Nesmírně nespravedlivý proces
Protože po neolitické revoluci, před nějakými 10,000 lety, se úrovně sociální komplexnosti rozrostly, organismy se větší měrou potýkaly s (relativně) genetickými cizinci, kteří na ně kladli požadavky jménem sociálních jednotek, jejichž geny nebyly původem identické s jejich. Právě na této úrovni se objevil skutečný konflikt, protože organismy začaly cítit potřebu hájit svá “práva”; tj. věci, které potřebovaly dělat, aby zajistily svou fitness: prostředky rozmnožování.
V striktním slova smyslu je toto horní hranice přirozených či lidských nároků, které orgasnismus (čti: jednotlivec) může vůči nějaké kolektivitě genetických cizinců mít. Zdá se, že to je oblast, kterou má Clinton na mysli, když používá slovo “lidská”. Jde o nárok založený na funkčních nezbytnostech reprodukční soutěže. Nemůže to být nárok na úspěšné rozmnožení se, pouze nárok mít možnost o reprodukční úspěch soutěžit. Není to nárok na spravedlnost: něco, co by rawlsiáni rádi vepsali do “výchozí pozice”. Přírodní výběr je nesmírně nespravedlivý proces; v tom skutečně spočívá jeho význam. Někteří začínají s genetickou výhodou oproti jiným; všichni muži nejsou stvořeni rovnocennými. Všichni však mají právo hrát svýma rukama dle svých nejlepších schopností. Skupina nemá povinnost nepřirozeně přizpůsobit hřiště, ale má povinnost nechat hráče hrát.
Mohli bychom tedy říci, že jediná základní lidská práva jsou ta, která dovolují jednotlivcům soutěžit v reprodukčním boji. Toto by byla práva přístupu k potenciálním partnerům a ke zdrojům potřebným k tomu, je získat, udržet a plodit s nimi; a právo vychovávat potomstvo až do životaschopnosti. (Toto by zdůrazňovalo tvrzení, že právo na “rovnost” odkazuje na rovnost příležitosti, ne na rovnost výsledku. Výsledek musí být nerovný, jinak by se neuskutečňoval přirozený výběr.) Mohli bychom mluvit o “lidském právu se rozmnožit”, ačkoliv bych upřednostňoval jako vyjádření “právo se zapojit do reprodukční soutěže.” Je totiž důležité, abychom rozlišovali tato základní lidská práva ne jako nároky na jistou benevolenci nebo příděly ze strany kolektivity (přestože možná usoudíme, že taková benevolence má jiné důvody). Jsou to nároky, jež mají umožnit účastnit se boje o reprodukci. Pokud selžeme, selžeme, a pokud nejsme v našem snažení uměle omezeni, nemáme důvod si stěžovat.
Abychom si položili aktuálně spornou otázku: Existuje “lidské právo” svobodně si zvolit partnera pro manželství? (Jsem si jist, že Clinton by to považoval za “lidské” právo, ne “politické”). Pro ty z nás, kteří jsme byli vychováni v neoblomně individualistické společnosti, by se takové právo zdálo zřejmé a základní. Ale pouze v takové společnosti. Ve společnosti, kde je základní jednotkou klan či širší rodina — a povšimněte si, že je to sama o sobě základní “lidská” jednotka — je stejně tak zřejmé, že taková volba je příliš důležitá, než aby byla ponechána na individuálním rozmaru. V sázce je pokračující reprodukční sukces skupiny geneticky spřízněných jednotlivců. Rodiče potenciálního páru pečlivě dohlíží na partii ve světle pravděpodobnosti úspěšného reprodukčního výsledku. Nejen že tím jednají pouze na ochranu vlastní inkluzivní fitness, ale rovněž, pokud jde o větší zkušenosti a schopnost předvídat, na její ochranu u mladého páru.
Není tu nic nepřirozeného ani nelidského. Naopak lze vnímat jako nelidský, nepřirozený a hanebný náš postoj, dovolující, aby nevyzpytatelné afekty a vášně rozhodovaly o výběru partnera, s často dodatečnými důsledky jako rozvod, zneužívání nevlastního rodiče, problémy rodiny s jedním rodičem a podobně. V našem hodnotovém systému jsme však individuální volbu pozvedli tak vysoko, až nám připadá jednoduše “samozřejmé”, že dohodnuté manželství je nemyslitelné. Jde o omezení “lidských práv”. Může jít o omezení čehosi a mohou proti tomu skutečně existovat dobré morální argumenty, ale argument o “lidských právech” se nesmyje.
Mohli byste namítnout, že jsem právě řekl, že skupina by neměla zasahovat do práva soutěžit o reprodukční sukces. Ale v právě citovaném případě se to neděje. Spíše se snaží posílit šance na individuální reprodukční sukces, a my bychom mohli důrazně argumentovat, že skupina má “lidské právo” tak konat. Společnosti s dohodnutými manželstvími reprodukčně přečíslují ty s volným výběrem, navzdory jejich lepší lékařské péči, hygieně a výživě. “Přírodní zákony” neobsahují nic, co by říkalo, že kmenová skupina (původem spřízněná zásobárna genů) by se neměla snažit zvětšit reprodukční sukces svých členů. Naopak by se o to snažit měla, protože jednotlivci — obdaření představivostí, inteligencí a svobodnou vůlí, a odtud způsobilí ke klamu —
běžně konají proti svému reprodukčnímu zájmu.
