Výraz “Bůh”, latinsky Deus, pochází se starolatinského Divus. To je vlastně jméno božstva, které známe lépe jako Iuppiter, a ze starověkého Řecka jako Zevs, ze starověké Skandinávie jako Tîwaz a ze sanskrtu jako Dyaus. Všechna tato jména se odvozují z praindoevropského *Dyeus/*Diwus.
Vývoj skandinávského jména Tyr:
Norsky: Tyr
Skandinávsky: Tyr (pl. Tivar)
Nověji staroseversky: *TîwaR
Dříve staroseversky: *Tîwaz (=jméno se používalo ve Skandinávii v antice)
Praindoevropsky: *Dyeus/*Diwus
Slovo začalo znamenat “nebe”, ale původní význam je “(nebeské) paprsky”; odkazuje na mnoho zdrojů světla na naší obloze, jež nám sesílají paprsky světla ; Slunce a Měsíc stejně jako miliony hvězd. *Diwus znamená Nebeský Bůh. Ten Nebeský Bůh.
Jako součást tohoto Nebeského boha najdete mnoho dalších božstev: Sluneční božstva, Měsíční božstva, božstva Blesku, božstva Hromu, božstva Dne, božstva Noci, božstva Úsvitu, božstva Čarodějství, božstva Duchů atd. Všechna pocházejí z Nebeského Boha a jsou jeho součástí.
Drazí evropští křesťané: toto je náš Bůh. Pokud si přejete modlit k Nebeskému Bohu a následovat ho, následujte alespoň našeho vlastního Nebeského Boha, a ne žádného hebrejského demiurga z pouště. HailaR TîwaR!
Nebeský Bůh!
PS. Pokud stále věříte, že naši předkové věřili v placatou Zemi, podívejte se prosím na kouli představující Zemi na této nástěnné malbě z Pompejí (zničených léta Páně 79)! Placaté Země se obvykle nezpodobňují jako koule…
Varg Vikernes
13. září 2013
přeloženo z: http://www.thuleanperspective.com
