Jako kdykoli v minulosti jsou i dnes prvořadé osudové faktory řídící osudy civilizací, ne politické, hospodářské nebo kulturně-hodnotové otázky
O osudu země a národa nerozhoduje členství nebo nečlenství v nějaké mezinárodní unii nebo vítězství toho či onoho politika a programu s určitými myšlenkami a hodnotami. Pokud se v politické rovině nezačnou řešit fatální trendy v oblasti rasy, genetiky, imigrace a demografie, na budoucím fatálním úpadku se nic nezmění.
Specifický kulturní ráz, elementární společenská jednota a celková vyspělost evropských a západních národů jsou dány tím, že jsou tvořeny bílou rasou, jejími kvalitami a svéráznými tendencemi a vlohami (plus celková síla a rozsáhlost jejich civilizace je dána i tím, že zatím bílá rasa existuje v dostatečných počtech) – to je základ všeho. Jen skutečné porozumění a poznání toho, že rozhodujícími faktory v osudu civilizací je rasa, demografie a genetika, nám odhalí, co se za tímto vývojem ve skutečnosti skrývá a zároveň i to, jaká je situace, co je skutečně důležité a co je v sázce.
Masová imigrace bude postupně eliminovat domácí bílé obyvatelstvo v jeho vlastních zemích. Svébytná a vyspělá civilizace bílé rasy bude nahrazena radikálně odlišnými a podstatně zaostalejšími kulturami a společnostmi třetího světa. V mezičase, který bude předcházet úplnému zničení slábnoucí bílé populace masovou imigrací, bude tato čelit negativním důsledkům rasově a kulturně odlišné a většinou dysgenické imigrace – rostoucí kriminalita a další sociální problémy (gangy, drogy, růst sebevědomí a etnocentrismu menšin, v případě muslimů i náboženský radikalismus a terorismus), rostoucí zátěž na státní výdaje a systémy (sociální výdaje, výdaje na potlačování kriminality apod.), celkový civilizační úpadek a rozklad, slábnutí ekonomiky a růst chudoby, podkopání a mizení původní etnické identity, soudržnosti a homogenity, rostoucí napětí a konflikty mezi jednotlivými rasovými a etnickými skupinami, růst nároků, nevraživosti, násilí, osočování a obviňování z neúspěchů ze strany barevných přistěhovalců vůči bílým.
Dysgenický proces v řadách bílých národů povede – souběžně s dysgenickým efektem imigrace – k poklesu úrovně všech aspektů jejich civilizace: úpadek vědy, technologického rozvoje a kultury, chudnutí a pokles ekonomické výkonnosti, eroze daňové základny pro státní výdaje, růst chaotičnosti a neschopnosti státní administrativy, nárůst kriminality a korupce, vzrůst celkové nečestnosti, nespolehlivosti, laxnosti a nekompetence v soukromé i pracovní sféře, všeobecný rozklad a chaos, zhrubnutí a barbarizace, celkový obrat vývoje od progresu k zaostalosti. Lynn o nevyhnutelných následcích tohoho vývoje píše: „Úpadek inteligence povede k poklesu úrovně kvality naší civilizace. Inteligence je hlavní determinantou efektivnosti, s jakou jsou vykonávána povolání. Jak bude inteligence klesat, bude méně lidí s vysokým IQ, kteří jsou schopni udržovat standardy v umění a vědách, profesionálních pozicích a byznysu, a méně lidí s lehce nadprůměrným IQ schopných vykonávat rutinní odborná zaměstnání jako instalatér nebo elektrikář. Zároveň budou narůstat počty těch, jejichž inteligence je příliš nízká a nedostačující pro výkon užitečného povolání.
