Spojitost bílých mediteránů v Egyptě s širším mediteránním osídlením té doby
Souvislost mediteránního osídlení Egypta s oblastmi dále na jihu a západě
V největší míře bylo mediteránní obyvatelstvo starého Egypta pochopitelně spojeno s mediteránním osídlením přilehlých částí Afriky na jihu a západě. Na jihu žili asi poněkud tmavší bílí mediteráni, dříve někdy označovaní jako Hamité. Byla ale asi přítomni v nějaké míře i v severnějších oblastech na západ od Egypta. Na západě od Egypta však asi žily i o něco světlejší mediteránní typy, možná občas i se světlou pigmentací (navíc se mezi nim vyskytovaly ještě i světlejší kromaňonské typy). Ty utvářely berberský etnický a kulturní komplex.
Avdijev píše (1955, s. 153-4): „Egypťané, stejně jako mnohé jiné národy starého Východu, vznikli smíšením celé řady rozličných kmenů. Tyto kmeny, z nichž se postupně vytvořil staroegyptský národ, patřily k domácím kmenům severní a východní Afriky. Na příbuznost nejstarších Egypťanů s kmeny tropické východní Afriky ukazují svérázné egyptské sošky lidí z doby archaické, rozměry lebek nalezených na pravěkých pohřebištích v Nakádě a též určitá příbuznost jazyka staroegyptského s jazykem galla, se somálštinou apod. Soudíme-li podle staroegyptských vyobrazení, nejstarší kmeny obývající východní Afriky (egyptsky země Punt) svým zevnějškem velmi připomínaly Egypťany. Starý kult egyptské bohyně plodnosti, vyobrazené v podobě ženy s rohy nebeské krávy … nepochybně úzce souvisí s náboženskými kulty čistě afrických národů. (…) Na druhé straně byly nejstarší egyptské kmeny blízce příbuzné se starými severoafrickými kmeny libyjskými. Staroegyptský jazyk je některými svými rysy podoben severoafrickým jazykům berberským. Vykopávky, provedené v Egyptě i na vysokých náhorních plošinách, lemujících údolí Nilu, dokazují, že kmeny, které vytvořily samobytnou egyptskou kulturu, žily v severovýchodní Africe už od nejstarší doby. Ve Fajjúmské oáze byly nalezeny zbytky afrického obilí. Výzkumy byly zjištěny divoce rostoucí druhy obilnin v Nubii, které zřejmě byly aklimatizovány již v pravěku různými kmeny severovýchodní Afriky. Konečně v severní a ve východní Africe mohli Egypťané dolovat měď a to bylo popudem ke vzniku samobytné staroegyptské metalurgie.“
Lalouettová podobně píše o spojitosti starých Egypťanů s neolitickými mediterány na jihu a západě (2009, s. 22): „V nilském údolí se člověk nepochybně objevil v paleolitu, a to koncem sedmého tisíciletí př. Kr. Zdá se, že tuto prvotní populaci představovali Hámovci: kmeny, které přišly ze severovýchodu Afriky …; k téže rase náleželi příslušníci etiopského etnika Galla a Somálci na jihovýchodě země, též Berbeři z Libye.“
„Země Punt, jihovýchodně od Egypta, byla egyptology dlouho považována za dnešní Somálsko. Zdá se, že jde o rozsáhlé území východně od Súdánu, směrem k Rudému moři, rozkládající se na sever a na západ od dnešní Etiopie. Pobřežní část bylo velmi snadné dosáhnout na velkých lodích, plavících se po Rudém moři; do západní části země bylo možno dorazit po Nilu a přítocích… Velké bohatství Puntu spočívalo v kadidlovnících; kadidlo bylo nezbytné pro potřeby kultu a jeho vůně je často přirovnávána k vůni bohů… Obyvatelstvo hámovské rasy žilo v kmenových společenstvích ve vesnicích, jejichž chýše často stály na pilotech. Brzy začali s Egypťany provozovat výměnný obchod …: kromě kadidla produkovala země zlato; egyptští obchodníci tu nalézali i slonovinu, eben, elektrum a drahokamy… (…) Na západ od delty, na území dnešní Libye, žily tenkrát na hubených pastvinách a řídce porostlých stepích kmeny živící se chovem a sadařením; tito lidé byli po fyzické stránce velmi podobní neolitickým kmenům, které se usadily v údolí Nilu, a s velkou pravděpodobností byli společnou rasou. (…) Tato populace bez prostředků byla velmi brzy přivábena bohatstvím údolí …; v nerozdělené zóně mezi deltou a západní stepí vedli neustálé šarvátky. Egypt se proti těmto útočným sousedům musel často bránit.“ (s. 28-9)
Lallouettová se ovšem zmiňuje i o světlejším elementu mezi bělošským obyvatelstvem severní Afriky té doby (ibid.): „Nejstarší příslušníci těchto kmenů se egyptsky nazývají Tjehenu; tradičně nosí závěsný řemen a krátké roušky… O něco dříve snad přišli Timhiu, odlišující se světlými vlasy a modrýma očima.“ Snad šlo o nějakou skupinu dosud zde přežívajících kromaňonců, nebo snad dokonce potomky nějaké časné migrace nordiků. (Více o příbuznosti starověkých Egypťanů a Severoafričanů viz další kap.)
