Rasa, genetika, demografie – síly určující osudy kultur a civilizací 9

Teorie hospodářské závislosti a dominance

Jedna z teorií vysvětluje rozdíly v bohatství a vyspělosti rozdílnou mocenskou a hospodářskou pozicí států a regionů (Dependency theory). Předními proponenty teorie závislosti se stali I. Wallerstein, který země podle vyspělosti rozdělil na jádro a periferie a A. G. Frank, který podobně země rozdělil na metropole a satelity. S určitým rozvojem některých ekonomik ve třetím světě Wallerstein později přidal i „polo-periferii“, která je do určité míry industrializovaná, ale ne v oblasti vyspělých oborů výroby, a nemá pod kontrolou většinu kapitálu a investic v zemi (ty patří převážně zahraničním investorům).

Míra vyspělosti je podle této teorie dána a trvale konzervována větší hospodářskou a technologickou silou a politickým významem jedněch a zaostalostí a slabostí druhých. Vyspělý svět je proto mocnější a vlivnější; má tak větší možnosti v mezinárodním obchodě, smlouvách a regulacích, může lépe prosazovat vlastní zájmy, více podporovat vlastní hospodářská odvětví a obchodní aktivitu. Zároveň těmito nástroji naopak potlačují snahy a trendy, které by mohly vést k rozvoji, modernizaci a vyspělé produkci v chudých a slabých zemích. Politická mocenská asymetrie má vlastně posilovat a konzervovat ekonomickou asymetrii a ta zase zpětně posiluje politickou. Tak vzniká bohaté jádro tvořené vyspělými zeměmi („metropole“), které profituje díky nadřazené pozici na nerozvinuté chudé periferii („satelity“) (Frank, 1969). Bohatství bohatých má vznikat na úkor zaostalých, kteří jsou udržováni v chudobě. Bohaté národy bohatnou kořistěním a „vysáváním“ chudých národů, které proto zůstávají chudými. Chudé země jsou také zranitelnější kvůli závislosti na bohatých zemích, které jim poskytují odbyt a platby za vyvážené zemědělské produkty a vytěžené suroviny.

Při bližším rozboru a hlubším zamyšlení se tato teorie ukáže jako naprosto neobhajitelná.

I když vztah dominance-závislost může hrát v členění světa podle stupně hospodářské úrovně jistou roli, vysvětlit tak velké a konstantně přetrvávající rozdíly ve světě nedokáže. Na to není dost silný. Především však teorie závislosti neobjasňuje skutečný mechanismus této asymetrie; je příliš povrchní a nejde do hloubky.

Dominantní postavení samo o sobě vyspělé země skutečně staví do výhodnější pozice a opravdu mohou ještě více díky své dominanci svou pozici posilovat, ale to je až sekundární, odvozený faktor. Napřed musí země dosáhnout hospodářské vyspělosti a teprve až potom může získat významnou pozici v globální ekonomice (a podle své velikosti i nějakou váhu v mezinárodní politice), díky které si může vydobýt další výhody. Chudé země právě kvůli své hospodářské slabosti nemohou ani tento odvozený nástroj pro zlepšení vlastních pozic získat, což je možná poněkud nefér, ale primární důvod jejich horší pozice to není; tím je jejich samotná zaostalost. Vyspělost a zaostalost se pak odvíjejí převážně od míry vrozených kvalit obyvatelstva.

Teorie závislosti a vykořisťování nedokáže jasně vysvětlit počátky schématu, které si vytvořila a popisuje – proč se bohatá centra a chudé periferie utvářejí zrovna v určitých oblastech a ne jinde, proč se někde vyvinuly dynamické a prosperující společnosti a jinde chudé a zaostalé. Neobjasňuje, proč vůbec asymetrie v moci a bohatství mezi regiony vznikají, proč vůbec vzniká asymetrie ve schopnosti prosazovat se v mezinárodní politice a globální ekonomice a míře hospodářské a technologické vyspělosti. Rozložení těchto rozdílů je navíc dlouhodobé a natolik stabilní (s výjimkou východoasijských zemí), že to nevypadá na pouhou náhodu či shodu okolností, která pak jako nahodilý a vnější faktor rozhodla o ekonomickém rozdělení světa jednou provždy (ale právě tímto směrem tato teorie směřuje). Vypadá to na nějaký trvalejší a zásadnější faktor, který niterně souvisí s jednotlivými regiony a populačními skupinami.

