Půl milénia před Kolumbem – Vikingové v Americe
Když roku 986 vyrážel Erik Rudý s početnou kolonizační flotilou z Islandu do Grónska, zároveň odtud vyplul směrem ke Grónsku muž jménem Bjarni Herjólfsson. Kvůli nepřízni počasí (asi 100 mil od Islandu prý výpravu postihla mlha a silný severovýchodní vítr) však několikrát ztratil orientaci a doplul daleko na západ. Když se počasí zlepšilo a vyšlo slunce, třikrát za sebou spatřil na západě neznámou zemi, ale ani jednou se nepokusil přistát. Dvakrát zahlédl zalesněné pobřeží, takže bylo jasné, že nejde o Grónsko. Potřetí jen skalnatý zaledněný ostrov. Poté se Bjarni otočil na východ a po čtyřech dnech přistál na jihozápadním pobřeží Grónska, poblíž usedlosti svého otce. Jeho vyprávění si mezi místními vyslechl i tehdy ještě mladý Erikův syn Leif Eriksson.
Od toho okamžiku byl pevně rozhodnut, že se jednoho dne vydá vstříc oné neznámé zemi na západě. Jakmile dosáhl dospělosti, shromáždil dobrovolníky a na Bjarniho lodi, kterou koupil, podnikl kolem roku 1000 výpravu západním směrem. Za několik dní již z lodi spatřil skalnatou, kopcovitou zemi s chudou vegetací a téměř beze stromů. Nazval ji Helluland – holá hornatá krajina. Přistát zde bylo dost obtížné a není jisté, zda tak učinil. Poté stočil loď podél pobřeží k jihu a za několik dní spatřil další krajinu, tentokrát poměrně plochou, zato hojně porostlou hustými lesy. Nazval ji Markland – krajina lesů. Zde určitě Vikingové vystoupili na pevninu. Brzy však pokračovali dále na jih; den pluli podél velkých bílých písečných pláží, a za další den dorazili k poměrně pohostinně a úrodně vypadající zemi s travnatým pobřežím a řekou plnou pstruhů, kde opět přistáli. Po jednom z průzkumů vnitrozemí německý sluha Leifova otce Tyrkir našel keře divokého vína s hrozny. Proto Leif tento kraj nazval Vinland – země vína, a rozhodl se, že zde založí trvalejší osídlení. Vikingové na nejsevernějším cípu Vinlandu postavili malou trvalou osadu Leifbudir skládající se ze tří velkých a pěti menších budov. Sám Leif však po roce stráveném průzkumem, zřizováním osady a přípravou na návrat odplul zpět do Grónska a již se do Vinlandu nikdy nevrátil (pár let po objevu Ameriky zemřel v Grónsku Erik Rudý a Leif se zde stal novým vládcem).
Následovaly však další výpravy, neboť objev zpočátku vzbudil v Grónsku senzaci. První z nich vedl Leifovův bratr Thorvald o dva roky později (podle některých údajů v roce 1004), našel Leifbudir a se svými druhy se v něm usadil. Osadníci brzy zjistili, že zde nejsou jedinými lidmi, když se setkali s indiány (Skroelingy, jak je nazvali). Ingstad (1971, s. 223): „Na malou společnost ve Vinlandu však padl stín. Na svých potulkách viděli lovci stopy po stanových tábořištích, našli kamenné nástroje, spatřili ladné plavidlo klouzající mezi ostrovy. V zemi byli další lidé. Jací jsou? Bylo třeba být bdělým, mít zbraně po ruce, neboť člověk nikdy neví…“ Vztahy mezi oběma skupinami se brzy zhoršily, přešly do otevřeného nepřátelství, a po dvou letech pobytu byl Thorvald při potyčce s indiány společně s několika druhy zabit. O čtyři roky později se do Vinlandu vypravil třetí Erikův syn Thorstein, avšak nepodařilo se mu jej najít a vrátil se zpět do Grónska. Brzy poté však uspořádal větší kolonizační výpravu muž jménem Thorfin Karlsefini, manžel Erikovy dcery Gudridy. Na dvou lodích do Vinlandu vyplulo 40 lidí s množstvím dobytka a nářadí. I on narazil na indiány, ale zpočátku se mu podařilo s nimi navázat mírové vztahy doprovázené čilým výměnným obchodem. Indiáni nabízeli kožešiny, za které od Seveřanů dostávali mléko. Poté však došlo ke srážce – když se indiáni polekali splašeného býka a Normany pak napadli. Ke zhoršení vztahů přispělo i to, že časem za kožešiny začali indiáni požadovat zbraně, což však Vikingové odmítali. Na začátku druhé zimy ve Vinlandu došlo k incidentu, při němž byl zabit indián, který se pokusil ukrást meč. Vztahy se od toho okamžiku změnily na zcela nepřátelské. Po dalším roce a celkem třech letech strávených ve Vinlandu se kvůli konfliktům s indiány rozhodl Thorfin pro návrat do Grónska.
Ještě předtím však ve Vinlandu jeho žena Gudrid Zcestovalá (jedna z mála žen, které se sem vypravily) porodila chlapce jménem Snorri – prvního historicky doloženého Evropana narozeného v Novém světě. Ingstad (1971, s. 223): „Je pozoruhodné, že ženy vikinské doby se často vydávaly se svými muži na nebezpečné plavby přes širá moře. Byly to jistě ženy silné, a to i duchem. Na Karlsefiniho výpravě do Vinlandu byly přece také ženy a jejich přínos v divočině byl nepochybně stejně významný jako přínos žen eskymáckých a indiánských. (…) Stalo se ve Vinlandu, že jedna žena měla rodit. Byla to krásná Gudrida, žena Karlsefiniho. Narodil se jí chlapec a dostal jméno Snorri. První Evropan, který se, pokud je vůbec známo, narodil v Severní Americe. Je zcela možné, že se narodil v některém z dávných domů v L´Anse aux Meadows.“
Plavby však dále pokračovaly; jednu z nich podnikl koncem 20. let 11. století kupec Gudleif Gudlandsson.
