Rasa, genetika, demografie – síly určující osudy kultur a civilizací 12

Stát není totéž, co kultura či civilizace, kterou zastřešuje

Proti teorii o zásadním vlivu politiky a vládnutí lze namítnout i důležitý fakt, že politika a stát jsou jako instituce něco jiného než společnost, národ a civilizace jako celek. Není to totéž – politika a státní organizace v přímém smyslu neztělesňuje danou společnost v její specifické identitě ani celkové civilizační úrovni. Samozřejmě většinou obojí souvisí s její identitou a vyspělostí – tedy efektivita a podoba politiky a veřejné správy země je určována celkovou vyspělostí a specifickou kulturní identitou jejího obyvatelstva. Země třetího světa mají méně efektivní státní správu než země prvního světa, a i specifické rysy každé civilizace zde mají svůj význam – třeba v Japonsku politika více inklinuje k hledání harmonie a konsenzu, což je odrazem specifické kolektivistické mentality tamního obyvatelstva, zatímco v bělošských zemích s obyvatelstvem vrozeně inklinujícím k individualismu je politika více o střetu rozdílných názorů a ideologií. Avšak přesto stát a národ nebo šířeji civilizace nejsou totéž. Může se stát, že formálně určitá státní organizace přetrvá i poté, co původní obyvatelstvo i se svou civilizací zaniklo a tento stát je v takové situaci jen vnější formou, pod níž došlo k naprosté změně skutečného obsahu, který tento stát původně zastřešoval. Egypt kupříkladu jako stát existuje už celá tisíciletí. Ale nic to nemění na skutečnosti, že během jeho dějin došlo k naprosté proměně jeho společnosti a civilizace. Dnešní Egypt je už úplně jiná a upadlá země třetího světa, zcela odlišná od původní starověké egyptské civilizace, s níž už nemá téměř nic společného. Liší se radikálně jako v celkové civilizační úrovni, tak ve specifické identitě.

Podobné zásadní změny obsahu pod přetrvávající státně-administrativní formou můžeme sledovat i ve vývoji již zaniklých států, které nakonec následovaly osud (zánik) původního obyvatelstva. Římská říše v pozdní době úpadku už byla úplně jinou zemí než římská civilizace v době svého vzestupu za dob republiky a prvních císařů. Nakonec se kvůli zmizení zakládající rasy, civilizační identity a síly rozložil a zanikl i sám stát a jeho administrativa. Stejně tak naopak platí, že střídání států a politických celků – jejich vznik a zánik – není vždy spojeno s fatálním úpadkem nebo zásadní změnou v identitě národa či civilizace. Evropská společnost a civilizace si nepřetržitě udržovala navzdory četným změnám její politické mapy jakousi elementární identitu a stále se rozvíjela. Střídání a mizení germánských států v raně středověké Evropě neznamenalo fatální úpadek a zánik evropské civilizace. Naopak právě v době, kdy většina z nich zanikla, se začala probouzet z éry temných staletí k prvotnímu vzestupu západní civilizace.

Stát je jen vnější formou a vyjádřením

Stát je jen určitou formou vyjádření v politické rovině; může vyjadřovat identitu dané společnosti, její vůli k ustavení formální politické organizace, která by tuto identitu stvrzovala a ochraňovala, ale někdy také příčinou ustavení státu mohou být jen mocenské ambice (jako sjednocení Norska Haraldem Krásnovlasým) nebo může jít o výsledek určité souhry historických okolností, nebo je ustaven z pragmatických důvodů k ochraně před nepřáteli nebo aby byla nastolena jednota a ustaly vnitřní sváry (to byl motiv ke vzniku ruského státu).

Dokonce i v případech, kdy stát skutečně je určitým vyjádřením svébytné existence skupiny lidí s jasně vymezenou kulturní identitou, mohou být příčinami vzniku státu i jiné, povrchnější či přízemnější motivy, jako touha po moci (nebo může za vznikem státu být kombinace více druhů motivů). Motivy ke vzniku státu bývají tedy velmi různorodé a jejich provázanost s kulturními identitami společností, jimž vládne, může ale také nemusí být přítomna, anebo může být jen částečná. Motivy vedoucí k ustavení státu se často míjejí s tím, že by stát měl vyjadřovat, potvrzovat a zabezpečovat identitu a ráz dané civilizace.