Nejvíce hospodářská úroveň samozřejmě závisí na průměrném IQ populace (a přidružených kvalitách), přičemž existuje jasná provázanost: čím inteligentnější národ, tím bývá bohatší, a naopak. Žádný podobný vztah mezi mírou hospodářského rozvoje nebo chudoby a mírou „závislosti“ nebo „vykořisťování“ nebyl nalezen.

Velké ekonomické rozdíly existují i v samotných periferiích/satelitech a opět to samozřejmě souvisí s komunitami patřícími k té či oné rase, tedy opět je rozhodující IQ, rasa a genetika. I v mnoha satelitních/periferních zemích existují prosperující etnické komunity: v Latinské Americe bělošské, v jihovýchodní Asii čínské; také v Africe dříve existovaly vzkvétající evropské komunity. Nelze to přitom vysvětlit ani tím, že jejich příslušníci už přišli bohatí nebo že byli nějak kulturně a sociálně zvýhodnění. Evropští imigranti do Latinské Ameriky přicházeli často chudí a zcela neaklimatizovaní na nové podmínky, a přesto se dokázali vypracovat. Totéž se týká mnohých migrací Číňanů do jihovýchodní Asie a Indonésie.

Teorie závislosti je také založena jen na mezinárodních hospodářských vztazích, na přesunech kapitálu, technologií a na obchodování, na nepoměrech v exportu, přesunu zboží a surovin. To je však méně důležitý, externí vliv, který je navíc až odvozený, protože míra exportu, množství kapitálu investovaného v zahraničí, struktura obchodu a hospodářská pozice země se odvíjejí až od celkové hospodářské vyspělosti a efektivity samotné země. Vyspělost nebo zaostalost určuje především stav domácí ekonomiky: jaká je její struktura a co se vyrábí, jaká je její celková výkonnost a úroveň. Od toho se odvíjí síla ekonomiky na mezinárodním poli a její pozice, která může mít podobu dominance nebo naopak slabosti a spoléhání se na zahraniční investice. O tom, jakou pozici jednotlivé země zaujmou, tedy primárně rozhodují jejich domácí, vnitřní faktory. Vztahy dominance a podřízenosti jsou pak až důsledkem odlišné úrovně jednotlivých zemí. Samy o sobě nejsou příčinou této odlišnosti a nemohou proto ani daný stav trvale konzervovat. Proto se mnohé země, díky vnitřním faktorům (především talentované a pracovité obyvatelstvo) dokázaly z podřízeného postavení vymanit a vydobýt si naopak dominantní pozici.

Jak doložila většina ekonomů a jejich seriózní analýzy, vnitřní faktory, jako ekonomický a politický systém, jsou pro hospodářský rozvoj dané země jednoznačně důležitější než vnější vlivy (např. Chisholm, 1982), mezi něž by měly patřit i vztahy k druhým zemím v oblasti vykořisťování (ať už ve smyslu vykořisťovat či být vykořisťován). Novějším zjištěním pak je, že celkově jsou nejdůležitějším faktorem vrozené kvality dané populace (o nich se pak odvíjí i kvalita onoho systému).

