Podivuhodná mořeplavecká kultura polynéských ariů
Stavba plavidel, kartografie, umění navigace a daleké objevitelské plavby – to byl středobod kultury bílých ariů.
Bisschop (1965, s. 67-8): „Najdeme v nich jeden zvlášť charakteristický rys, který se nevyskytuje v tradici žádné jiné rasy, národa, nárůdku nebo kmene: je to národ ryze mořeplavecký. Nemusíme dlouho počítat obrovskou sbírku polynéských legend a pověstí, abychom si všimli, že jejich hrdinové se pohybují v geografickém prostředí pro ně vlastním. (…) Vypráví se tu jen o námořních výpravách, jejichž hrdinové – polobozi nebo bozi – jsou mořeplavci a proslavili se tím, že objevili neznámé končiny oceánu nebo ‚vystoupili‘ na nějaké neznámé ostrovy (tak se alegoricky nazývá objevení ostrova).“
I když nástroje, kterých bílí polynéští inženýři-loďaři používali, byla jen kamenná dlátka a teslice a kostěné pilky, v dobách největší slávy a rozkvětu polynéské námořní kultury se stavěly lodě schopné pojmout až 300 lidí. Nešlo totiž jen o dobrodružné a objevitelské výpravy, ale i o kolonizaci dalších ostrovů celými rodinami. Stavební materiály na polynéských ostrovech umožňovaly stavět dlouhá plavidla, ale na úkor stability. Avšak polynéští konstruktéři našli geniální řešení: stabilita lodí byla zajištěna spojením dvou trupů, čímž vznikl katamaran. Spoj byl tvořen plošinou z bambusových tyčí, takže zároveň sloužil jako místo pro celou posádku. Plachty byly vyráběny z rohoží, upletených z kokosových vláken a měly tvar račích klepet, který se v Evropě objevil až mnohem později. Toto oplachtění se dodnes používá a je natolik výkonné, že se s ním dá křižovat i proti větru. I tento způsob plavby objevili Evropané až o celá staletí později.
Bílí polynéští mořeplavci pronikli i na Nový Zéland a zdá se, že zde založili jedno z nejvýznamnějších center své námořní kultury. Největší lodě se nevyráběly na menších ostrovech v Tichomoří, ale právě na těchto dvou velkých ostrovech v Tasmanově moři. Není divu, vždyť právě zde bylo nejvíce vhodného dřeva. Nejspíše právě zde mají původ maorské legendy o božské bílé rase se světlými vlasy plavící se neustále po mořích a dodnes existujících záblesků nordického rasového typu mezi Maory (viz výše). Dalšími centry polynéského loďařství se stala Samoa a souostroví Fidži a Tonga.
Na Tahiti mohli stavět velké lodě díky technice užívání planěk, které byly utěsňovány kokosovými vlákny. K nim se pak přidalo normální žebroví zapuštěné do kýlu. Na Marshallových ostrovech dosáhli v užívání této techniky takové dokonalosti, že po nabobtnání byly plaňky úplně vodotěsné. Při stavbě vahadlové nebo dvojité lodi byl stožár vždy umístěn na závětrnou stranu a posádka na návětrnou, což plavidlu dávalo velkou stabilitu a schopnost plout rychle a daleko.
Zdá se, že bílí Polynésané dosáhli mimořádných pokroků v námořní navigaci a astronavigaci. Dokonce si vytvořili skutečnou námořní akademii s vysokými nároky na své absolventy. Polynéští navigátoři vycházeli v orientaci z kruhových drah hvězd na obloze. Tím předběhli svou dobu, neboť vlastně použili revolučně moderní metodu. Svoboda (2004, s. 233): „Aniž si to polynéská navigační elita uvědomila, dospěla k řešení sférické trigonometrie, která je základem dnešní satelitní navigace a v podstatě i systémem zeměpisné triangulace. Jde o řešení naprosto geniálně jednoduché a přitom nesmírně efektivní.“
Schoch a McNally (2004, s. 176-7): „Příklad zeměpisných a navigačních znalostí dostupných ve starověkém světě poskytují staří Mikronésané a Polynésané v jižním Pacifiku. …odvažovali se se svými velkými kánoemi, vybavenými výložníkem, daleko na oceán a orientovali se v něm s neuvěřitelnou přesností bez map, kompasu, hodin, sextantu nebo dnešních dokonalých satelitních systémů celosvětové indikace zeměpisné polohy, odkázáni pouze na znalosti získané generacemi svých předků a předávané z jednoho pokolení na druhé. Během tisíciletí Mikronésané a Polynésané prozkoumali a osídlili ostrovy rozeseté v oceánu na ploše více než 25 milionů čtverečních kilometrů.“
A stejně tak vytvořili velmi rozvinutou kartografii. Ke zhotovení sofistikovaných map používali mapy z kokosových vláken. Kromě pozice samotných ostrovů se na těchto mapách objevovaly mušle nebo uzly udávající polohu jednotlivých ostrovů a pomocí zahnutých vláken na nich byly zaznamenány i mořské proudy a směry příboje u jednotlivých ostrovů. Polynésané dokázali zmapovat celé Tichomoří. Námořní akademie se rozvíjela na mnoha ostrovech; jedno staré centrum se nacházelo na Marshallových ostrovech, jedno dále na východě na Palauských ostrovech, které se udrželo až do současnosti.
Podle všeho se zdá, že po roce 600 dorazili v kratších časových odstupech na Fidži, Tongo, Samou, Cookovy ostrovy a Tahiti, nedlouho poté na Tuamotu a Markézy, v 11. století na Havaj, ve 13. století na Velikonoční ostrov a mezi 10. a 14. stoletím na Nový Zéland. Možná podnikli i výpravu daleko na jih, která snad dorazila až ke břehům Antarktidy. Podnikali ale výpravy i na opačnou světovou stranu, z níž přišli – do Oceánie a Indického oceánu; dopluli až na Madagaskar.
Polynésané dosáhli i břehů Jižní Ameriky, což prakticky s jistotou potvrzují nálezy batátů (sladkých brambor). V Polynésii byly nazvány kumar, úplně stejně jako v Peru, odkud pocházejí. Zdá se, že nejvíce kontaktů s americkým kontinentem udržovali mořeplavci z Havaje, kde se také batáty ve 13. století objevují. Na Mangai, malém ostrůvku v rámci Cookových ostrovů, byl nalezen fragment sladkého bramboru a podle radiokarbonového měření pochází cca z roku 1000. I nálezy dalších plodin a rostlin, jako mochyně či ananasu, naznačují kontakty s americkou pevninou. Jiné však, jako kokosový ořech, zase naznačují kontakty s Indonésií a Indočínou.
Existují i lingvistické stopy. Byly nalezeny i slovní podobnosti mezi polynéskými jazyky a dialekty indiánů v Jižní Americe. Ze 160 slov společných jazykům v Polynésii jich 140 nalezl u indiánského kmene Hoka. Je mezi nimi mnoho naprosto základních pojmů (oheň, voda, slunce atd.). Paralely byly nalezeny i mezi australskými a patagonskými jazyky. Písmo kochau rongo-rongo je velmi podobné znakům, které požívali indiáni kmene Cuna, jenž obýval Panamu a některé ostrovy v karibské oblasti ještě před Kolumbem.