Někdy je vznik států či říší motivován jen povrchními aspekty identity, které ani nevytvářejí trvalou a elementární identitu civilizací – například náboženstvím. Říše islámu za časů prvotní arabské expanze vznikla z pohnutek islámské víry, což ale nic nezměnilo na rasové a kulturní odlišnosti jednotlivých národů a etnik, které zahrnovala. Někdy stát může zastřešovat různorodé obyvatelstvo, které nelze označit za národ či civilizaci s jasně vymezenou jednotnou identitou a jednotnou civilizační úrovní a v žádném případě není vyjádřením a politickým potvrzením jasně definované skupiny lidí. Někdy je tedy už od počátku politická sféra a vláda svou identitou a celkovou civilizační úrovní nesouladná s ovládanou populací. Může se stát, že skupinu lidí politicky ovládnou cizí uchvatitelé jiné rasové identity a civilizační úrovně, a tedy odlišné identity i odlišné politické provenience (např. když Osmané na dlouhou dobu ovládli některé oblasti na evropském kontinentu). Nebo jde o uchvatitele stejné rasy a obecné mentality, ale odlišné kultury a národní identity, což znamená přítomnost určitých styčných bodů v obecnější rovině identity, ale v oblasti kultury a národního rázu i významné odlišnosti (např. když Římané politicky ovládli Galii). Někdy jsou uchvatitelé stejné rasy a civilizace, ale odlišné národní příslušnosti, což znamená nesoulad jen mocenský a menší rozdílnosti v národní identitě, ale v obecnějším smyslu identitu téměř totožnou (např. když za stoleté války Angličané ovládli velkou část Francie). Ve všech těchto případech je zde přítomen nesoulad ve smyslu nevítané politické nadvlády, kdy v rámci jednoho státu obyvatelstvu vládnou cizinci minimálně z politického hlediska – a to bez ohledu na to, jak blízko či daleko k sobě mají vládnoucí a ovládaní z hlediska rasy, civilizace, kultury nebo národní příslušnosti. To znamená, že politická sféra pak není u daného národa autentickým vyjádřením vůle k politickému sebeurčení, nýbrž je cizí a nevítaná, přičemž nezáleží na tom, jak jsou si vládnoucí a ovládaní vzdálení či blízcí. Všechny tyto případy opět dokazují, že stát, politické vládnutí, státní správa nejsou totéž, co rasová a civilizační identita (v politické rovině mohou vládnout porobenému obyvatelstvu lidé úplně jiné rasy a civilizační příslušnosti) – a dokonce často není ani totéž co konkrétní národní identita: někdy i příslušníci stejné rasy a civilizace mohou být nevítaní uchvatitelé z odlišného národa a státního celku, kteří si politicky a mocensky podrobí obyvatelstvo (vytvoří nad ním novou politickou organizaci a vládní formu), které je jim přitom svou identitou velmi blízké.

Někdy není ani od počátku vzniku určité státní organizace přítomen soulad mezi civilizační identitou obyvatelstva a státem, především v případě říší, které často politicky zastřešují i zcela svou civilizační identitou, celkovou vyspělostí a kulturou navzájem odlišné národy a etnika, která jsou navíc odlišná i od národa, který říši založil. Alexandrovo nebo Osmanské impérium byly rasově, etnicky a kulturně nesourodými konglomeráty, které se vyznačovaly ledasčím, ale rozhodně ne jasnou a jednotnou identitou, kterou by sdílel vládnoucí stát s ovládaným obyvatelstvem.

V případě říší se dokonce původní národ kvůli své imperiální expanzi často postupně rozplyne v masách těch, které ovládl – jak se to stalo Řekům a Makedoncům v rozsáhlých prostorách západní Asie za časů helénismu – a původní stát pak s tím může zaniknout. Někdy říše jakožto státní forma přežije své zakladatele, nicméně pak zastřešuje už úplně jiné obyvatelstvo, kulturu a civilizaci. Příkladem je Persie, která existovala ještě dlouho poté, co se její zakladatelé, původní bílí Peršané, vytratili ze scény historie, když se rozptýlili po příliš rozsáhlém území a smísili s ovládnutým obyvatelstvem.

I těsné provázání státu a identity neznamená, že jsou totéž

I pokud ustavení státu v politické rovně skutečně vzniklo s cílem vyjádřit identitu daného národa či civilizace a je i jakýmsi vyjádřením civilizačního vzestupu a vyzrávání, přesto je to jen politická organizace, která společnost jen jaksi formálně politicky zastřešuje a vládne jí, ale primárně její identitu nevytváří ani neurčuje její civilizační úroveň. Obojí v přímém smyslu určuje jen samo obyvatelstvo, míra jeho obecných kvalit, jeho vrozená mentalita, jeho kultura a tradice. I když stát založený takto souladně jako skutečné vyjádření vlastní identity a vzestupu zanikne, národ i tak přežije, protože na státu nikdy primárně přežití nezávisí. Například zánik původních anglosaských států v Británii v důsledku normanské invaze, které byly postaveny na kultuře místních obyvatel, neznamenal zánik anglického národa a jeho identity. I tento příklad ukazuje, že stát a politika nejsou rozhodujícími silami určujícími osudy národů a civilizací a ani nejsou primárními příčinami vyspělosti či zaostalosti kultur.

