšlení bylo od počátku inherentně hierarchické (tento aspekt byl koneckonců pravou příčinou jeho vzniku), přičemž ohodnocení populací vycházelo z jejich dědičných fyzických a psychických dispozicí. Prestiž jazyka v etnologických studiích evropského kontinentu s výjimkou humboldtovské školy neustále upadala; jazyk se stával pomíjivým akcidentem, který měl o povaze lidského společenství mnohem nižší vypovídací hodnotu než jeho fyzické vlastnosti. Rozluka mezi etnologií a filologií byla dovršena průnikem biologických metafor do antropologické terminologie v důsledku „darwinistické revoluce” v šedesátých letech devatenáctého století. Odpor, jenž kladli „vědě o rase” na počátku dvacátého století Franz Boas a jeho žáci, vycházel do značné míry z přesvědčení o těsném sepětí jazyka a kultury, které americká kulturní antropologie zdědila z tradice německého romantismu (a nepřímo tedy z biblické antropologie).
V době, kdy se étos orientální renesance vyčerpal a árijská idea byla ve filologii zdiskreditována, ovládla árijská ideologie fyzickou antropologii. Nedůslednost pň rozlišování mezi lingvistickými, etnickými a somatickými kategoriemi způsobila, že árijská (indoevropská) iingvistická rodina postupně splynula s biologicky vymezenou rasou. V době, kdy se Ferdinand de Saussure, Emile Durkheim, James George Frazer, Franz Boas a Sigmund Freud rozhodli tuto problematiku neutralizovat a postavit základy svých disciplín mimo árijskou ideu, pronikly již její ohlasy vně akademického prostředí a v podobě extremistické rasistické ideologie se staly ničivou sociální silou. Árijská rasová teorie se stala inspirací pro nejvýraznější výzvu modernitě a nejzávažnější pokus o vyvrácení důsledků francouzské revoluce především díky svému příspěvku k permanentnímu sváru mezi nároky univerzalismu a partikularismu. Stálé napětí mezi univerzalismem a partikularismem představuje trvalý nosný příběh Západu. Pokud má partikularismus vzdorovat nárokům univerzalismu a být pro něj vážnou hrozbou, musí si přisvojit a využít pro své účely jeho mobilizující (pseudo)religiózní étos. Takový vztah osudově spojil marxismus a fašismus a poté komunismus a nacismus.
Tvůrcům rasového učení šlo především o vytvoření ideologie odolné vůči Jedu demagogických nauk”, která by zaštítila partikularistickou revoltu proti revolučnímu a liberálnímu univerzalismu moderní doby. Podařilo se jim to mnohem úspěšněji než tvůrcům svaté aliance. Mimo rámec rasové teorie usilovali o totéž konzervativní myslitelé Joseph de Maistre a Louis de Bonald, kteří odsoudili tržní hospodářství, oběh peněz, industrializaci a urbanizaci. V teorii rasy se odrážela na jedné straně snaha dodat předsudku živenému nejbanálnější xenofobní animozitou metafyzické kvality, na straně druhé úsilí ukázat dějiny jako permanentní degeneraci podstaty. Povinnost „péče o rasu”, která byla vnucována s naléhavostí náboženského instinktu, přeměnila původně ryze soumračně fatalistické rasové učení v aktivistickou ideologii. Partikularismu se tak prostřednictvím rasové ideologie naskytla možnost sladění s přírodními vědami.
Ve své vrcholné fázi dospělo rasové učení k identifikaci židovství jako smrtonosné esence modernity; Židům byl přiřcen „talent projektovat nereálné socialistické a ekonomické mesiášské říše bez ohledu na to, zda přitom zanikne celá naše namáhavě vytvářená civilizace a kultura”. Ernst Nolte poznamenal, že Adolf Hitler znal Gobineaua a Chamberlaina jen povrchně, ale přesto je lze právem pokládat za jeho učitele. Nacistický vůdce „neopustil jimi položený základ, nikdy se nevzdálil od atmosféry, kterou oni vytvořili” . Jak Ernst Nolte dále ukázal, Hitlerova doktrína instinktivně skloubila dva fatalistické a bytostně pesimistické proudy protiosvícenského myšlení, křesťansko-spiritualistický směr (například Josepha Marie de Maistreho a Louise de Bonalda) a antikřesťansko-naturalistický směr (ve Francii zastoupený Arthurem de Gobineauem a Georgesem Vacherem de Lapougem), do dynamického a mimořádně agresivního politického aktivismu, který jako „element smrti” odpovědný za rozklad a zánik národů označil „židovskou rasu”.
Bylo by nicméně velkým omylem pokládat učení o rasách jako hybné síle historie za pouhou patologickou anomálii, krátkodobé vykoíejení západního ducha při jeho cestě za velkým Osvícením. Ve skutečnosti představovali Cabanis, Courtet de Ulsle, Disraeli nebo Gobineau integrální součást vývoje evropského myšlení a výraz jeho snahy uchopit za proměnlivou, znepokojivě prchavou a pomíjivou dějinnou látkou stabilní konceptuální esence, v nichž se skrývá klíc k výkladu historie. Antropologické pojetí dějin, které rasová teorie poprvé nastolila, předznamenalo dehistorizaci společenských věd, jež se završila především prostřednictvím strukturalismu ve druhé polovině dvacátého století. Pouze obava z intelektuálního skandálu nám může zabránit v tom, abychom označili Arthura de Gobineau za předchůdce Clauda Lévi-Strausse nebo Feraanda Braudela. Z výše zmíněného hlediska existují určité analogie mezi jednotou krve a ducha, která je charakteristická pro rasové učení, a hlubokými mentálními strukturami sociální a kulturní antropologie nebo longue durée francouzské historiografické školy Annales. Ve všech těchto konceptech šlo o snahu vědeckého rozumu uniknout historickému času.