Navíc neexistuje žádný konkrétní důkaz, který by tento mechanismus popsal a doložil. Vyspělé země realizují svoji prosperitu především na základě vlastních zdrojů, ekonomické aktivity, vynalézavosti, technologií a organizace, přičemž pracovní síly a zdroje z třetího světa rozhodně nejsou jediným a vlastně ani nejdůležitějším důvodem jejich prosperity. Dosahují tedy vyspělosti vlastními schopnostmi a aktivitou; je vyloučené, že by na to měly podstatný vliv jejich aktivity ve třetím světě. Kromě toho zas tolik zdrojů si z třetího světa neberou; mnohé těží u sebe doma nebo je nakupují od jiných vyspělých zemí. Stejně tak to, že některé firmy bohatých zemí využívají levnější pracovní sílu v chudších zemích, nemůže hrát v jejich celkové prosperitě důležitou roli. A analogicky není nikde pozorováno, že by chudé země byly někým přímo okrádány, drancovány apod. Některé velké korporace z vyspělých zemí využívají místní levnou pracovní sílu a některé přírodní zdroje, ale tento proces nezahrnuje zas tak velkou část ekonomiky, aby se mohlo mluvit o všeobecném vykořisťování. Navíc jde o standardní obchod a dobrovolnou dohodu obou stran, v níž jsou pracovní síla i suroviny zaplaceny (i když o cenách a mzdách by se dalo diskutovat).

Od nesporných změn v rozložení hospodářské uspořádání světa v moderní době se odvíjí další podstatný argument: teorie závislosti je příliš nepružný, schématický, ustrnulý pohled na svět, který nedokáže vysvětlit velké změny v ekonomické síle jednotlivých regionů zejména po II. světové válce, zvláště vzestup dříve chudých východoasijských zemí, z nichž některé byly i koloniemi. Původní schéma jediného centra (Západ) a okolního světa jako periferie, z něhož teorie závislosti vycházela, už desítky let neexistuje. Země Pacifického Rimu prošly navzdory staletím předcházející zaostalosti a nevýhodné pozici vůči Západu (v níž byly jako všechny ostatní země třetího světa) ve 20. století velmi dravým hospodářským rozvojem (Japonsko už koncem 19. století, dále pak Jižní Korea, Tajwan, Singapur, Hong Kong a později zahájila hospodářský vzestup i Čína). Teorie závislosti naprosto neumí vysvětlit, jak je možné, že některé země se dokázaly z chudoby a údajného „vykořisťování“ vymanit a jiné ne, neboť „ekonomický útlak“ by měl všechny chudé země držet při zemi stejně a natrvalo. A nevypadá jako pouhá náhoda, že se dokázaly vymanit právě země východní Asie, neboť jsou obývány právě severoasijskou rasou, která jediná se bílé rase ve výši inteligence, pracovitosti a dalších obecných kvalitách vcelku podobá.

Teorii závislosti, která tvrdí, že zahraniční kapitál potlačuje domácí hospodářskou aktivitu, lze vyvrátit i prostým faktem, že země východní Asie dokázaly prolomit svou pozici chudoby a slabosti právě tím, že se západnímu kapitálu otevřely, avšak díky schopnostem a energii vlastního obyvatelstva dokázaly tyto stimuly efektivně využít v rozvoji vlastní vyspělé ekonomiky. Většina zemí třetího světa však tak nadaným obyvatelstvem nedisponuje, a proto nemůže tyto stimuly ze Západu využít dostatečně. Nicméně i tak díky západním technologiím, metodám a investicím si vedou hospodářsky lépe ty země, které jsou otevřenější. Můžeme se podívat na případ Jižní versus Severní Korea (ačkoli část rozdílu je dána i odlišným hospodářským systémem uvnitř těchto zemí). Nicméně i kritici teorie závislosti obvykle přehlížejí stěžejní roli vrozených kvalit populací; proto i otevřenost obchodu, investicím a technologiím má odlišnou míru efektivity: jihokorejská populace dokázala těchto příležitostí využít díky vysokým vrozeným kvalitám plně; indická už jen polovičatě a populace zemí subsaharské Afriky jen poměrně málo. Nejhorších výsledků dosahují státy s málo nadanou populací, které se navíc uzavřou, jak ukazuje případ Zimbabwe.