Neméně závažný problém je zhoršování morálního charakteru. Přinese nám stále amorálnější společnost. Růst kriminality bude pokračovat. Standardy čestnosti, poctivosti a mravní integrity v národním životě budou upadat. Hladké, bezproblémové fungování ekonomiky, institucí a sociálních vztahů závisí na důvěryhodnosti a spolehlivosti a to se bude zhoršovat, jak morální základy veřejných a soukromých vztahů budou erodovat.“
Vymírání pak povede k celkovému úbytku a mizení bílých národů. Navíc bude podpořeno i imigrací, která paralelně s jejich úbytkem znamená jejich nahrazování odlišnou populací, a k tomu se přidávají efekty míšení a vyšší porodnosti imigrantů. S vymíráním je spojeno i stárnutí obyvatelstva, které bude pro bílé národy znamenat další oslabující vliv (další pokles hospodářské dynamiky a další zátěž pro stát).
Migrace z třetího světa bude s jistotou pokračovat, prognózy jeho srovnání se s prvním světem a poklesu porodnosti na jeho úroveň jsou kvůli přehlížení dysgenického úpadku a nižšího IQ v třetím světě naprosto mylné
Ve třetím světě i přes určitý pokles porodnosti v posledních desetiletích obyvatel dále přibývá a stále je zde porodnost znatelně vyšší než v západních zemích. A není zde, vzhledem k nižšímu IQ obyvatelstva, ani žádná šance na srovnání se, pokud jde o životní úroveň, s vyspělými zeměmi. Tato představa některých povrchních kulturalistů (že pozvednutí třetího světa je možné skrze „převzetí západních hodnot a institucí“) a vůbec povrchních prognostiků (mylně se domnívajících, že stačí „zavést moderní a efektivní politický a hospodářský systém“) se nenaplní. Imigrace tak bude pokračovat a dokonce zesilovat.
Zcela se navíc přehlíží, že pokles porodnosti ve třetím světě byl draze vykoupen vznikem dysgenického úpadku, protože jako ve vyspělém světě zde více omezují porodnost ti inteligentnější a kvalitnější, na nichž křehký rozvoj třetího světa závisí. Naopak málo inteligentní, problémové a kriminální elementy zde stále početně narůstají. Například v Indii měly v 90. letech ženy se středním a vyšším vzděláním průměrně 2,3 dítěte, zatímco negramotné 4 děti. V Brazílii je celková porodnosti kolem 2 dětí na ženu, ale ženy s méně než jedním rokem vzdělání mají v průměru zhruba 4 děti. V roce 2010 zde měly ženy s 12+ roky vzdělání průměrně 1,26 dítěte, ženy s 0-7 roky 2,47 dítěte. V Íránu je průměrná porodnost lehce přes 2 děti na ženu, ale ženy se základním vzděláním mají průměrně více než 4 děti a negramotné téměř 6.
Nejen na Západě, ale v celém světě probíhá dysgenický proces, takže lidstvo jako celek očekává doba temna. A bude to trvalá doba temna, z níž nebude cesty ven, protože bude dána trvale – geneticky – a nikoli přechodnými nepříznivými okolnostmi (jako např. Doba Temna v raně středověké Evropě, která časem pominula). I na toto Stoddard upozorňoval už před 100 lety (1920, s. 302-3): „Navíc, sama moderní migrace je pouze jedním aspektem všeobecného a elementárního dysgenického trendu. Celkové směřování moderního urbánního a industriálního života je dysgenické. I mimo imigraci samotnou existuje na celém světě obecná tendence k nahrazování hodnotnějších elementů populace méně hodnotnými. V celém světě lidské kvality mizí a logickým koncem tohoto dysgenického procesu je rasový krach a kolaps civilizace.“
Současné demografické a socioekonomické prognózy pro třetí svět tak vůbec nezohledňují rozdíly porodnosti v jednotlivých IQ-kohortách. I když celková čísla porodnosti jsou v mnoha zemích třetího světa poměrně nízká, málo inteligentní a problémové segmenty populace, které jsou výrazně početnější než ve vyspělých zemích s vyšším IQ, mají stále vysokou porodnost. To znamená, že jejich zastoupení v celkové populaci roste a nakonec jich může být tolik, že se to může projevit opětovným nárůstem celkových čísel porodnosti. Silný dysgenický úpadek je nyní v mnoha oblastech třetího světa větším problémem než populační růst (s výjimkou některých zemí a subsaharské Afriky).