Dunajští mediteráni – širší předindoevropská rasová jednota od Přední Asie a Evropy ovlivnila i osídlení severního Egypta
Bílí mediteráni, kteří z východu směřovali do Malé Asie a dále na západ na Balkán a do Evropy (zejména střední a východní) patřili zřejmě převážně k menšímu tzv. dunajskému mediteránnímu typu, který do zmíněných oblastí přinášel zemědělství a některé výdobytky jako znalost bronzu. Šlo o lidi menší postavy, dlouholebé či středolebé, s vysokou klenbou lebky, širším nosem a úzkým malým obličejem. Dunajský mediteránní typ byl dle něj prvním nositelem zemědělství do střední Evropy a tvořil první zemědělce v oblasti Kavkazu a Černého moře. V tomto bodě totiž schématu Klyosova postavenému na genetice opět velmi dobře odpovídají nálezy kosterně-antropologické a kulturní.
Coon (1939, kap. IV, sekce 8): „Jednou z nejvýznamnějších událostí neolitické doby v Evropě byla postupná migrace farmářů přes údolí řeky Dunaje do střední Evropy. Tito noví osadníci zůstávali přímo na březích řeky a jejích přítoků, farmaříce na sprašových místech, kde nemusela být půda obnažena pomocí seker. Jižní Maďarsko, Morava, Čechy a Slezsko byly oblastmi, které shledali zvláště vhodnými a které obsazovali ve velkých počtech. Jak směřovali na západ, dosáhli nakonec jižního Bavorska, Bádenska a severní Francie, zejména pařížské kotliny. Pokračujíce kupředu z jižního Německa, setkali se s potomky neolitických lidí, kteří přišli cestou přes Gibraltar.“
Coon toto potvrzuje z pohledu antropologie i přímo na nálezech koster (1939, kap. V, sekce 2). Nejstarší chalkolitické obyvatelstvo Malé Asie náleželo převážně k dunajskému mediteránnímu typu, který byl v té době rozšířen i v dalších kulturách ve střední a východní Evropě oblast Dunaje, Anau, Mariupolu či Kyjeva, jak to potvrdily studie deseti lebek a koster, které pocházely z doby 2600–2300.
Shrnuje (ibid.): „Jednota časných zemědělců z obou stran Kavkazu a Černého moře je proto nastíněna, a z rasového hlediska dunajci mohli přijít do centrální Evropy z jižního Ruska nebo z Anatolie, anebo z obou oblastí.“
Rovněž Hrozný uvádí (1949): „Kostry, nalezené v Ališaru z této doby, jsou dlouholebé nebo středolebé rázu středozemního, což platí ostatně i o většině koster, jinde v Malé Asii nalezených. My sotva pochybíme, budeme-li považovat toto obyvatelstvo Ališaru a Kappadokie vůbec za Chattijce, tudíž za obyvatelstvo předindoevropské.“
Mauduit potvrzuje příslušnost prvních významnějších zemědělců v Evropě k menšímu dunajskému mediteránnímu typu (1979, s. 32-3): „V Evropě sice vznikly zemědělství a chov dobytka později než na Blízkém východě, ale ve skromné podobě se v ní určitě vyskytovaly už dříve než ve 4. tisíciletí; tehdy však nabyly osobitých rysů některé skupiny, mezi nimi skupina malých podunajských rolníků. Znali technické postupy, které jim umožnily lépe ovládat prostředí: obdělávání půdy, chov dobytka, předení a tkaní, hlazení kamenných nástrojů a později i kovy. Jak jsme již uvedli, usedlý způsob života se zrodil v Orientě a odtamtud se vydali do světa první zemědělci. Po nich následovaly z týchž oblastí další vlny. První, původem z Malé Asie, tvořili podunajští malí rolníci; nazýváme je tak proto, že jejich sídliště jsou zvlášť četná v údolí Dunaje. Tato vlna dospěla do Evropy ve 4. tisíciletí pnl. a skládala se z lidí protáhlých lebek a malé postavy, jako jsou obyvatelé Středomoří. Své mrtvé pohřbívali skrčené v individuálních hrobech a výjimečně je i zpopelňovali. Nástroje si vyráběli z kamene a potom z kovu – mědi a později bronzu. Metalurgie záhy nabyla důležitosti, což platí zejména o výrobě zbraní, čím dál potřebnějších, protože růst obyvatelstva podněcoval nepokoje. Lovili zvěř i ryby, ale jejich převládající činností bylo obdělávání půdy a chov dobytka; znali obilí – ječmen, proso a žito – a domestikovali hovězí dobytek, vepře, ovci, kozu a samozřejmě i psa. Jejich domy měly obdélníkový