Navíc i když původně je stát těsně spojen s identitou svých zakladatelů, může toto spojení být později přerušeno (nic nezaručuje, že vydrží navždy), takže původní národ zaniká, ale stát může přetrvat. Třeba původní Spojené státy byly koncipovány jako bělošská republika postavená na anglosaské kultuře a měly tuto identitu do značné míry vyjadřovat. Dnes se však tato původní národní identita vytrácí, přesto však USA jako stát přetrvávají.

Národy a civilizace existují bez ohledu na vznikání, střídání a zanikání politických forem

Stejně jako platí, že stejná politická organizace může zahrnovat různé národní, rasové a civilizační identity, tak zároveň platí, že stejný národ, rasa či civilizace mohou vystřídat mnoho forem státní organizace a politického vyjádření, ale ony samy se svou elementární identitou a civilizační úrovní přetrvají. Třeba Německo zažilo mnoho střídání forem politického uspořádání a stylu vládnutí. Bylo nejprve centralizovaným germánským královstvím, dále císařstvím středověkého stylu s omezenou ústřední mocí a feudální strukturou, pak přišlo období úplné politické rozdrobenosti bez ústřední vlády, pak centralizované císařství kombinující autoritativní vládnutí s jistou mírou demokracie, poté republika, pak totalitní nacistický stát a pak opět republika – avšak německý národ jako dobře definovatelná entita s určitou civilizační úrovní, mentalitou, vlohami, povahovými rysy a tradicemi přetrval.

V širším případě celých civilizací můžeme připomenout již zmíněnou skutečnost, že změny v politických uspořádáních a v rozložení politických celků nijak zásadně nepoznamenaly identitu, vyspělost a vzestup evropské civilizace.

Někdy mohou být i národy či civilizace politicky rozděleny navzdory shodné identitě, mentalitě, kultuře a historii – jak jsme viděli na případu Západního a Východního Německa. Národ jako entita však dále přetrvává a většinou časem opět dojde ke sjednocení (i když je politické rozdělení a rozdílnost politických režimů může poznamenat).

Zánik konkrétní státní organizace, formy neznamená zánik národa či civilizace. Egypt zažil na konci éry Staré říše rozklad státní organizace a moci, ale pak přišla obroda státu a nastala doba Střední říše. Podobně v Nizozemsku došlo k zániku republikánského zřízení Spojených provincií, ale posléze zde vzniklo Nizozemské království. Holandský národ, kultura a země existovaly dál bez ohledu na tyto změny.

Zároveň platí, že ani vznik státní organizace sám o sobě vede ke vzniku národa či civilizace. Založení Střední říše nevytvořilo egyptský národ a civilizaci – obojí existovalo už předtím; stejně tak Nizozemské království nevytvořilo holandský národ, který existoval už dříve.

Stát jako širší politický útvar zastřešující civilizaci či národ může být ustaven dokonce až po vzniku civilizace samotné. Sumerská civilizace za doby svého největšího rozkvětu v prvním období svých dějin nebyla vůbec zastřešena jednotným státem. Nesporně však existovala, ovšem v podobě samostatných měst. Až později zde vznikl jednotný státní útvar (centralizovaný stát panovníků z Uru), pod nímž zažila pozdější éru civilizační obrody (tzv. sumerská renesance). Tento stát ale zjevně nebyl příčinou jejího vzniku, neboť sama o sobě existovala už dlouho před ním. Sumerskou civilizaci vytvořilo sumerské obyvatelstvo, nikoli sumerský stát.

Vzniky, zániky a změny státních uspořádání nejsou rozhodující pro osud civilizací

Změny v politické sféře se často odehrávají v rámci jedné civilizace nebo národa, ale jejich identitu a osudy to zásadně neovlivní. Četné změny politické mapy Evropy v pozdějších dobách, jako rostoucí rozdrobenost a osamostatňování některých částí Říše a jejich změna v samostatné státy, nic nezměnilo na její identitě a vzestupu, ačkoli konkrétní vývoj a kulturní projevy v jejích jednotlivých oblastech přece jen v jisté míře ovlivnily. Změny Říma z království na republiku a poté na císařství sice měly nesporný vlivy na jeho dějiny, ale v nejobecnějším smyslu nebyly zásadní pro její celkový vývoj a konečný osud. Římská říše napřed procházela vzestupem za časů republiky, poté zažila krizi za doby pozdní republiky, kterou ale překonala, poté zažila rozkvět za prvních císařů, a nakonec stejně jako Egypt vstoupila do fáze pozvolného, ale fatálního úpadku. Fázemi expandujícího státu, impéria a nakonec upadající civilizace by si prošla i při jiném průběhu politických změn, jen by tyto fáze měly trochu jinou podobu. V každém případě změny jejího politického uspořádání nebyly rozhodujícími a prvotními příčinami jejího vzestupu, rozkvětu a úpadku.  Stejně tak ustavení ústřední moci a centralizované monarchie v Anglii místo dřívějšího systému s velkou mírou feudální autonomie na počátku vrcholného středověku bylo jakožto změna v oblasti státní organizace spojena se vzestupem, ale vzestup by proběhl i tak, možná jen pomaleji.

