S tvorbou autora s přízviskem Sorge jste se na našich stránkách mohli setkat již několikrát. Aktuálně zveřejňujeme jeho poznámku ke knize J. V. Stalina Ekonomické problémy socialismu v SSSR, v níž Stalin účtuje s marxismem. V době, kdy v Evropě u příležitosti 200 let od Marxova narození odhalují jeho sochu dokonce představitelé EU, je otázka marxismu stále dosti živá. Článek je součástí Sorgeho sbírky Solisnomicon (ke stažení zde v naší Knihovně).
Nadhodnota pro maximální zisk – tento zákon kapitalistického korporativismu, tj. ve svém důsledku mocenského ekonomicko kulturního monopolu nad společností, je vytvořen pro účelné sžírání lidstva sebou samotným, jak po stránce produkční, tak po stránce konzumní. Jednotka – člověk generátor, je-li nastaven pro potřeby produkce, je zároveň nastavován pro potřeby konzumace. Přebytek, který je neúměrný ve své podstatě k potřebě, musí být ideologicky zpracován, aby generátor pozřel nepotřebnou odpadní hmotu vlastní činnosti. Sám o sobě výkonný produkční generátor není schopen pozření sebe samotného, proto společnost nutně vyžaduje patologické konzumenty, kteří mají jediný účel – absolutní pozření. S potřebou celkové degenerace společnosti jsou tyto elementy uměle implementovány do integrit generátorských společností a společně s kulturní devalvací vlastních životních hodnot vytvářejí potřebný prostor k totální rekonfiguraci společnosti za účelem nastavení produkce a konzumace na co nejnižší stupeň jejího vlastního pochopení. Tvorba pekelného Ráje na Zemi.
Nejnižší lůza „kulturního“ života je pak uměle vyzdvižena nad generátory a určuje směr jejich vlastního vyžrání nadbytku, nikoliv však profitu. Profit je odváděn do pater vědoucího řízení působící nad rámec jednotlivých sektorů generačních procesů. Tato spodina je zajištěná oporou v akademické infekci marxistického trockismu, který legitimizuje útok na přirozeně platné zákony bytí proklamací o překonání jejich reálné platnosti.
Produkce pro potřebu; každému dle jeho potřeb a schopností – zákon socialistického myšlení, který je zcela reálně postaven na přirozené hierarchii ve společnosti právě svou vlastní definicí „schopností“ jednotlivce. Proč tento systém přenesl řízení na úroveň kolektivního povědomí. Jedná se o naplnění řízení spotřeby, která je úměrná potřebě generátorů. V principu toho ekonomického myšlení by mělo dojít k oproštění se od tendencí materiálního zahlcení se ve prospěch kreativního rozvoje zdravé společnosti. Práce, coby činnost zajišťující chod společnosti, je primárně řízena přímou, či předpokládanou potřebou generátorů, a tudíž bez potřeb dosažení nadhodnot, pro maximální zisk je nutná regulace a kooperace činností generátorů na společenskokulturní úrovni nadvědomí daného řídícího procesu.
Tento princip na této úrovni již není možno chápat jako majetky v rukou jednotlivců, či skupin, které pro dosažení maxima vnášejí rozkol mezi jednotlivá ekonomická odvětví a vytvářejí chaos bezbřehé konkurence a konzumu – jak lidského, tak zdrojového. To zákonitě ale neznamená totální likvidaci soukromého majetku a vlastnictví na nižších úrovních, které jsou součástí seberealizace a vyčnívání v daném oboru. Naopak, podmínky deklarované společenskou potřebou by na úrovni bezstrukturního řízení dokázaly vést lidskou činnost právě požadovaným směrem k uspokojení potřeb, tak uspokojení vlastní seberealizace nadaných jedinců a skupin. Zde je třeba udělat pevnou hranici, kdy tito jednotlivci a skupiny jsou přirozeně regulováni v rámci chodu systému a nesmí jim být dovoleno překročit parametry, kdy by začali naplňovat nadhodnotu pro vlastní zisk na úkor podřízených generátorů. Pak se společnost postupně navrací do pasti kapitalistického monopolu, který je sám o sobě nadřazen ve svém konání a vizích nejen společnosti, ale člověku – je proti člověku, který jako generátor-konzument musí být doveden na úroveň biomechanismu, jenž by bez vlastního vědomí zajistil chod systému generátor-sebekonzument.