Polynésané na své plavby vozili i živou drůbež, a to i když se plavili do Ameriky. V Chile byly nalezeny drůbeží kosti označené polynéskými znaky a radiokarbonová metoda prokázala, že pocházejí z doby před rokem 1492.
V klíčovém období kolem roku 1000 byli Polynésané nejaktivnějšími mořeplavci nejen Pacifiku, ale asi i celého světa. Jejich vrozené schopnosti, energie a rozlehlá ostrovní domovina je k tomu předurčovaly.
Mizení ariů a úpadek jejich kultury
Nicméně postupné mizení těchto inteligentních a energických bělochů z ostrovů v Tichomoří splýváním se staršími obyvateli a možná i nízkou porodností vedlo k razantnímu úpadku jejich mořeplavecké kultury, třebaže některé její výdobytky ještě nezmizely zcela. Navíc tato aristokracie mnohdy praktikovala příbuzenské sňatky (jak je doloženo z Havaje i jiných ostrovů), které měly degenerativní účinek. Bisschop (1965, s. 54): „Několik století předtím, než naši mořeplavci objevili Polynésii, zanechali už její obyvatelé dálkových plaveb. Jejich námořní kultura byla v hlubokém úpadku. Jen zřídka podnikli výpravu na sousední ostrovy. A přece objevitelé užasli nad tím, co zde ještě zastihli. Podivovali se křehkým a rychlým pirogám s vahadlem, které se zde elegantně pohupovaly na vlnách vedle těžkopádných španělských trojstěžníků…“
Hmotná kultura moderních Polynésanů je chudá – jejich dřevěné či kamenné nástroje i zbraně jsou prosté, a stejně tak i jejich obydlí – chaty ze dřeva a bambusu. Nicméně, i když kultura Polynésanů byla v důsledku mizení bílého elementu již upadlá, zaznamenali Evropané vedle pozůstatků mořeplaveckých technologií a vědomostí i některé další rysy vyšší kultury – důraz na ušlechtilost, čest a propracovaný systém mytologie včetně abstraktních pojmů. Také zde ještě existovaly pozůstatky vyspělejší sociální organizace (hierarchie, existence sociálních vrstev a rodový systém). Kromě toho velmi dbali na hygienu. Na mnoha ostrovech se našly velké kamenné stavby a památky jako stupňovité pyramidy, velké sochy a megality. Také zde ještě existovaly památky s písmem kochau rongo-rongo, ovšem už jím nikdo z místních nepsal, ani je nikdo z nich nedokázal číst. Tvary některých nástrojů připomínaly kovové, takže se objevila i domněnka, že kdysi ve své neznámé pravlasti vyspělí bílí předkové Polynésanů znali kovy.
Bisschop (1965, s. 48-9): „Mnozí už si všimli, že Polynésané mají smysl pro abstraktní pojmy: to je znak velmi vyspělé rasy, která v době největšího rozmachu musela dosáhnout obdivuhodné úrovně. Po tomto zlatém věku však přišla staletí úplné izolace, staletí snadného života v zmalátňujícím tropickém podnebí, staletí okolnostmi vynucených sňatků mezi pokrevními příbuznými (které prý vedou k degeneraci).“
Hlavním důvodem úpadku vrozených kvalit však bylo míšení s tmavšími místními lidmi; ovšem i příbuzenské křížení (inbreeding), k němuž docházelo (spíše však cíleně než pod tlakem okolností), vykonalo svoje. Také celkově demotivující snadné životní podmínky mohly v úpadku sehrát svoji roli.
Heyerdahlova teorie
Odlišný scénář předložil slavný norský badatel Thor Heyerdahl, podle něhož se tato migrace odehrávala z východu zpoza Atlantiku a přes americký kontinent. Navíc ji datuje do pozdější doby – do té, kdy podle novějších teorií docházelo k indoevropské migraci ze západu.
Podle jeho domněnek tedy pocházeli oni světlovlasí energičtí běloši s rozvinutou mořeplavbou a kulturou z Ameriky (a podíleli se zde na vzniku místních civilizací), kam se doplavili z Kanárských ostrovů a odněkud ze Středomoří. Kulturními argumenty pro Heyardahlovu teorii je užívání něčeho, co se podobá inckému kipu, některé plodiny, neznalost kovů (ty však byly dlouho neznámé i v Indonésii a Indočíně), typ některých kamenných nástrojů, náznaky v legendách a podivné nálezy mumií odpovídající těm jihoamerickým.
Heyerdahl (1970, s. 127-8): „Odkud získali Polynésané své nesmírné astronomické znalosti a svůj kalendář, který byl vypočítán s takovou úžasnou důkladností? Jistě ne od melanéských nebo malajských kmenů na západě. Avšak týž starý zmizelý kulturní národ „bílých a vousatých mužů“, který naučil Aztéky, Maye a Inky v Americe své úžasné kultuře, vypracoval pozoruhodně přesný kalendář a přesnou astronomickou nauku, s níž se Evropa tehdejší doby nemohla měřit. V Peru, v místech, kde se pevnina sklání k Tichému oceánu, stojí dodnes v písku pouště prastará astronomická observatoř, pozůstatek po témž záhadném kulturním národu, který vytesával kamenné kolosy, vztyčoval pyramidy a pěstoval ‚sladké brambory‘ a kalabaše.“
Heyerdahl (1960, s. 13-5): „Vzývali předky a uctívali své mrtvé náčelníky daleko do minulosti až do doby Tikiovy, a o Tikim samém se říkalo, že byl synem slunce. Téměř na každém ostrově dovedli učení mužové vychrlit jména náčelníků ostrova daleko do minulosti – až do doby, kdy ostrov začal být osídlován. Na pomoc paměti používali často složitého systému uzlů na rozvětvených motouzech, jak to dělali Indiáni z kmene Inků v Peru. Moderní badatelé … zjistili, že … tichomořské ostrovy nebyly obydleny dřív než 500 let po Kr. Další nová vlna kultury s opět novou řadou náčelníků ukazuje, že nový a ještě pozdější nápor přistěhovalectví dospěl k týmž ostrovům teprve kolem roku 1100 po Kr. Odkud asi pocházeli tak pozdní přistěhovalci? Zdá se, že nejméně badatelů vzalo v úvahu rozhodující činitele, totiž že na ostrovy v tak pozdní době přibyl lid … stojící vyloženě na úrovni doby kamenné. Přestože byli tito mořeplavci inteligentní a projevovali přímo ohromující vyspělost kultury v jiných směrech, přinesli s sebou určitý typ kamenných sekyr a množství jiných charakteristických nářadí doby kamenné, a tu potom rozšířili po všech ostrovech, kam přišli. Nesmíme zapomínat, že … nebyla na světě žádná kultura schopná rozšíření, aby stála ještě r. 500 nebo 1100 po Kr. na stupni doby kamenné. Ovšem kromě Nového světa, kde i nejvyspělejším indiánským kulturám naprosto nebylo známo používání železa a užívaly kamenných sekyr a nářadí téhož typu jako na tichomořských ostrovech až do doby jejich objevení. Tyto početné indiánské kultury byly nejbližšími příbuznými kultury Polynésanů na východě. Na západě sídlili pouze černí a primitivní lidé Austrálie a