Ani problém celkového demografického růstu není ve třetím světě ještě úplně vyřešen. V černošské subsaharské Africe došlo jen k malému snížení porodnosti; populační exploze tu probíhá dál. I v některých zemích třetího světa mimo subsaharskou Afriku stále pokračuje rychlý populační růst – např. v Egyptě, Afghánistánu nebo Iráku. I celkově si třetí svět stále bude (z důvodu nižšího IQ obyvatelstva a nižší úrovně civilizace) udržovat o něco vyšší porodnost, která nikdy úplně neklesne na úroveň vyspělého světa. V globální populaci tak i celkově bude narůstat podíl populačních skupin s nižším IQ a klesat podíl s vyšším. Zdá se ostatně, že po roce 2000 se trend poklesu v mnoha zemích třetího světa zastavil a porodnost zde stabilně kolísá v rozmezí 2 až 3 děti na ženu.
I tak křehký a problematický rozvoj třetího světa časem nevyhnutelně přejde v otevřený úpadek. Určité známky tohoto vývoje (jako tzv. failed states nebo selhání zemí jako Indie nebo Brazílie v jejich snaze o dostižení vyspělých zemí, jak někteří povrchnější prognostici předpovídali) jsou patrné už dnes.
Obrat k úpadku kvůli dysgenickému trendu povede ke zhoršování životních podmínek a bude dalším stimulem k migrování do vyspělých zemí. Někde bude toto zhoršování podmínek umocněno i pokračujícím přírůstkem obyvatelstva (rostoucí zátěž na místní zdroje a chatrnou infrastrukturu) a i to může být motivem pro migraci. Navíc populační růst je sám o sobě trvalým rezervoárem dalších imigrantů.
Populační vzestup a dysgenický úpadek mohou v některých zemích třetího světa vytvořit ošklivou kombinaci (populační růst tvořený převážně problémovými a nejméně inteligentními segmenty obyvatelstva, které mohou nakonec úplně převážit) v podobě téměř úplného rozvratu a tím jen ještě zesílit motivaci do oblastí, kde jsou ještě přijatelné podmínky k životu.
Eugenika – jediné řešení dysgenického úpadku
Eugenika je racionální postoj a výhrady vůči ní jsou neoprávněné
Eugenika, která je jediným možným řešením dysgenického úpadku, není ve své podstatě nic nehumánního a nemá principiálně nic společného s nacismem. Vznikla dávno před ním a je jen racionální vědeckou aplikací objevů v oblasti genetiky, psychologie a antropologie. Nacismus jen některé její myšlenky překroutil, zvulgarizoval a zneužil. Omezení porodnosti podprůměrně inteligentních a podpora porodnosti nadprůměrně inteligentních a nadaných je v zásadě zcela v souladu s obecně akceptovanou představou, že civilizace by se měla udržet a rozvíjet se – zvláště v situaci, kdy vývoj směřuje právě ke snižování vnitřních kvalit člověka a civilizačnímu úpadku. Aktuálním cílem eugeniky je pouze eliminovat dysgenické rozdíly v porodnosti a tím dysgenický trend zastavit, tedy pouze kvalitu populace udržet na stávající úrovni. Nikoli začít kvalitu populace zvyšovat, to je až další a dlouhodobější záměr, který pro udržení naší civilizace není nezbytný (i když jeho důsledky by pro ni byly jistě pozitivní a obavy z tohoto záměru jsou vesměs iracionální a neobhajitelné).