Výpravy Seveřanů do okolí i jejich malá osada se však i nadále a opakovaně stávali cílem útoků ze strany domorodců. Normani byli fyzicky zdatnější a lépe vyzbrojení, avšak indiánské přesile nemohli dlouhodobě čelit. A Seveřané zabydlení v Grónsku a na Islandu vesměs neprojevili příliš chuti usídlovat se ve větších počtech v neznámé zemi na západě. Vikingové brzy poznali, že při svých malých počtech a indiánské hrozbě nemohou na trvalou kolonizaci Vinlandu pomýšlet, poměrně brzy – po několika desetiletích – jej opustili a vrátili se do Grónska. Odtud se však na severoamerický kontinent často vraceli, především na Labrador, a to zejména pro dřevo. A stále čas od času přicházeli do kontaktu s indiány a Inuity.
Trvalo však ještě dlouho, než bylo objevení Ameriky Normany potvrzeno. Severské ságy hovořící o neznámých zemích daleko na západě v Atlantiku dlouho vzbuzovaly pozornost a dráždily fantazii badatelů. Jeden z nich, Helge Ingstad, vycházeje ze ság i skalholtské/Sigursovy mapy z roku 1590 zobrazující pásmo neznámé země jihozápadně od Grónska, podnikl v létě roku 1960 výpravu podél pobřeží severní Ameriky v naději, že se mu někde podaří najít stopy po vikinském osídlení. Když doplul dále na sever, k rybářské vesnici L´Anse aux Meadows na severním pobřeží Newfoundlandu, zmínil se místní rybář George Decker o podivných ruinách vzdálených asi tři kilometry. Zde objevili základy budov velmi se podobající vikinským, pokryté jen několikacentimetrovým nánosem půdy. Helgeho manželka Anne Stine Ingstad vedla po sedm let vykopávky odhalující ono záhadné sídliště u L´Anse aux Meadows. Našla nezpochybnitelné důkazy, že šlo o osadu Vikingů. Uhlíkovým datováním bylo určeno, že osada spadá do doby cca 1000 nl. – přesně do doby, kdy se podle ság Leif Eriksson plavil do Vinlandu. Ságy se ukázaly jako pravdivé. Objasnil se i Leifův itinerář – Baffinův ostrov byl Helluland, oblast Labrador Markland a ostrov Newfoundland Vinland.(3) Zde Vikingové v čele s Leifem a Thorvaldem Erikssonem vstoupili do Ameriky, téměř 500 let před Kolumbem. My však již víme, že ani oni nebyli zdaleka prvními bělochy na americké půdě.
Podle radiokarbonových měření byla osada ve Vinlandu opuštěna nejpozději v roce 1060. Podle některých zpráv byl pokus o vikinské osídlení zlikvidován velkým útokem domorodců už roku 1020.
Avšak nějaké výpravy z Grónska do Ameriky byly podniknuty i později. V roce 1121 se do Vinlandu vypravil grónský biskup Erik Gnupsson – snad na misijní cestu k indiánům nebo dokonce nějakým pozdějším severským osadníkům, o nichž se ságy nezmiňují. Asi se nevrátil, neboť roku 1123 žádá grónská komunita o vyslání nového biskupa.
Za povšimnutí stojí, že Normani asi přeplavili z východního pobřeží Severní Ameriky do Evropy krocany a krůty. Obrázek krocana se nachází na tapiserii v Bayeux (zhotovená někdy v letech 1066-1077), další je namalován na zdi katedrály vybudované kolem roku 1280 ve Schleswigu (Německo). Dopravení těchto ptáků zpoza Atlantiku do Evropy však mohlo být spjato i s Walesany.
Grónští Seveřané a jejich potomci v Severní Americe
Někteří Gróňané jistě z Grónska zamířili nikoli na východ na Island, ale do oné země kousek za mořem na západě, kam již předtím podnikali výpravy pro dřevo a další suroviny. Navíc věděli o kolonizačních pokusech prvních generací obyvatel Grónska. Vzhledem k ochlazení klimatu se však již asi neusídlovali v oblasti Vinlandu/Newfoundlandu, nýbrž někde více na jihu přímo v Severní Americe – Hvitramannalandu –, snad v oblasti států Rhode Island, New Hampshire, Nova Scotia a Maine. Jistou indicií v tomto směru by mohlo být, že možná už původní kolonisté z Vinlandu pronikli až do těchto jižnějších oblastí Severní Ameriky, jak nám napovídají nálezy antracitu v jejich osadě (nejsevernější ložisko antracitu na kontinentu je ve Rhode Island).
