Rusko-ukrajinská válka – ukázka destruktivního vlivu radikálního nacionalismu a ignorace důležitějšího rasového principu
Ukrajina ukazuje, kam až může zajít přemrštěný a absurdně zveličený nacionalismus, jeho dlouhodobé neřešení a neschopnost ho utlumit s ohledem na uvědomění širší bělošské sounáležitosti. K tomu se samozřejmě přidaly i mocenské ambice a ideologické faktory dvou soupeřících bloků v rámci prostoru, v němž ještě stále převažuje bílá rasa jako určující civilizační činitel.
Vedle zohlednění rasového faktoru samozřejmě zcela chybí i přiměřený národovecko-vlastenecký přístup, který by reflektoval jak širší rasovou solidaritu, tak i národní loajalitu. Pochopitelně i národy a národní identita jsou důležité a činí naši civilizaci pestřejší a bohatší. Avšak úplným základním kamenem jasně identifikovatelných kultur a civilizací je rasová identita a nikoli národ a národní stát. Rasový faktor je základem nikoli národů, ale celých civilizací a také seskupení národů v rámci společné civilizace. Rasa je přece jen důležitější, je základní biologickou entitou, nezbytnou pro přežití civilizace jako takové, určující svými trvale danými vlohami, sklony a povahovými rysy její základní rysy a úroveň. Základní, obecné rysy národní identity jsou dány ve skutečnosti rasovou kompozicí obyvatelstva – jak celková vyspělost národa, tak nejzákladnější specifické rysy jeho národní a kulturní identity. A to ho pak začleňuje do širšího celku určité civilizace tvořené národy stejné rasy.
Fakticky vzato mezi Ukrajinci a Rusy není moc velký rozdíl v jejich mentalitě, inteligenci a dalších elementárních vrozených charakteristikách a mohli by spolu žít bez problémů v míru a harmonii. Jen mocenské egoistické zájmy a přehnané nacionalistické sentimenty vedly k těmto koncům. Ani mezi Západem a evropským Východem nemuselo dojít k obrodě studené války, která nakonec poškozuje a poškodí všechny. Na obou stranách žijí bílé národy sdílející společnou rasovou identitu, a i když mezi západní (převážně germánskou a románskou) a východní (převážně slovanskou) „větví“ bílé rasy existují jisté rozdíly, nejsou určitě nepřeklenutelné. Mohly se postupně sbližovat, nacházet cestu k harmonizaci vztahů a porozumění, k poklidnému progresu vedoucímu je k rozkvětu, prosperitě a stále vyšším metám osudu.
Rozumné řešení – respekt práva na sebeurčení zastřešený rasovou solidaritou
Vlastně by nebyl problém formulovat zcela racionální stanovisko na základě realistické reflexe stavu, který na Ukrajině vládne. Rozhodujícím by mělo být prosté právo na národní sebeurčení, které by mělo být respektováno a nikdo by neměl být nucen být politicky a státně začleněn a udržován tam, kde být nechce. Nad tím vším by se mělo vznášet širší rasové povědomí, které by mírnilo horké hlavy a vedlo k poznání, že je nesmyslné poškozovat svou rasu a civilizaci vnitřními spory a konflikty.
Zdá se přijatelným, aby si Rusko připojilo Krym, který mu patřil už od dob Kateřiny Velké a který Ukrajině neprozřetelně „věnoval“ Ukrajinec Nikita Chruščov. Stejně tak by neměl být pro „opravdovou“ Ukrajinu tvořenou lidem autenticky se považujícím za ukrajinský národ problém uznat samostatnost ruskojazyčného a národnostně v podstatě neukrajinského východu a jihu – i respektovat jejich eventuální připojení k Rusku.
Na druhou stranu Rusko nemá právo napadnout západnější části Ukrajiny, které zjevně o nějaké těsné sepětí nebo dokonce o připojení k němu nestojí. A mělo by být schopno respektovat i vstup Ukrajiny do NATO a EU, pokud o to stojí (což není myšleno jako obhajoba těchto uskupení, jen principiální obhajoba národní suverenity). Odůvodnění, že na Ukrajinu by mohla vstoupit do NATO a že by tu byly rozmístěny západní ozbrojené síly nelze akceptovat. To už platí pro mnoho dalších států na západ od Ruska, dokonce i pro státy v Pobaltí, které s Ruskem také přímo sousedí. Rusko je dnes dostatečně vojensky silné a vlastní i jaderné zbraně, takže šance, že by NATO na něj samo od sebe zaútočilo, je nulová. Nic by na tom nezměnilo ani eventuální přistoupení Ukrajiny do NATO, která je sama o sobě poměrně chudou zemí a nejde o žádnou velmoc. NATO se sice stalo jakýmsi pláštěm, který zahaloval agresivní ataky a invaze Západu (v čele s USA) do zemí, které Západ nijak neohrožovaly a nebyl zde obhajitelný důvod jejich napadení, ale to šlo o poměrně bezvýznamné a slabé země, většinou třetího světa, kde se hrálo o mocensko-politické a hospodářské zájmy velmocí. Napadnout lidnaté, obrovské, vojensky silné a jaderně vyzbrojené Rusko by si však NATO ani s přičleněnou Ukrajinou určitě neodvážilo. Ani nelze najít rozumný důvod, co by z napadení Ruska Západ měl (jaký by z toho pro něj kynul prospěch). Znamenalo by to jen obrovské náklady, problémy a škody.