Sekla (1948, s. 248): „Nauka o dědičnosti a rozbor populační statistiky poskytují dnešnímu eugenickému hnutí dostatečně pevný vědecký základ. Přesvědčují, že základní vlastnosti, jež tvoří cenu lidské osobnosti, jsou založeny dědičně; na druhé straně však ukazují, že populační vývoj naší doby směřuje k ubývání dědičných lidských faktorů, jež jsou podkladem zdravých a hodnotných lidských konstitucí, a že hrozí přírůstek faktorů nežádoucích. Je tedy jasno, že hlavním úkolem dnešní eugeniky je vybudování takové populační politiky, která by tento nepříznivý vývoj zastavila. Teprve v druhé řadě můžeme pomýšlet na možnosti skutečného zlepšování rodových kvalit budoucích generací.“
Nejradikálnější, co eugenika vyžaduje je sterilizace evidentně problémových, nebezpečných a zatěžujících segmentů populace (které za současných podmínek inklinují k vysoké plodnosti) jako mentálně retardovaní, kriminální živly, vážně psychiatricky narušení jedinci atd. Navíc tento požadavek existuje jen v rámci klasické eugeniky, která je založena na úsilí měnit rozdíly v porodnosti žádoucím směrem. Nová eugenika může i toto morální dilema odstranit, protože s moderními biotechnologiemi by mohly mít nadprůměrně kvalitní děti i podprůměrné páry.
Výhrady ze strany mnoha národních (a nábožensky založených) konzervativců vůči eugenice nejsou obhajitelné. Eugenice je jimi zcela zavádějícím způsobem vyčítáno, že usiluje o redukci populace a přispěla by tak k demografickému sestupu vyspělých národů, ke „kultuře smrti“. Eugenika neusiluje o redukci populace, jen o omezení počtů lidí s nežádoucími vlastnostmi (mentální retardace, kriminální sklony apod.). Zároveň však podporuje porodnost lidí s žádoucími.
Z hlediska zaměření na kvantitu je tedy neutrální. Avšak obecně byly eugenické snahy vždy zapojeny do širšího proudu sociálně demografických úvah a teorií, které samozřejmě zohledňovaly i důležitost kvantitativních populačních hledisek. Proto byly i úvahy o nutnosti udržovat příznivá čísla celkové porodnosti v eugenickém smýšlení vždy zahrnuty. Eugenika jen tvrdí, že podporování porodnosti a snahy o dosažení vyšší porodnosti nemohou být zcela plošné a slepé, že musí být adresné, zohledňující kvalitu těch, na něž jsou směřovány. Dnes neadresně udělované podpory a dávky stimulují k vyšší porodnosti především ty nejméně kvalitní a nejvíce problémové. Stoddard píše (1922, s. 120): „Se slepým důrazem na pouhé počty a s naprostým ignorováním otázky kvality společnost usilovně podporuje množení inferiorních elementů na úkor superiorních.“
Kvantitativní propopulační snahy, které jsou příliš obecné a nerozlišující, musí být racionálně modifikovány eugenickým kvalitativním přístupem. Eugenické (kvalitativní) a propopulační (kvantitativní) hledisko by mělo být sjednoceno do harmonického souladu. Kromě toho eugenici dřívějších dob problém depopulace tolik neřešili i proto, že v oněch dobách měly bílé národy celkovou porodnost poměrně vysokou a problém vymírání ještě neexistoval. Ale i tak kupříkladu Stoddard již ve 20. letech upozorňoval na problém klesání celkové porodnosti bílých národů a už v oné době stagnující populaci Francie.
