Náboženství není rozhodující pozitivní vliv pro vznik, vzestup a rozkvět civilizace
Tezi zásadního pozitivního vlivu náboženství lze jednoduše vyvrátit příklady z minulosti i současnosti (podrobnější vysvětlení, proč náboženství nemůže být rozhodující pozitivní vliv viz následujíc kap. tom, že ani ateismus není rozhodující negativní činitel).
V pozdním starověkém Egyptě docházelo souběžně s jeho úpadkem zároveň k jakémusi zesilování náboženské víry až v podobě fanatismu. Kienitz (1991, s. 187): „… bylo zde duchovní ustrnutí a nehybnost, nesmírné přeceňování všemožných formulí a vnějších rituálů kultu, úzkostlivě přesné plnění náboženského zákona. Kněží měli neuvěřitelný vliv na masy, které byly stále primitivnější, pasívní, ale se zřejmým sklonem k fanatismu.“
Jak vidíme na současném islámu, vzestup náboženského zápalu, růst počtu věřících a nabývání vlivu a dominance neznamená nutně vzestup civilizace. V posledních dvou stoletích islám zažívá jakousi obrodu a renesanci, opět se šíří, nabývá na sebevědomí a stovky milionů lidí ho vyznává jakýmsi novým zapálením, snahy o sekularizaci v některých muslimských zemích neuspěly a celkově tu jsou sekulární trendy na ústupu, jsme svědky opětovného příklonu k větší religiozitě. Avšak to nijak nepřispělo k vzestupu civilizace v islámském světě, k nějaké zásadní civilizační změně, posunu a modernizaci, o renesanci islámské zlaté éry ani nemluvě. Pokud už bylo islámských zemích dosaženo nějakého pokroku, tak jen z malé části vlastními silami, spíše šlo o přebírání a nápodobu západních výdobytků, přístupů a institucí. A i v tomto přejímání byl islámský svět úspěšný jen z menší části. Už dnes mnoho muslimských zemí vykazuje známky obratu k ještě hlubšímu úpadku, zejména se to ukazuje na tzv. failed states, tedy na státech neschopných zajisti elementární fungování administrativy a společnosti; značná část z nich patří k mezi země s převahou islámského vyznání.
Ani jiná náboženství nejsou ve skutečnosti klíčovým pozitivním faktorem. Často se v této souvislosti mluví o hinduismu a budhismu, a to s ohledem na dřívější vyspělé kultury, jež tato náboženství vyznávala (árijská Indie, některé staré kultury v jihovýchodní Asii jako staří Khmerové). Avšak přítomnost těchto náboženství nijak nezabránila jejich úpadku a zániku; z těchto civilizací už zůstaly jen nepatrné pozůstatky. Dnes jsou zde tato náboženství stále masově vyznávána, ale nyní je tam třetí svět. Rozhodně také nelze tvrdit, že to má náboženské pozadí, zejména se mluví o příchodu islámu. Avšak hinduistická Indie upadla stejně jako zbytek Orientu, i když nikdy nebyla islamizována. V Barmě nebo Thajsku stále jasně převažuje budhismus, ale jsou to už země třetího světa (za jistými ekonomickými úspěchy zemí jihovýchodní Asie z valné části stojí inteligentní a pracovité čínské komunity).
Východoasijská vyznání jako konfucianismus, šintoismus nebo taoismus určitě nejsou příčinou úspěchů a vyspělosti těchto zemí, tou je inteligentní a pracovité obyvatelstvo. Některé hodnotové a ideové obsahy těchto učení jako oceňování vzdělanosti nebo práce jsou jen vyjádřením vrozených sklonů a mentality tamních obyvatel, které jim na jejich základě dalo konkrétnější myšlenkovou formu v rámci těchto vyznání.