Zaostalé země z kontaktů s vyspělým světem tedy naopak profitují a bohatnou (ovšem vzhledem k nižší vrozené kvalitě jejich populací nelze pomýšlet na to, že se vyspělému světu někdy vyrovnají). Země třetího světa, které se více izolují od kontaktů s vyspělými státy, jsou chudší než ty, které se více otevírají investicím a přílivu technologií. Bauer píše (1981, s. 70): „Kontakt se Západem je zde základním hybatelem materiálního progresu. Materiálně více rozvinuté oblasti a regiony ve třetím světě jsou ty, které se Západem provozují nejpočetnější, nejbohatší a nejrozsáhlejší kontakty.“ I obecně platí, že prakticky všechen pokrok a rozvoj ve třetím světě proběhl jen díky kontaktům a výdobytkům ze Západu. Další pozitivní vliv Západu zdokumentovali Feyer a Sacredote (2009, s. 254; in Rindermann, 2018, s. 173), kteří při studiu 81 ostrovů včetně těch osídlených Afričany objevili silnou souvislost mezi příjmy a délkou kolonizační nadvlády, přičemž vysvětlení může spočívat v kladném efektu Západem zavedených institucí. Můžeme shrnout: země, které se otevřely západním výdobytkům a zahraničnímu obchodu si začaly vést mnohem lépe oproti minulosti i ve srovnání se zeměmi, které tak neučinily.

Tím můžeme považovat za vyvrácená tvrzení té části teoretiků závislosti, která navázala na marxistické pojetí a tvrdila, že rozdíly ve vyspělosti jsou dány přímým vykořisťováním spojeným s koloniální nadvládou. Gyuayanský marxista Walter Rodney například tvrdil, že Evropa koloniálním vykořisťováním dovedla Afriku do chudoby a znemožnila její rozvoj.

V tomto kontextu zní takřka komicky doporučení marxistů a jiných zastánců teorie závislosti a vykořisťování, že nejlepší politikou pro země třetího světa je jejich izolace a přerušení kontaktů s vyspělými zeměmi, neboť tak přestanou být vykořisťovány a budou se moci konečně pořádně rozvíjet. Izolace od zahraničních investic, technologií, podnikatelských a organizačních metod, když domácí obyvatelstvo k tomu nemá dostatek vloh, není nejlepší nápad. Navíc, jak poukazují kritici politiky založené na teorii závislosti, uzavření ekonomiky zahraničnímu obchodu eliminuje konkurenci z ciziny, která by mohla motivovat k vyšší efektivitě domácí produkci. V uzavřených ekonomikách jsou také podniky často státní nebo na státu závislé, což u nich jen podporuje pasivitu, neodpovědnost a byrokratickou neefektivitu. Dotace na často prodělečné státní podniky také omezují u státu možnosti investovat do něčeho prospěšného nebo produktivního. Dokonce i sama myšlenka teorie závislosti může působit negativně, protože vede k tomu, že chudoba a nezdary jsou dávány za vinu výhradně rozvinutým zemím a zahraničním firmám, ztrácí se schopnost sebekritiky a snah o řešení vlastních chyb a rozmáhá se pasivita.

Nabízejí se samozřejmě i další argumenty. Otázkou je, proč vlastně některé země dosáhly vyspělé ekonomiky a dominantního postavení a jiné ne, když všechny země vždy musí vyjít ze skromných začátků. Proč se tedy z víceméně stejných počátečních podmínek některým zemím dařilo a daří, zatímco jiným podstatně méně nebo skoro vůbec? Nabízela by se argumentace odlišnými přírodními podmínkami a zdroji, ale jak už bylo v předchozím výkladu ukázáno, to nemůže být zásadní vliv. Stejně tak by mohl někdo argumentovat odlišnou kulturou, smýšlením, hodnotami, přičemž některé kulturní zvyklosti podněcují k úspěchům, zatímco jiné udržují společnost v zaostalosti. Ale tím se ocitáme u teorie kulturalismu, která byla výše rovněž vyvrácena.