Dokonce je třeba říci, že určitý menší populační úbytek by nebyl žádnou velkou katastrofou (snížení obyvatelstva o pětinu nebo čtvrtinu nijak zásadně existenci civilizace nenaruší – a nedotkne se její identity ani vyspělosti), zatímco i poměrně malé snížení kvalit už může citelně ovlivnit úroveň civilizace. Dysgenický úpadek je asi ještě větší hrozbou než vymírání – zejména když víme, že segmenty populace s nízkým vzděláním i vyloženě problémové segmenty s nízkou inteligencí mají stále porodnost relativně vysokou. Při zohlednění diferenční porodnosti (kterou současné demografické prognózy úplně opomíjejí a proto jsou chybné a nepoužitelné) se do budoucna jako realistický obraz jeví (když mluvíme jen o domácí populaci a odhlédneme od imigrace) spíše než celkové vymírání významný úbytek kvalitnějších částí populace, pomalý úbytek těch méně kvalitních a nárůst těch nejméně kvalitních. Ty mohou časem tvořit tak velkou část obyvatel, že trend celkového úbytku může být zastaven – ovšem za cenu razantního poklesu kvalit a v podstatě zničení naší civilizace (i kdyby nebylo imigrace). Ve světle těchto skutečností je zaměření se na pouhé počty bez ohledu na kvalitu a odmítání eugeniky, jak vidíme u mnohých národovců a konzervativců, výrazem velké míry omezenosti.
Křesťanská teze proti eugenice, že člověk je „nedotknutelný“, je už naprosto neobhajitelným dogmatem vycházejícím z nesmyslné představy, že člověk je cosi neměnného. Jenže lidský genofond se vždy měnil a měnit bude a i dnes se rychle mění – a to k horšímu. Eugenika to chce právě naopak zastavit a stabilizovat kvality člověka alespoň na stávající úrovni – a až možná někdy v budoucnu lidský genofond velmi pozvolna, promyšleně a opatrně měnit k lepšímu (znatelného zvýšení kvalit by bylo dosaženo až za několik generací; nejde o nějaký zbrklý a nerozvážný genetický avanturismus).
Občas jsou slyšet dokonce řeči, že snahy promísit bílé obyvatelstvo masami imigrantů jsou jakýmsi „eugenickým“ projektem. Takové tvrzení je naprosto absurdní (a demagogické), masová imigrace a míšení má naopak masivní dysgenické efekty a eugenikové proti ní také vždy vystupovali.
Snahy o nápravu skrze zlepšení prostředí nejsou řešením dysgenického úpadku
Řešení dysgenického úpadku také nemůže spočívat, stejně jako řešení cizorodé imigrace, v opatřeních založených na principu environmentalismu – „poskytnutím správné výchovy“, „pozvednutím skrze vzdělání“, „poskytnutím lepších příležitostí“ – jak často slýcháme. Tvrdá skutečnost je taková, že problémové a málo inteligentní segmenty obyvatelstva jsou takové vrozeně a zlepšení prostředí na tom mnoho nezmění. Dokonce je těmito snahami ještě více podpořeno jejich rozmnožování, takže tímto „řešením“ se daný problém nezmenšuje, nýbrž zvětšuje.
Stoddard (1922, s. 246): „Samozřejmě environmentalisté argumentují, že sociální neklid a rozklad je způsoben špatnými sociálními podmínkami, ale když se na problém podíváme více zblízka a hlouběji, zjistíme, že špatné podmínky jsou vytvářeny převážně samotnými problémovými lidmi. Pouhá přítomnost spousty problémových mužů a žen odsouzených jejich samotnými povahami k inkompetenci a neúspěšnosti automaticky generuje chudobu, pobízí k jejich zneužívání chytřejšími a stahuje dolů ty těsně nad sebou.
Vidíme tedy, že naše sociální problémy jsou převážně produktem degenerace, a že eliminace degenerace by mohla pro jejich vyřešení učinit více než cokoli jiného. Degenerace však může být odstraněna jen eliminací degenerovaných. A to je dědičnosti se týkající, nikoli sociální záležitost. Žádné z pouze sociálně zaměřených přístupů se nemohou nikdy dotknout jádra problému. Ve skutečnosti vedou ke zvyšování jeho závažnosti, neboť jak se zaměřují na pozvednutí existujících jedinců, poskytují péči množství nekvalitních a neschopných, a tak jim umožňují ještě více rozmnožovat své řady.