Napadením Ukrajiny, která zjevně chce jít vlastní cestou a o „bratrství“ s mocným východním sousedem nestojí, se Rusko snížilo na úroveň USA a NATO s jejich nesmyslnými a kontraproduktivními invazemi (Jugoslávie, Afghánistán, Irák atd.), které nakonec vedly jen ke škodám pro všechny strany a nic pozitivního nepřinesly. Neochota ponechat východu samostatnost nemůže invazi na autenticky ukrajinský západ ospravedlňovat. Důvodem jejich spuštění byly mocenské a ekonomické zájmy a nejspíše i spasitelské blouznění založené na vyšší civilizační vyspělosti („vývoz demokracie“), militarismus a arogance plynoucí z pocitu vojenské a technologické převahy. Něco obdobného dnes vidíme v případě Ruska. Ukrajinci zjevně ruská vojska nevítají a ve své zemi je nechtějí. Ukazuje se, že střed a západ Ukrajiny skutečně nechce být ruský, chce být a zůstat ukrajinský. Velká míra energického odporu ze strany ukrajinské armády i odmítavý postoj obyvatelstva ukazuje na přítomnost silného autentického národního cítění.
Ruská argumentace, že Ukrajinci jsou vlastně samí fašisté a neonacisté a je tedy legitimní do ní celé vtrhnout a vlastně ukrajinský národ zlikvidovat pod rouškou denacifikace, je něco neakceptovatelného a nesmyslného. Když neoimperiální Rusko nejenže vytáhlo do války proti Ukrajině, ale navíc vyhlásilo plán ji „denacifikovat“, neznamená nic menšího než likvidaci její národní identity a sebeuvědomění – tedy všeho, co by mohlo přeživším Ukrajincům pomoci udržet se jako svébytná národní entita, odolat asimilaci Ruskem a nezmizet ze světa. Není to nic jiného než kulturní genocida jednoho národa. Ať je to s Ukrajinou a předcházejícím děním tam jakkoli, nelze nikdy přijmout záměr vymazání ukrajinského národa z dějin, což by si měli uvědomit mnozí zastánci Ruska, kteří se považují za konzervativce a opěvovatele národních států. Propagování představy, že Ukrajina je vlastně jakýmsi pokračovatelem nacistického Německa na ruském prahu, je záminkou a ospravedlněním její faktické likvidace.(1)
Na druhé straně autenticky ukrajinský střed a západ země měly v plné míře respektovat touhu východu po sebeurčení, neměl být z jejich strany vystaven ústrkům a útlaku jako zákazu užívat ruštinu. To jsou projevy zbytečně přepjatého, nadřazeneckého a arogantního nacionalismu. Pravdou je, že kdyby ukrajinští činitelé tvrdošíjně netrvali na udržení Krymu a jihovýchodních regionů a uznali, že tu většina lidí touží po přičlenění k Rusku nebo alespoň odtržení a samostatnosti, Rusko by nejspíš válku nezahájilo. Část viny tak nesporně leží i na straně Ukrajiny a Ukrajinců, kteří nebyli schopni za celou dobu existence své země po pádu Sovětského svazu formulace nějaké rozumné dohody s proruským východem a jihem. Navíc nebyli schopni si udělat pořádek ve vlastní zemi a provést důsledné reformy, aby nabídli i lidem na východě lepší nebo obdobnou míru perspektivy, stability a životní úrovně ve srovnání s Ruskem. Nicméně věrohodné důkazy o nějakém děsivém útlaku nebo dokonce systematické genocidě ruskojazyčných obyvatel a ruské menšiny ze strany Kyjeva však nikdo, zdá se, nepředložil. Nejspíše došlo k nějakým izolovanějším incidentům, ale to patrně z obou stran. Nemá cenu si namlouvat, že proruští separatisté jsou neškodní pacifisté. Boje, potyčky a ostřelování byly v době aktivní separace Doněcké a Luhanské republiky (od března 2014 do února 2015) vedeny z obou stran.
