Dynasofie – Národ-Stát III

Byly by tudíž na místě dvě větve národní vlády: demokratická shromáždění představující regulativní autoritu, v níž by spočívala aktuální moc a řízení, a Imperativní rada zajišťující ideologické vedení, aby se v národní vládě dosáhlo rovnováhy mezi řádem a chaosem, kterou vyžaduje dynamická společnost. Protože nedemokratický charakter Imperativní rady ji činí kontroverzní, je v pořádku prošetřit, co mohou její některá opatření znamenat. Vždy je však třeba pamatovat na to, že imperativní zákon nezahrnuje energické prostředky k jeho implementaci; spíše by měl přinášet význam odbornosti a rozumnosti, protože funkcí Imperativní rady musí být přesvědčení a to prostřednictvím racionální argumentace a jeho ho zavedení do vzdělávacích systémů. Nemělo by se brát na lehkou váhu schopnost přesvědčení formovat společnosti.

Pouze prostřednictvím morálního přesvědčení a učení podnítil v baskických provinciích Španělska jediný slabý kněz Jose Maria Arizmendiarrieta největší a nejúspěšnější družstevní korporaci světa, aniž by se vůbec onoho rozvoje účastnil osobně. Feministické hnutí v Americe obecně pozvedlo úroveň povědomí ohledně potřeby rovnosti mezi oběma pohlavími, dokonce až na úroveň změny anglického jazyka.[1] Zdálo by se, že pro národ neexistuje nic zásadnějšího než jeho národní charakter, přesto školy a média zformovaly názory Američanů a Kanaďanů tak, aby přijali ‘multikulturalismus’ jako de facto národní politiku. Ve Spojených státech ani Kanadě se nikdy nepořádaly volby ani referendum ohledně politiky tolik nepřátelské vůči integritě bílých národů, presto byla přijata, a to díky přesvědčovací mašinérii. Ať tedy kritikové Imperativní rady netvrdí, že dnešní společnost je oproštěna otěží imperativní kontroly.

Autoritu Imperativní rady je třeba rozšířit pouze na vzdělávací systém, což dostačuje k vedení společnosti po osvícených cestách. Každému studentovi by se vštípilo nejen chápání vesmíru, ale ponaučení ze starých chyb o úpadku našeho dnešního Západu by zaručilo, aby se ony chyby již neopakovaly. Neposledním případem, kde by se tato směrnice aplikovala, jsou socioekonomické ideologie. Vedou nás k víře, že demokracie jde ruku v ruce s kapitalismem, musíme se však podivovat, jak demokratický a na lidi orientovaný systém existuje tam, kde bohatí mohou legálně vyhýbat sdílení daní, kde z důvodu rostoucích mezd dochází k úniku kapitálu do cizích zemí, kde existuje import konkurenční levné pracovní síly namísto domácích pracovníků, plně profitujících z rozvoje dlouhodobé práce, kde se může objevovat masová nezaměstnanost, kde se vládní politika podřizuje průmyslovým zájmům, kde je zdraví ohroženo ukvapeným výzkumem, kde se přichází o život kvůli známým konstrukčním vadám, kde jsou občané považováni jen za něco o málo více než konzumní zvíře, jímž se manipuluje. Nejméně etické je, že velké korporace činí rozhodnutí, která se dotýkají celkové ekonomiky státu, a tato rozhodnutí se činí na základě vlastního zájmu, ne na základě toho, co je nejlepší pro blaho celku. Kolik se toho má vyrobit a jaké mají být ceny výrobků, zda se má investovat do nového odvětví, kolik investic se má vložit do množství zaměstnávané pracovní síly – všechno jsou to rozhodnutí, z nichž jsou pracovník i občan vyloučeni. Je naprostou pravdou, že soukromý kapitalismus je s demokracií neslučitelný. Pracovník-konzument nakonec nemá nad svým blahem vůbec žádnou kontrolu.

