Starověký Egypt – Bílá civilizace v africké poušti 3

– předchozí díl zde –

3. Mediteránní element ve starověkém Egyptě – ústřední rasový typ

Vedle kromaňonců byl dalším významným rasovým elementem bílý mediteránní typ. V dávných předhistorických dobách sice ještě nebyl přítomen, ale pozdější předhistorické éře začalo jeho zastoupení migrací kontinuálně přibývat, už před vznikem historického Egypta byl převažujícím elementem a v dobách jeho vzniku už byl jeho obyvatelstvu dominantní. V předhistorické době tito mediteráni vytvářeli kultury s určitým stupněm vyspělosti. Podíleli se vzniku a rozvoji egyptské civilizace už ve starých dobách, ovšem zejména za Staré říše byli dominantním civilizačním hybatelem kromaňonci. Ačkoli tito bílí mediteráni nebyli tak nadaní jako kromaňonští zakladatelé, i oni svou měrou přispěli k formování civilizace v nilském údolí a v pozdější historické době se začlenili do civilizačního utváření, chodu a progresu egyptské civilizace. V pozdějších dobách se v egyptské civilizaci stali hlavním rasovým elementem.

Vcelku tedy po většinu historické doby převažoval v populaci starého Egypta bílý mediteránní typ, ovšem zejména v dřívějších dobách s příměsí kromaňonského elementu (a z něj odvozeného alpinského typu). Groh píše (1935, s. 15): „Historičtí Egypťané patřili k hamitské čeledi bílého plemene… Přistěhovalí Hamité absorbovali nějaké původní obyvatelstvo dlouholebé a plavovlasé.“ V nějaké míře se do mediteránního obyvatelstva vměšoval i nordický typ, který zde byl rovněž od jisté doby v menších počtech přítomen.

Mediteránní tvůrci a obyvatelé kultur před vznikem historického egyptského státu

Mediteránní podskupina byla již od počátku oficiálně přiznané historické doby nad kromaňonci v početní převaze, neboť dominantní složku obyvatelstva Středomoří tvořili kromaňonci naposledy okolo 5000 pnl. Časné kultury loveckého i zemědělského charakteru, kterých na území pozdějšího Egypta byly složeny většinou z bílých lidí mediteránního typu, jak vyplývá z výzkumu Coona (1939). Obecně šlo o lidi menších, subtilnějších postav, podlouhlé lebky, lehce tmavší pleti a tmavých vlasů a očí.

První zaznamenané mediteránní typy v oblasti Nilu vytvořily tzv. sebilskou kulturu v oblasti pozdějšího horního Egypta. Byli to ještě lovci a sběrači jednoznačně mediteránního typu. Jejich tábořiště, která se našla v nilském údolí, pocházejí z doby 16 000 – 9000 pnl., ovšem Sebilci zde žili i později, až do doby 6000 pnl. Podle pozůstatků šlo o vcelku zaostalou kulturu obstarávající si potravu pouze lovem a rybolovem. Postupně u nich docházelo ke zmenšování používaných nástrojů a ke konci své éry měli již i nějaké znalosti o domestifikaci, nicméně i tak setrvávali na svém tradičním životním stylu lovců a rybářů. Nikdy nevytvořili agrární kulturu. (Malkowski, 2007, s. 194-195)

Tasilská kultura (6000 – 5000 pnl.) byla tvořena mediteránními lidmi, kteří se již příležitostně věnovali zemědělství. Sídlili v další části jižního Egypta. Nálezu jejich pozůstatků většinou poskytují dolichocefální lebky mediteránního typu. Byly však nalezeny i nějaké brachycefální typy – a mají robustní lebky a tělesnou stavbu – snad nějaký robustnější mediteránní typ (časně Natúfský typ) nebo možná krátkolebý kromaňonský deivát (může jít o demografický vliv kromaňobské populace svrchního paleolitu). Patří do jasně bělošské rasové kategorie, možná nějak spojený s populací se starší svrchního paleolitu či s Natúfany.

Lidé od Fajumského jezera a Merimdiané (5000 – 4000 pnl.), populace usídlené v nilské deltě na severu, které vytvořily další časné kultury v nilské oblasti jsou opět čistě mediteránní typy bez negroidního přimíšení. Pravděpodobně v jejich případě existuje i nějaké migrační spojení s Evropou a Anatolií – to naznačuje podobná keramika a její zdobení. Později zřejmě z oblasti Nilu zmizeli, migrujíc na Západ do Alžíru a Maroka, takže na složení populace v pozdějším Egyptě neměli příliš velký vliv. Nakonec se dostali až do západní a střední Evropy – představují zřejmě první zemědělce v této oblasti.

Badariánci se objevili kolem 4000 pnl. byli převážně zemědělci a jen příležitostní lovci. Znali už měď a tak s nimi přešel Egypt z doby kamenné do doby měděné. Po Nilu se už plavili na lodích, možná zvládali i mořeplavbu. Tvořil je mediteránní typ s velmi malou a drobnou postavou. Lišil se od pozdějších mediteránních Egypťanů zejména ve tvaru nosu, který by mohl indikovat negroidní přimíšení, ale forma vlasů to vylučuje (viz i dále). Jejich kostry se podobají moderním bělošským zbytkům v severní Etiopii. (Rovněž tak kostrám drávidsky mluvících lidí v jižní Indii nebo také moderním obyvatelům Sardinie, kde převažuje mediteránní typ, v těchto oblastech již nicméně pomíšen s nebílými populacemi – také jde o podobnost, nikoli o shodu). Badariánci mohou představovat časný hamitský vliv, který se dodnes sporadicky udržel navzdory míšení s černochy v Etiopii a Somálsku.