Zillmer píše o budovách a dalších indiciích naznačujících opakované kontakty Normanů s Novým světem (2005, s. 188-9): „Jednou z nejstarších staveb ve Spojených státech je Old Stone Mill v Newportu (Rhode Island). Na přesný vznik kruhové stavby nesené sloupy existují různé názory. Podle oficiálního chápání jde o starý kamenný mlýn, který byl v době prvních osídlenců postaven na zbytcích starší, neznámé budovy. Někteří historikové připisují stavbu Vikingům (Normanům), kteří zde údajně přistáli kolem roku 1040. Je zajímavé, že dánští archeologové objevili roku 1930 v troskách grónského vikingského sídliště Ameralikfjord lesklý kousek antracitu, jenž se v Grónsku nevyskytuje a nemůže pocházet ani z Islandu či Norska. Na druhé straně existují jen dvě odpovídající naleziště tohoto uhlí v Severní Americe – a obě v Rhode Islandu. V tomto americkém státě stojí také stará kruhová budova. Na pečeti města Konghelle (dnes Kungälv ve Švédsku), jež tehdy patřilo Norsku, je vyobrazena věž na opěrách, jejíž stavební sloh se velice podobá věži v Newportu. Podrobné výzkumy kruhové věže v Newportu roku 1942 prováděné známým badatelem Philipem A. Meansem a roku 1946 Hjalmarem R. Hollandem ukázaly, že by mělo jít o středověký křesťanský kostel, jenž mohl zároveň sloužit v době obléhání jako pevnost. Profesor dr. R. Hennig poukázal na silnou podobnost exteriéru i interiéru s katedrálou svatého Olafa v norském Tonsbergu a s kostelem Božího hrobu v Cambridge. Srovnání se starošvédskými kruhovými kostely prováděl Francouz Enlart již roku 1910. Věž na Narragansett Bay v Newportu mohla vzniknout ve 14. století, protože ohniště a komíny v té podobě, jaké zde jsou, nebyly v Evropě před 14. stoletím známé. Typ kruhových kostelů se naproti tomu v Evropě vyskytoval ve 12. a 13. století, tož nevylučuje, že se v Americe nemohli ve 14. století pokoušet o napodobeniny na základě starých vzpomínek, anebo zde máme co dělat se dvěma různými časovými proudy, které by musely být uvedeny ve shodu? Na starém pohledu na Newport z roku 1731 vidíme tři větrné mlýny, ale také kamennou věž, která již tehdy byla v troskách. Toto vyobrazení dokládá, že tvrzení guvernéra Benedicta Arnolda, když mluvil o „mém větrném mlýnu postaveném z kamene“, bylo špatně interpretováno. Na Mercatorově mapě světa z roku 1569 jsou v Jižní, ale i v Severní Americe na územích v době vydání mapy ještě neobjevených zakresleny poměrně četné budovy. Ve Rhode Islandu na Narragansett Bay vidíme stavbu se dvěma věžemi. Pomocí radaru se skutečně zjistilo, že v zemi jsou s kruhovou kamennou stavbou spojeny další struktury, ukazující na rozsáhlé staré kamenné konstrukce. Co když se najdou zbytky starých stavebních konstrukcí na místech s vyznačenými stavbami i v Jižní Americe? Víme, že první osídlenci vystoupili z lodi Mayflower a usídlili se na jih od Bostonu oficiálně 21. prosince 1620, teprve 41 let po zveřejnění Mercatorovy mapy. Označení Norombega (Norumbega) na Mercatorově mapě bylo běžným označením pro severní končiny východního pobřeží Severní Ameriky. Stará místní označení v regionu potvrzují dojem objevitelů z 16. století. Kapitán Jean Parmentier z Dieppe uvádí ve své zprávě o Florentanovi ve francouzských službách Verazzanovi, že tato země „byla kvůli svým obyvatelům nazývána Norsko“ (Ramusio, 1550-1559). Na Vulpiově globusu (tabule XII) z roku 1542 je jižně od Labradoru zakresleno jméno Normanvilla. Odkaz na přítomnost Normanů v nových zemích?“
U Blue Hill v Maine byla nalezena vikinská mince z let 1065-1080. Zillmer (2005, s. 187): „Prokazatelně pravý nález z Ameriky, jenž pochází z Norska, byl spolu s nesčetnými až 5000 let starými prehistorickými indiánskými artefakty učiněn v oblasti Blue Hill v americkém státě Maine. Jde o silně zkorodovanou minci, o níž se zpočátku mělo za to, že pochází z Anglie. Když jsem Maine State Museum v Augustě (Maine) navštívil, byl tento unikát právě vypůjčen, a tak jsem mohl posoudit jen kopii. Na mou prosbu mi dali několik odborných podkladů. Z nich vyplývá, že přesnější výzkumy, zejména dr. Kolbjorna Skaara (univerzita v Oslo) jednoznačně prokázaly, že jde o vikingskou minci z let 1065 až 1080. Pravost mince i okolnosti nálezu jsou v tomto případě nesporné. Jde tedy o důkaz přítomnosti seveřanů v Maine?“
Poblíž Rocky Neck v Massachussetts byla objevena vikinská sekera, navíc popsaná znaky písma tifinagh. I v Minnesotě byla objevena sekera zcela odpovídající skandinávským.
V Beardmore v kanadském Ontariu byl nalezen normanský hrob, a v něm meč, sekera a štít. Meč má typickou vikinskou formu užívanou až do první čtvrtiny 11. století.
Pozůstatkem po Normanech může být i věž u Newportu ve Rhode Island.
V jižní části Nového Skotska na White Point byly navíc nalezeny stopy po dávných sídlištích. V oblasti Cape Breton Island objevil Ingstad ves jménem Dingwall, což skoro určitě pochází z norského tingwall (sněmovní val).
Nejspíše bude existovat souvislost mezi záhadnými kamennými stavbami v oblasti Nové Anglie, New Hampshire a Maine a potomky severských obyvatel Grónska – ačkoli některé mají jistě spojitost i s Iry a Walesany.
V Nova Scotii rovněž existuje kmen indiánů zvaný Souriké, což by mohlo pocházet ze staronorského sudhr rike – jižní říše. Náčelníci tohoto kmene byli nazýváni ricamen, což odpovídá norskému rika menn – bohatý muž. Vlk se u Souriků nazývá varchim, norsky vargen. A byly nalezeny i další zarážející jazykové podobnosti. V sousedství žije kmen Algonkinů, který zná mýtus o zlém bohu jménem Lok, který vodí vlky, což dost přesně odpovídá severskému bohu zla Lokimu, který na sebe často bral podobu vlka. Zároveň se u nich často vyskytují lidé evropského vzezření a nápadně světlé pleti.
Stopy germánské a severské kultury byly nalezeny u i kmenů Arikarů, Tzeltalů a Mizimachů. (O Tzeltalech viz výše oddíl I a viz dále; o Arikarch a Mizimaších viz dále.)