Problém kapitalismu spočívá v nevyhnutelnosti systému hromadit. V soutěživém systému, kde si jsou všichni soutěžící sobě rovni a na trhu nepožívá zvýhodněnou pozici, se přesto vyskytnou vzruchy, které zapříčiní neočekávanou výhru alespoň jednoho soutěžícího, a to z důvodu lepší prozíravosti, důvtipu, či prostě jen šťastnou náhodou. Tito šťastnější podnikatelé pak mají šanci svůj business rozvíjet na úkor jiných firem, protože v konkurenčním boji je velikost jednoznačně výhodou. Když jeden či několik výrobců zásobuje velký podíl trhu, mohou ekonomiky v měřítku masové produkce vzniknout při redukovaných nákladech, což umožňuje vyšší zisk. Zisk plodí zisk; tam, kde malá firma musí žádat o financování u bank a splácet úroky, velká firma se může financovat interně. Zisk umožňuje průmyslový výzkum a patenty, které jsou pro malé firmy na trhu nedostupné. Prostřednictvím nákladných reklam, které si malí výrobci nemohou dovolit, mohou velké firmy ovládnout více trhu. Některé nové produkty vyžadují obrovské investiční výdaje na výrobu, které si mohou dovolit jen velké firmy. Diverzifikací, jak je tomu v případě konglomerátů, tj. korporací, které vyrábějí  škálu nesouvisejících produktů, mohou být ztráty v jednom odvětví vyrovnány příjmy v jiném, což poskytuje velké firmě větší jistotu.

Systém alternativní vůči korporátnímu kapitalismu se může rozvíjet v podobě pracovních družstev, které se tam, kde se zavedla, úspěšně osvědčila, tudíž takové hnutí nelze považovat pouze za idealistické či utopické. Rozvoj se neomezuje na jednu zemi, objevuje se v Kanadě, Itálii, Francii, Anglii i Rusku, ve většině případů pracovní vedení převzalo upadající business. Ve Spojených státech se pracovní vlastnictví nejnápadněji projevuje v podobě plánů vlastnictví zaměstnaneckých akcií (ESOPs), v nichž společnost buď odvádí daňově odpočitatelné příspěvky z nových výnosů svých akcií do svěřeneckého fondu svých zaměstnanců, nebo  se použije hotovost k nákupu existujících podílů.

Nehledě na systém, který nahrazuje privátní kapitalismus, je jasné, že Imperativní rada nemůže zůstat stranou praktikované ekonomické filosofie, ačkoliv by neměla podíl na aktuálních záležitostech státu. Na ukázku jeho diktátorství poslouží konkrétní příklad. Hlavní vada moderního kapitalismu je obchodní cyklus, ekonomika, v níž se jako na horské dráze střídají velké zisky s velkými ztrátami, a která po několika letech růstu střídá v letech následujících nezaměstnanost a bankrot. Existují dvě příčiny. Jednou je přirozený cyklus, který kdysi započatý v mechanizované ekonomii udržuje přirozený průběh, dokud není trh uspokojen a poptávka snížena. Časem se tento cyklus zklidní, jestliže ekonomii nenaruší negativnější a umělý cyklus vyplývající z dichotomie mezi ekonomií reálné produkce a ekonomie peněz. “Horko” začne případně být, jestliže musí vzrůst úrokové sazby, aby se potlačila inflace. Tato rozdílnost je projevem částečného rezervního systému, který má původ u anglických zlatníků ze sedmnáctého století, kteří půjčovali svým zákazníkům více bankovek na vklady ve zlatě, než dokázali pokrýt aktuálním množstvím zlata ve svých trezorech. Vada systému byla odhalena již dávno, naneštěstí lidmi, kteří zveličovali “lichvářské” jmění, což jen sloužilo k tomu, aby záležitost ukázali v ideologickém světle a odradili od seriozního zvážení reformy.

Obecně nejhlasitější kritika se týká toho, že banky vytvářejí peníze “z ničeho”, což znamená, že půjčky lze realizovat v mnohonásobně vyšším objemu vkladů, které tvoří jejich rezervy. Při vkladu 1,000$ a poměru rezervy 5%, banky případně půjčí 19,000$.  Z vkladu 1,000$, se 5% čili 50$ drží jako rezerva a 950$ se půjčí, což jsou nové peníze, protože systém má nyní 1,950$. 950$ vložených na jiný účet tvoří základ pro novou půjčku, takže znovu 5% čili 47.5$ se drží jako rezerva a 902.50$ se půjčí. Při tomto postupu až do posledního dolaru 950.00$ + 902.50$ + … bude konečný výsledek 19,000$.  Jedná se tedy o systém bank a veřejnost, který generuje nové peníze a který se ruší, jakmile se půjčky splatí. Jedná se o podvodný systém v tom smyslu, že klade úrok na nové peníze. Úrok na stávající peníze je stejně morální jako nájem placený za půjčku stroje, avšak úrok na nové peníze je úrok splácený za něco, co formálně neexistuje a co bylo vytvořeno čistě za účelem dluhu.

 

[1]  Jako v případě změny ‘man’ [muž] u slov jako ‘chairman’ na ‘chairperson’ [doslova předsedající osoba] navzdory zakončení koncovkou ‘woman’ [žena].

Leave a comment