Pokud se tedy společnost kdykoli bude snažit o zbavení se svých největších břemen a problémů, sociální reforma musí být stále více doplňována eugenickou reformou. Neschopní jedinci stejně jako nespravedlivé sociální poměry – obojí musí být odstraněno. K vytvoření lepšího světa musíme být my sami lepšími muži a ženami. Žádná reforma zákonů, institucí nebo ekonomického systému nám nepřinese onen lepší svět, dokud zároveň nebude dávat zrod lepším mužům a ženám.“
I obecně problémy a nedostatky naší společnosti jsou primárně způsobeny negativními vrozenými vlohami a celkovým nedostatkem vrozených kvalit, takže pouhé žádoucí reformy systému (jako snížení daňové zátěže nebo zlepšení výuky ve školách) nebo určitá obroda prospěšných hodnot (jako práce nebo rodina) nikdy nemohou být jejich skutečným a trvalým řešením. Mohou negativní jevy o něco zmenšit, nikdy však skutečně odstranit. Zhoršování vrozených kvalit a následný civilizační úpadek proto také nemůže být těmito kroky zastaven. Sny o nějaké radikálně lepší společnosti jen na základě změny jejího uspořádání nebo změny smýšlení lidí jsou ze stejného důvodu čirými utopiemi. Nikdy žádnou lepší společnost přinést nemohou, protože stávající kvalita populace tomuto záměru nemůže dostát.
Eugenika je jedinou cestou k lepší budoucnosti
Jedinou cestou k lepší, více vzkvétající a prosperující společnosti je eugenika. Eugenika vychází z prokázané skutečnosti, že pozitivní i negativní vlastnosti člověka jsou velkou mírou geneticky determinovány. Proto dochází ke změnám kvality populace v závislosti na tom, zda mají vyšší plodnost ti více či méně kvalitní. Dnes ji mají vyšší ti méně kvalitní a eugenice samozřejmě primárně jde o zastavení tohoto negativního trendu, udržení kvalit bílé rasy a tím i její civilizace na současné úrovni a zajištění dalšího, leč dost pozvolného progresu (ovšem zdá se, že při současné úrovni kvalit už pomalu narážíme na strop a dalšího progresu naší civilizace směrem vzhůru už příliš nejsme schopni). Eugenickým metodami však lze vrozené kvality člověka i aktivně zlepšovat a tím v budoucnu dosáhnout podstatně vyšší úrovně naší civilizace a radikálního zlepšení lidského osudu.
Lynn píše (2001, s. 95-6): „Inteligence je významnou determinantou v úspěších ve vzdělání a sociálním postavení, výdělcích a tvůrčích úspěších géniů. Naopak nízká inteligence je významnou determinantou delikvence, kriminality, dlouhodobé nezaměstnanosti, závislosti na dávkách, úmrtnosti a svobodného mateřství. Pokud by inteligence společnosti byla zvýšena, nepochybně by bylo dosaženo sociálního prospěchu a užitku v podobě výkonnější společnosti s vyššími standardy ve vzdělání, vyššími výdělky, efektivnějšími výkony v profesích, nižší kriminalitou a menší chudobou. Civilizace by se povznesla díky větším vědeckým a kulturním úspěchům. Rovněž by vzrostla národní ekonomická a vojenská síla.“
Jedním z příkladů možných pozitivních přínosů (klasické) eugeniky je případ eugenického efektu v důsledku vysoké porodnosti nadprůměrně inteligentních v rodinách protestantské elity v Německu, což vedlo k rozšíření německé vědecké elity a přispělo k vědeckotechnickým a ekonomickým úspěchům Německa během 19. a 20. století.