Válka na Ukrajině v kontextu soupeření Západu a evropského Východu z hlediska stěžejních faktorů řídích osudy civilizací
To, co nyní sledujeme, válka na Ukrajině a z obecnějšího pohledu i něco jako obnova studené války, vskutku není boj Dobra se Zlem. Jde o souboj dvou mocensko-imperiálních bloků, z nichž ani jeden není schopen a nemá zájem o to nejzásadnější: chránit přežití a identitu svých národů a obecně jejich bělošskou identitu. Západ je zaplavován masami z třetího světa pod vlajkou utopických a naivních dogmat a zčásti samozřejmě i vlivem egoistické vypočítavosti (levná pracovní síla a voliči proimigračních progresivistických stran). Nijak se zde neřeší ani vymírání původní bílé populace a postupné snižování jejích genetických kvalit (dysgenický trend).
Rusko na východě také čelí masové imigraci – z oblasti Kavkazu a z turkotatarských islámských národů střední Asie. Navíc s sebou stále nese dědictví imperiální minulosti a trvá na udržování okrajových regionů s neruským a muslimským obyvatelstvem ve svých hranicích, což však jen dále podporuje rozklad ruské národní identity. Zatímco imigrace na Západ probíhá pod vlajkou naivního humanismu (a kvůli prospěchářským kalkulacím korporátních a části politických elit), do Ruska pod záštitou řečí o jakési vyšší kulturní, duchovní jednotě Ruska a snahou o mírové rozšiřování ruské sféry vlivu do Asie (jeho orientace na středoasijské muslimské země mající podobu hospodářské integrace, jež zahrnuje i volný pohyb pracovních sil). Dokonce se zdá, že některé ruské vládní špičky rovněž poněkud sklouzly k „vítačské“ rétorice (např. proklamace o údajném přínosu islámu pro Rusko). V jádru je imigrační hrozba zasahující Západ i Rusko vlastně obdobná. Navíc se stejně jako bílé národy více na západě i ono potýká s úbytkem a kvalitativním úpadkem původního bílého obyvatelstva (mj. i díky emigraci mnoha bílých Rusů do zahraničí). V oblasti fatálních úpadkových trendů na Západě není Rusko žádnou skutečnou alternativou.
Ruská federace je nakonec také multirasovým a multikulturním kvaziimpériem, které má niterně zabudovaný postupný úpadek svého bělošského etnického jádra a národně-kulturní identity. Nacionalismus a vlastenectví jsou v Rusku podobně jako na západě interpretovány chybně a pro skutečnou rasovou a tím kulturní sebezáchovu destruktivně, když vycházejí z povrchních kategorií jako kulturní hodnoty, náboženství nebo loajalita ke státu.
Ideově si také není moc mezi čím vybírat. Na jedné straně sice jaksi demokracie, ale okleštěná a silně infikovaná neomarxismem a levicovým progresivismem, které už dosáhly velké míry netolerance a agresivně prosazují své destruktivní ideály, jimiž vedou do záhuby celou západnější část bílého světa. To všechno doprovázejí sice ne osudové, ale i tak škodlivé nesmysly (jako z řetězů utržený ekologismus poškozující průmysl a energetiku nebo feminismus a genderismus podkopávající tradiční rodinu). K tomu se přidává americký kvazi-imperialismus vedoucí k nesmyslným invazím, jejichž důsledkem mimo jiné je i zesílení imigrace z těmito invazemi destabilizovaných a rozvrácených zemí. Na druhé straně na evropském Východě vidíme neskrývané nedemokratické autoritářství (nebo alespoň jisté sklony k němu), omezenou stádovitost a v mnoha ohledech omezené zpátečnictví (jako v Polsku zákaz potratů i v případě ohrožení zdraví ženy) a přemrštěný nacionalismus. Proruský východ a jih Ukrajiny se tímhle vším vyznačuje a k tomuto inklinuje. A v případě Ruska jde o víc: spíše než o omezený nacionalismus se u něj jedná o multirasový a multikulturní imperialismus, který je ovšem maskován kvazinacionalistickým vlasteneckým étosem o jakési vyšší všeruské jednotě a identitě.
Autentická Ukrajina zase tíhne k Západu se všemi jeho progresivistickými šílenostmi, včetně toho nejzávažnějšího, tedy otevírání se imigraci a oslavy diverzity a multikulturalismu, které vedou bílou rasu a její národy ke zničení. I přese všechny destruktivní tendence a nesmysly, které předvádí současná EU, do ní Ukrajina podala přihlášku. Ani ona sama nebyla před zahájením války mimo tyto zničující trendy – z vlastního rozhodnutí se už začala otevírat přistěhovalectví ze zemí třetího světa. To je mimochodem je docela překvapující (až s napadením Ukrajiny to jaksi vybublalo na povrch): kolik už bylo na Ukrajině imigrantů – hlavně černochů a lidí ze severní Afriky, kteří nyní odtud prchají. Ať nikdo netvrdí, že východ Evropy je pro bílou rasu a její civilizaci nějakou baštou spásy.