Změny v politické sféře (zánik jednoho politického uspořádání a vznik druhého) mnohdy v dějinách národů nehrají skoro žádnou roli a neznamenají téměř nic, co by mělo, byť jen omezený význam. Zánik a relativní dočasný úpadek zažilo Nizozemsko po opadnutí zlatého věku, přičemž zároveň v oné době zaniklo i její tehdejší republikánské politické uspořádaní (Spojené provincie). Ale tento relativní úpadek nenastal kvůli zániku tohoto státu; ten zanikl až po začátku úpadku a byl to jen jeden z projevů úpadku. Po čase úpadek vystřídal zase vzestup za nové státní organizace, Nizozemského království. Změna Nizozemska z republiky na monarchii však jistě také nebyla příčinou zotavení se z úpadku a neměla velký vliv na jeho celkový vývoj v dané době a v budoucnosti. Postupná obroda by přišla i bez ustavení monarchie. Evidentně tyto změny v politice nebyly rozhodujícím vlivem ve vývoji Holandska a nic to také nezměnilo na jeho dalším rozvoji a na tom, že je stále vyspělou zemí, neboť je obýváno talentovanou, vrozeně nadanou populací.

Nejlépe je vcelku malý význam politického dění v rámci celkových osudů civilizací vidět na případech, kdy změny státního uspořádání a stylu politiky, ať jsou v dané době k lepšímu nebo horšímu, nezmění nic na dlouhodobých osudech dané společnosti. Změna státní formy z republiky na císařství v římské civilizaci znamenalo určitou konsolidaci a stabilizaci poměrů, což napomohlo obnově civilizačního vzestupu po krizi pozdní republiky, ale nezměnilo to nic na pozdějším fatálním úpadku. Naopak změna Číny v centralizované císařství za vládce Čenga byla doprovázena dočasným úpadkem, ale přesto to nic nezměnilo na celkovém přežití a dlouhodobém vzestupu čínské civilizace (ačkoli to samozřejmě nezměnilo nic ani na tom, že na ni dolehly další éry dočasného úpadku, jako ta poslední od konce 18. do druhé poloviny 20. století). Je tedy zjevné, že politické změny (vzniky a zániky státních uspořádání, změny politiky státu) nejsou pro osud civilizací a národů rozhodující, i když jsou do jisté míry spojeny s trendy v jejich vývoji během dějin. Záleží na povaze změn a na okolnostech, zda mají pozitivní či negativní dopad, ale ten není pro dlouhodobý vývoj civilizace stěžejní.

Dlouhodobé změny a trendy v efektivitě politiky a vládnutí jsou pak jen odvozeny z výše vrozených kvalit populací. Nástup moderního politického uspořádání v Evropě 19. století byl jen nástrojem jejího civilizačního vzestupu a projevem vrozených kvalit jejích obyvatel, ale nebyl primární příčinou vzestupu; tou byly ony samotné kvality. Naopak vznik většinou ne příliš dobrých a kompetentních vlád ve třetím světě po dekolonizaci je jen sekundárním faktorem dále zhoršujícím situaci v třetím světě a projevem nedostatku schopností tamního obyvatelstva, ne primární příčinou tamního stavu; tou je právě onen nedostatek schopností a kvalit.

Přetrvávání státní organizace neznamená absenci změn, vzestupů a úpadků společnosti, kterou zastřešuje

Národy a civilizace někdy procházejí vzestupy a úpadky pod jednou státní organizací, protože dění v nich politika ovlivňuje jen částečně a dlouhodobě není hlavní determinantou jejich elementární identity a vyspělosti a ani primární příčinou vzestupů a mnohdy ani úpadků – a zejména není příčinou fatálních úpadků (a ani silou, která by je dokázala zastavit). Stát je navíc jen vnější politická forma, v níž může dojít k naprostým změnám obsahu. V rámci jednoho státu se pod stejnou politickou organizací a uspořádáním často odehrávají fáze vzestupu i úpadku (dočasného nebo i fatálního). Francie zažila jako feudální stát a monarchie vzestup v době vrcholného středověku a posléze krizi pozdního středověku, zlatý věk 17. a dočasný úpadek 18. století. Nizozemské provincie zažily velkolepý zlatý věk v 17. století a relativní úpadek v 18. století. Někdy se pod stejnou státní organizací odehrávají vzestupu a úpadky jak dočasné, tak nakonec i fatální. Starověký Egypt zažil jako absolutní monarchie tři období vzestupu, dvě období dočasného úpadku (tzv. přechodná období) a nakonec i fatální trvalý pád své civilizace – a zároveň se i celkově změnila kulturní identita a ráz egyptské společnosti.