Melanésie – vzdálení příbuzní černochů – a opět za nimi leželo pobřeží Indonésie a Asie, kde úroveň doby kamenné setrvávala snad déle než kdekoli jinde na světě. Tak byly moje podezření a moje pozornost zaváděny stále dál a dál od Starého světa, kde tolik lidí hledalo a nic nenašlo, k známým i neznámým indiánským kulturám Ameriky, které dosud nikdo nevzal v úvahu. A na nejbližším pobřeží přímo na východě, kde se dnes rozkládá jihoamerická republika Peru od Tichého oceánu vzhůru do hor, nacházel jsem dostatek stop, jen když jsem hledal. Zde kdysi žil neznámý lid a založil tu jednu z nejpodivuhodnějších kultur na světě, až kdysi v minulosti náhle zmizel, jako by byl smeten z povrchu země. Tito lidé tu zanechali ohromné, lidem se podobající kamenné sochy, které o nich hovoří na Pitcairnu, Marquesách a na Velikonočním ostrově, a mohutné stupňovité pyramidy – podobné těm, jaké jsou na Tahiti a Samoi. Kamennými sekyrami vytesali ze skály kvádry velké jako železniční vozy a dopravovali je na míle daleko po okolním terénu, vztyčovali je nebo skládali na sebe, aby vystavěli portály, obrovské zdi a terasy – právě tak, jak to nacházíme na některých tichomořských ostrovech. V této hornaté zemi byla mohutná říše Indiánů z kmene Inků, když do Peru přišli první Španělé.“
Heyerdahl (1983, s. 101-2): „Rasová skladba Polynésanů však zůstala záhadou, bez ohledu na to, kterým břehům Pacifiku byl jejich původ připisován. Ačkoli jsou Polynésané zřejmě smíšenou rasou, jako celek patří mezi nejvyšší lidi na světě, zpravidla jsou dlouholebí a barvu pokožky mají často světlou jako Jihoevropané. Fyzičtí antropologové si povšimli, že v celé Polynésii je nadto patrný příklon k typu spíše europoidnímu, často charakterizovanému také jako typ arabsko-semitský, se silně zahnutým nosem, úzkými rty, výrazným porostem vousů a někdy se zarudle hnědými vlnitými vlasy. Takovéto typy pozorovali první Evropané po celou cestu z Velikonočního ostrova na Nový Zéland a na Chathamovy ostrovy. Tento typový komponent, postřehnutelný často v celých rodinách, označovali sami Polynésané jménem uru-keu; říkali, že tito lidé jsou potomky dřívější populace plavovlasých polobohů se světlou pletí, kteří zde původně žili. Fyzické rysy Polynésanů, kteří osídlili východní Pacifik, vůbec neodpovídaly rysům národů v západním Pacifiku; europoidní složka se příkře odlišovala zejména od Papuánců a Melanésanů, od Negritů, Malajců a Indonésanů – obyvatel oblasti, z níž podle názoru většiny moderních badatelů Polynésané přišli. Fyziologická záhada europoidní složky mezi Polynésany pomáhala udržovat při životě zdánlivě divoké teorie o středomořském prvku ve východním Pacifiku.
Na první pohled by se zdálo, že najdeme-li výchozí bod v Americe, řešení problému to neovlivní. Jihoameričtí Indiáni přece neměli žádné europoidní rysy a značně se podobali Malajcům, s nimiž byli v podstatě spřízněni společnými předky. Až na krevní skupiny a podobný tvar nosu se jihoamerické kmeny lišily od Polynésanů ve východním Pacifiku právě tak jako národy Jihovýchodní Asie a západního Pacifiku. A když přišli Evropané, byly vysoké rudovlasé postavy s plnovousem stejně neznámé na obou stranách Polynésie. Malí žlutohnědí lidé s kulatými hlavami z Indonésie a Jižní Ameriky byli anatomicky stejně bezvousí. Kde tedy potom přišli polynéští ostrované k europoidním rysům?
Na Velikonočním ostrově, což je polynéská výspa, ležící nejdále od Asie a nejblíže Novému světu – podle tradice, zacházející do podrobností – přišli nejstarší předkové ostrovanů z velké pouště na východě, tedy od Jižní Ameriky, a ostrova dosáhli po 60denní plavbě ve směru zapadajícího slunce. Výrazně míšenečtí obyvatelé Velikonočního ostrova se smyslem pro historii tvrdí, že někteří z jejich nejstarších předků měli světlou pleť a byli rudovlasí, zatímco jiní měli tmavou pleť a černé vlasy. To potvrdili i první Evropané, kteří se na tento ostrov dostali. Když Holanďané pod Roggeveenovým vedením objevili v roce 1722 tento ostrov, zaznamenali, že mezi prvními domorodci, kteří přišli na palubu jejich lodi, byl ‚jeden úplně bílý muž‘; dále zapsali o obyvatelích Velikonočního ostrova obecně, že se ‚mezi nimi najdou lidé tmavší pleti a jiní zcela bílí a pak také někteří s načervenalou pletí, jakoby spálení sluncem.‘“
Všichni nejstarší návštěvníci si také povšimli, že někteří obyvatelé Velikonočního ostrova byli nejen velmi světlí a vysocí, ale měli také měkké narudlé vlasy. Mohli takoví lidé skutečně přijít z Jižní Ameriky? Vždyť Kečuové, Ajmarové a Indiáni Uru mají tytéž fyzické znaky jako černovlasí, žlutohnědí a velmi malí lidé z Jihovýchodní Asie. Anebo se snad lidé předinkovské kultury v Peru lišili fyzickými rysy od malých kulatohlavých Indiánů, žijících tam v historických dobách?“
„Za zmínku stojí nejstarší tradice, jež byly sebrány na Velikonočním ostrově. Podle tvrzení obyvatel se země ležící ve vzdálenosti 60 dnů cesty na východ, z níž přišli jejich předkové, nazývala Pohřebiště. Dodávali: ‚V oné zemi bylo podnebí tak horké, že lidé někdy na následky horka umírali, a v určitém ročním období plodiny a vůbec všechny rostliny byly spálené a pod žhoucím sluncem usychaly.‘
Na západ od Velikonočního ostrova až po Jihovýchodní Asii není krajina, která by odpovídala tomuto popisu, pobřeží je tu zelené, často porostlé hustou džunglí. Avšak na východ, ve směru a ve vzdálenosti udávané obyvateli Velikonočního ostrova, leží pusté pobřeží Peru a severního Chile a nikde v Tichomoří není území, na něž by se více hodil popis ostrovanů, jak co do podnebí, tak co do názvu. Zvláště v pobřežních oblastech Peru umožňuje nepatrná sezónní vlhkost růst řídké vegetace, která v bezmračných měsících schne pod pražícím sluncem. Podél celého tohoto pustého jihoamerického pobřeží se táhne téměř nepřetržitě řada nekropolí; některé se rozrostly a zabíraly velké plochy, neboť v tomto suchém podnebí přetrvávají lidské ostatky a pohřební předměty nekonečně dlouho a hromadí se. Toto podnebí a tato pohřebiště nám skutečně umožňují studovat lidské ostatky od nejstarších dob, zatímco na přilehlých územích s vlhkým podnebím, jako je Střední Amerika, Mexiko a ostrovní tichomořský svět, se organické zbytky rychle rozpadají.