Pozdější transatlantické kontakty mezi Skandinávií a Amerikou
Je však pravděpodobné, že výpravy Skandinávců vedoucí i přímo na severoamerický kontinent byly dlouhodobější a odehrávaly se i v pozdějších dobách. Našlo se několik indicií, které tuto domněnku potvrzují.
V září roku 1976 byla lovci sobů v Ungavě v Kanadě objevena kamenná tvář vyrobená z hrubého pískovce a podle stupně zvětrání značného stáří. Podle stylu pocházela od indiánů nebo Eskymáků. Nicméně rysy tváře jsou jasně nordické a mohly by být indicií norských výprav do tundry okolo Hudson Bay. Zajímavý je rovněž nález kamenné desky s rytinou mužské vousaté postavy silně připomínající Vikinga a zřetelně evropského provedení. Ta pochází z východní oblasti Maine, poblíž Grand Lake. Na místě byly objeveny i další kamenné artefakty nesoucí znaky připomínající písmo a portréty mužů.
V USA byly objeveny i čtyři velmi staré halapartny, dvě v Minnesotě (jedna z nich je asi ze 14. století), jedna v Iowě a jedna ve Wisconsinu.
Kensingtonský kámen a pozoruhodná výprava Poula Knutsona
V roce 1898 byl objeven u Kensingtonu hrubě tesaný kamenný kvádr (75x38x15 cm, 92 kg), z obou stran popsán severskými runami. Nápis odpovídá staré švédštině ze 14. století. Výzkum kamene prokázal jeho velké stáří a tedy pravost (stopy eroze). Nejde o padělek z pozdější doby.
Zillmer (2005, s. 190-1): „Latinská písmena AVM vidíme i na sporném runovém kameni z Kensingtonu, který lze spatřit v Alexandrii (Minnesota). Kámen objevil roku 1898 švédský přistěhovalec a farmář Olof Ohman v Kensingtonu (Minnesota) pod kořeny 70 let starého stromu. První bílý osadník přišel do kraje teprve roku 1858. Na univerzitě v Minnesotě se podařilo specialistovi na skandinávskou kulturu, prof. O. J. Bredovi, text bez větších potíží úplně rozšifrovat. Nesrozumitelné zůstaly jen některé znaky, ale později se ukázalo, že jde o číslice. Badatel v oboru run dr. Richard Nielsen a další odborníci z Dánské univerzity nyní v nedávno publikovaných výzkumech dokázali, že nápis na kameni je skutečně stará švédština ze 14. století (Epigraphic Society Occasional Papers, sv. 16, 1987 a Scandinavian Studies, sv. 72, 1/2001). Všechna starošvédská slova byla identifikována teprve v průběhu 20. století, takže v roce 1898 musela být ještě neznámá. Jeden znak byl přeložen v roce 1914 a další dva teprve v roce 1962. Pokud byl nápis padělán, musel být padělatelem jasnovidec. Původně ukazovala přítomnost osmi slov z moderní švédštiny na padělek. V tu dobu se však ještě nevědělo, že tyto použité symboly byly již ve 14. století známé v Dánsku, západním Švédsku a kuriózně v Tyrolských Alpách, jak dokládají staré dokumenty. V říjnu 2000 byl kensingtonský runový kámen testován skenovacím elektronickým mikroskopem (SEM) v Laboratory of American Petrographic Services (APS). Geologové potvrzují, že kámen ležel velice dlouhou dobu v zemi, protože krystaly droby na hranách zlomů i plochách jsou úplně zerodované, a to i ve vysekaných rýhách pro písmena.“
Nápis je svědectvím o Skandinávcích, kteří jej napsali sami o sobě: podnikli sem výpravu z Vinlandu dále na západ, a to roku 1362.
Doslova zde stojí: „Osm Gótů a dvaadvacet Norů na průzkumné plavbě z Vinlandu na západ. Rozbili jsme tábor poblíž dvou skalnatých ostrovů vzdálených několik dní cesty na sever od tohoto kamene. Celý den jsme lovili ryby. Při návratu jsme nalezli deset našich mužů zalitých krví a mrtvých. AVM, chraň nás od zlého. Deset našich jsme zanechali jako stráž na lodi, čtrnáct dní cesty od tohoto ostrova. Rok 1362.“ (AVM je zkratka zvolání Ave Virgo Maria – Buď pozdravena, Panno Marie.)
Dost možná tento nápis souvisí s výpravou dvořana Poula Knutsona, která na příkaz švédskonorského krále Magnuse vyplula z Norska roku 1355. Na trase, kudy měla výprava procházet, byly nalezeny i další indicie – zbraně, nářadí a dva hroby, vše nesporně severského původu.
Knutson měl zjistit, co se stalo s osídlením Grónska a pokusit se Gróňany najít, ať jsou kdekoli. Dalším a možná ještě důležitějším cílem výpravy byl průzkum Vinlandu. Nejprve prozkoumal již značně upadající sídliště v Grónsku (Vestribygd byl již v té době opuštěn a vypleněn) a poté se vydal k pobřeží Ameriky po osvědčené trase Helluland – Markland – Vinland. Osada Leifbudir ve Vinlandu byla v té době také již dávno opuštěná a zpustlá. Pak pokračoval dále na jih až do Narragansettského zálivu u poloostrova Cod ve státě Rhode Island. Zde se výprava rozdělila na dvě skupiny. Jedna zůstala na místě a druhá se vydala pátrat podél pobřeží opět na sever. Ti, kteří zůstali na místě přistání, zde zřídili klasickou osadu severského stylu. Ti, kteří se vydali pátrat po bývalých severských obyvatelích Grónska, se nejspíše vydali do vnitrozemí a zpět na sever směrem k Hudsonovu zálivu. Tam si ale uvědomili, že se nacházejí při březích obrovské pevniny, a navíc dopluli příliš daleko na nehostinný sever, takže není moc velká šance, že zde někoho z hledaných najdou. Proto se Knutson rozhodl po řekách (od řeky Nelson k horní Mississippi) na člunech a královské lodi knarre vrátit na základnu v Rhode Islandu. Při jejich trase se našly kameny s rýhami, jež používali k úvazu a kotvení lodí.