Mediteránní osídlení starého Egypta

Podle Bakera bylo obyvatelstvo starého Egypta jasně zařaditelné k mediteránnímu bílému typu, i když pravděpodobně v něm již od časných dob byla přítomna semitská příměs od migrantů z Arábie (1974, s. 519): „… je zde všeobecná shoda mezi všemi, kteří o problému něco psali, že europidní element mezi Egypťany byl od predynastických časů primárně mediteránní, ačkoli je připouštěno, že orientalidní imigranti z Arábie rasové složení ovlivnili.“

Baker (1974, s. 518) popisuje podrobně antropologii Egypťanů podle nálezů mumií: vlasy měli kudrnaté, vlnité nebo téměř rovné, velmi tmavě hnědé nebo černé, tělesné ochlupení sporé. Postavy byli malé a kosti měli jemné. Lebky stojí na pomezí dolicho- a mezocefalie, s téměř vertikálním čelem. Tváře jsou úzké, nos poněkud širší. Spodní čelist je slabá, brada ostrá. S odkazem na Sergiho uvádí, že europidní element mezi starými Egypťany už od předdynastických časů byl především mediteranidní a že tento živel byl v populaci dominantní.

Groh rovněž potvrzuje mediteránní příslušnost většiny starých Egypťanů (1935, s. 15): „Historičtí Egypťané patřili k hamitské čeledi bílého plemene…“

Mediteránní egyptská populace nebyla úplně homogenní. Existovaly znatelné rozdíly mezi dolnoegyptským a hornoegyptským mediteránním typem v lebečním indexu i některých dalších charakteristikách. Na jihu žil poněkud subtilnější typ s dolichocefální lebkou, na severu o něco vyšší a robustnější typ s kratšími lebkami, někdy i mezocefálními. Postupně oba typy splývaly, ovšem převahu získával severnější typ. Mediteráni v Horním Egyptě, pokud lze soudit podle série koster z Nakády, byli v mnohém podobní Badariáncům, ale na rozdíl od nich vyšších postav – v průměru 167,5 cm, se silnou dolichokefalií; průměrný lebeční index byl 72 až 73,5. Na severu žil mediteránní typ s širší hlavou – lehká mezocefalie – index 75 nebo vyšší, a rovněž nižším nosem, nižší lebeční klenbou a delším obličejem. Podle Coona (1939) se tento typ podobá dunajskému mediteránnímu typu sídlícímu kdysi v oblastech východní Evropy a Přední Asii. Obýval zejména oblast Fayúmu a oblast dolního Nilu. Subtilnější jižní typ žil nejvíce v okolí Théb. Zhruba, i když ne úplně přesně, toto regionální dělení jejich výskytu odpovídá vymezení Dolního a Horního Egypta.

U lebek na jihu je patrná o něco málo větší míra negroidního přimíšení; rozdíl však není velký. Výraznější je toto přimíšení však asi až z pozdějších dob pozvolného úpadku, nicméně je to svědectví o jednom z procesů, které vedly k postupnému zmizení starověké egyptské civilizace. Rozdíly se mezi oběma subtypy extrémně pozvolna během staroegyptských dějin zmenšovaly, až se nakonec staly nerozlišitelnými. Nešlo však o vyrovnání rozdílů, nýbrž o proces, v němž se postupně obyvatelé Horního Egypta změnili tak, že se stali takřka nerozlišitelnými od obyvatel Dolní země. Podle Moranta to způsobil buď proces míšení, nebo nezávislá evoluční změna obyvatel jižnější části Egypta. Nelze jednoznačně rozhodnout, ale první možnost vypadá mnohem pravděpodobněji. Problém je však v tom, že v případě míšení by se měly charakteristiky obou subtypů kompromisně sbližovat, avšak zde vidíme jasné převážení jednoho nad druhým. Odpovědí je asi fakt, že genetické vlohy pro antropologické charakteristiky se ve fenotypu projevují rozdílnou měrou, některé se v něm prosazují „silněji“, jiné „slaběji“ (obdobně jako třeba geny pro hnědé oči se prosazují více než pro modré oči). Genetické vlohy pro antropologické znaky obyvatel Dolního Egypta byly zřejmě z hlediska prosazení ve fenotypu dominantnější, a proto v procesu míšení převážily. Zde může být i obecnější souvislost s faktem, že obyvatelé Horní země měli delší lebky a lidstvo v posledních tisíciletích prošlo obecným procesem brachycefalizace (zkracování lebek); dříve byl mezi lidmi výrazně vyšší podíl dolichocefalie. Zdá se, že genetické vlohy pro kratší lebky jsou všeobecně dominantnější, což se projevilo i u obyvatel starověkého Egypta. Tomu by nasvědčovala i skutečnost, že kupříkladu přimíšení alpinského krátkolebého typu působí v mnoha různorodých populacích výrazně směrem k brachycefalii (Coon, 1939, kap. VIII, sekce 6). Eikstedt ještě nastoluje třetí možnost, totiž že Egypťané ze severu postupnou migrací vytlačili své krajany na jihu, což se však nejeví moc reálně. Ať už je pravdivé kterékoli vysvětlení, mediteránní populace se postupně stala téměř úplně homogenní.

Od jistých dob, zejména od Střední říše, byli bílí mediteráni jasně dominantním živlem, který už tvořil i většinu elity. Coon poznamenává, že v Egyptě byl s horními třídami často spojen hamitský mediteránní typ (1939, kap. XI, sekce 9): „… vůdčí třída v Egyptě byla často charakterizována hamitskými rysy obličeje…“