Moderní archeologové mají tedy přímý doklad o pozoruhodném faktu, že skuteční zakladatelé nejstarší předinkovské civilizace v Peru své velké mrtvé mumifikovali. Pravá mumifikace, tj. odstranění vnitřností řitním otvorem a vtírání pryskyřičných a olejových konzervačních prostředků, byla běžná v Peru i v přilehlé Polynésii, zatímco v Indonésii byla naprosto neznámá. Avšak zatímco z pouštní oblasti Peru můžeme pořád ještě získat stovky skutečných mumií, široce rozšířenou praxi mumifikovat královské osobnosti na rozptýlených ostrovech Polynésie – od Velikonočního ostrova na východě po Havaj na severu a Nový Zéland na jihozápadě – potvrzují hlavně psané zprávy raných cestovatelů. Rozšíření tohoto komplikovaného procesu v tropické ostrovní oblasti, kde vlhké podnebí ruší trvalé výsledky mumifikace, nasvědčuje, že sem zřejmě byla zanesena ze společného kulturního zdroje mimo ostrovní oblast, s klimatickými podmínkami pro ni příznivějšími. Protože se mumifikace nemohla na tyto ostrovy dostat z Jihovýchodní Asie, kde byla neznámá, je tím pozoruhodnější, že v jedné jeskyni na Havaji byly objeveny dva balíky královských mumií; podobají se mumiím z předinkovského Tiahuanaka a zavinuté jsou do textilií utkaných z neidentifikovaných nepolynéských vláken. Místní vědci připustili, že jsou pro ně hádankou, a mumie byly uloženy v Bishopově muzeu v Honolulu. Dokonce i lidská maska zdobící horní konec tohoto havajského mumiového balíku připomíná masky na podobných mumiových balících ze starého Peru a z mexické vysočiny.“ (s. 102-3)
Pokud však opravdu šlo o migraci tohoto původu, nešlo možná o bělochy nordického typu, ale spíše kromaňonského, a s nimi možná mohli přicestovat i nějací lidé mediteránního typu. Pak by také předindoevropské kulturní rysy jako kult Slunce mohly pocházet z tohoto směru; ovšem není ani vyloučeno, že v různých dobách došlo ke dvěma předindoevropskýcm bílým migracím z obou směrů.
Ať už byli záhadní běloši v těchto vzdálených oblastech odkudkoli, není pochyb, že zde skutečně byli a představovali zde element přinášející a vytvářející zde kultury vyšší úrovně než ostatní místní etnika. Časem však tyto kultury zanikly s tím, jak se postupně s místními tmavšími populacemi smísili, eventuálně jimi v některých případech byli pobiti.
Kemp (1999, kap. 6): „Heyerdahlova průkopnická práce, která byla a je z velké části odmítaná pro svůj rasový podtón (který je však úplně nevědomý), velmi jasně dokazuje, zakládajíc se na existenci rudovlasých mumií v Jižní Americe a v kombinaci s potomky rudovlasých lidí žijících na Velikonočním ostrově a inckými legendami, že se velká skupina bílých nordiků, velmi pravděpodobně ve spojitosti s Guanči na Kanárských ostrovech, přeplavila přes Atlantický oceán, usadila, vystavěla města a civilizace v Jižní Americe a potom se dokonce rozšířila i do ostrovů v Tichomoří.
Tam byli bílí buď zabiti nebílými domorodci, nebo pohlceni tmavší místní populací, zanechávaje jen záblesky své někdejší velikosti v podobě rasového zbarvení stále žijících obyvatel oblasti.
Podle všech důkazů se tedy společenstva bílých lidí už před naším letopočtem přeplavila přes Atlantik a později se dostala až do Tichomoří. Záhadné dlouhouché a rudovlasé sochy na Velikonočním ostrově a velká města Jižní Ameriky, ležící v ruinách, jsou odkazem těchto ztracených bílých migrací.“
Heyerdahl ovšem předestírá i teorii, že Polynésané mohou pocházet odněkud ze severních oblastí amerického kontinentu, kde byly mezi indiány nalezeny stopy bělošského živlu podobného tomu v Polynésii. Heyerdahl (1983, s. 167-8): „Především jestliže ostrovní oblast při severozápadním pobřeží Ameriky představuje nášlapné kameny mezi Asií a Polynésii, pak se polynéský fyzický typ stává spíš logickým důsledkem než trvalým problémem. Zjistili jsme, že křehkou stavbou těla se Indonésané řadí mezi nejmenší lidi na světě, zatímco Polynésané patří mezi ty skutečně největší. Indiáni na severozápadním pobřeží Ameriky jsou poněkud větší než Malajci, ale předsunutí Haidové na Ostrově královny Charlotty a Kwakiutlové na severozápadu Vancouverova ostrova patří mezi největší lidi na světě. Číselné údaje F. Boase o Indiánech severozápadního pobřeží a údaje H. L. Shapira o Polynésanech se shodují v tom, že jde o kmeny s průměrnou výškou postavy 175 cm; v obou oblastech nebyli vzácností ani domorodci o výšce přes 180 cm.
Lebky Indonésanů a jejich sousedů jsou brachycefalické (krátkolebé) a stejně je tomu u většiny amerických Indiánů. Avšak dolichocefalické (dlouholebé) lebky jsou dobře známé z archeologických lokalit na severozápadním pobřeží a často se opakují u smíšených lebečních forem v Polynésii. A. Hrdlička udává průměrný lebeční index pro Indiány severozápadního pobřeží 81,19 u mužů a 81,4 u žen; to se pozoruhodně blíží číslu 81,27 – což je podle Shapira průměrný lebeční index šesti hlavních polynéských skupin, totiž obyvatel Havaje, Společenských ostrovů, Samoy, ostrovů Tonga, Markéz a Nového Zélandu.