Další osud výpravy je nejasný. Nejspíše se stala objektem útoku indiánů a při její cestě zpět došlo někde na severu k bojům mezi jejími členy a Eskymáky, jak dokládají jejich dodnes existující ukořistěné kajaky. Expedice však navzdory ztrátám určitě někdy mezi lety 1362-7 dorazila zpátky do Norska, neboť loď, na níž se plavili, se potopila až roku 1369 při plavbě z Grónska do Norska. Knutson zemřel roku 1379.
Možná, že migrace a výpravy Seveřanů po sobě mezi místním obyvatelstvem zanechaly i nějaké trvalejší stopy – kulturní a možná i rasové. Vodák (1989, s. 49): „Knutson zemřel v roce 1379 a o ostatních chybějí další zprávy. O 160 let později však objevil italský plavec Verrazano, že mezi Indiány se vyskytuje jméno Magnus, zřejmě po zmíněném švédském králi. A ještě v 19. století nalézali cestovatelé John Franklin a Alexandr Humboldt ‚bílé‘ kmeny Indiánů – Tuskarory, Mandany. Snad to byli potomci Vikingů.“
Zde je však třeba říci, že bílí lidé mezi indiány Severní Ameriky jsou spíše výsledkem jiných bílých migrací – Irů, Walesanů či nějakých bělochů ze starších dob. Vikingů se asi nikdy v Severní Americe neusadilo tolik, aby po sobě v místním indiánském obyvatelstvu zanechali i později zaznamenatelný bílý element. Ovšem není vyloučeno, že o některých skupinách Seveřanů, které mohly později migrovat do Severní Ameriky, prostě jen nevíme – jak nám napovídá cesta grónského biskupa Erika Gnupssona do Vinlandu z roku 1121. Zmíněný kmen Algonkinů s nápadně světlou pletí má nějaké povědomí o severské mytologii a nikoli o velštině či křesťanství. O severských návštěvnících vyprávějí i legendy indiánského kmene Seriů na ostrově Tiburón v Kalifornském zálivu. Možná přece i nějací nám neznámí Seveřané se ve větších počtech v Severní Americe kdysi usadili a rasové stopy po nich přetrvaly až do dnešních dnů.
Normani dále na jihu Severní Ameriky?
Je možné, že Vikingové podnikli nejednu výpravy i hlouběji na jih severoamerického kontinentu, ba možná i zde založili nějaká trvalejší sídliště. Zdá se také, že i jižnější části Severní Ameriky dokázali docela slušně zmapovat.
Zillmer (2005, s. 238-9): „Nemusí nás proto také udivovat existence vikingských map, jež byly dosud předmětem sporů. V říjnu 1965 oznámili vědci z Yaleské university v New Havenu užaslému světu, že mají středověkou mapu, na níž byla nakreslena část Severní Ameriky v době, kdy se Kryštof Kolumbus ještě zdaleka nevydal na svou objevnou cestu. Okolo mapy se rozhořel spor. Z puntičkářsky provedeného datování pergamenu pomocí radiokarbonové metody vyplynulo datum 1434. Aby byla pravost mapy prokázána, muselo by se datovat i stáří inkoustu, to však zatím s ohledem na nepatrné množství zkušebního vzorku nebylo provedeno. Bylo však zjištěno, že část s Vinlandem byla zakreslena jiným inkoustem. Zda byla jen načata nová lahvička inkoustu nebo zda došlo k zakreslení Vinlandu až za pár dnů nebo týdnů, anebo dokonce až po několika staletích, to dosud nelze říci. Podle výzkumů v roce 1972 prý inkoust obsahuje značný podíl minerálu anatázu. Tento oxid titanu byl ve velkém syntetizován teprve počátkem 20. století. Vypadalo to tedy, že Vinland byl na mapu zakreslen teprve dodatečně. Teprve o 15 let později se však jiným badatelům podařilo najít anatáz jen v nepatrných stopách, jak se vyskytují i ve středověkém inkoustu z duběnek (SpW, 31. 7. 2002). Co z toho plyne: mapa je snad pravá a dokazovala by, že Vikingové podnikali do Ameriky delší cesty, než se dosud předpokládalo.“
„Kolumbus neobjevil Ameriku v žádném případě jako první, neboť dnes se pokládá za prokázané, že na nejsevernějším výběžku Nového Foundlandu byly objeveny a mezitím i rekonstruovány tři pro Vikingy typické podélné domy, kovárna a další menší budovy. Podle ság objevil Viking Leif Eriksson při svých cestách nejprve Baffinův ostrov, jemuž dal jméno Helluland. Poté loď doplula k Marklandu a nakonec do země divokého vína, zvané Vinland. Stále se vedou prudké spory, kde tyto země zakreslené i na starých mapách – tehdy ještě často spojené dnes již neexistujícími pevninskými mosty – v Americe skutečně ležely, neboť ságy tvrdí, že cesta do nich trvala dlouho a že ve Vinlandu rostlo divoké víno. Je to velice sporné tvrzení, neboť kdyby bylo pravdivé, museli by se grónští a islandští Vikingové dostat podél amerického východního pobřeží dál na jih, možná až k Bostonu nebo ještě dál až na Floridu. Zdá se, že toto na první pohled scestné tvrzení potvrzuje archeologický nález dřeva butternut tree – amerického druhu lískového oříšku – na sídlišti L’Anse aux Medows (severní Kanada), protože ten dnes roste jen v jižnějších krajích – tam, kde se také skutečně vyskytuje divoké víno. Jiná, dosud neprostudovaná možnost je, že klima v dnes arktických krajích bylo výrazně mírnější.“ (s. 186-7)
Dopluli Vikingové až do Jižní Ameriky?