Změny v kvalitě vládnutí nemají zásadní vliv na osudy národů a civilizací

Změny ve smyslu vzestupu či sestupu v souvislosti se změnami v politické sféře mohou mít určitý omezený vliv na vývoj dané země, nikoli však zásadní a osudový. Určitý civilizační úpadek znamenalo například svržení šáha v Íránu, jenž vládl docela rozumně a prováděl některé prospěšné reformy, a nastolení autoritativní islámské teokracie. Ale i pod jeho vládou byl Írán zemí třetího světa a pod následnou teokratickou vládou se jeho situace jen o něco zhoršila. Naopak změnu a jistý civilizační posun vzhůru znamenal vznik autoritativní republiky v Turecku pod vedením Mustafy Kemala, provádějícího racionální a modernizační program; i tak ale se Turecko nezařadilo mezi skutečně vyspělé evropské země. Posun k více socializující politice v poválečném Švédsku znamenal určitý pokles efektivity hospodářské sféry země, ale stále zůstala mezi vyspělými zeměmi západního civilizačního okruhu. Naopak radikální ekonomické reformy Rogera Douglase na Novém Zélandu počátkem 90. let znamenaly zlepšení hospodářské situace; přesto však nešlo změnu naprosto zásadní, a i před těmito změnami byl Nový Zéland vyspělou zemí prvního světa. Bez ohledu na tyto změny zmíněné země zůstaly ve své kategorii – Írán a Turecko setrvaly v pozici blízkovýchodních zemí třetího světa a Švédsko i Nový Zéland v pozici vyspělých zemí západního světa. Převratnou proměnu v jejich úrovni ani kulturní a etnické identitě neznamenaly ani v jednom směru, neboť vliv politických změn, ať jsou pozitivní nebo negativní, je jasně limitován vrozenou mentalitou a úrovní obecných kvalit obyvatelstva. Dlouhodobě jsou rozhodujícími faktory rasa, genetika a demografie, ne proměny politických forem a stylů vládnutí.

Stát může být podpůrným sekundárním činitelem vzestupu civilizace, ale ne rozhodujícím faktorem

Vznik státu může přispět k vzestupu civilizace a stejně tak k tomu může napomoci racionální, prospěšná státní politika. Prvotní příčiny civilizačního rozkvětu to však nejsou. Vznik jednotného německého státu vskutku přispěl k vzestupu německého národa díky koncentraci jeho sil a energie, ale patrný vzestup zažívaly německé země už předtím už předtím – v řemesle, obchodu, průmyslu, ale i umění a filosofii. Jednotný státu nebyl v úspěchu klíčovým činitelem, jen rozmach urychlil, a i bez jeho vzniku by německé země dosáhly vysoké úrovně, jen o něco pomaleji.

Zánik soupeřících germánských států v raně středověké Evropě a dosažení větší míry politické jednoty díky vzestupu Franské říše a pozdějšímu ustavení Francie a Říše napomohlo skrze stabilizaci a konsolidaci poměrů prvotnímu vzestupu evropské civilizace, ale nepochybně by proběhl, byť asi pomaleji a problematičtěji, i bez nich.

I osvícená politika je jen podpůrným nástrojem rozkvětu civilizace. I když stát organizuje školství nebo podporuje vědecký výzkum, primární jsou samotné vlohy obyvatelstva, kterým on jen poskytuje lepší podmínky. Primárně jen díky vlohám může něco jako věda či vzdělanost existovat a díky nim má tato podpora ze strany státu efekt (lidé musí mít dostatek schopností k využití dobře organizovaného školství nebo vědeckého výzkumu). Nakonec i sám efektivní vzdělávací systém, vědecký výzkum a efektivní stát s dostatkem finančních prostředků jsou jen výtvorem populací s dostatečnými vnitřními schopnostmi.