Evropské rysy většiny Polynésanů vyvolaly ještě fantastičtější spekulace než jejich vysoká postava, protože světlá pleť, silný růst vousů, často měkké a vlnité vlasy – někdy s hnědými tóny, úzké rty a obyčejně úzký orlí nos je řadí daleko od Indonésanů a ještě dál od národů oblasti ležící mezi nimi. Ať je příčina jakákoli, domorodé ostrovní kmeny severozápadní Ameriky měly rovněž mnohem světlejší pleť než ostatní členové indo-americké rodiny, což je skutečnost, kterou zdůrazňovali všichni první evropští návštěvníci jako Cook, Dixon a Vancouver. Také jejich vlasy vykazovaly tytéž nemongolské zvláštnosti jako u Polynésanů – nebyly jednotně hrubé a černé, ale měkké, a někdy dokonce přecházely do různých odstínů hnědi. První návštěvníci byli neméně překvapeni, když mezi naprosto bezvousými národy, jako jsou američtí Indiáni a Indonésané, našli domorodce severozápadního pobřeží, kteří často nosili velké kníry – a jak to popsal Cook, ‚velké a mohutné, avšak rovné brady‘. Úzký a velmi často orlí nos většiny Polynésanů, kontrastující s širokým a plochým nosem Indonésanů, je u Indiánů severozápadního pobřeží stejně běžný jako jinde v Novém světě, a stejně tak je to s úzkými rty a nemongolským tvarem očí, což všechno přispívá k evropskému vzhledu, příznačnému pro Polynésany. Kapitán Vacouver napsal o přímořských kmenech centrální oblasti severozápadního pobřeží předtím, než došlo k jejich smíšení s Evropany: ‚Výrazem tváře a pravidelností rysů připomínali Severoevropany.‘
Přihlédneme-li k důsledným shodám ve velikosti, v charakteristických vlastnostech lebek a obličejů, ve vlasech i v pleti, nepřekvapí nás, že místním badatelům devatenáctého století, kteří znali Indiány severozápadního pobřeží tak dobře jako kapitán A. Jacobsen a profesor G. Hill-Tout, dělalo potíže rozeznat polynéské návštěvníky od místních Indiánů severozápadního pobřeží. Jacobsen byl překvapen nápadnou podobností mezi Haidy, Kwakiutly a Havajci. K tomu dodal: ‚Jednou jsem se setkal na malém ostrově poblíž Vancouveru s jedním obyvatelem Sandwichových ostrovů, který tam byl ženat a měl tam rodinu. Nemohl jsem mezi ním, jeho dětmi a sousedy objevit žádný podstatný rozdíl…‘ A Hill-Tout dodává: ‚Viděl jsem příslušníky kmene Squamish, které jsem mohl jen stěží rozeznat od některých Samoánců, kteří se tudy vraceli z chicagských trhů a tábořili v jedné squamishské vesnici.‘ Já sám jsem strávil zimu 1939-40 mezi Indiány severozápadního pobřeží z údolí Bella Coola poté, co jsem rok pobýval mezi Polynésany na Markézách, a byl jsem překvapen, jak se někteří čistokrevní Indiáni kmene Sališ z Bella Cooly podobali mým polynéským přátelům z Tahiti a Markéz.“
Kromě toho podle studií uváděných Heyerdahlem, které se týkají studia genů vztahujícím se ke složení krevních skupin, jsou Polynésané značně odlišní od obyvatel Jihovýchodní Asie. Heyerdahl (1983, s. 168-9): „V roce 1952, po návštěvě v obou oblastech, jsem poprvé shromáždil všechny tehdy dostupné údaje o krevních skupinách A-B-0, abych dokázal, že Polynésané, kteří se velice liší v počtu krevních genů od obyvatel Jihovýchodní Asie, mohli docela dobře přijít ze severozápadu Severní Ameriky. Jako bývalého biologa mě k tomu podnítil objev G. A. Matsona z roku 1946, že severoameričtí Černonožci a Krvavci mají frekvenci genů A odpovídající frekvenci domorodých Havajců. Výsledku se ihned chopil sérolog tichomořské oblasti J. J. Graydon, který k mým předchozím srovnáním přidal krevní skupiny M-N a Rh. Dospěl k závěru, že výsledky krevního rozboru svědčí pro příbuzenský svazek mezi Indiány a Polynésany, ‚z čehož vyplývá pravděpodobnost osídlení polynéských ostrovů velkými migracemi z pevninské Ameriky‘. V roce 1954 A. E. Mourant doplnil tuto analýzu tím, že shromáždil všechny údaje o krevních skupinách, které byly v té době k dispozici, a dospěl rovněž k závěru, že ‚velkou část genetické skladby Polynésanů lze přičíst na vrub jejich původu z Ameriky, zvláště Ameriky severozápadní…‘ R. T. Simmons, J. J. Graydon, N. M. Semple a E. L Fry, podníceni těmito postřehy, přišli poté s ucelenou studií o krevních skupinách A1-A2-B-O, M-N-S, Rh, P, Lea, Fya a K a dospěli k závěru, ‚že mezi americkými Indiány a Polynésany je těsné pokrevní genetické příbuzenství, které nenajdeme, srovnáme-li Polynésany s Melanésany, Mikronésany a Indonésany, s výjimkou přilehlých oblastí přímého styku‘. Tento důležitý závěr potvrdila konečně roku 1972 mezinárodní pracovní skupina, složená z E. a Anny Thorsbyových, J. Colombaniho, J. Dausseta a J. Figueroy.“
Jistou námitkou zde však může být, že zde jde o srovnání Polynésanů s výraznou příměsí bělošské krve, zatímco u jihovýchodních Asiatů je jí zřejmě minimum – tj. jejich bílí předkové mohli příjít skrze tuto oblast a přitom se s místními nesmísit.
Další indicií jsou jazykové stopy a podmínky na severozápadním pobřeží Severní Ameriky. Heyerdahl (1983, s. 196-70): „Drsný hrdelní jazyk severozápadního pobřeží, zvláště u pevninských kmenů, jistě posluchači připadá úplně jiný než polynéské dialekty s měkkými samohláskami. Přesto by nebylo bez zajímavosti, kdyby se některý moderní jazykovědec chopil výzvy filologů 19. století J. Campbella a C. Hilla-Touta. Campbell dospěl k závěru, že jazyk Haidů z centrálního severozápadního pobřeží je třeba zařadit do oceánské skupiny spolu s polynéštinou. Hill-Tout zase nalezl mezi jazyky polynéskými a severozápadního pobřeží tolik strukturálních i lexikálních podobností, že svá zjištění nazval ‚řetězem důkazů o společném původu a zcela mimo dílo náhody‘.“
Indiáni severozápadního pobřeží žili ve světě kanálů a ostrovů, porostlých obřími stromy, odříznuti od amerického vnitrozemí srázy a divokými horami. Jak konstatoval P. E. Goddard, ‚severozápadní pobřeží Ameriky je mimořádně příznivé vývoji kultury, která v cestování a dopravě úplně závisí na kánoi a v zásobování potravinami na darech moře‘.“
U tohoto scénáře migrace do Polynésie ze severozápadu Severní Ameriky je možná souvislost s pozdějšími migracemi Keltů a Vikingů do Severní Ameriky (viz dále oddíl V). S tím souvisí i domněky Zillmera.
Vikingové a Keltové v Polynésii?
Podle Zillmerových domněnek (2005) pochází bílá polynéská aristokracie z později příchozích Normanů, snad někdy ve 12., 13. či 14. století. Jen tak lze podle něj vysvětlit, že se ještě v době prvních objevitelských výprav Evropanů v novověku v Tichomoří zachovali lidé s bílou pletí a světlými vlasy, když jich zjevně nikdy nebylo mezi početnějším tmavším obyvatelstvem příliš mnoho. Mohli to však být i oni Heyerdahlovi Virakočové, které ovšem podle další možné interpretace Zillmerovy teorie k této migraci do Tichomoří mohli donutit právě Vikingové, kteří tehdy měli vtrhnout do Peru (viz výše oddíl I, kap. o říši Inků).
Tato teorie však naráží na námitky, že za tak krátkou dobu by Vikingové nemohli tak zcela zapomenout na svoji kulturu, jazyk, původ a historii.