Důležité také je, že některé aspekty těchto věrouk se ani jednoznačně nevztahují k civilizačním úspěchům a mohou vlastně vést i k opaku – například důraz na řád a poslušnost v konfuciánství mohou za jistých okolností vést spíše k ustrnutí a úpadku. Taoismus je pak i celkově jakýsi abstraktní filosofický systém, který se ani příliš nevztahuje k tomu, jak má společnost vypadat a není jasné, jak by mohl podporovat vzestup civilizace. V souvislosti se vzestupem západní civilizace se jako o zásadním pozitivním faktoru často mluví o křesťanství. Toto je tak často se vyskytující teze, že si zaslouží podrobný rozbor sloužící jako příklad, že vzestup civilizace nelze spojovat ani s jistým konkrétním náboženstvím.
Vzestupy civilizací nejsou spojeny ani s žádným konkrétním náboženstvím – křesťanství jako příklad
Někdy se úvahy o údajním rozhodujícím vlivu náboženství na civilizaci v pozitivním smyslu ubírají tím směrem, že oním pozitivním faktorem mohou být jen určitá konkrétní náboženství. Významným případem v rámci úvah, že určité náboženství je stěžejní faktor pro vzestup civilizace, je křesťanství. Samozřejmě pod dojmem velkého vzestupu evropské civilizace, jenž probíhal souběžně s rozšířením křesťanství v Evropě, a následně pod dojem skutečnosti, že se křesťanství vyznávající Západ nejúspěšnější civilizací v dějinách, se vyrojily teorie, že křesťanství je rozhodující faktor úspěšnosti Evropy a vůbec Západu. Hlubší pohled na věc však tuto tezi může jasně vyvrátit a vysvětlit, co se tehdy v Evropě odehrálo.
Evidentně šlo jen o souběh okolností; za vzestupen evropské civilizace stálo její talentované bílé obyvatelstvo. Je třeba připomenout, že náboženství je příliš povrchní vliv na to, aby dlouhodobě určovalo osudy civilizací včetně jejich vzestupu a rozkvětu; nemůže ovlivnit utvářet a to, co je pro ně skutečně podstatné: dostatečně nadané obyvatelstvo a výskyt relativně velkého množství vysoce talentovaných jedinců.
Představu o rozhodujícím pozitivním vlivu křesťanství lze vyvrátit mnoha argumenty jak z historie, tak současnosti. Velkolepé civilizace starověkého světa vznikly a vzkvétaly dávno předtím, než křesťanství spatřilo světlo světa. I v Evropě ve skutečnosti existovaly už ve starověku vcelku vyspělé kultury a objevuje se zde stále více pozůstatků projevů vysoké civilizace. Je také nutné si uvědomit, že v dobách prvotní konsolidace a vzestupu ještě Evropa nebyla pokřesťanštěna plně, část lidí byla ještě dlouho pohany (nejdříve přestupovaly vládnoucí elity, většina obyvatelstva pozvolna a později), mnohé pohanské zvyky přetrvávaly ještě stovky let a nadto některé náboženské zvyklosti byly svým obsahem spíše pohanské a jen získaly vnější křesťanskou formu (i Vánoce a Velikonoce jen navazovaly na staré pohanské slavnosti obrody slunce a příchodu jara).
Římská říše, která přešla ke křesťanství, upadla, Byzantská říše, křesťanská od začátku do konce, upadla, Egypt zůstal upadlý, i když načas přešel ke křesťanství a byl upadlý už předtím, než byl dobyt Araby pod vlajkou islámu. Dnes existují i vyspělé státy bez křesťanství, a naopak zaostalé země s převahou křesťanského vyznání (christianizace a již dlouhá přítomnost křesťanské víry např. nijak nepomohla mnoha africkým státům ze zaostalosti), některé země v Evropě jsou stále vyspělé, i když značná část obyvatel už křesťanství nevyznává. Určité oslabování vlivu náboženství a církve od doby osvícenství bylo spojeno spíše se zrychlením progresu, a větším vzestupem vědy a vzdělanosti. Další oslabení křesťanství během 20. století také žádný fatální úpadek pro Evropu neznamenalo.
A například i když islámské Turecko je vcelku ne příliš vyspělou zemí, stále je evidentně vyspělejší než mnohé převážně křesťanské země subsaharské Afriky – a jsou ve většině ohledu tomu, co považujeme za západní civilizace, ještě vzdálenější než Turecko (kromě některých povrchních kulturních rysů souvisejících s křesťanstvím jako přítomnost kostelů). Je zcela evidentní, že křesťanství samo o sobě není rozhodujícím civilizačním faktorem a nestálo ani za vzestupem civilizace v Evropě od konce Temného věku.