Někdo by mohl namítnout, že i když i vyspělé země začínaly v chudobě a zaostalosti, nebyly pod dominancí někoho jiného ani koloniální državou. To je nesporné, ale i ve třetím světě existují země, které nebyly nikdy pod koloniální nadvládou, a ty si nevedou lépe než ostatní, které koloniemi byly. Etiopie stejně jako evropské země v koloniálním područí nikdy nebyla, ale na rozdíl od nich se k vyspělosti a prosperitě nedokázala vypracovat. Navíc jsou známy příklady zemí, které prosperovaly i pod cizí nadvládou. Nizozemské provincie vzkvétaly už pod španělskou nadvládou, kdy ještě ani nebyly ustaveny jako jednotný svébytný stát, přičemž Španělé navíc vícero způsoby negativně ovlivňovali jejich ekonomiku (jako třeba vysoké daně).

Ještě důležitější je, že evropské státy, začínajíc samostatně od nuly, neměly k dispozici inspiraci a možnost přejímání moderních technologií, vynálezů a organizačních konceptů od někoho vyspělejšího. Vše si musely vytvořit samy – na rozdíl od současných chudých zemí, které mají v dnešním komunikačně a dopravně propojeném světě prakticky neomezené možnosti cokoli z vyspělých zemí převzít nebo napodobit. Dnešní třetí svět nedokáže dosáhnout vysoké úrovně dokonce ani když může vlastně jen přejímat už vytvořené. Bez rozdílu může přejímat výdobytky, může se u vyspělých zemí inspirovat, učit se od nich (čemuž jakákoli mocenská asymetrie určitě nemůže zabránit), přesto jsou v úspěšnosti tohoto přejímaní ve třetím světě rozdíly a obecně třetí svět příliš úspěšný není, třebaže je vlastně snadnější jen přejmout to už vytvořené, zatímco bílé národy vše dokázaly vytvořit od píky a bez cizí pomoci, jen vlastními silami (díky koloniím, jak uvidíme dále, to také nebylo).

Rindermann (2011, s. 1): „Teorie závislosti … se pokouší vysvětlit rozdíly v bohatství asymetrií mocenských struktur. Tato teorie, která má kořeny v pracích Marxe, má deskriptivní hodnotu, ale nedokáže vysvětlit velké rozdíly v hospodářském rozvoji mezi (dříve stejnou měrou) rozvojovými zeměmi, jako mezi Jižní Koreou a Ghanou. (…) Za druhé, nejsou brány v potaz výhody zaostalosti, kterými je míněna možnost rychlejšího růstu chudších zemí přejímáním a kopírováním od technologicky rozvinutých zemí.“

„… méně rozvinuté země mohou přejímat inovace od rozvinutějších zemí. Přejímání je snadnější, rychlejší a levnější než vytváření vlastních invencí.“ (2018, s. 174)