Navíc podle Zillmera již před Vikingy dorazili do Tichomoří Keltové a možná i nějací starší budovatelé megalitů z Evropy – a právě oni zde postavili ony pozoruhodné kamenné stavby.
Otázka starší bílé migrace do Tichomoří
Stopy bílé rasy, o nichž píše Bisschop, se zřejmě týkají indoevropské migrace z Asie (či Ameriky) z mladší doby. Tomu nasvědčuje, že tyto stopy jsou spojeny nejen s obecně bílým, ale dokonce přímo nordickým elementem (světlá pigmentace vlasů a očí). Dále pro to svědčí některé kulturní rysy (jako ustavení kast) a jazykové indicie (vládnoucí vrstva se nazývá ariové). Zároveň to byla ryze mořeplavecká kultura a víme, že nordičtí indoevropané se často vyznačovali jakousi neodbytnou tendencí k dalekým námořním cestám, jak to mnohem později předvedli Vikingové.
Zároveň však víme, že tito později příchozí indoevropští a seversky vypadající ariové nejsou jediným bílým elementem v Polynésii. Do Pacifiku zřejmě ještě dříve pronikaly migrace bílých lidí z předindoevropských kultur. To mohl být i případ migrace, o níž psal Heyerdahl (viz výše).
Vedle velmi světlého a plavého nordického typu (navíc dnes již se vyskytujícího spíše sporadicky) je mezi Polynésany rozšířen ještě více i poněkud tmavší, ale nepochybně bílý mediteránní typ.(1) A právě s ním jsou zřejmě spjaty dodnes dochované zbytky kultury, která v lecčems odpovídá předindoevropským kulturám starověkého Orientu a Středomoří. Některé rysy polynéské kultury jsou naprosto jasně neindoevropské a naopak vykazují nápadnou podobnost s předindoevropskými starověkými kulturami Starého světa. Kondratov například píše (1972, s. 80): „Stopám Sumerů a Babylóňanů nasvědčovaly, jak se zdálo, i objevy v daleké Oceánii. Na Tahiti a jiných polynéských ostrovech se tyčí staré památníky, pyramidy, podobné spíš stupňovitým zikkuratům Mezopotámie než starým egyptským pyramidám.“
Podle jedné z teorií jsou megalitické památky v Tichomoří pozůstatkem přímo po bílých stavitelích megalitů, kteří migrovali daleko do Asie, na japonské ostrovy, a odtud se vydali dále do Pacifiku. Megality jsou skutečně k nalezení v přímořských oblastech východní Asie, v Koreji i Japonsku.
V Polynésii se obecně v legendách mluví o bílé božské či vůdčí rase Učitelů, kteří kdysi přišli z dálky přes moře nebo dokonce sestoupili z nebes. Zdá se, že někdy jsou popisováni jako synové Slunce a dochované fragmenty starého polynéského náboženství obsahují náznaky slunečního kultu podobného tomu v Egyptě, a to včetně Atonova kultu. Sluneční disk byl označován slovem Raa, skoro stejně jako ve starém Egyptě. Heyerdahl (1974, s. 15): „Ra nazývali Slunce na všech polynéských ostrovech, tedy nebyla to žádná náhoda. Ra znamenalo slunce i ve starém Egyptě. Ve staroegyptském náboženství nebylo žádné slovo důležitější než Ra, Slunce, bůh Slunce, faraónův praotec. Ten, co se plavil na rákosovém člunu, obklopený muži s ptačími hlavami.“
Na Šalamounových ostrovech byly nalezeny pozůstatky kultury také vyznávající kult Slunce, v lecčems se podobající egyptské, spojené s kmenem Araků.
V Polynésii byl rozšířen i zvyk mumifikování významných, vysoko postavených osob (indoevropané své mrtvé naopak často spalovali). Objevy z oblasti lingvistiky odhalující podobnosti mezi polynéským jazykem a jazykem severoafrických Berberů nasvědčují také tomu, že část polynéského obyvatelstva a kultury pochází právě od nich. Tyto závěry podporují tezi o kontaktech se severoafrickým etnickým a kulturním komplexem zahrnujícím Berbery a starou egyptskou kulturu. I rasově zde existuje analogie – jak Berbeři, tak staří Egypťané byli tvořeni ve své většině bílými mediterány s menšinou kromaňonců. Možná že obě skupiny jsou jen odštěpky a pozůstatky širší a starší středomořské (původně možná severoafrické) kultury (Malkowski, 2007).
I podle antropologických a kulturních poznatků z jihovýchodní Asie alespoň část bílých migrací do Polynésie, které sem přinesly vyspělé mořeplavecké umění, může souviset s ještě předindoevropskými migracemi do Indočíny, zejména s kulturou čtyřhranných sekyr, která se intenzivně věnovala mořeplavbě. Mezi jejími dávnými nositeli minimálně značnou část tvořil právě berberský/hamitský mediteránní typ; dokonce ještě dnes je u protomalajských populací patrný, například u jejich potomků na Madagaskaru (Hrbek et al., 1966).
Tezi o mediteránních běloších, kteří byli civilizovanými předchůdci s indoevropským etnikem spjatých starých Polynésanů, podporují i některé poznatky a zvěsti.
Podle pověstí tradovaných na Havajských ostrovech zde už před příchodem Polynésanů v polovině 5. století žil lid jménem Menehune (či Manahune), které vedl legendární Havaji Loa (Havaji Veliký). Na Havaji tito předchůdci mladších Polynésanů prý vynikli jako obratní stavitelé chrámů a rybníků, na Velikonočním ostrově se intenzivně věnovali zemědělství. Chrámy a okrasné rybníky byly běžné v Egyptě, Sumeru i harappské kultuře, a všude bylo zemědělství hlavní páteří ekonomiky; dokonce i náboženské kulty předindoevropských kultur byly často spjaty s půdou a úrodou.
Menehune žili prý i na mnoha dalších ostrovech ve střední Polynésii. Na ostrově Samoa žili podle nalezených důkazů lidé už 1000 let před příchodem Polynésanů. Tento lid bývá dnes spojován s negritskou složkou obyvatelstva Polynésie. Nezdá se však, že by právě tito lidé žijící na nízkém stupni kultury, stáli za vyspělými kulturními projevy dávných Menehune. Je možné, že sem v jisté době migrovaly, možná dokonce společně, populace předindevropských bělochů a negritů, což mohlo vést k tomuto zmatení.
Zajímavé je, že jméno jednoho ze tří bohů oné starší vlny bílé rasy, která měla přinést první vyšší civilizaci do Polynésie – Rongo – tvoří součást názvu písma na Velikonočním ostrově – kochau rongo-rongo. Jeden z těchto tří bohů byl spojen s půdou, zemědělstvím, růstem a plodivou silou přírody, což připomíná předindoevropské kulty.
Hieroglyfy kochau rongo-rongo se obecně podobají písmům některých starých národů v oblasti And, starého Egypta a staré Indie. Na ostrově Pitcairn (jihozápadní část souostroví Tahiti) byly nalezeny nápisy přímo odpovídající egyptským hieroglyfům. Také pověstné kamenné sochy jsou v lecčems podobné těm, které se zachovaly z dávných dob v Jižní Americe a Egyptě. Písmo objevené na Velikonočním ostrově je velmi podobné harappskému a našly se i další kulturní podobnosti. Zdá se tedy, že již dávní mediteránní Harappané podnikali námořní výpravy daleko do ostrovů v Tichomoří.