Křesťanství a církev byly jen zastřešující a organizační faktory ve vzestupu evropské vzdělanosti, kultury a civilizace
Církev a křesťanství samozřejmě do jisté doby hrály významnou a celkem pozitivní roli v růstu vzdělanosti a kultury, ale spíše jako podružný vlivy. Církev představovala zastřešující a organizační faktor, kdy její či s ní spjaté instituce (kláštery, univerzity) poskytovaly zázemí pro vzdělání, uměleckou tvorbu i intelektuální a vědecké bádání; dlouho na něj měly v podstatě monopol. Navíc církev byla hlavním zprostředkovatelem v pronikání antické vzdělanosti do tehdejší Evropy – a tím z ní také nejvíce těžila. Ale nebyla primární příčinou růstu vzdělanosti a vzniku organizovaného vzdělávacího systému; tou bylo vrozené nadání evropského obyvatelstva. I bez vlivu náboženství by se nakonec evropští lidé začali věnovat umění a filosofii, jen by měly odlišný konkrétní obsah a tematiku, neovlivněný křesťanstvím. I bez něj by se začali věnovat vědě, jen by vědecké bádání mělo jiný rámec a možná by mělo i poněkud jiný obsah (možná by na tom dokonce bylo lépe, kdyby nebylo poněkud svázáno náboženskými hledisky). Ostatně nelze říci, že prvotní vzestup evropské kultury po Době Temna byl dán jen křesťanstvím, měl širší dimenze. Později se ostatně stále více svým konkrétním obsahem stával sekulární, bez křesťanského obsahu.
Jednoduše: v rámci středověké evropské vzdělanosti byly víra a církev spíše vnější formou než skutečnou příčinou a obsahem. Ostatně později se rozmáhající univerzity byly sice církví zastřešeny, ale pěstovaly se zde už především světské obory, ne teologie. Také v klášterech působili lidé, jejichž tvorba neměla primárně náboženský podtext. Evidentně tedy náboženská víra nebyla základní příčinou růstu evropské kultury. Gillingham píše (1998, s. 100): „… zatímco se kulturní svět starého Říma zhroutil, kláštery přežívaly jako osamělé ostrůvky stability, klidu a tradiční vzdělanosti. Po dobu dalších čtyř až pěti staletí se těžko někdo mohl naučit číst a psát jinde než v klášteře (s ojedinělou výjimkou Itálie, kde patrně vždy existovaly nějaké městské školy). Navíc rozsáhlý majetek, získaný za staletí odkazy zbožných dárců, učinil z klášterů bohaté instituce, které si mohly dovolit zaměstnávat nejlepší stavitele, sochaře a malíře. (…) Po celé Evropě začaly vznikat nové školy, a to dokonce i v malých městech a ve větších vesnicích. ‚Ztracená učenost‘ antického světa … se vracela do Evropy a stávala se obecně dostupnou stále početnější obci evropských vzdělanců. Právě v tomto příznivém období dychtícím po vzdělání vznikly do roku 1200 první univerzity… Do konce 15. století bylo založeno více než 70 univerzit… Univerzity byly dlouho považovány na církevní učiliště, i když z většiny studentů se nestávali profesionální kněží či teologové. Značná část se … spokojila s absolvováním nižšího bakalářského studia (artistická fakulta) a ti, kteří se rozhodli pokračovat, dávali přednost ‚lukrativním vědám‘ – právu či medicíně.“
Lidé v Evropě by jistě mohli pěstovat kulturu a bádat i v rámci jiného instituciálního a myšlenkového rámce než toho, jaký vymezilo a nastavilo křesťanství.