Nesmyslné, nepřiměřené a zkázonosné napadení celé Ukrajiny ze strany Ruska nám dalo nahlédnout do tamních poměrů a současné mentality. Je to jisté zadostiučinění pro ty, kteří tvrdili, že Rusko a evropský Východ není pro naši civilizaci žádná bašta spásy a něco důvěryhodného. Současný evropský Východ je jaksi divoký, hrubý, chaotický, nevyzpytatelný a autoritářský. Není moc o co stát. Samozřejmě totéž platí i pro Západ s jeho povýšeností, konzumem, vypočítavou vychytralostí, asertivitou, bezduchou posedlostí efektivitou a ziskovostí, a hlavně politicky korektním šílenstvím, vítačstvím zničující imigrace z třetího světa, vymýšlením naprosto ujetých novot jako 70 pohlaví a pomateným ekologismem. Nikde není moc o co stát. Je třeba si uvědomit, že dnes není ke komu se upnout a kam se obrátit. Za povšimnutí mimochodem stojí, že mladší generace a vzdělanější část populace v Rusku už také vykazuje silné tendence k myšlenkám západního levičáckého progresivismu.
Poznámka:
1) K tomu přispívá i mýtus Velké vlastenecké války, která je v Rusku takřka bezvýhradně chápána tak, že mírumilovné Rusko bylo napadeno zlými a proradnými německými nacisty (k nimž se přidalo mnoho Ukrajinců) a podařilo se mu ubránit a zvítězit. Zcela se zapomíná na to, že samo stalinské Rusko bylo před německým vpádem stejně jako nacistické Německo agresorem, který zabral několik suverénních zemí (skoro polovinu Polska, celé Pobaltí, od Rumunska odtrhlo Besarábii a severní Bukovinu a napadlo Finsko, které muselo postoupit velkou část území). A ono také jako nikdo jiný podporovalo německou válečnou mašinerii masivními dodávkami surovin a uvolnilo ruce Hitlerovi pro agresi vůči evropským státům sovětsko-německým paktem ze srpna 1939. Když napadl Hitler Polsko a zahájil tím II. světovou válku, Rudá armáda zákeřně vpadla Polsku do zad a v bratrské součinnosti bylo Polsko oběma totalitními mocnostmi rozebráno a zlikvidováno. A stalinské Rusko se rovněž dopouštělo na okupovaných územích zločinů, a stejně tak na Ukrajině.
Mimochodem dnes už je téměř s jistotou prokázáno, že Stalin plánoval vojenský vpád do Evropy a Hitler ho pouze předešel v opačném směru. Sovětský svaz v oněch dobách mohutně zbrojil a připravoval se na válku – a byly to přípravy na vedení agresivní, nikoli obranné války (např. na počátku 40. let měl vycvičen přes milion parašutistů, více než všechny ostatní země dohromady, přičemž letecké výsadky vojáků se používají pouze při útočné válce). Stalin podporoval německý militarismus a spory mezi evropskými národy s jasným cílem: vyvolat v Evropě válku, která by ji oslabila a poté do ní vtrhnout a zabrat ji.
Ostatně v úzkém okruhu zasvěcených tento záměr vyjadřoval úplně jasně. Devatenáctého srpna 1939 (v den, kdy byl podepsán sovětsko-německý pakt) na zasedání politbyra prohlásil: „Je v zájmu Sovětského svazu, vlastní pracujících, aby vypukla válka mezi Říší a kapitalistickým anglo-francouzským blokem. Je zapotřebí učinit vše pro to, aby byla tato válka co nejdelší, a to s tím záměrem, aby se obě strany navzájem vyčerpaly. Právě z tohoto důvodu musíme souhlasit s uzavřením paktu, navrženého Německem, a pracovat na tom, aby tato válka, jakmile už k ní jednou dojde, trvala co nejdelší dobu.“
A 7. září 1939 na zasedání Komunistické internacionály před jejím nejvyšším vedením promluvil ve stejném duchu: „Vede se válka mezi dvěma skupinami kapitalistických zemí… My však proti tomu nic nemáme, aby se pořádně porvali a oslabili se navzájem. Není to špatné, když bude rukama Německa rozvrácena situace nejbohatších kapitalistických zemí, především Anglie. (…) My můžeme manévrovat a povzbuzovat jednu stranu proti druhé, aby se ještě lépe dotrhaly.“