Asi nejpodstatnější námitkou vůči teorii závislosti je, že neexistuje žádný zřetelný a srozumitelný důvod, proč by cizí investice, kapitál, firmy a jejich dominance měly trvale zamezit vzniku domácího kapitálu, firem, pokročilých technologií a podnikatelské organizace. I ve vyspělých zemích toto vše vzniklo od píky a přítomnost cizích firem nepůsobí v dané zemi natolik hluboce, aby zamezilo domácím obyvatelům pustit se do vlastní podnikatelské aktivity, do akumulace kapitálu a jeho investování, do utváření vlastního technologického progresu. Talentované populace se i z nepříznivých podmínek (mezi něž může spadat i cizí politická či ekonomická dominance) vždy dokážou vymanit a vytvořit si vlastními silami a nadáním prosperující ekonomiku s vlastními firmami, vyspělou výrobou, vlastní podnikatelskou aktivitou. Zahraniční firmy sice třeba mohou ovládat většinu trhu s nějakým produktem, který dovážejí, investovat pod speciálním tarifem a většinu zisku zase vyvážet nebo vlastnit mnoho z domácího surovinového bohatství, ale nic z toho neznamená, že by mohly zabránit tomu, aby místní obyvatelé projevili podnikatelskou iniciativu, organizační um a technický talent, aby vznikly domácí firmy produkující tento produkt podobně efektivně, aby domácí obyvatelstvo spořilo, aby vznikly domácí banky akumulující kapitál. Pak by časem mohla vzniknout domácí třída podnikatelů, bankéřů a investorů, kteří by se na domácím trhu prosadili a časem získali domácí zdroje do vlastních rukou. Navíc domácí firmy a jejich produkty by nejspíše byly domácím obyvatelstvem jaksi z principu preferovány, a i jejich vláda by k nim asi přistupovala přívětivěji nebo jim dokonce poskytla nějaké výhody. Zároveň by tak zmizela závislost na vyspělých zemích v oblasti odbytu pro produkty vlastní zaostalé ekonomiky (plodiny a suroviny) a země by naopak sama mohla expandovat do zahraničí exportem sofistikovanějších produktů a investicemi. Tím by pak posílila daná země i v politické sféře a mohla by i politickým vlivem a nástroji (mezinárodní dohody, pomoc při hledání zakázek atd.) pomáhat domácí produkci a hospodářskému rozvoji. Zde vyvstává další otázka – proč ani v politické oblasti nejsou země třetího světa při prosazování vlastních hospodářských zájmů aktivnější, efektivnější a obratnější. Opět to patrně bude souviset s vrozenými kvalitami, protože víme, že efektivita státní správy souvisí výrazně s národním IQ. Navíc se tímto dostáváme i k dalšímu důležitému aspektu teorie závislosti – totiž že struktura dominance a podřízenosti je do značné míry dána využíváním politických nástrojů, jako jsou mezinárodní smlouvy, kontrakty, legislativa apod. Odpovědí je, že politická síla je z valné části odvozena až od síly ekonomické a vědeckotechnické a od výkonnosti samotného státního aparátu, což je ale obojí primárně určeno mírou vrozených kvalit populace.

Zastánci teorie závislosti také tvrdí, že technologie stejně jako většina kapitálu k rozvoji technologií zůstávají v centru a ve vztahu k zemím třetího světa existuje jen značně omezená míra přesunu technologií k omezenému rozvoji, ale ne ke skutečně autonomnímu progresu a výrobě, zbohatnutí a technologické vyspělosti. Tato argumentace ale opět vůbec nevysvětluje, proč technologie a kapitál vznikly jen v určitých regionech světa, které se staly centry, přičemž těm v rozvoji nikdo nepomáhal a musely začít samy od píky, a proč samy periferie nejsou schopny vytvářet technologický progres a dostatek kapitálu.

Stručně shrnuto, argumentace nedostatkem investic, domácího kapitálu, absencí sofistikovaných technických oborů a výrob, orientací jen na zemědělství, těžbu a málo vyspělé průmyslové obory sama o sobě nevysvětluje, proč se tam situace takto vyvinula, proč je tak zakonzervovaná a proč se tam jako kdysi v Evropě a USA a později ve východoasijských zemích nerozvinuly pokročilejší průmyslové obory a nevznikl dostatek kapitálu. Na základě toho můžeme vyvrátit konkrétnější argumentační linie dalších zastánců teorie závislosti.

Podle Tausche po konci koloniální nadvlády dochází k určitému útlumu domácího zemědělství, řemesla a drobného průmyslu a přílišná specializace společně s etablovanou zaostalostí domácí ekonomiky vede k jednostranné orientaci na nevyspělé obory zemědělství nebo těžby. Určitá industrializace je možná jen za podmínky nízkých mezd a když se drží v mezích nepříliš pokročilých průmyslových oborů, přičemž je zároveň možný určitý nárůst produktivity. To vede k nerovnováhám v obchodní výměně, k rychle rostoucímu terciálnímu sektoru (zaměřenému na obchod, služby a spotřebu) na úkor průmyslu a k nárůstu významu pasivního příjmu renty. Nerovnováhu mezi centrem a periferiemi posilují i exporty zisků zahraničních investorů zpět do vyspělých zemí, měnové výkyvy a nevyvážené obchodní bilance.