Navíc i v temných staletích existovaly projevy vyšší kultury beze vztahu k církvi. „Mimo církev existovala vždy další alternativní kultura – a to dokonce i v ‚temném období‘. Církev bývala bohatým patronem umělců, ale mnozí šlechtici byli ještě bohatší. Avšak v raném středověku neměla kultura převážně negramotné evropské aristokracie písmenou podobu. Výjimkou byla anglosaská Anglie, jejíž světská literatura představuje vzácný odkaz dávno zmizelé a jinak neznámé raně středověké válečnické kultury.“ (s. 100)
Krom toho církev se vztahovala spíše k humanitnímu typu vzdělanosti, filosofii, právu a umění, ale v Evropě už za dob temných století docházelo i k technickému prokroku a s tím neměla mnoho co do činění, spíše to byly výsledky soukromé inicativy a spontánní kreativity bezejmenných lidí mimo institucionální rámec vzdělanosti zastřešený církví, které se postupně rozšířily. Za oněch časů se v Evropě objevil pluh s krojidlem, radlicí a odhrnovačkou, rozšířilo se sečení kosou, slínování a největší novinka – trojhonný osevní postup. Zaváděly se třmeny, podkovy a zápřah do chomoutu; stavěly se vodní a větrné mlýny. Jobling píše (2008): „Ve skutečnosti byli Evropané temného věku a středověku vysoce inovativní. Seznam vynálezů, které se objevily mezi 5. a 15. stoletím, je dlouhý a působivý: větrné a vodní mlýny, podkovy, mechanizace výroby šatů, komíny, brýle a mechanické hodiny, abychom zmínili jen něco málo z nich.“ Je tedy vidět, že už v oněch dobách se projevovalo vrozené nadání bílého evropského člověka (které bylo a je skutečným základem úspěchů západní civilizace) i jinými cestami než skrze etablovaný vzdělávací systém.
Navíc v oněch časech v Evropě stále existovala „alternativní“ nekřesťanská centra s vyspělou kulturou, kde se udržovalo pohanství – zejména Skandinávie. Ještě pohanská skandinávská společnost dosáhla četných úspěchů, byla nepochybně schopna rozvinutí všeobecně vyspělé civilizace i bez křesťanství a zjevně k tomu směřovala už před jeho příchodem.
Maurois (1995, s. 38): „Kmeny – všechny stejné rasy –, které žily v té době ve Švédsku, Norsku a Dánsku, byly opravdu pohanské, protože je staré římské císařství zasáhlo jenom nepatrně a s císařstvím křesťanského Říma nepřišly vůbec do styku. Ale byli to skutečně barbaři? Jejich malované lodě s vyřezávanými figurami na přídích, vysoká literární hodnota jejich ság a složitost jejich zákonů svědčí o tom, že si vytvořili svou vlastní, velmi osobitou civilizaci.“
Stejně tak se jejich velké vlohy ukazují na velmi umně zhotovených a často bohatě i krásně zdobených zbraních či špercích nebo jejich vyspělé loďařství.
Heyerdahl cituje Wilsona (1983, s. 135): „Britský historik David Wilson napsal:
‚Vikingové byli velcí cestovatelé a v mořeplavbě dokázali mnoho; jejich města byla velkými obchodními středisky; jejich umění bylo původní, tvořivé a podnětné; honosili se krásnou literaturou a vyspělou kulturou.‘
Navíc dodal: ‚Díky pustošivým nájezdům v osmém a devátém století získali vikingové trvalou pověst pirátů a ničitelů – ačkoli jejich kultura byla v mnoha ohledech stejně rafinovaná a vyspělá jako kultury zemí, které zpustošili… A konečně, západní civilizaci vikingové nezničili, ale obohatili. Části jejich právního systému, tradice osobní svobody, zaujetí pro výzkumy a jejich islandské ságy, v nichž se zrcadlí tehdejší heroická doba – to všechno se stalo součástí našeho … dědictví.‘ Tak končí soud jednoho britského historika.“
Můžeme shrnout: náboženství může být za jistých okolností vlivem, který může zlepšovat možnosti uplatnění talentu nadaných lidí a obecně zastřešovat vzdělávací systém, nabývání dovedností k povoláním. Jak jsme mohli vidět, taková situace panovala ve středověku, kdy církev zastřešovala systém vzdělávání v podobě univerzit, kláštery provozovaly školy a knihovny, uchovávaly vědění z antiky, financovaly umělce. Primární pro existenci a rozvoj vzdělanosti a kultury ale byly vrozené vlohy lidí, přičemž role církve spočíval jen v zastřešující organizaci a zázemí, které by ovšem mohlo nějak být vytvořeno a zorganizováno i bez křesťanského náboženství a církevní organizace.