Politika, politické dění a stát mohou způsobit jen dočasné úpadky civilizací

Stát může jako politický činitel k vzestupu a prosperitě civilizace jen přispět jako sekundární faktor. A naopak může být i negativním činitelem, který však může způsobit jen dočasné, nikoli trvalé úpadky civilizací. Tento jev můžeme vidět opakovaně v případě čínské civilizace, u niž většinou politické sjednocení bylo doprovázeno vzestupem a rozpad úpadkem. Sjednocení bylo ale jen nástrojem, který skrze konsolidaci a stabilizaci poměrů napomohl, aby čínské obyvatelstvo mohlo lépe uplatnit své vrozené vlohy. A právě tak dočasné úpadky kvůli rozkladu a dezintegraci státu vznikly kvůli tomu, že podmínky se pro uplatnění a vyjádření vrozených vloh se zhoršily – kvůli nestabilitě, rozbrojům, zmizení podpory státu pro rozvoj vzdělanosti atd. Nicméně byly to úpadky vždy dočasné, které opět vystřídaly éry sjednocení a opětovné regenerace.

Víme i o mnoha konkrétních případech, kdy chybná politika státu zavinila úpadek společnosti a civilizace – jako za vládce Čenga v Číně. Ustavení republiky a posléze císařství ve Francii bylo sice spojeno i s prospěšnými reformami a změnami, ale nakonec byly výsledky kvůli vyčerpávajícím válkám doma i v zahraničí spíše negativní a celkově nastal relativní úpadek Francie, která navždy ztratila pozici přední evropské mocnosti a už nikdy nezažila zlatý věk podobný tomu v druhé polovině 17. století (ony prospěšné reformy by jistě byly provedeny i bez revoluce, jen později). Nebo v moderní éře vlády prosazující socialismus způsobily dočasný úpadek svých zemí zejména v hospodářské oblasti. Zvláště Rusko bylo postiženo tímto dlouhodobým špatným vládnutím velmi citelně. Po opadnutí špatných vlád však vždy přijde obroda; nikdy nejde o úpadek fatální.

I obecnější nepříznivé politické dění v širším časovém úseku může vést jen k dočasnému úpadku. Například soupeření časných germánských státních útvarů po pádu Římské říše přispělo k nestabilitě a rozbrojům a tím ke vzniku a přetrvávání temných století za raného středověku. Komplikací byla i feudální roztříštěnost. Ale po stabilizaci a konsolidaci poměrů se situace opět zlepšila a mohl nastat civilizační vzestup Evropy.

Je však třeba poznamenat, že negativní následky chybné politiky – ač nevedou k zániku národa či civilizace – mohou být dlouhodobé nebo dokonce trvalé, což nastává v případech, kdy politické rozhodování zasáhlo vitální základy národa či civilizace. Například relativní úpadek Francie byl do jisté míry trvalý právě proto, že vyčerpávající politika imperiální expanze za Napoleona trvale negativně ovlivnila kvality a demografii francouzského národa. Také Rusko bylo trvale zasaženo dysgenickým efektem, který utrpělo zejména v prvních desetiletích bolševické vlády, kdy došlo k velkým ztrátám mezi elitami.

Vzniky či zániky států jen doprovázejí vzestupy či úpadky civilizací, ale nejsou jejich příčinou

Samozřejmě vznik státu (či více civilizačně blízkých států) skutečně často značí počátek a vzestup nějakého národa či civilizace, ale to není příčina jejího vzestupu, nýbrž pouze projev vůle k politickému sebevyjádření, vyjádření vlastní skupinové identity (ale také často jen projev ambicí určitých lidí bažících po moci). Je to jen jeden z aspektů civilizačního vzestupu plynoucího z vrozených kvalit obyvatelstva, schopného díky těmto kvalitám vytvořit (vedle jiných civilizačních úspěchů) dobře organizovanou a efektivní státní moc. (Pokud je státní moc využita k dobrému vládnutí, jistě může k vzestupu civilizace přispívat, ale jako přidružený, sekundární faktor, nikoli jako primární činitel. A jak víme z mnoha příkladů, může být státní moc vykonávána špatně a pak být naopak příčinou velkých škod a razantních úpadků – je tedy vidět, že skutečně není klíčovou příčinou vzestupu civilizací, a není s nimi automaticky spojena.)

Pochopitelně fatální úpadek civilizace je mnohdy doprovázen i zánikem státu, ale pak je to jen jeden z dalších vnějších projevů fatálnějších trendů – mizení a dysgenického úpadku původního obyvatelstva – a v takových případech se k úpadku ostatních sfér civilizace (jako ekonomika nebo kultura) přidá jako jeden z jeho symptomů i rozklad a zánik státní organizace. Navíc fatální úpadek nastává dříve než zánik státu, někdy dokonce o mnoho dříve, přičemž zánik státu často stojí až na úplném konci procesu úpadku, kdy civilizace definitivně mizí (jak tomu bylo v případě Západo- i Východořímské říše).