půdorys. Podunajští rolníci byli první, kdo dorazili do velké východoevropské sprašové roviny a začali tuto příhodnou půdu obdělávat. Nejdříve si stavěli vesnice blízko polí. Přicházely však i další skupiny hledající půdu a tak propukaly spory. Proto místo vesnic v rovině zakládali opevněné vesnice na místech chráněných přírodou. (…) … tak dorazili na Moravu a na východ od Visly i na sever a do Germánie. Postupovali přirozenými cestami, údolími Odry, Dunaje, Rýna a Maasy, a pronikli do Belgie, ba dokonce i do Francie, kde lze jejich stopy rozeznat v Burgundsku a v pařížském kraji.“
Ovšem podle nálezů a tvrzení Coona se zdá, že část těchto menších mediteránů dorazila přes Středomoří i do západní a severní Evropy ještě před příchodem vyšších megalitických mediteránů (1939, kap. IV, sekce 8): „Pokud přeneseme naše srovnání dále, nalezneme opět silné podobnosti s neolitickým Španělskem a se všemi menšími mediteránními skupinami. Dunajci nepochybně reprezentují další větev stejné rasové skupiny, která vstoupila do Evropy ze severní Afriky jihozápadní cestou. Odkud pocházeli před jejich příchodem do Evropy je nicméně nyní nemožné říci. Evidence z Ruska, včetně té z Mariupolu a Anau, svědčí silně pro původ až za Černomořím, ale stejně tak mohli pocházet z Anatolie, z níž stále ještě nemáme žádnou neolitickou evidenci. Je také možné, že migrace dunajců byly dílem příbuzných elementů z více než jedné geografické oblasti.“
Spojitost severních dunajských mediteránů s mediteránním osídlením severního Egypta
Coon shrnuje na základě nálezů shodné keramiky široce se rozprostírající rasovou a kulturní jednotu menších mediteránních typů od západní Evropy až po severní Afriku před příchodem megalitických mediteránů a nordiků (1939, kap. IV, sekce 10): „Další pohyb v této geografické hře nás vede znovu až na daleký západ a do Británie. Časné neolitické kultury na britských ostrovech byly periferním odštěpkem migrací, které ovlivnily zbytek západní Evropy. Takzvaná kultura Windmil Hill, úzce spjata s Michelsburskou expresí v jižním Německu, mohla být původně severoafrické nebo dunajské inspirace, nebo mixem obou. Childe, vidouce merimdianské podobnosti na keramice, předpokládá, ale netrvá, na první zmíněné.“
Coon zároveň uvádí (1939, kap. IV, sekce 7), že některé skupiny mediteránů žijící v Dolním Egyptě a deltě jsou antropologicky vcelku shodné s tímto menším dunajským neolitickým mediteránní typem kdysi široce rozšířeným v jižní a východní Evropě, v Malé Asii a kavkazské oblasti.
Malovaná keramika dunajských mediteránů v Evropě se velmi podobá té v Asii (Coon, 1939, kap. IV, sekce 8); navíc víme, že i v Anatolii původně žili lidé převážně mediteránního typu (Coon kap. V, sekce 2). A zároveň tato keramika se podobá i té, kterou vyráběli Merimdiané v Egyptě, což byla jedna z časných skupin bílých mediteránů sídlících v Egyptě; navíc tomu odpovídá fakt, že žili na severu v deltě.
Migrace ze severu před 7000 lety
Asi před 7000 lety přišli do Egypta i nějací lidé z Mezopotámie a Palestiny, kteří s sebou přivedli dobytek a kozy. Soudě podle skalních rytin z oblasti – podle profilu hlavy a celkového stylu – se jednalo o bělochy. Mohli mít něco společného s mumifikací chlapce v Uan Muhugiaggu více než tisíc let před mumifikací prvních faraonů. Vzhledem k našim antropologickým znalostem i tito lidé patřil k bílému mediteránnímu typu (snad také dunajskému), i když vzhledem k vcelku brzké době mezi nimi mohly být přítomny i nějaké typy kromaňonské.
Výše nastíněné poněkud diferencované složení mediteránní populace starověkého Egypta potvrzuje Baker (1974; viz výše), podle kterého na jihu žil poněkud subtilnější, menší, snědší a dlouholebý mediteránní typ (hamitský), na severu se velkou měrou vyskytoval severnější dunajský mediteránní typ, trochu světlejší a větší, robustnější postavy (i když celkově vzato také postavy menší a ne moc rozložité) a spíše středolebý.