Ostatně další vývoj v Evropě to potvrdil. Později se začala vzdělanost a kultura a vědy vymykat z područí církve a náboženského étosu a nijak to nezpomalilo její další rozmach, spíše naopak. Později se už křesťanství v rámci vzdělanosti, vědy a kultury stávalo vlivem mnohdy spíše negativním a omezujícím, když jeho dogmata poněkud svazovala vědecké bádání i filosofické myšlení a omezovala uměleckou tvorbu svou tematikou (případy jako Galilei, spory o to, zda má být filosofie jen „služkou“ teologie, zda je přípustná vedle zjevené pravdy i pravda rozumová atd.), dokonce i dnes se občas takto projevuje, jak vidíme na aktivitách kreacionistů v USA nebo snahách o zakazování biotechnologického a genového výzkumu.
Postupně se na Západě vzdělávací systém, vědecký výzkum, filosofické myšlení a umělecká tvorba zcela sekularizovaly a buď jsou dnes financovány, zastřešeny a organizovány státem, je utvářeno na soukromé bázi soukromými sdruženími talentovaných lidí nebo dokonce nadanými jednotlivci, vědeckotechnický výzkum provozují i některé velké soukromé firmy.
Vzdělání, věda i umění tedy mohou existovat i ve zcela sekularizovaných podmínkách a organizacích, v sekulárních společnostech pod patronací státu, v soukromé sféře nebo třeba i díky podpoře bohatých mecenášů. Neobejdou se ale nikdy bez lidí dostatečného intelektuálního kalibru.
I celkově nebylo křesťanství výlučným vlivem v utváření relativně vyspělé evropské středověké společnosti. I když tehdy nesporně křesťanství bylo významnou silou v životě společnosti, docházelo i tak k neustálé kombinaci a interakci jeho myšlenek s vrozenými vlohami a sklony bílého obyvatelstva a až díky tomu vzniklo to, co dnes nazýváme středověkou Evropou (neutvářelo ji rozhodně křesťanství samo o sobě, dokonce nebylo ani jednoznačně dominantní faktor). Například učení o Bohem ustaveném sociálním řádu mohlo vcelku dobře fungovat jen díky tomu, že evropská populace měla dostatečnou míru inteligence a sebekázně, aby zde poměrně stabilní a po většinu času relativně prosperující a rozvíjející se společnost mohla vzniknout. Velká umělecká díla nebo velkolepé katedrály mohly vzniknout nejen díky náboženské tematice a motivaci dané křesťanstvím, ale i díky dostatečnému nadání evropského člověka. I samo křesťanství bylo pojímání v souladu s vrozenými sklony bílé rasy – v racionalizujícím duchu (scholastika), bylo součástí univerzitního vzdělání, sporů a disputací, později vznikla reformace v podstatě jako projev bělošského sklonu k individualismu, rebelantství a kritičnosti vůči něčemu, co není úplně racionálně obhajitelné.
Náboženství znamená spíše vnější formy a povrchnější myšlenkové obsahy než trvalou, hluboce zakořeněnou civilizační identitu, elementární ráz dané společnosti, její celkovou vyspělost či zaostalost, její schopnost vývoje. Ty jsou dány vrozenou základní mentalitou a kvalitami lidí. Křesťanství bylo iniciátorem spíše povrchnější myšlenkové a hodnotové „slupky“ a tvůrcem povrchních sociokulturních fenoménů a forem – nastavovalo ve své době konkrétní myšlenkové a hodnotové klima ve společnosti, ustavilo církevní organizaci, mělo významnou pozici ve vzdělávacím systému, tematicky a obsahově ovlivňovalo filosofii a umění atd. Ale evidentně nebylo hlavní civilizační silou, příčinou vzestupu a úspěchů evropské civilizace a tím, co dlouhodobě a obecně utváří její celkový ráz a podobu.