Problém vzkříšení marxismu v čistě kapitalistickém zřízení však není dán jeho zdánlivě ekonomickým podtextem, který měl být v samotném socialismu bezvýhradně vykořeněn, oddělen a zlikvidován, ale jeho druhou složkou kulturněsociální devastace. Tato kulturní a lidská devastace, která byla představena v Marxově Manifestu a Trockým šířena jako Permanentní revoluce, která si dala za cíl totální likvidaci řádu života na pozadí zdánlivě přínosné změny systému vykořisťovatelů a vykořeněných, přivedla na svět zkázu v podobě rozpadu člověka jako bytosti v karikaturu, která je připravena sama sebe užrat k smrti. Ano, trockisté se vždy budou topit v krvi. Obrazně i reálně. Naprosto ukázková situace, kdy byli Trockého psi vypuštěni ze řetězu, se odehrávají v baště „svobodného“ světa devoluce na území USA po nástupu nového prezidenta. Masa, která popírá nejen sama sebe, ale i principy, na základě kterých vyšla do ulic. Tento dav čehosi, co si říká „TO“, protože „TO“ jinak není ničím, neuvažuje nad úroveň vlastního pudového chápání. Zde se už nedá mluvit o formě uvažování, protože psi jsou vycvičeni pouze k tomu, aby reagovali na dané signály a pokud možno samostatně nemysleli. Takto implementovaný Pavlovův reflex ze zvířete psa na zvěř – člověka se stává jasným ukazatelem degenerace nejen myšlení jako takového, ale i chápání dějů a dění kolem takového subjektu, jenž se kdysi nazýval člověkem. Tato devalvace probíhá celkově na různých frontách. Vždy se ale jedná o to, aby kulturní proud korigoval ten ekonomický, a nebo naopak – dle potřeby řízení.
Role marxismu v socialismu a kapitalismu – Vytvoření beztřídní rovnostářské kasty otroků (pouze otroci jsou si rovni) s nepoznaným nadvědomím globálního řízení, které ve svém důsledku vede ke společensko-kulturní likvidaci. Tento parazitický jev lze pozorovat na příkladu EU a bloku SSSR. EU je v tomto případě chápána jako celek na sobě závislých správních celků ( nelze již mluvit o národních státech s řízením vlastní národní ekonomiky), které jsou provázány dělbou strategických výrobních prostředků do závislosti na fungování celku, nikoliv na potřebách vlastních správních celků.
V praxi dochází k likvidaci samostatné výroby na periferiích EU a jejich ponížení do závislých vazalů na správě středu. Poté možné opuštění tohoto bloku nutně znamená přímou závislost na partnerství se světem vnějšku nebo nutnost rychlého vybudování soběstačné výroby pro potřebu, která kvůli své předchozí likvidaci je bez pomoci z vnějšku samostatně prakticky nereálná, jinak je tento celek odsouzen k redukci a návratu do původního zařazení za adekvátně horších podmínek. Výrobní prostředky v tomto zřízení přímo podléhají kontrole korporativního monopolu a nadnárodního kulturně-politického aparátu, který zajišťuje právní a (a)morální stránku řízení společnosti.
Marxismus, coby katalyzátor otroctví rovnosti, pak musí zákonitě působit v obou rovinách ekonomicko-kulturní války proklamací práv uvězněných v překroucených zákonitostech „jeho člověka“, nikoliv přirozených zákonů, které jsou neměnné! Tento mor, který je souputníkem Nietzscheho filozofie, se stává jeho úhlavním nepřítelem, kde nastává zcela zřetelný souboj evoluce člověka a v marxismu jeho devoluce. Absence přímého ekonomického pohledu na svět u Nietzscheho je dán tím, že princip „nadčlověka“ automaticky vytváří systém přirozeného kastovního socialismu v chápání „Každému dle jeho potřeb a schopností.“
Parazitismus marxismu se pak projevuje dle potřeby v ekonomických systémech socialismu, tak kapitalismu – Marxův kůň, jehož funkce se dá přirovnat k implementaci Talmudu do Evangelií. Rozdíl je v tom, že narozdíl od Bible se nevytváří otrok- -Žid, jehož účel se chýlí ke konci, ale vytváří otroka-rovnosti, generátor-sebekonzument. Je pak v podstatě jedno, jestli marxistický parazit půjde cestou otrockého socialismu nebo kapitalismu, když jeho nadřazené řízení zůstane neměnné.