Není vyloučeno, že někteří Normani nakonec pluli podél amerického východního pobřeží ještě mnohem dále na jih. Indicií by mohly být nálezy kamenných runových nápisů, které byly nalezeny v Brazílii, Argentině (v La Rioja či v údolí Tafi) a Paraguayi. Nápisy na artefaktech kultury Nazca poněkud připomínají severské runy. Stejným směrem naznačují i některé podobnosti v ornamentice v předkolumbovskéma skandinávském umění, např. motivy kříže v Tiahuanacu. Na skandinávském koberci z Ovrehogdalu z konce 11. století jsou vedle jelenů zpodobněna i zvířata podobná lamám, které žijí jen v Peru. Některé rytiny nalezené na dochované keramice kultury Mochica v Peru rovněž naznačují přítomnost Vikingů v Jižní Americe. Třímetrová stéla vedle megalitů v San Augustinu dost připomíná bronzovou sošku boha Thora nalezenou na Islandu.
Zillmer shrnuje možné kontakty Vikingů a snad i Keltů s Amerikou (2005, s. 182-5): „Nález váčku na peníze z kůže indické ještěrky, čínského hedvábí a figurky Buddhy ve vikingských hrobech by mohl ukazovat na daleké cesty Vikingů. Pokud je to pravda, o čemž nepochybuji, naskýtá se otázka, jakou cestou se Vikingové do Indie a Číny dostali. Když vyloučíme obeplutí Afriky, zůstávají jako přímé námořní trasy – dnes zaledněná – severozápadní cesta přes kanadské mořské úžiny a/nebo podél severního pobřeží Ruska až k Beringově úžině. Zásadně jinou – další – možnost by představovala expediční trasa sledující Brazilský proud podél východního pobřeží Jižní Ameriky. Oficiálně teprve později objevenou Magellanovou úžinou se lze dostat do Tichého oceánu a s pomocí Rovníko vého proudu směrem k Indonésii a Indii. Přitom mohly být eventuálně využívány opěrné body na pacifickém pobřeží, jež jsou spojeny tiahuanackými silnicemi. Tyto přístavy samozřejmě mohly sloužit i přímo jako výchozí bod možné spojovací trasy do Indie a dále na Blízky východ. Eduard Stucken poukazuje na Polynéské jazykové prvky v Americe i v Sumeru (1926, sešit 2). Uvědomíme-li si existenci megalitických staveb na pacifických ostrovech, postavených Kelty již před Vikingy resp. budovateli megalitů, pak nás to ani neudiví. (…) Francouzský profesor Jacques de Mahieu prokázal při své pionýrské expedici opěrné body Vikingů (a Keltů?) v Paraguayi. V paraguayské divočině nalezl 71 runových mezi bezpočtem jiných nápisů ve skalách, které byly téměř smazané vlivy povětrnosti. V Jižní Americe existují i svědkové megalitu, což dokazují nejen argentinské menhiry (Mahieu, 1982). Pro nedostatek místa se zde těmito zajímavými nálezy zabývat nemohu. Budeme zde hovořit pouze o dopravních cestách, po nichž vousatí a světlovlasí Vikingové přišli do snad již organizované veleříše evropského původu, jež se zhroutila teprve roku 1532 pod údery španělských conquistadorů. Kronikáři dosvědčují, že říše, kterou rozbili, byla vedena lidmi, kteří byli ‚bělejší než Španělé‘ a mnoho z nich mělo světlé vlasy a modré oči. Teď již není žádný div, že na slavné mapě Piriho Reise z roku 1513 je už zakreslen pramen Amazonky, přestože oficiálně byl objeven mnohem později. Falklandské ostrovy byly oficiálně objeveny roku 1592, avšak zakresleny jsou již na mapách z roku 1513, tedy 79 let před oficiálním objevením, a to dokonce na správném stupni zeměpisné šířky. Všechny tyto země objevili dávno před Kolumbovými plavbami nejpozději Vikingové, nebo dokonce před nimi Keltové a lidé období megalitu. Vikingové však přišli i severní cestou, takzvanou severozápadní, přes tehdy bezledé Severní moře, podél pobřeží severní Kanady (nebo Sibiře), poté přepluli Beringovu úžinu, ostatně zalitou až v době velkých sněhů, a pokračovali k jihu podél západního pobřeží Ameriky nebo východního pobřeží Asie. To je důvod, proč později nejen Angličané zoufale hledali tuto cestu na severu Kanady vedoucí koneckonců do Pacifiku, ale nenašli ji. Britský mořeplavec a objevitel James Cook neúspěšně hledal severerozápadní cestu po devět měsíců. Pověsti o existenci severozápadní cesty však nebyly pohádkou, vždyť existuje. Jen je tato vodní cesta dnes blokovaná ledem a projedou jí jen ledoborce. Pravdou je, že bezledou severozápadní cestu používali před rokem 1350 Vikingové, kteří se pak přes Beringovu úžinu dostávali do Pacifiku. Později tudy už nemohli ani oni, protože počátkem malé doby ledové pokryl led zelený ostrov Grónsko i severozápadní průchod… (…) Dánští Vikingové pluli do Jižní Ameriky již v 10. století. Normani z vévodství Normandie (Francie) nikdy zcela neztratili spojení s Dánskem, zemí svého původu, a neustále pěstovali námořní styky (Mollat, 1952). Dováželi brazilské dřevo, které se vykládalo v přístavech francouzské Normandie. Nejprve byl do Evropy dovážen výtažek z červenavého dřeva, zvaný bakkam, a ne celé kmeny. Italové nazývali tento produkt bre-sill nebo brasilly, Katalánci brazil. Ve 13. století se situace změnila, když se přes normandské přístavy začaly do Francie dostávat celé kmeny. To je jednoznačně doloženo, protože používání brazilského dřeva truhláři a bednáři je popsáno v knize, kterou za vlády francouzského krále Ludvíka IX. (1214-1270) vydal Etienne Boileau. Transatlantický obchod byl prokazatelně provozován již několik staletí před Kolumbovou cestou.“
Kromě toho Vikingové mohli dorazit až na Dálný východ.