Zánik státu či jeho absence může provázet vzestup civilizací, a naopak vznik či přežití státu může doprovázet jejich úpadek

Známe případy zániku států, které přitom doprovázel vzestup civilizace. Civilizační vzestup Evropy a zrod západní civilizace započal právě v době zániku germánských států raného středověku. Vzestupy civilizací mohou probíhat i beze státu. Itálie ve středověku prosperovala i přesto, že tehdy žádný jednotný stát na jejím území neexistoval; v podstatě byla politicky roztříštěným mocenským vakuem. Přesto za doby renesance byla hospodářsky a kulturně asi nejvíce vzkvétající oblastí Evropy. Její vzestup se tedy odehrál a obešel bez jednotné státní organizace. Sumerská civilizace rovněž vstoupila do první fáze svých dějin, kdy zažila největší rozkvět, beze státu jako politicky rozdrobený útvar sestávající ze samostatných měst.

Naopak ustavení určité státní organizace může být doprovázeno civilizačním úpadkem daného území, a to může jít o úpadky jak fatální, tak dočasné. V případě fatálních úpadků můžeme zmínit třeba ustavení Velkého seldžuckého sultantátu v 11. století a Osmanského impéria ve 13. století jako dominujících politických sil nad islámským světem, které nic nezměnily na tom, že právě v oněch dobách započal trend jeho pozvolného, ale všeobecného a trvalého úpadku. Samozřejmě tyto státní útvary nebyly primárním důvodem úpadku, ale ani nemohly být faktorem, které by dekadenci dokázaly zastavit, neboť ten nastal z hlubších důvodů, které nelze odvrátit politickými změnami (proto politika a změny státního uspořádání nemohou nikdy zvrátit fatální úpadek civilizace). Vznik nových státních forem může doprovázet i dočasné a mírné úpadky, které neznamenají pád civilizace. Ustavení prvního centralizovaného státu v Číně za krále Čenga ve 3. století pnl. bylo spojeno s dočasným úpadkem země, když jeho reformy státní organizace, vojenská tažení a veřejné práce zruinovaly ekonomiku daněmi a státními výdaji (navíc dal zničit četná literární a dějepisecká díla).

Ustavení státu tedy neznamená automaticky vznik a vzestup civilizace, jak se někdy může zdát. Stejně tak sama existence státu, který byl původně spojen se vznikem a vzestupem civilizace, nezaručuje, že tato civilizace přetrvá. Státy samy o sobě mohou přežít zániky civilizací. Římská říše jako státní útvar tedy fatální úpadek své civilizace nepřežila, ale egyptský stát ano – nic to však nemění na shodném osudu (zániku) obou civilizací. I to potvrzuje, že stát a politické uspořádání nejsou v řízení osudů civilizací rozhodující. Státy a samotné národy či civilizace nejsou spolu těsně provázané, protože stát sám o sobě nevytváří a nedefinuje civilizaci. Jak vidíme na příkladu Egypta, původní civilizace může radikálně upadnout a zmizet, aniž by zanikl sám stát.

Stát nemění rozdíly v identitě

Politická jednota (zahrnutí do jednoho státu) a politika nemůže eliminovat a překlenout vrozené rozdíly v obyvatelstvu, pokud v něm jsou. Stát nezmění ani menší regionální odlišnosti v obyvatelstvu (i když o obecnějším rasovém a civilizačním smyslu je homogenní). Například sjednocení Německa nezměnilo skutečnost, že severní a jižní Němci jsou trochu odlišné povahy a temperamentu. Stát může zastřešovat i obyvatelstvo, v němž jsou trvalé a značné rozdíly, a politická jednota to nezmění. Severní a jižní Italové jsou vrozeně značně odlišní mentalitou i výší inteligence a politická jednota na tom nic nemůže změnit. A existence zcela odlišných populačních skupin uvnitř jednoho státu na jejich velkých rozdílech také nezmění nic, jak vidíme na obrovských a trvalých sociálních, kulturních a ekonomických rozdílech v obyvatelstvu multirasových zemí Latinské Ameriky. Dokonce i pokud jsou rozdíly jen kulturní a nikoli geneticky determinované, nelze často kulturní rozdíly snadno překlenout; někdy to není možné vůbec (kulturní rozdíly jsou moc velké a/nebo skupiny nejsou ochotny ke kompromisnímu sjednocení svých kultur). I když rasově a mentalitou nejsou moc rozdílní, přesto Angličané a Irové nejsou příliš ochotni k plnému smíření a sjednocení svých kultur; také jejich náboženské odlišnosti vylučují úplné kulturní splynutí. Některé kulturní rozdíly jsou jasně z podstaty věci nepřeklenutelné; například pojetí státu a práva v islámském pojetí a v západním sekulárním pojetí jakkoli kompromisně sloučit naprosto nelze.