Opět zde není vysvětleno, proč se v těchto zemích nerozvinul produktivní průmysl, proč se nerozvíjí vyspělejší průmyslová odvětví, proč se produktivně neinvestuje a nespoří, proč se jen utrácí za spotřebu, obchoduje a spotřebovává renta. Rozvoj autonomní a vyspělé a dobře organizované ekonomiky by pak prolomil i ony obchodní deficity, nadvládu cizího kapitálu, eliminoval přítomnost většiny zahraničních investorů a jejich export zisků ze země a eliminoval by i onu jednostrannou zaměřenost na neprogresivní obory jako zemědělství nebo těžba a vývoz takto získaných produktů. Tento scénář jsme mohli vidět v Číně nebo Japonsku, které se ze zaostalosti a dominance západního kapitálu dokázaly vymanit, rozvinuly silný domácí průmysl a bankovnictví, a naopak získaly aktivní obchodní bilanci vůči západním zemím a jejich firmy pronikly do mnoha zemí po celém světě.

Podle Cardosa vyspělé země expandují do méně vyspělých a nevyspělých, a tak etablují a udržují určitou strukturu založenou na dominanci jedněch, podřízenosti druhých a nerovnováze. To brání autonomnímu rozvoji chudších zemí a konzervuje tento nerovnovážní stav. Toto pojetí opět naprosto nevysvětluje, proč se některé chudé země dokázaly pozvednout a samy se dostat mezi bohatší a spíše ve světové ekonomice dominující země (a často ani nejsou moc demograficky početné a politicky mocné).

Podle Barana spočívá problém v tom, že přebytky nejsou užívány k akumulaci kapitálu a produktivním investicím do výroby a technologického progresu, ale jen do zavedené zemědělské výroby a do neproduktivní konzumní spotřeby. Tato teorie ale je vlastně jen popisem a nevysvětluje, proč to tak je. Proč se někde šetří, akumuluje kapitál a investuje a jinde moc ne; proč se některé populace chovají tak a jiné zase jinak. Zde je na místě poukázat, že příčinou jsou samozřejmě odlišnosti ve vrozených kvalitách, protože výše HDP, tempo růstu HDP i konkrétní ekonomické chování (jako míra úspor nebo procento osob samostatně výdělečně činných) se odvíjí především od národního IQ. A rovněž není vysvětleno, proč se ve třetím světě příliš neprojevuje iniciativa a pokrok oblasti vědecké a technické invence, technologického pokroku. Takové snahy a aktivita by se měly do určité míry projevovat i v zaostalých a chudých zemích – i bez akumulace kapitálu a podnikatelské aktivity, která je vlastně je jen prostředkem k ekonomickému využití vědeckotechnického pokroku. Talentované populace projevují v tomto směru nadání a schopnosti i na nízkých úrovních civilizace, kdy jsou ještě chudé a jejich ekonomika je zaostalá. Třeba v Evropě dokonce už v Době temna za podmínek zaostalé, převážně zemědělské ekonomiky s minimální obchodní výměnou byla patrná invence v řemesle a technice. Už tehdy obyvatelé Evropy dosáhli některých překvapujících technických úspěchů a velké zručnosti v některých řemeslných oborech.