Sarrazin (2010, s. 87): „Seriózní vědci navíc dnes nepochybují o tom, že inteligence je z 50 až 80 procent vrozená. V zásadě se proto nepopírá, že při rozdílné plodnosti různých skupin obyvatelstva rozdílné inteligence může dojít k eugenickým či dysgenickým efektům. Příklad nám poskytuje evangelická církev. Od dob reformace si tato církev vybírala nejinteligentnější chlapce proživotní dráhu duchovních. Evangelické farářské rodiny byly tradičně bohaténa děti a tyto děti měly v prostorných farách, kde byly dobře živeny, velkoušanci na přežití. Naproti tomu u katolické církve rozmnožování této části inteligentní populace zabránil celibát (pokud byl skutečně respektován). Nepřekvapuje proto, že neobyčejně velká část německé vědecké elity 19. a 20. století počítá ke svým předkům německé faráře. Ještě v šedesátých letech 20. století byli němečtí profesoři velkou většinou evangelíci.“
Pokud jde o reálné důkazy možných pozitivních efektů nové eugeniky (která využívá biotechnologií a moderního genového výzkumu), v USA využilo asi 200 žen elitní spermobanky (dárci byli úspěšní muži, nositelé Nobelových cen atd.) k umělému oplodnění a inteligence jejich dětí je podle očekávání výrazně nad průměrem. To je samozřejmě zcela marginální případ. Široce využívána nová eugenika by pro společnost znamenala velký pozitivní přínos a efekt.
Řešení imigrace a populačního úbytku
Řešení dysgenického úpadku v podobě eugeniky je obsáhlejší a složitější. Řešení dalších dvou fatálních problémů – cizorodé imigrace a populačního úbytku – je podstatně jednodušší.
Pokud jde o eliminaci destruktivní cizorodé imigrace a nastolení prospěšné imigrační politiky, tak racionální imigrační politika může být založena na několika jednoduchých zásadách – 1. bude připouštět imigraci jen rasově a kulturně blízkých přistěhovalců, jejichž asimilace je možná a žádoucí (tj. nenaruší původní identitu a kulturu původního obyvatelstva), 2. bude trvat na asimilaci příchozích, 3. bude připouštět jen imigraci v přiměřených počtech v přiměřeném čase, takže asimilace bude snadná, 4. bude do jisté miry eugenická a nebude připouštět nežádoucí elementy (jako kriminální živly). Takováto imigrační politika je morálně zcela obhajitelná nárokem domácího obyvatelstva na udržení vlastní svébytné identity, civilizační úrovně a životního standardu, které jsou jeho dílem a dílem jeho předků a které chce odkázat i svému potomstvu a budoucím generacím.
Je naprosto evidentní, že podoba imigrační politiky jako nic jiného rozhoduje o budoucím osudu národů a civilizací. Jak píše Stoddard (1927, s. 96): „Imigrace je, z rasového hlediska, forma tvoření, a jako při utváření jedince může být stejně tak největším požehnáním jako největším prokletím. Lidská historie je z velké části příběhem migrací, tu vedoucích k rozkvětu a tam zase k úpadku. Migrace je jako jiné přírodní procesy sama o sobě slepou silou. Je naší výsadou a naší povinností nasměrovat tuto slepou sílu do souladu se zákonitostmi života k našemu prospěchu – aby se nestala naší zkázou.“
Obecná propopulační politika pro alespoň udržení stávajícího počtu obyvatel je nesporně žádoucí už z pozice prostého požadavku přežití a sebezáchovy a není také nerealistická. Ve skandinávských zemích i ve Francii existují poměrně rozsáhlá opatření na podporu porodnosti a mají určitý efekt. Skutečně se zde daří udržovat poměrně příznivá čísla porodnosti, aby se populace příliš nezmenšovala a nestárla. Hlavní cestou se zde jeví finanční stimuly (přímé podpory porodnosti, úlevy na daních, výhodné půjčky na bydlení pro mladé páry atd.), různá další podpůrná opatření (jako zajištění péče o děti pro pracující matky nebo zajištění místa po návratu z mateřské dovolené) a snad i snahy o obrodu určitého ideového klimatu, který oceňuje rodinu a vyšší počet dětí. Podpory však nemohou být plošné, musí být eugenicky selektivní.