Na druhé straně menší rozdíly v mentalitě a kultuře může stát bez problému zastřešit, obyvatelstvo sjednotit do harmonického národa a časem i vést k jakémusi kulturnímu splývání a překonávání menších kulturních rozdílů mezi regiony. Takový scénář je ale možný jen pokud rozdíly v obyvatelstvu jsou malé, což je případ sjednocení německých zemí do jednotného státu.

Politika může být osudovým vlivem jen skrze stěžejní faktory

Pokud už je politika zásadním vlivem, tak ne sama o sobě (svým obsahem a kvalitou), ale jen skrze ony klíčové faktory, tedy když sama ovlivňuje složení, demografii a kvality svého obyvatelstva. Vláda, která odmítá cizorodou imigraci na vlastní území, zajišťuje dlouhodobé přežití a další pozitivní vývoj svého národa, i když jinak třeba nevládne moc dobře. Naopak vláda, která otevřela hranice imigraci z třetího světa, vede vlastní národ do fatálního úpadku a záhuby, a to i když jinak vládne velice dobře a osvíceně.

 

Důležité rozlišení: univerzalistické versus skromnější environmentalistické teorie

K teorii dobrého a špatného vládnutí je na místě připojit důležitou poznámku k širšímu kontextu environmentalistického teoretizování. Politika jako faktor údajně řídící osudy kultur a civilizací má společně s (výše uvedenou a vyvrácenou) kulturalistickou teorií jakési výsadní postavení mezi environmentalistickými teoriemi. Obě jsou často spojeny se stanoviskem, že právě ony mohou vysvětlovat a objasňovat vznik, vývoj a úpadky civilizací v univerzální rovině, tedy nejen že by měly vysvětlovat stav současného světa a jeho vývoj v nedávné minulosti, což je skromnější aspirace většiny ostatních teorií (jako výše uvedené teorie závislosti a kolonialismu), ale aspirují na pozici teorií, které by měly vysvětlovat vývoj a osudy civilizací během celé historie lidstva. Tedy: osudy civilizací určuje politika a vládnutí nebo je určuje smýšlení a kulturní hodnoty jednotlivých populací a změny těchto hodnot. Obě tyto teorie jsou však zjevně neobhajitelné; rozhodující jsou faktory rasy, genetiky a demografie. Jak k teorii o údajně rozhodujícím vlivu politiky píše Stoddard (1921, s. 5): „… pozornější studium historie nás musí dovést k poznání pravdy, totiž že základní faktor řídící osudy lidských společností není politika, nýbrž rasa. (…) Můžeme pak … vzít na vědomí, že západní a centrální Asie, jež byla na úsvitu historie převážně zemí bílého člověka, je dnes rasově hnědou zemí, v níž bílá krev přežívá pouze jako kapky v moři, jejichž množství a význam dále mizí.“

Ostatní environmentalistické teorie vesměs nejsou tak ambiciózní, vznikly často až nedávno a usilují o vysvětlení situace až v moderním světě nebo nedávné minulosti a také prostorově mnohdy nejsou univerzalistické; často jsou spojeny jen s konkrétní civilizací (třeba teorie koloniálního vykořisťování má specificky vysvětlit vzestup západní civilizace).

Do jisté míry získala v poslední době výsadní univerzalistickou pozici i teorie fragmentace a konkurence, tedy že vzestupy civilizací jsou způsobeny tím, že regiony či kultury jsou diverzifikované na menší celky (státy, města), což vede k motivující vzájemné konkurenci a inspirativní pestrosti. Naopak civilizace a říše upadaly tam, kde došlo k centralizaci (a často i byrokratizaci), což mělo vést k ustrnutí, ochromení aktivity a kreativity a často i přehlcení byrokracií. I tato teorie je jasně vyvratitelná existenci úspěšných centralizovaných a homogenních států a neúspěšných fragmentovaných, a stejně tak příklady národů, které zahájily vzestup právě v době, kdy byly sjednoceny a politicky centralizovány nebo naopak příklady národů, které zahájily cestu úpadku v době, kdy došlo k decentralizaci (v dalším výkladu bude vyvrácena podobněji). Rovněž Diamondova geografická teorie se zdá být do jisté míry univerzální civilizační teorií, ale jak bylo už výše osvětleno, je naprosto neobhajitelná.

Neobhajitelné jsou však samozřejmě i všechny skromnější environmentalistické teorie vztahující se až k vysvětlení vývoje ve světě v posledních stoletích nebo jen desetiletích (většinou nějak souvisejí s expanzí a dominancí Západu, která započala na přelomu 15. a 16. století).

 

Leave a comment