Zillmer (2005, s. 234-5): „Roku 1956 byla na švédském ostrově Lillon k velkému překvapení archeologů nalezena bronzová soška Buddhy (Oxenstierna, 1962, s. 130), zařazená do 7. století a pocházející z Kašmíru. Ve vikingském hrobě ve švédské Birce bylo nalezeno čínské hedvábí (Oxenstierna, 1962, s. 91).“
Stejně tak ale může jít jen o obchodní importy. Víme, že Normani se na Středním východě setkávali s obchodníky z Hedvábné stezky.
Tzeltalské legendy a peterboroughský kámen – dávní návštěvníci ze Skandinávie?
Legendy indiánského kmene Tzeltalů žijící v oblasti mexických států Chiapas a Tabasco vyprávějí o bílém vousatém učiteli, který přišel ze země daleko na východě před dlouhými věky. Jeho jméno zní Votan a země, odkud přišel, se jmenuje Ualum uotan – Votanova země. Naučil je pěstování kukuřice a bavlny, vytvořil systém hieroglyfického písma, které pak místní tesali na stěny chrámů. Později za ním prý přišli další jemu podobní druhové, aby mu v jeho úsilí pomohli. Podle jejich názvu byli oblečeni do dlouhých vlajících šatů.
Je možné, že mezi oněmi záhadnými bělochy šířícími civilizaci mezi indiánskými kmeny Nového světa byli i nějací Seveřané. Je však těžké říci, kdy to bylo. Není ale vyloučeno, že to bylo hodně dávno, ještě o hodně dříve, než se Leif Eriksson objevil u břehů Severní Ameriky.
Další stopa po starodávných návštěvnících ze Skandinávie se nachází v Kanadě. Asi 160 kilometrů severovýchodně od Toronta v provincii Ontario se nachází velké naleziště petroglyfů svědčící o starých kontaktech Starého a Nového světa. Jedním z nich, a možná nejzajímavějším, je peterboroughský kámen. Na něm je zobrazena velká loď, a to způsobem odpovídajícím staré Skandinávii, a s ní i řada znaků, které byly původně identifikovány jako nápis ve staronorštině z roku 1700 pnl. Pozdějším výzkumem bylo jeho stáří odhadnuto do doby 1000 – 700 pnl., ovšem potvrdilo se, že opravdu jde o časnou formu norského jazyka. Znaky však k údivu vědců pocházejí z abecedy prototifinagh, která je předchůdcem libyjské abecedy a abecedy tifinagh, které se užívaly v severní Africe. Tifinagh dodnes používají Tuaregové žijící na Sahaře. Odpověď na otázku, proč staří Norové užívali abecedu původem ze severní Afriky, spočívá asi v tom, že Norové i staří Berbeři byli zdatní mořeplavci i obchodníci a díky tomu spolu přicházeli do styku (berberská kultura byla kdysi rozšířená v celém jižním Středomoří) a Norové převzali písmo od tehdy kulturně pokročilejších Berberů. S norskými námořními dobrodruhy kdysi dávno se plavícími přes Atlantik se dostalo až do Ameriky, kde jeho znaky vytesal neznámý norský umělec do kamene v kanadském Ontariu.
Vikingové (a Keltové) v Polynésii?
Zillmer tvrdí, že polynéští ariové jsou možná vikinského či snad irskokeltského původu z poměrně pozdní doby, když se sem přeplavili z Jižní Ameriky a právě oni zde zanechali megalitické památky (2005, s. 182): „Thor Heyerdahl datoval příchod cizinců do doby kolem roku 500 př. n. 1., ale zdá se, že to bylo příliš brzy, neboť sám říká, že potomci bělochů, Árjové, představovali polynéskou aristokracii a že jejich předkové byli uctíváni jako bozi. V 17. a 18. století se tam Evropané opakovaně setkávali s domorodci s bílou pletí a rusými vlasy. Bylo by absolutně nemožné, aby se nordický lidský typ, byť i jen v několika málo rodinách, na oceánských archipelech udržel tak dlouho. Muselo jít o výrazně kratší dobu. Když koncem 17. století Alvaro Mendana objevil souostroví Markézy, psal Antonio de Murga (1609) o více jak ‚400 indiánů (z Šalomounových ostrovů), bílých a velice příjemného vzhledu… (s) velice krásnými, kadeřavými vlasy, z nichž mnoho bylo světlovlasých‘. K podobným setkáním docházelo na cestě stále častěji. Holanďan Carl Frederick Behrens (1793) píše o obyvatelích Velikonočního ostrova, že ‚obecně jsou asi tak tmaví jako Španělé; přesto je mezi nimi dost černých i jiných, kteří jsou bílí.‘“
Stejně tak je ale podle jeho teorie možné, že šlo o předinkovské Virakoče, které Vikingové přinutili k exodu do Pacifiku.
