Richard Wagner (1871)
Pokud je třeba připsat pozvednutí wotanismu zpět na světové pódium árijského vědomí jedinému člověku, byl tímto jedincem bezesporu Richard Wagner. Lze bez přehánění tvrdit, že Wagner chtěl, aby se jeho umění stalo oživeným náboženstvím krve. Nejednalo se o umění kvůli umění, jež dovedlo Wágnera do velkolepých mystických výšin hudebního a básnického génia. Skutečnou Wagnerovou podstatou, jež ho ve všem motivovala, byla jeho neochvějná a zarytá oddanost své rase a dědictví předků. Ano, na rozdíl od mnoha skladatelů před ním Wagner pronikl hluboko do říše hudby na místa, kam se jiní skladatelé neodvážili vydat. V severských ságách, zvláště v Sáze o Vølsunzích, nalezl pramen hlubokého dědičného vhledu. Na tomto lidovém mýtu měl skladatel rozlít celý příval svého talentu a citu.
Wagnerův pesimismus vybudoval výjimečný most. Po nějakou dobu ho vnitřní pohnutka pobízela k téměř mystické syntéze, ale nepoddával se jí. Jeho koncepce teutonského boha Wotana a severských mýtů od počátku úzce spojovala osud bohů s Vølsungy. Vytvořila se tak pevně utkaná souhra mytologie, historie a dědictví s pocitem ještě něčeho dalšího, něčeho většího, co teprve přijde. Zdála se tak kynout novému úsvitu bohů a člověka, který by snad mohl v árijstvu probudit vědomí Wotana.
Ve Wagnerových kompozicích oko neustále přenáší do mozku velmi jasné lidové a symbolické dojmy, následkem čehož se jeho hudba snadno kloní k realistickému podnětu, a to je přesně, v co Wagner doufal. Dva umělci, které Wágner nejvíce obdivoval, byl Shakespeare v literatuře a Beethoven v hudbě. Tyto vlivy jsou ve Wagnerově díle často přítomny svými rozmrzelými, vulkanickými přívaly síly a silným důrazem na drama.
Wagner pevně věřil, že prostřednictvím hudby by člověk velmi pravděpodobně mohl napravit kulturu, společnost a její lid. Pro Wagnera se divadlo podobalo chrámu árijského umění a mystickému obřadu, a prostřednictvím teutonského mýtu nalezl elementy, které posvěcovaly vyšší vědomí lidu a cestu vzhůru k Übermensch (Nadčlověku). Jiní velcí mužové, jako filosof Friedrich Nietzsche, umělec William Morris a oslavovaný wotanista Guido von List, abych jich jmenoval alespoň několik, tehdy rovněž sdíleli Wagnerovy povzbudivé árijské lidové myšlenky.
Roky 1848 až 1852 znamenaly pro Wagnera dlouhé období intelektuální a duchovní neuspořádanosti. Jeho příliš vnímavý mozek do sebe přijímal více dojmů všeho druhu, než dokázal vstřebat. Lohengrin, jeho druhá velká tvůrčí epocha, která započala “Bludným Holanďanem”, dospěla k samotnému konci. V jeho nitru dozrávaly myšlenky nové hudby a dramatu, ale ještě neměl jasnou koncepci jejich posunu.
Jeho neúspěch zaujmout vedení divadla velkými plány na obnovu dramatu a hudby ho přivedlo hlouběji do politiky. V projevu z roku 1848, kterým si měl udělat mnoho nepřátel, prohlásil, “Pouze z nového lidstva, nového vztahu mezi člověkem a státem by mohla vzejít čistá a zdravá umění milující civilizace.” Téhož roku napsal, “Lidé mají nejen právo, ale jsou povinni požadovat od společnosti, aby je vedla ke stále vyššímu, ryzejšímu štěstí, prostřednictvím zdokonalování jejich duševních, morálních a tělesných schopností.”
Wagner např. upozorňoval na starověkou árijskou civilizaci Řecka, která dosáhla svého vrcholu v divadle. Tragédie, abych byl přesný, byla výrazem nejhlubšího a nejvznešenějšího vědomí jeho lidu. Wagner se domníval, že národ musí být svou historií úzce spojen. “Národ, jenž stál tváří v tvář sobě samému v umění, jež se stalo vědomé sebe sama, během několika hodin prudce pohltilo, jak se to stalo, vlastní podstatu.” “Od těch dávných dob je pro nás ‘sjednocené umění’ ztraceno; dnes existuje jen umění rozdělené.”
Wagner, perfektní vizionář, vycítil příchod velkých sociálních otřesů a potenciální nový věk člověka, jenž by se z toho mohl zrodit, a byl přesvědčen, že z jeho díla vzejde celistvý základ k takové změně. I dnes měla tato potenciální obnova árijského vědomí prostřednictví uvědomění Wotana velmi silnou pravděpodobnost.
Nové, lid si uvědomující umění požaduje nové lidstvo a jako předehru návrat přírodě. Cílem umění i lidového impulsu musí být “silný a přímý árijský ideál “, jemuž dá revoluce sílu a wotanismus svou vůli. Wagner prohlásil, že “Umělec budoucnosti nebude básník, herec, hudebník či sochař, ale ‘Lid’, jemuž samotnému všechno Umění dlužíme.” Před svou smrtí v roce 1883 dokončil roku 1879 své epického veledílo hudebního génia, patnáctihodinový “Der Ring des Nibelungen” (Prsten Nibelungův). Dodnes neexistuje jiná hudba, jež by tak hluboce strhávala árijskou duši jako Wagner. Její dopad je skutečně tak silný, že áriofobní židovská rasa, jejíž bezcitná nenávist k bílé rase nemá obdobu, jeho hudbu v Izraeli zakázala. Uznávaný dirigent Zubin Mehta z New Yorské filharmonie zakusil tuto realitu, když se roku 1981 pokusil řídit Wágnerovu “Liebestod” z Tristana a Isoldy, a způsobil v Tel Avivu vážné nepokoje. [Dirigent Mehta byl odhodlán hrát Wagnera v Tel Avivu i navzdory varováním policie, že produkci plánovali narušovat lidé s kouřovými bombami a noži, viz zpráva v NY Times z 20. 10. 1981 – pozn. překl.]
Hudba Richarda Wagnera bude ještě dlouho velmi kontroverzním tématem, ačkoliv se z ní může těšit téměř kdokoliv, nebyla nikdy vytvořena, aby těšila každého. Wagnerova hudba se zrodila z duše jeho rasy a etnického mýtu, jenž obklopuje bohy a bohyně Ásgardu. Kromě toho již nemůžeme nic hledat ani vysvětlovat, ale můžeme to pouze respektovat, abychom jí umožnili zaujmout v nás své místo. Wagnerova hudba byla velkým úspěchem, jehož dosáhl jediný muž, a učinila z něho jako skladatele giganta. Nechť jeho inspirující díla slouží jako obrovský krok k ještě větším úspěchům, které v budoucnosti našich lidí zde v Midgardu ještě přijdou.
” OHNIŠTĚ ŽIVOTA ”
Stvořitel všeho stoupá vzhůru,
V prázdnotě prostoru,
V tichu i rámusu.
A vesmíru třpyt,
Nekonečných hvězd,
Utkává goblén,
Tak nádherný.
A život září dolů,
Ze slunce a oblohy,
Prýští řekami,
Z hor vysokých.
A dál do moře…..
A dál do moře…..
Svět a člověk, a božství!
………………………Ron McVan