Investice, a hlavně zisky z nich jsou užívány spíše ve prospěch cizinců a cizích firem – podnikají v zaostalých zemích často za zvýhodněných podmínek se speciálními tarify – tj. jejich zisky odcházejí zase zpět do ciziny. A i když zde zůstanou, jsou spotřebovány zase na materiální konzum, ne spořeny investovány. Stále chybí odpověď na otázku, proč tam nemůže vzniknout dostatečně kompetentní, aktivní, početná a samostatná třída domácích podnikatelů, která by přímo u nich doma byla schopna produkovat, akumulovat kapitál, investovat, zakládat firmy a rozvíjet vyspělé průmyslové obory a vytvářet banky s velkým množstvím kapitálu, proč se nerozvine efektivní obchod a vývoz produktů do zahraničí a proč zde nevznikne domácí burza. Jako v Japonsku, Jižní Koreji, Tajwanu a později v Číně. Zvláště Čína je vhodný příklad jasně vyvracející teorii závislosti. Dlouho byla pod utlačujícím vlivem dominantního Západu, který vůči Číně prosazoval svévolnou politiku ve svůj hospodářský prospěch a na její úkor, avšak dokázalo tyto nepřízeň okolností překonat, prosadit se navzdory západní dominanci a utvořit si vlastní produktivní ekonomiku vykazující výrazný technologický progres, vlastní firmy, kapitál, banky a mohutný export. Není zde ani vysvětleno, proč některé populace jsou schopny využívat peněz více promyšleně a produktivně, zatímco jiné nikoli. To, že peníze utratí za přízemní materiální konzum, místo aby je spořili nebo produktivně investovali, je jejich vlastní svobodná volba a rozhodnutí.

Někdy se také argumentuje, že v mnohých zemích třetího světa se rozvíjí jen obchod, neproduktivní služby (jako turistika) a bují místa v byrokracii, což ale neznamená skutečnou produktivní výrobu, zisky, technologický progres, který jediný může generovat skutečné a dlouhodobé bohatství a prosperitu. Opět zde ale chybí jakékoli vysvětlení, proč některé země setrvávají u této ekonomické struktury, proč nedokázaly rozvinout pokročilý průmysl generující vysoké zisky a další rozvoj. Koloniální nadvláda nebo současná převaha západních korporací to nedokáže vysvětlit. K vyspělému průmyslu a technologiím se mohou propracovat, tak jako dříve Japonsko nebo později Čína, pokud by k tomu ovšem měly dostatek schopností a projevily patřičnou iniciativu.

Někdy teoretici závislosti argumentují rozdíly ve finanční síle, dominantnímu postavení některých měn, zejména amerického dolaru. Ale toto je opět založeno až na ekonomické síle a produktivitě. Někdy dočasně síla měny nemusí už úplně odpovídat stavu ekonomiky své země a může maskovat hospodářský úpadek, jak vidět na v případě USA (zejména jejich ochabujícího průmyslu), ale nakonec se úpadek projeví i na síle měny (význam dolaru poslední dobou opravdu poněkud klesá). Finanční a měnová pozice není dlouhodobým základem ekonomické síly a převahy, naopak z nich je až odvozená. Je to vidět i na příkladu Číny, kdy s jejím hospodářským vzestupem roste i význam její měny; stejně tak euro je dnes významnou mezinárodní měnou. Dříve se díky rostoucí ekonomické síle Japonska také jen stal silnou měnou mezinárodního významu.

Někdo může poukazovat na to, že tvrzení o vykořisťování není úplně neopodstatněné. Korporace a podniky z bohatých zemí skutečně využívají obyvatelstvo v chudších zemích jako levnou pracovní sílu a často poměrně kořistnicky přistupují k jejich zdrojům a životnímu prostředí. Na této argumentaci je skutečně něco pravdy, ale to stále nevysvětluje, proč si domácí obyvatelé nedokážou vytvořit vlastní firmy, kapitál, vyspělý průmysl, banky – obecně dobře organizovanou a vyspělou domácí ekonomiku.

Teorie závislosti vysvětlující rozdíly mezi regiony jejich hospodářskou a mocenskou pozicí je tedy nepřesvědčivá a jasně vyvratitelná.

Leave a comment