Poznámky
(1) Heyerdahl uvádí na pravou míru i některé další zkreslené představy o Normanech a odhaluje tajemství jejich původu (1983, s. 134-6): „Domnívat se, že všichni Norové ve středověku byli vikingy, by byl stejný nesmysl, jako považovat všechny Angličany 18. století za bukanýry a všechny Římany za vojáky expedičních sborů. Většina obyvatel středověkého Norska byli rolníci, rybáři nebo obchodníci a mnozí byli velmi schopnými umělci a řemeslníky. V tomto ohledu nebyl žádný rozdíl mezi lidem Norska a ostatní Evropou. Vikingové v pravém smyslu tohoto starého slova byly ony expediční skupiny, které nájezdy z moře znepokojovaly cizí země a neušetřily přitom žádnou dostupnou zemi od Ruska na východě po Irsko na západě a od Skotska na severu po Sicílii a muslimský svět na jihu. Nikdo dnes nebude obhajovat jejich surové nájezdy, avšak ostatní Evropané, římskými legionáři počínaje a španělskými conquistadory konče, pokud měli dost síly na vítězný postup, byli při dobývání cizích zemí stejně nemilosrdní jako vikingové. Termínu viking se však postupně začalo užívat pro všechen středověký lid v severských zemích, v nichž měly vikingské lodě domovské přístavy, a tohoto poněkud pochybného titulu se někdy dostává i těm, kteří tam žijí dnes. (…) Nikdo nezná nejstarší vlast vikingských předků. S jistotou víme, že kdysi byli ve svém skandinávském domově přistěhovalci. Většina badatelů je zřejmě přesvědčena, že přišli po souši nebo připluli po velkých ruských řekách odněkud z Kavkazska. Mluví pro to i Snorrovy písemné zprávy z počátku 13. století. Snorre tvrdí, že původní domov prvního vzpomínaného norského krále byl v oblasti Černého moře, na východ od řeky Don. Odtud bylo snadné cestovat po řekách do Baltského moře a do Skandinávie jen s malým přenášením plavidel po souši. Když byli norští vikingové pokřtěni, jistě netrvalo dlouho a našli cestu do Svaté země, tj. zase zpět přes Černé moře a Bosporskou úžinu. Podle Snorra byl dávným vikingským králem, který vedl svůj lid od Černého moře na sever, Odin, později po své smrti oslavovaný jako vikingský bůh. Jeho moc sahala až do Turecka, a to, opět podle Snorra, až do doby, kdy římští císařové postoupili na všech stranách a dobyli všechny země. Z tohoto důvodu se velký praotec vikingských králů odstěhoval se svým lidem na sever a usadil se nejdříve v Dánsku, pak ve Švédsku a konečně v Norsku. Snorre uvedl jména třiceti králů a zaznamenával jejich dobrodružství, než se dostal ke generaci Haralda Krásnovlasého, který sjednotil celé Norsko do jednoho království. Tady se ocitáme na pevné historické půdě, neboť to se stalo roku 872 v období vrcholného vikingského rozmachu.“
(2) Svoboda (2004, s. 334-5): „Nalezené kostry dokazovaly jednu z hlavních příčin zániku grónské společnosti. Velmi otužilí a na drsné prostředí zvyklí Seveřané byli koncem 13. století jen stínem jejich původní velkosti. Trvalý nedostatek nejdůležitějších základních potravin a vitamínů, stále se zmenšující počet obyvatel a zvyšující se počet nevyhnutelných sňatků mezi příbuznými měly za následek velmi silnou degeneraci. V žádném hrobě nebyl nalezen muž, jehož výška by se blížila pouhému průměru. Kosti vykazovaly příznaky velkého opotřebení, odvápnění a následky dědičných chorob. Přitom tělesné znaky první generace severských osadníků svědčily o mimořádně vyvinuté skupině. V tomto raném období průměrná výška mužů byla kolem 182 cm a žen asi 166 cm. Poslední generaci však představovali lidé trpící dnou a revmatismem, přičemž průměrná výška mužů byla kolem 160 cm a žen asi 140 cm. Nedostatek vápníku vedl nejméně u poloviny všech koster k pokřivení páteře, většina byla již ve 30 letech bez zubů, pánevní kosti většiny žen byly tak deformované, že již nebyly schopné normálního porodu a většina z nich při něm pravděpodobně zemřela.
Dramatické zhoršení klimatu počínaje koncem 14. a začátkem 15. století muselo výrazně ovlivnit možnosti pěstování kulturních plodin. Nebylo rovněž možné chovat hospodářská zvířata v takovém množství jako v předchozích obdobích. Drsné podmínky přinutily do té doby vcelku málo se objevující Eskymáky stahovat se do blízkosti vikinských dvorců. Muselo nutně docházet ke konfliktům, neboť minimální možnosti zemědělské produkce přinutily Seveřany hledat zdroje obživy v moři. Eskymáci začali na oplátku přepadat osamělé dvorce. Postupující klimatická změna přicházela od severu, což přinutilo většinu obyvatel dvorců ležících severně od Západního sídliště své domovy opustit. Někteří se snad dostali na Island, avšak značná jejich část se asi vystěhovala do mnohem příjemnějších míst Vinlandu.“
Do Grónska byl poslán vyslanec norského dvora, kněz Ivar Bardarsson, aby zjistil stav místní církve. Nejprve se roku 1341 usídlil v Herjólfsnesu, hlavním zaoceánském přístavu na jihu Grónska. Zde strávil zimu a poté se vydal do Vestribygdu. Ten byl podle jeho svědectví tehdy již vypleněn: „Z Estribygdu do Vestribygdu je dvanáct dní plavby. Všude je pustina. Ve Vestribygdu je velký kostel, patřící ke Stensnesu. Po určitou dobu byl hlavním kostelem a sídlem biskupů. Skrelingové celý Vestribygd vyplenili, takže tam pobíhají jen ještě kozy, ovce, dobytek a koně, vše divoké, a u nich žádný člověk, ani křesťan, ani pohan.“
(3) Bjarni možná spatřil napřed dvakrát břehy Labradoru, poté snad Baffinův ostrov. Existují i tvrzení, že Bjarni na Labradoru ve skutečnosti přistál. Pak by i prvenství výstupu na americký kontinent mezi Vikingy patřilo jemu, a to roku 986 (pokud vynecháme pravděpodobné, ale jasně nezmapované návštěvy Seveřanů kdysi dávno). Mohlo to být ale také tak, že doplul do mysu Cod a ke břehům Nového Skotska a Newfoundlandu. Navíc ale existují zprávy, že už roku 982 ke břehům Severní Ameriky připlul a možná zde i přistál muž jménem Ari Marsson.