Další indicie poskytují jazyky – byly nalezeny některé podobnosti polynéských, melanéských a austronéských jazyků s indoevropskými, a dále se sumerštinou, drávidštinou, hebrejštinou a berberskými jazyky v severní Africe a na Kanárských ostrovech. Podle některých badatelů mohli být Manahunové odvozeni od starých harappských Indů nebo Sumerů. Zajímavé rovněž je, že v jazyce Maorů byly nalezeny mnohé podivné paralely k jazyku Hebrejců, ale také starých Egypťanů a Řeků.
Podle jedné z hypotéz tato migrace mohla pocházet ze severoafrických Berberů. Jejich starodávnou migraci do Polynésie by mohl opět indikovat místní silný mediteránní element, neboť právě bílý mediteránní typ tvořil hlavní část berberského etnika (i když v některých komunitách mohou místně převažovat kromaňonské či snad i alpinské typy). Wolf píše v doslovu k Maziérově knize (1974, s. 184): „Obyvatelé Polynésie a Mikronésie jsou v literatuře popisováni jako tzv. ‚tmavo-bílí‘ lidé, u nichž kůže vystavená slunci se zbarvuje do zlatohněda, velmi podobně jako je tomu u snědých jižních Evropanů. Jsou také nejvíce příbuzní lidu středozemního čili mediteránního typu, který se původně vyskytoval hlavně na pobřeží Itálie a Španělska…“
Také Heyerdahl se zmiňuje o tom, že v europoidní složce obyvatelstva Polynésie byla nalezena souvislost se „středomořským“ (tj. mediteránním či ještě jinak středozemním) typem (1983, s. 101): „Fyziologická záhada europoidní složky mezi Polynésany pomáhala udržovat při životě zdánlivě divoké teorie o středomořském prvku ve východním Pacifiku.“
Heyerdahl také při podrobnějším výkladu o antropologii původních obyvatel Polynésie píše, že lidé s výraznými europoidními rysy jsou ve skutečnosti dvojího typu a jsou u nich známky rysů, které by naznačovaly původ z více migrací a bílých typů (např. světlé vs tmavé vlasy, evropské vs spíše židovské rysy atd.), a zmiňuje se také o židovských a dokonce semitských rysech (1983, s. 322-3): „… starší evropští cestovatelé zdůrazňovali, že v ostrovní oblasti, kterou nazýváme Polynésii, se smísil trojí různý lid. Dominantní typ měl světlou, bronzově zbarvenou pleť, černé vlasy, výrazné, téměř evropské rysy a mohl si pěstovat kníry; měl však mírně mongoloidní zjev a postavu vysokou téměř šest stop (asi 180 cm). Tento základní typ se objevuje v celé Polynésii; je v souladu s obecnou normou u novozélandských Maorů i s fyzickým typem, charakteristickým pro ostrovní kmeny severozápadního pobřeží Ameriky. To byli ostrované, kteří sami sebe považovali za tangata, to je normální lidské bytosti. Druhý typ vykazoval příbuznost s Melanésany. Měl prý nápadně tmavou pleť, velmi plochý široký nos, silné rty, kadeřavější vlasy a menší postavu. Ostrované od Havaje po Nový Zéland je považovali za potomky legendárního Menehune či Manahune.Avšak třetí typ měl zcela neobvykle světlou pleť, narudlé nebo hnědé vlasy a nápadný nos. O těchto lidech se často psalo, že mají ‚židovské‘ či ‚arabsko-semitské‘ rysy. V nejčistší formě se nacházeli mezi předmaorskými uprchlíky z Nového Zélandu, kteří se usadili na Chathamových ostrovech. Tento typ je v Polynésii znám pod jmény keu, uru-keu a ehu nebo haole a hao‘e, a na Novém Zélandě jako pakeha, turehu či patupaiarehe.“
Na Velikonočním ostrově byly vedle známých velkolepých soch zhotovovány i malé dřevěné sošky moai kava-kava zpodobňující lidi se zahnutým nosem a bradkou. To by mohlo odpovídat některým bílým typům souvisejícím mnohdy se starými předindoevropskými kulturami – zejména armenoidnímu a mediteránnímu. Některé tyto sošky také zobrazují lidské postavy s ptačími hlavami. Podobný motiv lze nalézt v egyptské a harappské mytologii.
Podle některých domněnek se však i ve starší kultuře do Polynésie dříve příchozích bělochů se projevují indoevropské rysy. Landsberg (1979, s. 255/7): „V každém případě byli první Evropané, kteří navštívili tato místa, velmi překvapeni zjištěním, že mezi obyvateli byla přítomna rasa bílých lidí s vousy. Vyvinuli velké úsilí, aby jim tito domorodci sdělili, zda jsou schopni říci něco o své minulosti a kde podle nich pochází jejich původní domovina. Avšak kromě nějakých zmínek v místních legendách o ‚panské rase Učitelů‘ (Paulwels and Bergier, 1968: 172-173) z velmi daleké minulosti, kteří ‚sestoupili z nebes‘, nějakých … pohádkách o jistých legendárních migracích ‚Dětí Slunce‘ z Egypta (Keesing, 1971: 271), které nikdo v oněch dobách nebral příliš vážně, a některá mírná podivení se nad polynéským zvykem mumifikace zesnulých šlechticů, nikdo nepředložil dostatečně konkrétní materiál, aby vzbudila zájem vědců. Vědci mají rádi ‚tvrdá fakta‘ – jako že Polynésané nazývají svého boha Atua (cf. Brunner 1976: 103, Polynéský Atua = řecký Zeus), a označení slunečního disku jako Raa (Zeus starého Egypta), zosobňující Egypťanům ra nebo re^, slunce, pro něž je ‚světelnou či zářící bytostí‘…“
Údajně snad od slova Ra označující zářící slunce jsou v indoevropských jazycích odvozeny příbuzné pojmy – paprsek světla – anglicky ray; latinsky radius apod.
Tento výklad je ovšem dost sporný – předindoevropské a indoevropské kultury byly jasně vymezené. Není ale vyloučeno, že v Polynésii starší předindoevropská a novější indoevropská kulturní tradice nějak navzájem splývaly.
Spojitost s předinoevropskou kulturou v Indii?
Pole legend Velikonočního ostrova písmo kochau rongo-rongo vynalezla už první rasa na ostrově. Zároveň to je písmo, které dosud prý dosud existuje někde v Asii. Některé jeho znaky jsou v podstatě úplně identické s písmem užívaným ve městech staré bílé harappské civilizace v Indii a i obecně je mu hodně podobné. Lze samozřejmě namítnout, že tichomořské ostrovy jsou od Indie opravdu hodně daleko. Nicméně jisté poznatky a indicie těmto směrem naznačují. Víme, že Harappané ovládali umění mořeplavby. A dále víme, že písmo kochau rongo-rongo vzniklo v době, kdy na Velikonočním ostrově existoval kult ptačích mužů. Na více místech byly nalezeny figurky bytostí s lidským tělem a ptačí hlavou. Podobné figurky byly nalezeny i v harappských městech. Navíc podle dochované legendy nějaká rasa žlutých lidí sídlící v údolí Indu prý po zničení svých sídel odplula do oceánu a našla útočiště na ostrově kdesi daleko v Pacifiku.