Nekmenové kolektivity, ač jistě často konající proti zájmům svých členů, se tedy budou rovněž často zapojovat, aby zamezily alespoň sebezničujícímu chování, které by mohlo uškodit individuálnímu reprodukčnímu sukcesu: užívání drog, sebevraždě, zneužívání dětí, vraždám novorozenců a potratům. Ještě lépe, podpoporují ty, jejichž chování snížilo šance vychovat děti až do životaschopnosti. Ačkoliv osazenstvo kláštěrních institucí středověku tvořili “bratři a sestry” v celibátu, byly to domovy pro ohromné množství jinak odsouzených novorozenců, odložených těmi, kteří nebyli schopni je podporovat. Systémy sociálního zabezpěčení fungují na stejném principu: ačkoliv nemáme žádné přirozené právo, aby nám asistovaly, mají přirozené právo nám asistovat. Zde nekemenové kolektivity přebírají funkce, které vznikly a měly svou logiku v kmenové skupině. Pokud je podporujeme a ony nás, je to z důvodu přirozeného rozšíření vzájemnosti z “původní pozice” kmenové podpory.
Je např. v zájmu národa, aby se reprodukoval. Ve svém klamně-ideologickém systému má sklon se vydávat za super-kmenovou skupinu. Na prvotní úrovni rozvoje lidství (99% naší existence jakožto druhu) nebylo takového předstírání třeba. Kmenová skupina byla v zásadě sociální kolektivitou. Proto jsem výše tvrdil, že na nejzákladnější a tudíž “nejlidštější” úrovni by neexistovala žádná otázka “práv”. Při prosazování sukcesu blízkého kmene, prosazujeme sukces svých vlastních genů (nebo správněji, používají nás pro prosazení svého sukcesu).
V rámci základní teorie o výběru kmene máme ještě jedno lidské právo: právo na protekcionářskou asistenci. Máme jak právo asistovat blízkému rodu, tak od něj asistenci přijímat ve snaze o náš vlastní reprodukční sukces. Až do nástupu meritokratické byrokracie svět žil dle tohoto principu. O tom všem je “spřízněnost”: všechny ty gentes, klany, rody, části klanu, moiety, fratrie, linie, domy, příbuzenstva a širší rodiny. Neexistuje lidská společnost, která nemapuje, často v alarmujících detailech, svůj vesmír rodu, aby lépe zkalkulovala stupeň a druh pomoci a požadovaný závazek. Výraz protekcionářství (nepotismus), z latinského nepos (vnuk, sestřin syn) byl nejprve vytvořen, aby vyjádřil pokryteckou (ale zajisté “přirozenou”) tendenci prelátů podpořit své synovce, nebo skrýt své nelegitimní syny pod protekční titul. V dalším nádherném obrácení přirozených hodnot jsme z něj nyní udělali jeden z nejhorších zločinů proti “rovnosti” — jímž nepochybně je. To nám však na všech úrovních společnosti až po samý vrchol nebrání oddávat se sobeckosti. Nejzákladnější rys sociální evoluce není tak snadno definovatelný.
Smyslem výše uvedených příkladů je, abychom byli na pozoru před neomezeným a jednoduchým používáním výrazů “lidský” a “přirozený”. Neznamená to, že neexistují žádná jiná práva než ta, která existují v jakémsi hrdelním, kolébavém, mrchožroutském stavu pralidské existence. Samozřejmě existují. Měli bychom však být opatrnější při logické opoře, kterou jsme se rozhodli těmto právům poskytnout, pokud už ne z jiného důvodu, že tyto výrazy děláme bezvýznamnými a prázdnými a zbavujeme je dokonce rétorické hodnoty.
Jak jsme rovněž viděli, lidská práva mohou být právy ke všem druhům chování, které se našim sofistikovaným a senzitivním liberálním povahám mohou ošklivit. Dobrým příkladem je lov, vzhledem k současné hrozbě, že v Anglii bude z “humanitárních” důvodů zakázán lov na lišku, což se zdá, že má více společného s puritánskými námitkami vůči lovecké zábavě než s předpokládaným utrpením lišky. Velmi dobrý případ by bylo možné udělat z toho, že “právo se rozmnožovat” (které bylo nyní ustaveno v obecném právu Spojených států), zahrnuje právo na polygamii (mnohoženství i mnohomužství) pro ty, kteří si ji mohou dovolit a chtějí. Proč by měl stát — na základech, které jsou vždy mlhavé a odvozují se převážně z náboženského předsudku — omezovat počet manželů/lek? Naprostá většina lidských společností (přibližně 85%) polygamii povolila nebo přikázala. “Vyspělé” společnosti tuto tendenci změnily, což je “zcela” přirozené u sexuálně konkurenčích druhů velkých zemských savců s mírnou pohlavní dimorfií a pozdě dospívajícími mláďaty. Stejně jako u Římanů je argument pro monogamii rovnostářský. Jak jsme však viděli, příroda rovnostářská není: pokud někdo v polygamních sázkách vyhraje a někdo prohraje, pak totéž vlastně platí i pro monogamii, kde někteří vždy potomky přečíslí jiné. A přesto opět monogamní společnosti při zakazování vícenásobných sňatků jakožto “nepřirozených” dovolují všechny druhy vícenásobného páření — mnohonásobná monogamie je v moderní západní společnosti běžným případem.
Je docela sázka na jistotu, že téměř cokoliv, co jsme odsoudili jako “nepřirozené”, je něco, o čem víme, že bude vzkvétat, pokud to necháme být. Neboť pokud je něco přirozené, nemáme potřebu podpírat to sankcemi; postará se to o sebe samo.
dokončení příště