Maziére popisuje tyto lidi podle dochované legendy (1974, s. 51): „První obyvatelé tohoto ostrova jsou pozůstatky praobyvatel země: žlutí, velmi vysocí, s dlouhýma rukama, širokým a klenutým hrudníkem, dlouhýma ušima, ale s neprotaženými boltci, hodně světlými vlasy; jejich tělo je neporostlé, leskne se. (…) Tato rasa existovala kdysi na dvou jiných ostrovech Polynésie. Připluli tam ze země ležící za Amerikou.“
Zmínka o žluté pleti může být důsledkem jistého ztmavnutí původně světlé pleti těchto lidí díky slunečnému podnebí. Kromě toho víme, že obyvatelstvo harappských měst bylo převážně bílé – mediteránního a armenoidního typu (což by odpovídalo zahnutému nosu na soškách moai kava-kava). I to by mohlo vysvětlovat zmínku o žluté pleti – kůže těchto lidí může být lehce snědší či olivově zbarvená, což může připomínat žlutou pleť. Zmínka o světlých vlasech ovšem působí poněkud podivně, jelikož tito předindoevropští bílí lidé harappské kultury byli podle všeho tmavovlasí. Nicméně potvrzuje to, že navzdory zmínkám o žluté pleti nejspíše nešlo o Asiaty, což potvrzuje i zmínka o vysoké postavě. Není navíc vyloučeno, že některé podskupiny mediteránů či armenoidů mohly vykazovat určité procento lidí se světlými vlasy. Nejasnosti ohledně jejich vzhledu, který úplně neodpovídá Harappanům mohou být vysvětleny také tím, že během své dlouhé cesty se mohli smísit s jinými lidmi.
Také písmo, které se v harappské kultuře užívalo, a od nějž je tedy snad odvozeno i to polynéské, bylo podle těchto poznatků výtvorem bílých Harappanů, nikoli nějakého národa Asiatů. Souvislost s nějakou hodně starou kulturou potvrzuje i to, že tito lidé si na rozdíl od později na Rapa Nui příchozích bělochů neprodlužovali uši. Není ale ani vyloučeno, že šlo o bělochy z jiné oblasti a jiné civilizace; polynéské písmo se podobá i písmu jiných starých kultur.
Na závěr pro úplnost dodejme, že nejstarší bílá migrace, ať už přicházela ze západu nebo z východu, mohla vedle mediteránních typů zahrnovat i nějaké světlejší a plavovlasé elementy, zejména kromaňonské, neboť i tento typ kdysi tvořil podstatnou část etnik v severní Africe a Středomoří. Stejně tak se tyto bílé typy kdysi hojně vyskytovaly i dále v Asii. Pro obě teorie však platí, že původním domovem těchto dávnějších bělochů mělo být Středomoří, konkrétně pak byli nějak spjati se starými Egypťany, Berbery a Libyjci – ale stejně tak i nějaké části Asie. Není vyloučené, že některé zbývající světlovlasé elementy se vážou ke kromaňonskému typu, který mohl být také součástí této dávnější migrace bělochů. Některé rysy v popisu, který podle legend výše uvádí Maziére, jako světlé vlasy, vysoká postava a široký hrudník, by kromaňonskému typu docela odpovídaly (ale i nordickému).
(1) Wolf v doslovu k Maziérově knize shrnuje antropologii obyvatel tichomořských ostrovů (1974, s. 182-4): „… lid Oceánie můžeme rozlišit z hlediska antropologie na dva hlavní tělesné typy – melanéský a polynéský. Kromě toho ovšem na některých ostrovech Melanésie, Filipín, Indonésie a na Malajském poloostrově dosud žijí pozůstatky černých pygmejských populací, které řadíme k tzv. negritskému typu. Jsou zřejmě v určitém vztahu k předpokládané prapůvodní tasmánsko-australské negroidní rase, jak naznačuje fyzický typ některých jejich skupin. Obyvatelé vlastní Melanésie vynikají velmi tmavou pletí, silně dolichocefální čili dlouhou hlavou, nápadnými bujnými kadeřavými vlasy, střední postavou (160 až 165 cm) a dosti širokými velkými rty. Svým vzhledem se nejvíce přibližují Austrálcům, i když i mezi nimi jsou určité nápadné rozdíly. Mikronésané patří po stránce jazykové a etnografické k malajsko-polynéské skupině podobně jako Polynésané. (…) Polynésie je z hlediska antropologie a etnografie oblastí nejpozoruhodnější. Její lid vysokého vzrůstu (170 až 180 cm) a světlé pleti, s lesklými, vlnitými a velmi tmavými vlasy a velmi krátkou hlavou představuje charakteristickou populaci, tzv. polynéský typ. Přesto není obyvatelstvo Polynésie zdaleka stejného složení; naopak rozdíly v tělesné stavbě a zvláštnosti kultury jsou někde dosti zřetelné a v současné době je velmi nesnadné všechny migrační vlivy, dávné míšení a působení nového prostředí vymezit a rekonstruovat. Kromě toho je jisté, že Polynésie byla … osidlována různými populacemi … postupně. Obyvatelé Polynésie a Mikronésie jsou v literatuře popisováni jako tzv. ‚tmavo-bílí‘ lidé, u nichž kůže vystavená slunci se zbarvuje do zlatohněda, velmi podobně jako je tomu u snědých jižních Evropanů. Jsou také nejvíce příbuzní lidu středozemního čili mediteránního typu, který se původně vyskytoval hlavně na pobřeží Itálie a Španělska a dnes se s ním setkáváme téměř po celé oblasti Středomoří. (…) Určitým tajemstvím zůstává dosud Velikonoční ostrov ve východní části Polynésie se svými menhiry – obrovskými kamennými sochami a podivnými ‚bílými obyvateli s dlouhýma ušima‘, jak je známe z líčení Thora Heyerdahla… Zdá se, že některé migrace na tyto ostrovy připluly z jihoamerické pevniny…“
Vcelku se tedy zdá, že na tichomořských ostrovech koexistovaly tři rasové typy – melanéský, negritský a bílý. Postupem času však docházelo k jejich splývání tak zde vznikla pestrá směsice typů.
Je třeba poznamenat, že jako jinde i na projevech vyšší kultury v Polynésii se mohli podílet i nebílí lidé, zejména ti mongoloidního typu. I oni mohli být, vzhledem k dysgenickému úpadku lidstva v posledních tisíciletích, o poznání nadanější než jejich dnešní potomci.
Zdá se ale, že tvrzení o dodnes silném europoidním elementu mezi Polynésany jsou poněkud přehnaná; celkově však už dnešní Polynésané příliš evropsky nevypadají; zjevně se nejvíce podobají jižním Asiatům (Filipínci, Malajci apod.), na některých je patrné také negritské přimíšení. Skutečný bělošský živel už mezi nimi do značné části vymizel.